Natalie zaklapla notebook a pohlédla na Diaze. Spal. Zanedlouho měli přistát na vojenské základně v Kábulu a za tu dobu je klidně mohla smést raketa. Kromě spícího vojáka si to uvědomovala celá posádka.

Na tvrdých sedadlech podél stěn letadla seděly dvě desítky novinářů a zpravodajů. Někteří s sebou táhli celou aparaturu s televizní kamerou a někteří měli jen svůj zápisník, tužku a notebook. Někteří měli celý tým kameramanů, zvukařů a střihačů. Někteří jeli na vlastní pěst. Všichni dohromady ale upírali zvědavé pohledy k Ryanu Diazovi a Natalii Hallové.

Nebylo výjimkou, že zpravodajské výpravy často čítaly profesionální vojáky. Jenže tohle nebyl jen tak nějaký voják. Tohle byl Adrian Diaz, současný hrdina Ameriky a velká hvězda.

Ve vzduchu visely nevyřčené otázky. Zpočátku na jejich hlavy padalo spoustu dotazů, ale když je Diaz dokázal všechny úspěšně odrážet otrávenými pohledy a ignorováním, i ti sebetrpělivější novináři to nakonec vzdali. Natalie se dokonce domnívala, že Diaz spánek jen předstírá, aby se ho nikdo na nic neptal.

Tak nějak předpokládala, že to s ním nebude úplně jednoduché, ale rozhodně nečekala, že bude ke všemu takhle pasivní. Byl to on, kdo se chtěl mermomocí dostat do Afghánistánu. Tak proč už od odletu z Washingtonu vypadal, jako by ho někdo k této cestě přinutil?

Natalie už se smířila s tím, že tomu klukovi nikdy rozumět nebude. Možná byl jen naštvaný, že jela s ním. Jejich původní dohoda totiž zněla jasně - on jim dá rozhovor, oni jemu vízum. Jenže pak Nataliina šéfredaktora napadl brilantní nápad a to poslat Natalii do Afghánistánu taky. „Chtěla jsi vlastní reportáž, tady ji máš! Ber nebo nech být."

Diaz hodně protestoval. Nejprve s nimi zpřetrhal veškeré kontakty a skoro půl roku o něm nikdo nic neslyšel. Pak se znenadání zjevil v redakci a byl ochotný spolupracovat. A tak se dohodli.

„Pochopte, pane Diazi," pověděl mu tehdy velmi diplomatickým tónem šéfredaktor. „Nemůžeme lidem jen tak na počkání rozdávat víza. Člověk, který novinářské vízum chce, musí být plnohodnotným a akreditovaným novinářem nebo musí být součástí výpravy. V prvním případě se vás to netýká, v tom druhém už by se dalo něco dělat."

A tak se stalo. Den před odletem získali od Diaze rozhovor a nazítří už měl v ruce papír s razítkem.

Dloubla do něj ukazováčkem. Natočil hlavu na stranu a zamrkal na ni ospalýma očima. „Už tam budeme," řekla.

„A už jsme na zemi?"

„Ne, ale, jak říkám, brzo budeme."

„Tak proč mě budíš?"

Nechápala ho. Jak mohl být tak klidný? Jak mu mohlo být všechno ukradené? Natalii se svíral žaludek už jen z představy, že vyleze z letadla. Před odletem udělala obrovskou chybu a zašla na kafe za kolegy, kteří na blízkém východě pracovali. Většina z nich tvrdošíjně prohlašovala, že už se tam vrátit nikdy nechtějí.

Natalie trnula. Měla sice po boku Diaze, ale to znamenalo asi totéž jako být na všechno sama. Nebyl na něj moc spoleh.

Žaludek se jí náhle zhoupl spolu s letadlem. Poznala, že přistávají.

***

Protože se odmítali za letu s kýmkoliv bavit, odmítal se kdokoliv po příletu bavit s nimi. Zpravodajové si pobrali věci, rozprostřeli se do skupinek a vydali se z runwaye vojenského letiště pryč. Natalie se snažila popohnat rozespalého Diaze k nějakému tempu, ale byl to předem prohraný boj. Zpravodajové se jim zanedlouho ztratili ve stanovém městečku uprostřed vojenské základny a Natalie neměla nejmenší ponětí, co si počít. Jak se dostanou ven? Jak se dostanou do hotelu? Kde mají auto?

„Nemohl by sis pohnout?" obořila se na Ryana.

„Mohl."

