Už je skoro konec léta, ale já tu ledovou vodu v potůčku, protékající jabloňovým sadem zbožňuji. Jen je problém, že ho obehnaly ostnatým drátem, no musím být opatrná, když se nechci poranit. Nebylo by to zrovna dobré.

Měsíc je dnes v úplňku, to bude kouzelné. Stará jabloň, pár padavčat, voda, noc a já.

Au!

Trochu jsem se škrábla, krev neteče, tak v pohodě, rychle utíkám stromořadím k potůčku. Co to bylo?

„Je tu někdo?"

Rozhlížím se a nikde nic, jen tma, stromy a já. Znovu peláším dolů z kopečka.

„Ach, chyběl jsi mi. Taky jsem ti chyběla?"

Zasměji se, jako by mi potok mohl odpovědět. Je to tu naprosto jedinečné, tenhle potůček, spíš taková prudší strouha, tu má místo, kde se rozlévá a vytváří celkem hlubokou tůňku, na plavání to zrovna není, ale na potopení se, opláchnutí, úplně stoprocentní.

Shazuji ze sebe oblečení, všechno. Nikdo o tomto místě neví, nehodám se dělit, nikdy jsem neměla v podstatě nic sama pro sebe. Taky, třetí dcera v řadě. S vypísknutím hupsnu do té ledové nádhery. Je to jak žiletky, ale jen chvilinku. Moje nadšení je daleko silnější. Potopím se na dno a ležím pod hladinou. Proud vody čechrá a unáší moje vlasy. Ráda se dívám pod vodou, nad hladinou se někdo mihne.

Sakra!

Vyskočím, ruce před prsy:

„Haló?!"

Rozhlížím se kolem. Začínám propadat paranoii.

„Nikdo tu není, jsem tu sama. Nikdo sem nechodí. Nikdy!"

Mumlám si pro sebe jako mantru k uklidnění. Znovu se pomalu otáčím a chci se potopit, ale něco za mnou podivně křupne, rozšlápnutá větvička? Prudce se otočím tím směrem, do vody žblunkne jablíčko:

„Jablíčko!"

Skočím po něm. Je pěkné:

„Ty jsi spartan nebo rubín?" Prohlížím si ho. „Nepoznám to, jsi červené..." Jo, jenže v tomhle sadu, tahle odrůda není. Tady u vody jsou letňáky, kyselá, žlutá jablíčka. Musím pryč a to rychle! Vylézám, nesnažím se osušit a rvu se do oblečení. Přes tu mokrou kůži to není dobré, měla jsem se utřít. To sem neviděla dost trilerů, hororů a akčňáků? Jo, jsem ta blbá blondýna, co vyleze ze dveří v noční košilce a bez bot a hned po dvou krocích jí sundají.

„Kráva, kráva, káva. Jsem taková kráva!"

Slyšet svůj hlas mě uklidňuje, možná to bude to poslední co kdy uslyším, měla bych být k sobě milejší. Rychlostí blesku utíkám k místu, kde se dá přelézt ostnatý drát plotu. Už takový kousek, snad jen krok od něj, mě něco chytne, možná někdo.

„Tak jsem tě chytil!"

Zaječení se neubráním, opravdu první oběť v hororu. Blbá holka. Ruka toho obra se mi připlácne k ústům:

„Neječ! Jsi tak hlučná!"

Strnu. Ten hlas, já ho znám. Je to už hodně dávno ale určitě ho znám:

„Em, Mukami-kun? Yuma-kun?" Mumlám mu do dlaně. Jsem prudce otočena. Koukám na vysokého statného fešáka. Jak to, že vypadá pořád tak dobře.

„Odkud mě znáš, vodní vílo?"

Nepamatuje si mě? Jak by mohl, já na rozdíl od něj vyrostla. Spíš zestárla. Vím, měla bych mu říkat Mukami-san, ale vždy chtěl, ať mu říkám Yuma-kun. Trochu se mnou zacloumal:

„Kdo jsi?"

Jestli mě viděl ve vodě, tak rozpaky nejsou na místě:

„Haru Kotoko." Netváří se nijak. „Hrávala jsem si tu. Učil jsi mě o jabloních. Říkával jsi mi Ha-chan."

Odtáhne si mě na délku paže:

„Vyrostla jsi."

Začervenám se:

„Je to asi deset let, o jsme se viděli."

Teď se usměje on:

„Chvilku to bylo. Ha-chan. Stále máš ráda jablka?"

Pokrčím rameny: „Tak nějak." Otočím se od něj, líbil se mi už jako osmileté holčičce a teď je to ještě horší: „Spíš tenhle sad. Tu tůňku. Je tu plno hezkých vzpomínek." Nevím proč, ale vím, že je těsně za mnou.

„Tak si pojď vytvořit další, vodní vílo." Jo červenost v mé tváři je už neměřitelná.

„Vi-vi-viděl jsi mě, co?" Debilní otázka. „Hm, jsi hezká, vyrostla jsi, jak jsi poznala, že tam jsem?"

Tím jablkem:

„Nerostou tu!"

Všimla jsem si toho červeného jablka v jeho dlani. Usmál se:

„Věděla jsi o mě hned, už když jsi procházela k vodě. Jak to?"

Krčím rameny a nos:

„Prostě, byl tu jiný zvuk."

„Pojď maličká, vyrostla jsi pro mě, vtahuje si mě do náruče.

„Ale, to nejde, co rande, nebo tak?"

Poplácá mě: „Polibek."

Jo líbá sakra dobře, div ze mě nezůstalo želé.

„Hloupoučká! Ty nevíš, že v tomhle sadu straší, že jsou tu nebezpečí? Dneska, ti vysvětlím proč není dobré, přelézat ostnaté ploty."

Shrne mi šaty z ramen. Co blázní? Snažím se odtrhnout, ale je horší jak kleště.

„Na sněz si to jablko."

Raději ho chroustám:

„Je dobré, děkuji," mumlám mezi sousty.

„Ano."

Ten výraz v jeho tváři se mi vůbec nelíbí. Vypadá příliš dychtivě. Ocitám se na zemi pod jeho obřím tělem. Měsíční světlo mu padlo do tváře, polknu. To co vidím se mi musí zdát!

„Yuma-kun?" Chvěje se mi strachy hlas: „To je jen žert, že je to žert?!" Tolik ráda bych si to myslela, ale už chápu, proč. Proč má dětská láska je stále tak krásná a proč v tomto sadu straší, on není člověk. Je to upír a právě se na mě živí: „Dost, prosím!" Nemám šanci vzdorovat. Ani jsem si neuvědomila, že stále svírám v ruce to nakousnuté jablko. Rudé jablko. Někam pluji, nevím co se kolem děje, ale jsem jak na obláčku: „Jsem, mrtvá?" Můj hlas zní tak divně.

Zachechtnutí:

„Ne. Tak rychle mi neutečeš. Je toho hodně, co se musíš naučit. Tvá krev chutná jak nejlepší jablka, mám je rád."

Měla bych vzdorovat, utíkat a křičet, ale k čemu? Budu alespoň chvíli se svou láskou.

(- Edit. 18 -)