Pomalu se blíží jaro, ale stále se stmívá dost brzy. Právě se vracím ze své dobrovolnické práce, když si ho všimnu. Strašně hubeného kluka na lavičce v březovém parčíku. Něco si mumlá a dívá se na svá předloktí. Projdu kolem, jako by nic.

„Justin, už nevím kudy kam..."

Zaslechnu, když ho míjím. Nechtěně jsem se na něj podívala, neměla jsem to dělat. Krvácí a to ne z jedné řezné rány. Moje tělo začalo fungovat na vedlejší okruh. Vyndala jsem z kabelky balíček s rukavicemi a už jsem u něj.

„Jsi v pořádku, krvácíš. Musíme to ošetřit!"

Trhám dobrovolnické bavlněné triko a ovazuji mu ty rány, beru jej v podpaží:

„Pojď, bydlím tu kousek, ošetřím ti to u mě a pak podle potřeby půjdeme do nemocnice."

Nemluví, jen se na mě dívá jak vyplašené zvířátko.

„Sakra, to tě mám nést? Můžeš jít? Hni se! No tak, jsi snad chlap, to zvládneš!" Stále se na mě díval jak vyplašené, bezmocné zvířátko na jedoucí kamion. Nakonec se zvedl, překvapilo mě, že je o tolik vyšší než já, jak tam byl zhroucený, vůbec mě to nenapadlo. Snažil jsem se ho podpírat a odvedla ho k sobě domů.

„Jak se jmenuješ?"

Hodila jsem přes rameno otázku, když jsem šla do koupelny pro lékárničku.

„Mukami. Azusa," spíš zašeptal.

„Já jsem, Yamaru Miko." Vzala jsem plastovou krabici domácí lékárničky, tedy ta moje je trošku více zásobená, ale to už je profesionální úlet. Neberu si však jen věci k pomoci, ale zasouvám si do kapsy svého milovaného motýlka.

Motýlka s krásnou lesklou, jak břitva ostrou čepelí a kovovými křídly.

Stále sedí tam, kde jsem jej nechala. Opatrně sundavám provizorní obvazy, nevypadá to, že by to ještě krvácelo, ale nevypadá to dobře:

„Kdo ti to udělal? Nebo jsi si to udělal sám?" ptám se, když mu rány mažu antiseptickou mastí a pokrývám čtverci. Zvednu oči, protože zas neodpovídá, upřeně se na mě dívá. Zarazím se a utápím se v těch světle fialových očích.

„Ty jsi týraný děcko, že jo?"

Zvednu ruku a položím mu jí na jizvy, které má v obličeji.

„Mám rád bolest."

Stáhnu svou ruku zpátky, a dokončím obvázání jeho předloktí. Zas jsem to udělala, přitáhla jsem si domů toulavé štěně, abych byla zas raněná, až odejde.

„Tak máš to hotové, teď můžeš jít."

Narovnala jsem se. On se také postavil skoro ve stejnou chvíli a teď stoj moc blízko a moc vysoko nade mnou.

„Chci ti ukázat svou vášeň."

Jestli si myslí, že mě dostane do postele, tak to se hošík pěkně plete. Sáhla jsem do kapsy a naučeným rychlým pohybem, jsem otevřela čepel na svém motýlkovi, jeho krásná modro-lesklá křídla teď svírám v dlani přitisknuté ve výši kyčle. V jeho očích se probudil zájem:

„Koukám, že máš také ráda chladnou, lesklou, ostrou ocel tak jako já."

Nevím odkud vyndal celokovový nůž a začal si ho prohlížet a natáčel jej tak, aby na něj dopadalo co nejvíce světla.

„Měl by si, Mukami, raději už jít."

Snažila jsem se dostat z téhle absurdní situace, do které jsem se navezla sama.

„Voníš tak podobně, vím, že máš ráda bolest. Stejně jako já."

Postoupil blíž. Zareagovala jsem instinktivně a ohnala jsem se po něm nožem. Usmál se a olízl si ranku na zápěstí, kterou jsem mu způsobila.

„Musím ti to ošetřit, nechtěla jsem tě zasáhnout."

Opravdu jsem nechtěla, doufala jsem, že uskočí, jako každý jiný, ale on je zvláštní. Raněné ptáče, co ač má zlomená křídla snaží s vzlétnout.

„To není potřeba, líbí se mi to."

Chytil mi ruku, ve které pevně svírám svůj nůž. Má tak studené ruce, dlouhé prsty. Úplně obemknul mou pěst. Zvedl mou ruku s motýlkem nahoru:

„To je moc hezký kousek, niky jsem se nezajímal o tenhle typ, ale tobě sluší. Umíš s ním hezky zacházet. Hodí se k tobě."

Zvedl mi tu ruku až nad hlavu a natlačil mě ke zdi. Teď jsem tím stvořeníčkem, koukajícím se do dálkových světel blížící se smrti já:

„Co chceš dělat?" Druhou rukou mi stáhl ke straně výstřih trika. „Co to vyvá....." Přitiskl mi svá ústa k šíji. Otázkou není co vyvádí on, ale co vyvádím já. Já ho ve skutečnosti nechci zastavit, tetelím se tu očekáváním a ani se nesnažím bránit. Zvedl hlavu a podíval se mi do očí:

„Teď to pochopíš, motýlku."

V jeho úsměvu se objevily dlouhé špičáky. Čím jsem nadrogovaná?

„Co to je?" zachroptěla jsem.

„Přesně to co si myslíš, ale ještě si to nechceš připustit. Užijeme si spolu bolest, nemusíš se bát. Budu se snažit."

V tu chvíli se zakousl přesně do místa, které si předtím označil. Chtěla jsem vykřiknout bolestí, ale jen jsem zasýpala. Pomalu se mi odlomila kolena a já se propadala do míst odkud není návratu

„Vstávej, motýlku. Musíš si prohlédnout mé poklady."

Snaží se mě vrátit do světa živých jeho hlas. Rozhlédla jsem se po své předsíni. Sedí naproti mě na bobku a dívá se na mě tím štěněčím pohledem:

„Jsem?"

Zakroutil hlavou:

„Ani mrtvá ani upír." Trochu se usmál: „Ukážeš mi, co všechno umíš s těmi motýlími křídly, motýlku?" Nevím na jaký okruh teď funguje moje tělo, ale má hlava přikývla a ústa se usmála.

( - Edit. 18 - )