Přidali do kroku a Natalie bojovala s nutkáním ho praštit kufrem. Dělal to naschvál. Čím víc byla nervózní, tím víc byl on laxní. Kráčeli vstříc všem těm stanům a obvyklému táborovému ruchu. Natalie ještě na vojenské základně nikdy nebyla a popsat samotnou atmosféru by jí zabralo tři reportáže. Přestože na první pohled mezi dlouhými plátěnými stany převládal chaos, všechno mělo svůj řád. Kolem opevnění běhaly skupinky vojáků v šortkách, obtěžkáni batohy. Těsně je míjely pěší ozbrojené hlídky a uličky značené červenou páskou patřily vozidlům. Na provizorních silnicích se pohybovala Humvee od nejnovějších modelů po ty skoro historické, mezi nimi se proplétala civilní auta a sem tam se zablýskl i mohutný černý Suburban.

Vojenské stany, buňky a jednoduché budovy bez betonového základu tvořily přesné linie. Všechno mělo svá čísla a na každé křižovatce nechyběl rozcestník.
„Musíme najít Eddieho Rowla," připomněla Natalie. Tenhle chlapík měl na starosti evidenci nově příchozích novinářů a pochopitelně sídlil v něčem, čemu se říkalo „novinářský stan." Jenže, kde tenhle novinářský stan najít Natalie nevěděla. Vytáhla z kapsy telefon a pokusila se zavolat na telefonní číslo, které dostala od kolegů. „Prozváněj dlouho, Eddie moc dobře neslyší," radili jí.

Prozváněla minutu, pak dvě a hovor stejně nikdo nepřijal. Pohlédla na Diaze. Ten si povzdechl. Odhodil svou tašku na zem, až se zvedl prach a odloudal se do nejbližšího stanu. „Počkej," zavolala za ním Natalie. „Musíme najít Eddieho Rowla."

Nereagoval. Odhrnul celtu stanu a nahlédl dovnitř. Kdosi po něm hodil zmačkanou plechovku Pepsi. „Běž doprdele," řekl hlas. „Jsme po noční."

„Kde najdu novinářský stan?" zeptal se Diaz.

Natalie mu stála za zády. Vevnitř stanu bylo šero, ale i přesto zahlédla siluetu zvedající se z postele a mířící k nim.

„Kdo je to, Henry?" zamumlal čísi rozepsalý hlas.

„Zasraní novináři," zněla odpověď, načež Diaz náhle udělal úhybný manévr, kolem jeho ucha proletěla další plechovka a trefila Natalii do čela. Pak se ze stanu vynořila statná mužská postava. Voják vzal Diaze za límec trička, ale než se stačil nadát, Diaz mu vrazil políček.

„Ty hajzle," zavrčel muž a chystal se udeřit. Chtěl Diazovi vymlátit ten jeho rošťácký úsměv z tváře a roztrhat ho na kusy.

„Sakra, Diazi," vrhla se mezi ně na poslední chvíli Natalie. „Co máš za problém?"

Voják při zaznění známého jména vystoupil ze stanu a povolil sevření. Prohlédl si Ryana od hlavy k patě a povytáhl obočí.

„Omlouvám se," spustila ihned Natalie. „Můj společník to tak nemyslel. Jen ho doma neučili slušnému vychování."

Voják ji však ignoroval. Dál si prohlížel Diaze a pak hvízdl do stanu. „Poďte sem, máme tady návštěvu."

Zpod celty se vynořila pětice zvědavých mužských obličejů. „To je ten chlápek bez bot?"

Diaz se zamračil.

„No, fakt. V televizi jsi vypadal vyšší, člověče," řekl mu kdosi.

„Je dokonce menší než ty, Georgi."

„Moje mladší ségra si vystřihla tvoji fotku z novin," řekl Diazovi hromotluk. „Brává si ji s sebou do koupelny. Co tam spolu asi vyvádíte, co?"

„Tvoje ségra je chorá."

„Drž hubu, Devone."

Diaz mlčel. Natalie obdivovala jeho klid a nekonečnou netečnost. „Už jste skončili?" zeptal se posléze.

„Ani zdaleka," zavrtěl hlavou hromotluk. „Tady Georgeova máma brečela, když tě v telce vyznamenávali, že jo, Georgi?"

„Jo," přitakal hlas ze stanu. „Co máš s mojí mámou, ty sráči?"

Diaz dál mlčel. Sledoval vojáky způsobem, jakým Natalie často sledovala své dva synovce, když se proháněli po rozbahněné zahradě a strkali se do bláta. Je to mimo tvoji moc, říkala si. Nech je, ať se vyblbnou a pak to všechno vypereš.

„Je docela roztomilej," poplácal Ryana po tváři hromotluk. „Zavolejte, Rovera, líbil by se mu."

V tu ránu, aniž by to kdokoliv čekal, vystřelila Diazova dlaň do útoku a zkroutila vojákovo zápěstí. Muž zasténal a v obličeji se mu objevila bolestná grimasa. Stejná, jaká se před rokem objevila na tvářil Diazově matce, když ji umlčel podobným způsobem. Natalie z toho vždycky bude vstávat husí kůže.

