„Co si o sobě myslíš ty malá couro, že se budeš motat kolem našeho miláčka? To si myslíš, že si ho ulovíš pro sebe? Shu-senpai patří nám všem, rozumíš?!"

Zaslechnul jsem hluk dole pod schody, proč musí být ty holky tak ukřičené, vůbec nemám šanci si vychutnat skladbu, kterou právě poslouchám. Odpověď oběti neslyším, zato pokračování šikanátorek ano:

„Nehraj si na neviňátko, moc dobře jsme tě viděli, jak s ním koketuješ. Nikdo si ho nedovolí rušit!"

Zatím jim žádná dívčina, co o mě měla zájem neproklouzla, jsem zvědavý jak dopadne tato.

„Nejsme dnešní, naninko. To, že nevíš kdo je Sakamaki Shu, opravdu nikoho nepřesvědčí a že se nezajímáš o kluky už vůbec. Proč by jsi jinak byla na téhle škole, kam chodí dědicové společností a nadnárodních korporací? "

Povzdechla si tak, že jsem to slyšel. V tom vzdechu bylo naprosto vše. Vzdala se.

„Vidíš, sama jsi to teď přiznala, že se ti taky líbí, ale nedostaneš se z toho tak hladce!"

Tu vzdychající slečnu mám chuť si prohlédnout, určitě jí zavřou do dolní hudebny, která je zrovna v opravě. Aniž by si mě všimly, položil jsem se na tamní pohovku a nechal se unášet tóny piána od Roba Costlowa. Díval jsem se jak jí hodily dovnitř a zamkly. Místnost se ocitla v naprosté tmě, pro ní. Já si jí prohlížel, celkem drobná, hezky zaoblená, vlasy sepnuté podél obličeje.

„Pusťte mě! Okamžitě otevřete ty dveře!" Ječela teď i oběť a kopala do zamčených dveří. Srdce jí divoce buší, sedla si. Vidím, že jí tečou po tvářích slzy, to bylo rychlé. Doufal jsem, že to bude statečné děvče, něco jako Yui. Tahle už i začíná vzlykat. Znovu mlátí do dveří: „Ano chápu, už na něj nepromluvím," mlátí do dveří. Viděl jsem jak se zašklebila, to jako nade mnou? „Budu se mu vyhýbat, prosím!" Není jí moc rozumět, jak do toho brečí. Už mě to nebaví, zkusím si s ní trochu pohrát, když se nade mnou ušklíbla..

„Můžeš přestat ječet? Vůbec neslyším svou hudbu!" houkl jsem na ní ospale. Trhla sebou

„Omlouvám se, vůbec nevím, že tu někdo je. Nemáte náhodou klíč?" Snaží s najít záchranu.

„Jsem tu celou dobu a ty mě tu teď rušíš. Já klíče nepotřebuji, tak buď hodná holka a buď potichu."

Trochu se zklidnila, hlavně už neječí. Zvedla se. Osahává zdi, copak asi hledá? Každou chvílí do něčeho narazí, je to zábavné pozorovat. Přemístím se přímo za ní:

„Jsi příšerná, co tu šmejdíš?"

Lekne se a zakopne o bok pohovky na které se opět rozvaluji, takže mi spadle přímo do náruče. Naposledy, kdy narazila do piána si trochu odřela holeň, teď se celá místnost voní po její krvi. Hezky jsem si to horké, měkké tělíčko k sobě přitisknul. Mohl bych se napít už teď, ale rád si hraji s kořistí, než se do ní pustím:

„Ty jsi tedy nestoudná holka, co? Takhle zaútočit na chlapa." Snažím se vstát:

„O-Omlouvám se, hned z tebe slezu, jen mě stačí pustit."

Cuká sebou zcela bezvýsledně, nemám v plánu povolit:

„To nemůžu, zase by jsi dělala hluk a znovu se odřela, už teď krvácíš." Vyvalila směrem ke mě oči, čekal jsem, že se zeptá jak to vím, ale ona mě překvapila zcela jinou otázkou:

„Ty jsi v tom s nimi? S těma z fanklubu? Nevím mluvili o nějakém Shu-senpai."

Ona opravdu neví s kým je tu. Sedám si s ní tak, že mi sedí na klíně. Dívám se jí přímo do obličeje, je mi jasné, že ona mě nevidí.

„Proč si to myslíš?"

Trochu se zamračila, krčí roztomile nos:

„Určitě teď otevřou dveře a vyfotí mě v rádoby kompromitující situaci, ač vůbec netuší kdo jsem a že je jim taková fotografie naprosto k ničemu."

Musím se zasmát, kdyby jí vyfotili se mnou, stejně by tu fotku smazali, jak by na ní žárlili:

„A kdo jsi?"

Nafoukla tváře:

„Já? Spíš kdo jsi ty?"

