Je tam.

Drobná, krásná, klidná. Vždy stoj dál, nikdy se nepřiblíží. Zda-li pak by utekla, kdybych se přiblížil já? Vyděšené koťátko, co mu zvědavost nedá klid.

Předstírám, že o ní nevím, zvědav, kdy se přiblíží. Slyším její tep, který letí jak střela, jen mě zhlédne. Ty její černé oči, ty mě fascinují, jako by mě zvaly na místa, které bych měl znát. Dnes bude ten den, kdy se naše pohledy střetnou. Chci vidět, co se stane. Už otáčím hlavu, když k ní přiběhne rusovláska:

„Yukiko! Yukiko!"

Tak Yukiko, to jméno se k ní hodí. O něčem se spolu baví a odchází pryč. Co to je za pocit, co teď mám? Poč jsem tak nejistý, že jí někdo odvedl? To se nesmí stát, je moje! Sleduji je, cukrárna. Sedám si tak, abych nebyl nápadný, užívám si pohledu na její šíji, bělostná, perleťová pokožka pod kterou poudí horká krev. Pije kávu, černou a jí snad ten nejsladší dort co existuje, vypadá podivně opuštěně. Možná ta samota, co z ní sálá je to co mě k ní láká.

Už to nevydržím, pohled zabodnutý pouze do mého opuštěného koťátka:

„Slečny, mohu vás vyrušit?"

Ani se nehne a kouká na svou kamarádku. To opravdu si chce, se mnou hrát?

„Už se stalo, jděte k věci."

To jsem nečekal, je pěkně nerudná. Celkem to ve mě vře:

„Nejste zrovna zdvořilá, že?"

Vidím jak cukla rameny.

„To není vaše starost."

Musím se smát, ona se rozhodla, mě ignorovat!

„Co pak?" Zeptá se zcela jiným tónem své kamarádky. Ta usměvavá jak měsíček na hnoji odpoví:

„Myslím Yukiko, že ten gentleman se snaží, aby jsi si ho všimla."

Naznačím poděkovaní té drahé, všímavé dámě.

„Mi-chan..." syčí na ní, je roztomilá, začíná být v rozpacích. Určitě je tak nevinná, jak si myslím. Otočí se trochu ke mě. Můj pohled se setkal s jejím černým. Čas se zastavil, zvuk se ztišil a spadla ze židle, je kouzelná.

„Jste v pořádku slečno?"

Nikdy jsem nezažil, aby někdo tak rychle vstal a zmizel na WC.

„Vaše kamarádka je okouzlující," hodím modelový úsměv na zrzku.

„To ano. Je skvělá, ten, kdo jí najde udělá velké štěstí, ale myslím si, že už to víte." Má odhad, no možná.... Ne, Yukiko, vyděšené koťátko, to je můj cíl. Ona je speciální. „Myslím, že pro vás tu službu udělám, jinak ji už neuvidíte. Je schopná utéci okýnkem nebo tam přenocovat." Zvedla se a odešla také na dámy.

Rusovláska, mi jí dotáhla ke stolku, celou rudou a vyplašenou.

„Dobrý den. O-Omlouvám se za své předešlé chování."

Miko-chan, jak jsem odposlechl, se najednou sebrala k odchodu:

„Yu-chan, tak to zvládni a ahoj!"

Super!

„Miko!" vyskakuje ze židle, utekla by mi, kdybych jí nedržel za její jemné, horké zápěstí.

„Posaď se!" Dívám se jí přímo do očí, poslouchá jak hodinky.

„Em, co po mě, teda nevím, proč?"

Musím se smát:

„Setkání s mou skalní fanynkou, je mou povinností."

Mrká jak panenka: „Cože?"

Je neodolatelná:

„Myslím, že dívka, která mě každý den provází svým pohledem s tolika city, by měla mít možnost se se mnou seznámit." Nechávám si spadnout ofinu ještě více přes oči. Tep se jí zrychlil, olízla se a polkla, boduju!

„Proč? Jak? Eh?"

Jo, tak to je nádherný:

„Jsi roztomilá. Proč jsi nikdy nepřišla?" Je to opravdu vyplašené koťátko, zvířátko oslněné reflektory blížící se zkázy: „Celou tu dobu tě sleduji, jak stojíš upřeně se díváš bez jediného pohyb, jak dokonalá socha. Tvůj obličej září světlem, kterému nerozumím. Chci ho pochopit. Půjdeme na rande?"

Vyskakuje ze židle: „Ne!"

Mizí tak rychle, že být v animáči, tak vydá ten zvuk: „Mig, mig." Líbí se mi jak běží, neohlíží se, šikovná holka, ale i tak má smůlu:

„Utíkáš rychle, ale mě se nezbavíš." Vráží do mě, když jsem se před ní postavil.

„Jak můžeš být tak rychlý?"

Hezky si jí přidržím, jinak mi zas uteče:

„Hned k věci, že? Řekněme, že nemám problém běžet rychle a nezadýchat se." Nedýchám, že? „To, proč tě držím je, že utíkáš." Dodávám, protože tahle otázka by hned následovala. Koukám se do těch černých studánek.

„Proč já?"

Hladím jí po tváři a natáčím si pramen fialových vlasů na pst:

„Protože utíkáš, protože si držíš odstup. Lákám tě, ale i tak jsi opatrná. V neposlední řadě, ty tvé oči." Ona to neví. „Nikdo se na mě tak nikdy nedíval, tak, jako by se mi otevřel svět, který nemůže poznat nikdo jiný nežli já. Ty..." Nakláním se k ní, musím cítit její vůni z menší vzdálenosti, cítit a slyšet její bijící srdce: „Jsi opravdu jak sníh, uvidíme, jestli se vypaříš, když tě rozpálím." Snaží se mi vzepřít, chce mě, i tak utíká.

„Mukmi-san..., Kou-san..., o čem to mluvíš? Já přece, to nejde, jsem jen holka z rohu ulice..."

Jak o sobě může tak pochybovat? Tisknu jí prst na rty:

„Jsi moje. Nebudu čekat až někdo přijde a utrhne mi tě před nosem, Neko-chan, ty mi dáš vše. Vše, že ano?"

Souhlasí, je moje, jen moje:

„Pojď, půjdeme domů. Mám už hlad."

Drahoušek, bude překvapená, kdo přijde na večeři.

(- Edit. 18 -)