„Kde je novinářský stan?" zeptal se znovu Ryan a tentokrát z jeho tónu sršely jiskry. Hraní skončilo.

„Pusť mě, ty kreténe," vytrhl se mu voják. „Nevím."

„Ví to někdo z vás?"

Ze stanu se vynořila další hlava. „Tady jsou stany vojáků. Musíte úplně dopředu, většina buněk tam slouží k administraci. O novinářích nic nevím, ale dávalo by smysl, že budou právě tam."

Ryan šokoval všechny přítomné milým úsměvem. „Děkuju," řekl pouze tomu jednomu vojákovi. „A omlouvám se za vyrušení." Vytočil se na patě a s Natalii v závěsu kráčel pryč.

„Jdi do prdele i s tou svojí bronzovou hvězdou!" zařval na rozloučenou hromotluk.

Odpovědí mu byl vztyčený prostředník.

***

„Nathaniel Clarence."

Žena pohlédla do svého seznamu a zamračila se. „Nevidím vás tady. Jste si jistý, že jste ve správném patře?"

„Je tohle terapeutická skupina? A je dneska středa? Devět ráno?"

Žena se zavrtěla. „To jo, ale já vás prostě nemám na seznamu."

Znovu začala hledat.

Nate přešlápl z nohy na nohu, opřel se o berli a snažil se ignorovat bolest v holeni. Připadal si jako stařec, jeho tělo mu dávalo vědět o každé příchozí bouřce den dopředu a v hromadné dopravě ho děti pouštěly na sedadlo. Dneska ráno seděl v čekárně u doktora a nějaká stará paní mu radila, ať si v noci zabalí nohu do zábalu z jezevčího sádla. „Je to dobré na všecko," říkala. „Na revma i na křeče."

Jenže on sakra neměl revma! Zajali ho v Afghánistánu na tajné misi pro vládu Spojených států a tahali z něj informace takovým způsobem, že by byl mnohem radši za revma. Zmlátili ho jako psa, přelomili mu nohu vejpůl, pak s ním vyhodili do vzduchu barák a nakonec ho Diaz táhl po skalách jako pytel hoven. Zhluboka se nadechl a usmál se na paní v čekárně: „Děkuji, vyzkouším to."

„Nemáte za co, mladíku. To víte, já už mám leccos za sebou."

A Nate raději mlčel. A mlčel i ve chvíli, kdy žena v centru pro veterány hledala v seznamu jeho jméno.

„Je mi líto, pane," omluvila se. „Kdy jste se registroval?"

„Neregistroval," řekl. „Domluvil mi to kamarád. Říkal, že mám dneska přijít."

„Ach tak." Na ženě bylo poznat, že si neví rady. „A jak se jmenuje váš kamarád? Pracuje tady?"

„Nepracuje. Raymond Clark."

Žena se znovu zamračila. Vytáhla z kapsy telefon a vytočila něčí číslo. „Vydržte moment. Zeptám se v kanceláři."

Nate opět mlčel. Rozhlížel se okolo sebe. Stál v dlouhé chodbě před dveřmi do sálu, kde měla terapie probíhat. Na každé straně chodby stál stůl s docházkou. Lidé podepsali svou kolonku v tabulce a pokračovali dál. Kromě Natea.

Bylo to k vzteku. Poslední dobou se cítil vážně mizerně. Nejen kvůli tomu, že ho noha i po roční rekonvalescenci neustále bolela, ale i proto, že ho v práci totálně odstřihli. V CIA už si neškrtne, agentura to po tom fiasku v Afghánistánu dala jasně najevo. Mohl by znovu začít na nějaké podřadné funkci, to Nateovi nevadilo, problém ale byl s jeho hlavou. Trpěl migrénami, které ho mnohdy dokázaly odstavit na celé dny. V pořadníku na CT hlavy byl hluboko pod čarou a než bude moct dokázat, že je v pořádku, napsali mu invalidní důchod. Nate nechtěl být důchodce, nenáviděl to. Potřeboval pracovat, jinak se zblázní.

Žena odložila telefon a usmála se. „Zdá se, že vás zapomněli dopsat na seznam. Omlouvám se. Vedoucí terapie o vás ví, můžete pokračovat."

„Děkuji."

