Přemýšlím, co nám u vánočního stolu řekla Yui-san. Rozhodně její krev je speciální chtěl bych jí mít jen pro sebe, jenže ta volba je jen a jen na ní. To víme všichni. Dohodl jsem se s otcem, že změním svůj vzhled a začnu se daleko intenzivněji věnovat výzkumu.

Nečekaně souhlasil.

Univerzitní laboratoře jsou skvělé, každý den mám nachystáno vše co potřebuji, nikomu nevadí, že jsem noční tvor. Vždy se tu naskytne něco k zakousnutí.

Od začátku semestru potkávám ve dveřích budov laboratoří jednu studentku. Je to jen pár vteřin, ale slyším, jak její srdce silně a rychle buší. Vlasy má obarvené na růžovou a stažené do copu. Oblečená jako většina vysokoškolaček v levném, nic neříkajícím oblečení. Určit tu dělá pomocné práce, vždy cítím tu její vůni. Jednou se musea zranit o nějaký střep, protože chodba byla prosáklá pachem její krve.

Dnes jsem se s ní nepotkal, divné. Dokonce jsem se vrátil a počkal pět minut. Cítím zlost, jak si může dovolit bez svolení, narušit koncept mého dne?

Byla tu, možná tu ještě pořád je, cítím jí.

Převlékám se do pracovního a mířím do své laboratoře. Otevírám dveře do právě zhasnuté místnosti a naráží do mě hřejivá, měkká bytost. Ano, ta s růžovými vlasy. Zpozdila se. Rozsvítím, sedí na zadku, tře si ho a mumlá nějakou nedostatečnou omluvu. Tak rád bych jí potrestal, svrbí mě dlaň i chtíč krve. Zvedne ke mě nazlobený výraz. Ta změna v překvapený a nakonec omluvně vyděšený mě zahřála jak právě polknutá krev.

„Ach, ještě jednou se omlouvám, nechtěla jsem do vás tak narazit. Přijměte mou omluvu, prosím."

Vysekává poklonu. Jen se pousměji, tak tohle je její hlas, lahodí mému sluchu, trochu zastřený a s nádechem paniky. Zvedá oči a dívám se mi do očí:

„Protentokrát, by to snad šlo."

Neuhýbám pohledem, pozoruji, jak zčervenala a rychle zmizela, srdce jí zas tlouklo tak silně a rychle. Musím ji mít, chci si s ní pohrát trochu víc. Volám profesoru Mitzkumimu, je děkanem pro laboratoře, stačí jen trochu zahrát na tu správnou struku a zítra zjistím, co je zač, sečna růžovka

*|*|*

„Sakamaki-san, zde je uchazečka na post pomocnice."

Stojí za ním, takže jen doufám, že mě neklame nos a je to doopravdy ona. Jen mě zahlédla, celá zbledla a zatvářila se patřičně vyděšeně. Ukloní se:

„Těší mě, že vás poznávám. Jmenuji se Otori Nanami, jsem ve třetím ročníku na laboranta."

Zapamatovávám si z ní každý detail, její jméno i to jak jej vyslovila. Je čas na práci:

„Děkuji, děkane. Tak pojďme Otori-kun, je čas začít pracovat!"

Tolik se těším, až budeme o samotě, celkem spěchám, baví mě poslouchat jak má co dělat aby mi stačila, jak se jí mění dech a rytmus tepů.

Náhle zastavím ve dveřích laboratoře, jen abych cítil teplo jejího těla. Přesně to dopadlo podle mého očekávání, jen zavrčím a štěknu po ní:

„Od svých asistentů očekávám dobrou a rychlou práci, pokud možno ticho. Jak vidím, je tu nepořádek, dejte to do pořádku asistentko."

Dělám, že si jí nevšímám a sleduji její výkonost. Překvapí mě svým dotazem:

„Co dalšího, senpai?"

Senpai, nikdy jsem nebyl nikomu senpaiem, je to neuvěřitelný zážitek po těch pár staletí na světě:

„Dal bych si čaj."

