Právě vyhráváme, díky mě, finálový zápas univerzitní ligy basketbalu.

Během přestávek si stíhám v hledišti všimnout příliš profesionálně vyhlížející fotografky. Doufám, že si mě vyfotila. Jsem nejlepší a vím to, ale ví to i ona?

Něco mě na ní láká. Možná to, jak se plně soustředí na to co dělá, nevšímá si okolí.

„Ayato, koukáš po Ghostee?"

Mrknu na svého spoluhráče.

„To je ta fotografka?"

Koukám, jak nahodil obdivný výraz:

„Nishada Sara, jedna z úspěšných fotografek. Její fotky mají v sobě energii. Jako by jsi by v daném okamžiku a tom místě, které zachytila na fotce. Jenže je strašně formální a vždy zmizí, když se s ní snaží někdo navázat komunikaci, proto má tu přezdívku.

Dohráli jsme vítězný zápas, samo, že díky mé maličkosti. A Hiroto měl pravdu, ta fotografka zmizela z hlediště jak duch. Ghostee, uvidím, jaká přezdívka jí bude charakterizovat lépe. Rychle jsem vyřešil sprchu a šatnu a vydal jsem se před hlavní budovu. Procházel jsem vestibulem, když mě upoutala postava, sklánějící se nad displejem foťáku.

Je to ona.

Blondýnka, která si nevšímá světa kolem sebe. Ani jsem nemusel použít své upíří schopnosti a stejně si mě nevšimla, zrovna si prohlížela fotku Kazua. Lehce nadzvedla jedno obočí, on se jí líbí? Vůbec si nevšimla, že jsem vedle ní.

„Máš vyfoceného i mě?"

Odskočila tak, že jsem málem spadla z lavičky. Díval jsem se do vyplašených fialových očí.

„Netuším."

Jak netuší?! Zamračil jsem se a začal jsem si upravovat kalhoty, stal se z toho zvyk.

„To bys měla, protože jsem nejlepší."

Krčí rameny: „Hmm."

To mě chce vytočit nebo mě ignoruje? Nebo oboje najednou?

„Hmm? Říkám, že jsem nejlepší. Takže pokud nemáš nějakou mojí fotografii, tak jako by jsi neměla nic." Usmála se, má hezká ústa.

„Dobře."

Zas mě úplně vypustila, jen ochranitelsky uložila objektivy a foťák a začala se oblékat do nemožně žluté bundy a čepice. Jak může mít holka a fotografka tak nemožný vkus?

Uklonila se:

„Omluvte mě."

Otočila se ke mě zády a vyšla k východu ze školy. Samozřejmě, že jsem jí následoval, ale ona mě totálně ignorovala. Zastavila se nad schodištěm, vztáhla ruku a zašeptala si:

„Prší."

Stoupl jsem si vedle ní, ona si jen natáhla kapuci a vydala se do padající vody.

„To chceš jít v tom dešti fotografko?"

Ani se nepodívala a spíš odsekla:

„Proč ne?"

Zkouším na ní svůj přísný pohled, naprosto zbytečně. Už podruhé mi ukazuje záda a míří pryč. V tom jejím zářivém oblečku a s vůní, která mě tak irituje jsem jí snadno následoval. Déšť se změnil v liják a ona zapadla do snack-baru s takoyaki. Koukal jsem se jaké si vybrala, přesně jako já, klasiku. Pozoruji ji, jak jí první. Vypadá, že jí chutná. Přisednu si na vedlejší barovou židličku:

„A já nedostanu?" Nahodím zářivý úsměv jak na mě kouká jak laň v záři reflektorů.

„Kde ses tu vzal?"

Ona je opravdu naprostý ignorant:

„Jsem tu celou dobu, taky chci." Přitáhla si mističku blíž k sobě. To odněkud znám.

„To je moje jídlo. Támhle, pane jedničko, je pult, kde s můžeš koupit svoje."

Napíchla další knedlíček na párátko a než ho stihla sníst, tak jsem jí ho snědl a ještě se olízl. Usmívám se, že je to přeci fajn, když tu může jíst se mnou, s mou maličkostí s Ore-sama. Proč se tak strašně mračí?

Stoupla si, trochu se rozkročila a plnou silou mi dala pěstí do ramene. Nečekal jsem to a skončil pod židlí.

„Hele pane jedničko, víš co nesnáším? To jsou lidi, co po mě chtějí práci zadarmo a ještě to schovávají za obdiv. Pak jsou to lidi, co se ke mě vtírají a myslí si jak jsou number one a nejvíc ze všeho nenávidím ty, co si dovolí mi sáhnout na mé jídlo. Takže pokud nechceš přijít k úrazu, ty zmetku, tak se koukej klidit!"