Dobelhal se až do sálu, kde byly židle vyskládány do jednoho velkého kruhu. Nate se přemáhal, aby se nevytočil na patě a neodešel. Nesnášel tyhle typy sezení. V duchu proklel Raye za to, že ho přinutil sem jít. Zmobilizoval celý Charlie tým a dokud Nate neslíbil, že přijde. Hanna, David i zbytek kluků ho neustále bombardovali zprávami a telefonáty. Zlomit Nathaniela Clarence se jim podařilo asi po týdnu vytrvalého nátlaku. Poslední kapka byla návštěva Rayovy přítelkyně Sophie v jeho bytě. Jednou k večeru se mu náhle zjevila před dveřmi, suverénně se protlačila kolem Natea dovnitř a začalo peklo. Nejprve otevřela okna a vytáhla žaluzie. Pak začala uklízet. A ještě se mu snažila tvrdit, že má velké štěstí, že přišla ona a ne Ray, který byl tou dobou na misi, „...protože kdyby viděl, jak tady žiješ, tak by ti rovnou najal asistenta, to si piš. Smrdí to tady antiseptikem jak někde v sanatoriu. Chodí za tebou vůbec někdo?"

„Zvládám to sám."

„Přestaň mě srát, Nathane. Co když někde spadneš, co? Na schodech, nebo zakopneš. Kdo ti pomůže? Máš u sebe aspoň to nouzové tlačítko, co jsem ti dala?"

„To používá moje babička, když uvízne ve vaně. Naprosto odmítám něco takového ve třiceti vlastnit, Sophie. Zvládnu to, vždyť mám jen zlomenou nohu."

„To byste si teda s Raymondem mohli podat ruce, všichni jste stejní! Jeden vedle druhého! Tyhle pohádky o tom, jak je všechno v pohodě, mám doma v jednom kuse, takže na mě podobné kecy vůbec nezkoušej!"

Nakonec se vzdal, usedl do křesla a sledoval Sophii, jak mu uklízí byt. Vynesla pytle s odpadky, které se hromadily v chodbě. Umyla mu podlahu a utřela prach. Vydrhla sprchový kout a vyložila nádobí zespod myčky, kam Nate nedosáhl. Taky mu připravila večeři a vyhrožovala dvěma náhodnými telefonáty denně. „Jestli mi to nezvedneš, tak sem okamžitě jedu. Je to jasné?"

„Jasné," rezignoval.

Když se po čtyřech hodinách rozhodla odejít, s námahou vstal a šel ji vyprovodit. „Děkuju, Sophie. A poděkuj za mě i Rayovi."

Přikývla. „Jsme tady pro tebe, to přece víš."

„Vím."

„A na tu terapii půjdeš," oznámila. „Udělá ti to dobře, potřebuješ mezi lidi. A jestli se na to vysereš, tak se to dozvím, jasné?"

„Jasné."

Prohrábla mu vlasy jako to dělávala máma, když byl malý kluk. „To bude dobrý, Nate, uvidíš."

Ne nebude. Ale Nate mlčel. Usmál se a přikývl.

A nyní stál naproti kruhu židlí a cítil, jak panikaří. Nevadila mu střelba, výbuchy, smrt ani bolest, ale tahle místnost ho děsila daleko víc než cokoliv jiného. Nechtěl nikomu říkat nic o tom, jak se cítí. Nechtěl mluvit o tom, jak to zpackal. Jak mu jedno jediné křupnutí holenní kosti zničilo život.

„Ty budeš asi ten Rayův kámoš, co?" zazněl mu za zády přátelský hlas. Ještě před rokem by ho takhle nikdo nepřekvapil, ale dnes mu zase hučelo v uších a ráno si nevzal tabletku. Myslel, že to zvládne bez ní. Mýlil se.

„Nathaniel Clarence," podal muži ruku. Snažil se ten obličej přiřadit k někomu z agentury, ale neúspěšně. Zapátral v mysli po všech členech týmu Charlie, ale hubeného kluka s černými vlasy a dětským úsměvem si nepamatoval. Ray mu to před časem řekl nějak takhle: „V tom centru pro veterány dělá dobrovolníka můj kámoš, pracovali jsme spolu. Zařídí, aby tě tam pustili. Nemusíš mít strach, nikdo se tě nebude na nic ptát, pokud nebudeš chtít odpovídat. Jde jen o pokec. Přísahám."

Muž ruku přijal. „Finn Mason."

Finn Mason? Měl pocit, že už to jméno slyšel, ale ne z úst Raye nýbrž Sophie. Těžko říct, ta holka měla pusu jako kolovrátek, když na to přišlo. Obzvlášť když ji někdo naštval.

„Promiň za ten výstup na chodbě. Zapomněl jsem tě dopsat na seznam," podrbal se Finn nervózně na hlavě. „Nastavil jsem si upozornění na telefonu, ale pak na něj spadlo auto, když se mi vysral hever."

Nate pohlédl na jeho ruce. V záhybech kloubů a za nehty mu vězela černá špína. Ruce mechanika.

„V pohodě," usmál se.

„Hlavně to, prosím tě, neříkej Sophii."