Vyvalila oči a odešla. Chtěl jsem ještě vydržet, ale musím ji mít, musí být má už dnes a to co nejdříve. Přinesla podnos s dvěma šálky. Dobře připravený darjeeling. Zamlouvá se mi více a více. Schválně rozbíjím druhý šálek, vrhá se k němu a vše uklízí.

„Co budete potřebovat dále, Sakamaki-senpai?"

Upíjím a přes šálek dávám pokyn:

„Nachystat vzorky." Podávám jí seznam, lehce zavadí o mou ruku. Je tak horká! Věnuji se svému, zahlédnu, jak se snaží skrýt zívnutí: „Nudíte se, Otori-kun?"

Zrůžoví:

„Em, ne, jen zítra mám přednášky, tak jestli je třeba ještě něco zařídit?"

Je dokonalá, zodpovědná, poddajná, jakoby čekala jen na mě. Natlačím jí do ruky pitíčko brusinkového džusu:

„Vypít!"

Přišel správný okamžik:

„Tak a teď vyřešíme tu záležitost. Musím vás potrestat. Připravit čaj i sobě, to bylo opravdu nevhodné." Zaujmu svou pozici nadřazené rasy k těmto schránkám na krev. Lehce přede mnou couvne. „Jistě Otori-kun, naučím vás, kde je vaše místo." Chytám ty křehké ruce do svých a tisku jí je nad hlavou: „Je to příjemná změna, mít tu někoho tak nevinného. Někoho, kdo umí připravit i dobrý čaj. Čeká nás dlouhá spolupráce." Fixuji jí pohledem a zbavuji jí vůle se bránit. Trochu otevřela ústa, dýchá zrychleně, srdce tluče jak zvon na poplach, chystá se přijmout vše co jí nabídnu. „Ten nádherný výraz. Bude to bolet, ale určitě tě potěším, potěšíme se navzájem Otori-kun."

Snaží se bránit, ale její chabé pokusy jsou jen chabé. Užívám si, jak projíždí tou lehkou bariérou její pokožky mé tesáky dovnitř, odkud se valí ta sladká tekutina.

„Dost, zastav!"

Snaží se vykroutit. Zakusuji se do jiného místa, chci aby cítila vše co já, mou bolest mé potěšení. Tiskne se ke mě, chvěje se, ztrácí vědomí. Pracuji na svém a jen nepatrně sleduji její probouzení se:„Tak už vzhůru Otori-kun?" Dívám se do zmatených, hnědých očí. Baví mě, jak se ode mě odsouvá a tváří se vyděšeně. Směji se jí do tváře: „Ale no tak, nikdo tu už není. Nikdo neuslyší, pokud budeš křičet. Přece jsem tvůj, senpai. Nikdo mě tak zatím nenazval, netušil jsem, že by mě to mohlo tolik potěšit. Proto jsem se tě rozhodl zavést do svého světa už dnes. Možná bych tě mohl vzít sebou, ale ty budeš rozumná."

Souhlasně kývá hlavou, natisknutá zády ke skříním. Sedám si tak abych jí viděl přímo do tváře:

„Nechej mě, ať tě potěším co nejvíc." Zvedám jí na nohy: „Je čas jít domů, nejspíše tě doprovodím. Zítra se snaž, ať je vše v pořádku. Otori-kun, ať tě nemusím potrestat." Kývá hlavou na souhlas. „Ale přiznejme si, bude to chvilku trvat, než pochopíš všechna má pravidla."

Drahá Yui-san. Nechci se vzdát tvé krve, tvé oddané poslušnosti, ale setkal jsem se s lidskou ženou, která vyhovuje mým potřebám a co víc, je schopným pracovníkem v laboratoři, což ty nikdy nebudeš. Nerad, ale dávám ti za pravdu. V mé síti uvízla velice rozkošná muška, které dám pocítit sílu a slast svého biče.

Reiji

(opraveno)