Rudá vzteky si vzala zbytek takoyoki, nasadila kapuci a vyšla ven. Zbytek večera a celou noc jsem si pohrával s myšlenkou, jak tuhle fialovo-okou saň zkrotit. Sídlo je poslední dobou dost opuštěné,většina bratrů je neznámo kde a ani Mukami se už neukazují. Mohl bych jí zavřít ve svém pokoji, hraček tu mám rozhodně dost.

Motám se kolem budov školy, když ucítím známou směs vůni magnolie a malin. Nerudná, bláznivá fotografka je někde kolem. Stojí v přístřešku a nasazuje si na hlavu přilbu, opět v naprosto šílené barvě. Naštěstí skútr vypadá přijatelně. Postavím se tak, aby na mě měla hezký výhled.

„Co chceš? Dneska nemám žádný jídlo, co mi můžeš sníst!"

Kdyby jen věděla, nazdvihnu obočí, myslím, že její reakce překvapila i jí samotnou.

„Hele nerudná bláznivko, něco si dlužíme. Rozhodně si nenechám líbit, aby mě skrček jako ty urážel a bil na veřejnosti!" Už se těším, jak tě potrestám a ochutnám to co ti koluje v žilách: „Hlavně už od včera se držím zpátky, ale ty jsi opravdu něco. Nevydržím být dlouho stranou."

Dopnula si pásek přilby pod bradou, nastartovala:

„Fajn, pane jedničko, omluvím se ti. Zítra. Tak večer tady a chci zpátky své takoyaki. Čau!"

Co to? Ona s jen tak odjede? Přikáže mi, kde a kdy mám být? Bude stát za to ještě jeden den počkat? Rozhodně jí musím naučit, kdo je tu nejlepší. Musím jí naučit, že se má dívat na mě.

🍔🍔🍔

Viděl jsem jí jak přišla do školy, kvůli ní jsem dnes vylezl ven i o něco dříve. Pobavilo mě, jak setřela nějakého redaktora co se snažil vlichotit do přízně šéfredaktora a ještě se jí musel omluvit. Ona je opravdu hodně divná, bláznivá. Právě vyběhla z redakce a kouká se na hodinky na rtech ironický úsměv. Chce dorazit dřív a předstírat, jak dlouho čeká. To se jí nepovede. Trochu se tam zhmotním dřív jak ona.

„Jdeš pozdě, nerudná bláznivko!"

Tvářím se, že už tu nejméně hodinu čekám.

„Jdu včas. Jsem dochvilné děvče."

To je. Seskočil jsem a stoupl si přímo před ní. Úplně mě pálí hrdlo očekáváním. Musela trochu zvrátit hlavu dozadu a odhalila tak krásnou netknutou kůži krku:

„Přišla jsi se mi omluvit."

Přiblížil jsem se a ona kousek couvla.

„Ano, ale ty jsi mi donesl, to co mi dlužíš?"

Její blízkost mě trýzní:

„Spíš dostanu, než budu dávat." Dostala se do rohu, nemá úniku.

„To nebylo v dohodě." Snaží se vymanit a získat si prostor.

„Já si dělám co chci, jsem nejlepší a ty to uznáš." Sevřel jsem svou kořist, aby mi nemohla utéci, musí jí být nepříjemně.

„Pusť..."

Na víc se nezmohla, já už dávno pil tu vynikající krev a opájel jsem se její vůní malin a magnolií.

Odnesl jsem jí do svého království:

„Vstávej, máš tu jídlo."

Postupně otevřela oči, trochu zmateně se dívala někam kolem mě:

„Hmm hezky to voní."

Právě jí došlo, že se jí to nezdálo a že není nikde, kde by to znala:

„To ty taky, jsi dobrá svačinka."

Polkla na sucho:

„To tady umřu?"

Zasmál jsem se:

„Ne hned, užijeme si soustu zábavy, nerudná bláznivko."

Přikývla, napíchla si na párátko kuličku a dala jí do úst:

„Hmm, dobré. Měl jsi pravdu, na fotkách vypadáš moc dobře."

Zajímavé, je chytrá nesnaží se utíkat, nekřičí a nevyšiluje. Dokonce uznala, že jsem hezký. Budu se muset snažit, ale opravdu si s ní chci užít dlouho a hodně zábavy.

Tak už jen pan Azusa a Shu, tito páni jsou pro mě trošku náročnější, ještě nevím, koho jim pošlu do cesty. Tak na sčtenou Denaril

(-Edit. 18 -)