„Jasně."

Finn se zazubil a ukázal na kruh židlí. „Děsivý, co?"

Nate přikývl.

„Jako na setkání alkoholiků," okomentoval to Finn. „Což vlastně trochu jsme. Jeden chlapík Roger nám tady nosí prošlý pivo ze skladu, kde pracuje. Můžeš si dát s náma."

„Rád bych, ale beru léky," vysvětlil Nate a Finn si poprvé od jejich setkání pozorně prohlédl jeho nohu.

„Máš protézu?"

„Ne." Na důkaz svých slov povytáhl nohavice kalhot a odhalil živou pokožku. Finn hleděl na jizvy po zranění a následných několikanásobných operacích.

„Au," nakrčil ret. „To si asi na letišti moc neškrtneš, co? Ty šrouby musej pípat jak blbý."

Nate se po několika dlouhých měsících upřímně zasmál. „Ještě jsem to nezkoušel."

„Já mám taky šroub," řekl Finn. „Takhle malej, ale když jsem letěl s bráchou do Kalifornie na zápas Lakers, tak mě ochranka sebrala na prohlídku. Měli strašně milýho psa, bylo to ještě štěně a já mu pak moh házet balonky. Ten chlapík, co ho měl na starost, tvrdil, že měl kdysi psa, co vycítil i kovový implantáty uvnitř člověka. To je podle mě úplná hovadina. No představ si to."

Nate pokrčil rameny a dál se usmíval. Sophie možná byla ukecaná, ale ne tolik jako tenhle kluk.

„Jednou tak povídám Rayovi, jestli ten jeho pes taky umí vycítit, že mám šroub v koleni, nebo je mu to putna. Poslal mě s tím do háje, tak jsem se to nedozvěděl. Ale ty jsi s ním prý dělal, nevíš, jak to je? Cítí psi kovový implantáty?"

„Jsem jen analytik, o psech nic nevím," bránil se Nate. Byl jsi analytik, odvětilo podvědomí. Úsměv mu na rtech ztuhnul.

Finn hvízdl na rty. „Kde přijde analytik k tomuhle?" ukázal na jeho nohu. „To na tebe spad počítač, zakop jsi o kábl nebo co?"

„To je státní tajemství."

Finn se rozesmál. „Jo takhle. S frajerama od tajnejch je vždycky děsná prdel," poplácal ho po zádech. „Pojď si sednout. Třeba tady. Hezky vedle mě."

Nate byl upřímně rád, že se může posadit. Kruh židlí kolem něj se postupně zaplňoval. Všichni si ho pochopitelně dobře prohlédli, stejně jako každého nováčka. Většina mu věnovala přátelský úsměv, pokývání hlavou a pár chlapíků se dokonce zvedlo a přišlo mu potřást rukou.

Začal si říkat, že zajít sem možná nebyl tak špatný nápad. Už dlouho nešel mezi lidi a musel uznat, že mu společnost chyběla. Sophie sice dvakrát denně volala a pravidelně ho navštěvovala, ale to nebylo totéž.

Začal pociťovat lehkou radost. Tohle je taky krok vpřed, jít mezi lidi, na chvíli přestat přemýšlet nad tím, jak jde všechno do háje. Docela zalitoval i těch léků, možná by si pivo s někým jako je Finn nakonec i rád dal. Tak třeba příště. V duchu ještě jednou poděkoval Rayovi za jeho donucovací akci a Sophii za její výhružky. Měli pravdu, stálo to za to a cítil se dobře.

Jenže to byla, jak vzápětí zjistil, velká chyba. Přímo naproti němu stála prázdná židle, upíral na ni pohled a ztrácel se v myšlenkách. Když zrovna přemýšlel nad tím, jak se tohle všechno povedlo, na židli před ním usedla čísi postava. Potřásl hlavou, zaostřil pohled a setkal se s párem oříškových očí Eleanor Carterové.

Jako by do něj uhodil blesk, málem vyskočil ze židle a dal se na útěk. Jenže by stejně daleko nedoběhl, sotva by dohopsal na konec chodby.

Carterová ho sledovala jako kočka myš. Založila si ruce na prsou a propalovala ho pohledem. Nemusela nic říct, bylo naprosto jasné, co se mu tím snaží naznačit. Tady nemáš, co dělat! Vypadní z téhle terapie. Vypadni z mého života!

„Tak já vás tady všechny vítám, panstvo," vstoupil do jejich zorného pole Finn. „Mám pro vás jednu dobrou a jednu špatnou zprávu. Ta špatná je, že Roger dneska nedorazí, tím pádem nebude ani pivo. Samozřejmě je nám všem líto, že Rogera neuvidíme, o pivo tady přece nikomu nejde."
Celý kruh se zasmál. Kromě dvou lidí.