Je dobrá, napíná mě, trošku jsem se protáhl a povolil sevření, hned chtěla pláchnout:

„Kam se pořád snažíš jít? Už jsem ti říkal, že tě tu nenechám chodit, ještě by jsi mohla zničit nějaký nebohý nástroj co tu je."

Svěsila hlavu:

„Bojím se tmy. Snažím se najít vypínač, pomalu z toho začínám šílet. A ne, nepomůže mi, že tu nejsem sama."

Nestačil jsem nic říci, rozhodně jsem neměl v pánu jí uklidňovat, ale asi to běžně lidé v jejím okolí dělají. Já měl na jazyku něco jako: „Dobře děláš, ve tmě bývají nebezpeční tvorové, třeba jako já."

Vypálila na mě hned další otázku:

„Tak co tu děláš ty? Mě sem zavřel ten fan-klub, ale ty jsi mi furt neodpověděl."

Lehce jsem položil svůj nos na tepající místečko, ucukla:

„Já tady ležel a poslouchal hudbu, než jsi mě vyrušila. Proč se bojíš tmy? Není to trochu divné, když chodíš do noční školy?"

Stále se mi vzpírá:

„Taky mi došlo, že to bylo nejhloupější rozhodnutí. Co kdybych si sedla jenom vedle tebe?"

Ani náhodou, přejel jsem jí od ucha k bradě po čelisti a vychutnával si tu ladnou křivku a horkost kůže:

„Myslím, že ani ty to nechceš. Líbí se ti, že tě objímám. Cítím jak ti rychle bije srdce."

Trochu pootevřela ústa:

„To je ta fóbie, nic si nemysli!"

Rozkošné, ještě si to nepřiznala. Znovu se snažím vyprostit, přimknu si jí k sobě tak, že se ani nehne.

Mračí se:

„Tak je tu někde světlo?" vykřikla.

„Zrovna tu vyměňují stropní svítidla, ale možná tu je nějaká svíčka."

Když jí zapálí dostatečně daleko ode mě, nebude mi to vadit.

Zatřásla se:

„Celá se chvěješ, proč? Chtěla by jsi něco víc?"

Zas se ušklíbla:

„Nemám ráda, krom tmy, otevřený oheň, počínaje zápalkou, konče živelnou katastrofou."

Také se ojí ohně? Bojí se tmy a nemůže si v ní rozsvítit, protože se bojí ohně. Chci vědět víc. Na chvilinku jí pustím, roztáhnu těžké závěsy a do místnosti pustím šeravé světlo pouličního osvětlení.

„Ty. Tedy děkuji."

Stále neví kdo jsem, ale je vidět a slyšet, že se zklidnila.

„Chtěla by jsi se pomstít těm, co tě tu zavřeli?" Našpulil rty a přivřela oči. Sedl jsem si před ní: „Tak co, chceš?" Zavřela pootevřenou pusu a zavrtěla hlavou v nesouhlasu.

„Ty jsi ten jejich idol!" haskřehotala. „Posloucháš klasiku?"

Zrovna mi hrál Debussy.

„Proč jsi tak blízko?"

Usmál jsem se, protože chci:

„Líbí se ti to. Chceš abych byl ještě blíž." Položil jsem prst na to pulzující místečko: „Vidím, jak ti divoce buší srdce, jak máš rozšířené zorničky v očekávání."

Protočila oči:

„To je tmou, ty zornice." Trhla jsem hlavou a ještě více odhalila svůj krk. „Nevidím důvod proč by jsi se o mě měl zajímat."

To se uvidí, jak tvrdý oříšek jsi, dámo. Sesunul jsem se jí k nohám. Položila si mou hlavu do klína, to se mi líbí.

„Hej, Shu- senpai, tak nějak bylo to jméno, co ti je? Co se s tebou stalo?"

Nadzvedl jsem víčko jednoho oka:

„Pamatuj si, že to ty jsi přišla ke mně!" Strhl jsem si jí k ústům a už jsem nečekal na další pozvánku a začal pít. Ten zvuk co při tom vydala byl opravdu sexy. Když zvadla pod mým útokem, sebral jsem jí ze země, je čas trochu ukáznit fan-klub, vyšel jsem z hudebny a tu drobounkou rusovlasou dívku v náručí. Prošel jsem středem hloučku a bavil jsem se:

„To je ta mrcha! On tam byl Shu-senpai! Jak se to mohlo stát a teď jí nese, to je nesnesitelné!"

Probrala se, hodila po mě vyděšeným pohledem.

„Tak už jsi vzhůru? Měla by jsi mi říci své jméno. Budeme mít dlouhý a zajímavý vztah."

Párkrát mrkla a odpověděla:

„Hanazava Tsubaki."

Znovu zavřela oči. Ano, ví, že mě nemůže utéci.

( - Edit. 18 - )