„No, každopádně ta dobrá zpráva je, že Cole dneska donesl šampaňské, takže zase o tolik nepřijdeme. Skleničky nemáme, takže tu flašku necháme kolovat, jsou s tím všichni v pohodě?"

Ozvalo se sborové zabručení.

„Dobrý, tak ještě než předám slovo Coleovi, který má pro nás úžasnou novinu, chtěl bych tady přivítat nového člena. Lidičky, tohle je Nate, je to analytik a spadl mu na nohu komp, takže na něj buďte hodní."

Všechny pohledy se upřely na jediného nováčka v místnosti. Většinou byly přátelské, kromě jednoho.

„Čau, Nate."

„Vítej u nás."

„Snad se ti tu bude líbit."

Nebude, to už věděl. Nate neměl právo na příjemné věci, neměl právo na přátele ani na štěstí. Dneska tu byl poprvé a naposled. Ray to bude muset pochopit.

Jeho dosavadní optimismus vzal za své. Nic nebude lepší, nikdy. Minulost ho bude doprovázet všude, kam vkročí.

Finna mezitím vystřídal jiný muž. Podle láhve šampaňského, kterou u svého projevu mával, šlo nejspíš o Colea.

„Takže čau lidi," pozdravil Cole nesměle. Těkal pohledem po všech přítomných a nervózně přešlapoval. „Chtěl bych vám jenom poděkovat za všechnu vaši podporu. Bez vás bych nic nedokázal."

Pak se zcela překvapivě obrátil k Nateovi. „Tohle jsou fakt skvělí lidi a ať už se ti přihodilo cokoliv, podrží tě," řekl. „Já jsem vojenský mechanik. Opravuju na frontě vrtulníky a jeden z nich kdysi havaroval. Jeden z kluků na palubě to nepřežil. Stalo se to, protože jsem špatně dotáhl součástky."

„Cole," vložil se do toho Finn. „Přece se to vyšetřovalo, tvoje chyba to nebyla."

„Ne. Kdybych věci udělal správně, nestalo by se to. Už s tím budu muset žít. Nejdřív to bylo nesnesitelné, ale pak jsem potkal jednu holku. Byla okouzlující, chytrá a zábavná. Když jsem byl s ní, zapomínal jsem na to, jak jsem to zvoral."

Cole sklonil hlavu a uchechtl se. „Tihle lidi mi pomohli najít odvahu pozvat ji na rande. Díky téhle skupině jsme spolu začali chodit a nakonec jsme se i vzali."

To je moc hezké, pomyslel si suše Nate, ale Cole ještě neskončil. „Díky téhle skupině jsem zůstal příčetný, když se ten vztah začal rozpadat. Díky nim jsem pochopil, že mě ta holka vlastně nikdy nechtěla. Byli jsme si navzájem náplastí. Já měl svoje problémy a ona zase svoje. Měl jsem ji fakt moc rád a mrzí mě to."

Celá místnost ztichla. Dokonce i Carterová na moment spustila Natea z očí a hleděla soucitně na Colea. „Asi jste si všimli, že mluvím v minulém čase," řekl posléze celé skupině. „Včera jsme byli u právníka. Už celých dvacet čtyři hodin jsem svobodný a musím vám říct, že je to skvělý pocit."

Celá místnost propukla v jásot. Všichni tleskali.

„I když se to nezdá, všechno může mít dobrý konec," zakončil Coleův proslov Finn a nechal kolovat láhev.

„Teď ti musíme sehnat novou!" řekl kdosi, ale Cole zavrtěl hlavou.

„Chci se soustředit sám na sebe."

„Jedna špatná zkušenost tě přece nesmí odradit. Doufám aspoň, že u tebe už nebydlí."

„Ne, vrátila se k rodičům do Kanady."

„Tak to máš spoustu místa pro někoho novýho. Moje sestřenice teď odpromovala na washingtonské státní. Je to milá holka, žádná štěkavá fúrie."

Cole se zasmál a zavrtěl hlavou.

„Nech ho laskavě na pokoji, Lenny," zpražila muže Nora. „Cpát mu hned další ženskou? Vy chlapi jste fakt hovada."

„Vy byste mohly bejt s Coleovou bejvalkou nejlepší kámošky, Noro. Vrána k vráně-."

„Zavři laskavě hubu."

Než stačila propuknout intenzivnější hádka, vstal Finn ze židle a rozhodil rukama. „No tak lidi, dneska se máme radovat, tak to nekazte. Jak se máš, Noro? Všechno v pohodě?"

„Jo, všechno v pohodě," řekla stejným tónem, jakým by říkala: Ne, všechno je na hovno.

„Nějaké nové zprávy o Jimmym? Minule jsi říkala, že jsi na dobré cestě, ne?"

Při zaznění Zrzkova jména Nate zpozorněl. Zvedl pohled k Noře, atmosféra v místnosti zhoustla, jako by Finn pronesl zlé zaklínadlo. 

„Nechci o tom mluvit," procedila skrz zuby s pohledem upřeným na Natea.

Finn nebyl hlupák, oba si je prohlédl a podrbal se ve vlasech. Nějak se k tomu však nevyjádřil. „Tak asi trochu popojedem," navrhl. „Nate? Nechtěl bys nám o sobě něco říct?"

A bylo to tady. Jeho noční můra se stala realitou. „Ani ne."

Finn se zachechtal a obrátil se k ostatním. „Tohle je kámoš mýho kámoše Raye. Asi ho neznáte, ale znáte Isabelu, párkrát tu se mnou byla."

Mužské osazenstvo v kruhu s potměšilým úsměvem zakývalo hlavami. 

„No a to je Rayova ségra. A protože všichni moc dobře víte, jak se věci mají, tak jistě uznáte za rozumné, když Raye nebudu zbytečně srát. A protože nechci Raye srát, budete mi muset odpustit, když zase já jeho kámošovi odpustím tuhle všemi nenáviděnou část s představováním."

Nate přimhouřil oči a vůbec nechápal, o čem to Finn mele. Ostatní mlčeli, zdálo se, že jeho rozhodnutí promýšlí. Působili tak soudržně, jako každý správný kolektiv. Znali kontext Finnových slov, znali Finna a Finn znal je. Stejně jako Ray a jeho tým - stáli jeden za druhým, sdíleli problémy i radosti. Nate byl odjakživa na všechno sám. V životě i v práci. Neměl přátele, měl jen kolegy. Z kolegů se občas stávali přátelé, ale ty by mohl spočítat na prstech. Nate měl samotu rád, byl na ni zvyklý a díky ní věděl, že v nepředvídatelném životě terénního analytika se může na jednu věc vždycky spolehnout: Jsi v tom sám. Nikdo nepřijde.

Jenže pak ho poslali do Afghánistánu a tam potřeboval tým. Vojáci ze základny v tomhle měli daleko víc zkušeností než on, ale to by jim nikdy nepřiznal. Dokázal akceptovat Diaze, který si uměl poradit i bez něj. Zbytek spoléhal na jeho rozkazy a to neměl rád. Obzvlášť Carterová mu neustále předhazovala jeho pozici velitele tábora. Velitel měl přece velet.

Když ho chytili v lese, dokázal si ihned setřídit myšlenky: Jsi v tom sám. Nikdo nepřijde. Nemůžeš si zavolat posily. Překvapivě dobře se dokázal vypořádat s holým faktem, že tady jeho život končí. To uměl vždycky.

Jenže to dost závažně podcenil charakter Adriana Diaze, a když ho později poprvé uviděl skrz škvíry oteklého obličeje, měl pocit, že blouzní ze všech těch ran, které inkasoval, nebo je mrtvý. Ať tak či onak, zaplavila ho úleva a štěstí. Tak takový to byl pocit, když mu někdo kryl záda.

Při své práci se v minulosti několikrát dostal do průšvihu a musel si přivolat posily. Obvykle to byli profesionálové, kteří dostali rozkaz. Jenže Diaz přišel kvůli němu. Mohl utéct, nikdo by mu to nevyčítal, z taktického hlediska by to bylo správné, ale on se rozhodl jít hlavou proti zdi. Neměli možnost si o tom později promluvit. Nate byl ihned po akci uklizen z očí veřejnosti, ale i přesto požádal Raye, aby, pokud bude mít možnost, Ryanovi poděkoval. Nejen že Nateovi zachránil život, v lecčem mu otevřel oči. Na všechno sám nestačíš! A když ho propustili z nemocnice a on si pomalu nedokázal bez pomoci obléct kalhoty, to už neměl oči jen otevřené, to už mu skoro lezly z důlků. NA VŠECHNO SÁM NESTAČÍŠ!! A Nate, který na nic jiného než na samotu nebyl zvyklý, se z toho mohl zbláznit.

„Měl bys tu holku konečně někam pozvat, Finne," promluvila po chvíli Carterová.

„Pracuju na tom."

„Pořád to odkládáš."

„Neodkládám, vždycky do toho něco vleze."

Nora si odfrkla. „To teda ne. Že máš nervy z jejího fotra už všichni víme, ale že máš problém i s bráchou? Proboha. Co je těmhle dvěma po tom, s kým ta holka chodí?"

„Nech to bejt, Noro."

Carterová se rozhlédla po ostatních. „No tak, kluci. To se normálně tak lehce vzdáváte? Podpořte ho trochu."

Většina uhnula pohledem, jen Cole si nervózně odkašlal a zakroutil rameny. „Otec mojí bývalky byl hokejista, její brácha taky," řekl. „A já o hokeji věděl úplný kulový. Občas jsem se snažil být vtipný, ale to jsem pak míval strach, že přijdu o hlavu. Taky jsem si říkal, že na tom nezáleží, ale bohužel. Jak vás nepřijme rodina, je to blbý."

„Ale kvůli tomu jste se přece nerozvedli," nevzdávala to Nora.

„To sice ne, ale moc to věcem nepomohlo," odvětil Cole. „A my všichni tady víme, že Finn nestojí jen proti nějakýmu hokejistovi."

Nate Raye považoval za jednoho ze svých nejbližších přátel. Spřátelili se sice kvůli práci, ale to nevadilo. Dávno už věděl, že jinak to u něj ani nešlo. Jenže bylo tohle opravdové přátelství? Znal Raye jako vojáka a znal taky Sophii. Nate mu tu stabilní práci i rodinné zázemí vždycky trochu záviděl, ale jak tak seděl uprostřed tohoto shromáždění, zjišťoval, že ho možná zas tak dobře neznal. Kolik toho musí jeden o druhém vědět, aby ho mohl považovat za přítele? Nate to netušil. Stejně jako netušil, že má Ray sestru a očividně hrozného otce.

Finn se s omluvným úsměvem obrátil k Nateovi. „Promiň, obvykle nejsou tak vlezlí," pak se zamračil na Noru a Colea. „Nemusíte každýho nováčka hned děsit, vy dva. Bejt na jeho místě, tak už sem nevkročím. Tohle je přátelské sezení, ne pitevna. No tak lidi."

Nora si založila ruce na prsou a sfoukla si uvolněný pramen vlasů z obličeje. Nate si uvědomil, že se od Afghánistánu moc nezměnila, vždycky působila jako by právě vstala z postele nebo uběhla maraton.

„Myslím, že pro nováčka Natea by bylo lepší zvolit jinou skupinu," řekla jedovatě.

Finn jim znovu věnoval pátravý pohled.

„Bez obav," odvětil Nate stejným tónem.

„Vy dva se znáte?" nevydržel to Finn.

Ticho, které následovalo bylo natolik výmluvné, že ani nemuseli odpovídat. Cole, ke kterému tou dobou doputovala jeho vlastní láhev šampaňského, se zhluboka napil. V jeho očích tancovaly veselé ohníčky. Finn si dal ruce v bok.

„Budu hádat," řekl. „Spali jste spolu a asi to nebylo moc dobrý."

„Ne," odsekla Nora.

„Odkopl tě po prvním rande?"

„Finne..."

Nate se beze slov natáhl po své berle, která ležela na podlaze a chystal se k odchodu. Už tady nevydrží ani minutu.

„No tak počkej, člověče," vzal ho za rameno Finn a zatlačil ho zpět do židle. Nate mu nedokázal vzdorovat, ne když mu dneska hučelo v uších a v noze tepalo, jako by ji zlomili dneska ráno. „Promiň, myslel jsem to ze srandy."

„To nic. Ale stejně bude lepší, když půjdu."

„To je to tak vážný?" podivil se Finn. "Noro?"

Carterová bez hnutí seděla na svém místě a div neskřípala zuby, proto Natea překvapilo, s jakou lehkostí řekla: „Clarence velel na mé poslední misi."

Nate cítil, jak Finnova ruka na jeho rameni ochabla. Cole odložil láhev a zůstal oněměle civět na Noru, zatímco ostatní s neskrývaným překvapením civěli na Natea. Finnova ruka se po chvíli, která trvala věčnost, probudila k životu a poplácala Natea po rameni.

„Tak tohle je rozhodně zajímavý vývoj událostí," zkonstatoval.

Nate nebyl hlupák, podle atmosféry, která v místnosti nastala a chování ostatních poznal, že o něm Nora v tomhle kruhu často mluvila. Klidně by vsadil svou zdravou nohu na to, že ne v moc dobrém světle.

Finn dlouhou chvíli mlčel. Přejížděl pohledem z Nory na Natea a naopak. Mračil se a kousal si ret. Intenzivně přemýšlel. Koneckonců to byl on, kdo měl tuhle skupinu vést. Nebyl psycholog ani nikdo podobný, byl to opravář aut a bývalý voják. Netušil, co by měl říct, a přestože vypadal. že z něj co chvíli vypadne něco inteligentního, nakonec prohlásil: „To se vsákne."

Po zbytek sezení už se Natea ani Nory nikdo na nic neptal. Nikdo po nich nic nechtěl. Nechali je v klidu.

Ať se vsáknou.