„Co si o sobě myslíš! Ty malá couro, že se budeš motat kolem našeho miláčka? To si myslíš, že si ho ulovíš pro sebe? Shu-senpai patří nám všem, rozumíš?!"

Udiveně jsem se dívala na běsnící bandu holek:

„Vůbec nevím o čem tu mluvíš? Jaký miláček, jaký lov, jaký Shu-san?"

Opravdu přestup na tuto školu byl můj nejhorší nápad ze všech. Proč jsem se jen nechala dědečkem přesvědčit, že je to báječná šance. Proč mě, prostě nenechal u rodičů v Ósace. Je mi to jasné, přijdu mu jako jeho naděje, co se rodinného podniku týče, ale proč musím chodit do noční školy plné potrhlých bohatých děcek je mi záhadou.

Další zacloumání:

„Nehraj si na neviňátko, moc dobře jsme tě viděli, jak s ním koketuješ. Nikdo si ho nedovolí rušit!"

Asi mi dochází o kom mluví. Včera jsem na schodech musela překročit spícího kluka a prohodila jsem s ním celkem dvě věty, spíš to byl monolog.

„Já s nikým nekoketovala, jen jsem se zeptala, zda by mohl kousek posunout nohy, abych přes něj nemusela přecházet a když s mručením uhnul tak jsem poděkovala. Vůbec se o toho muže nezajímám, nemá zrovna čas na takové věci."

Doufala jsem, že zklidním vášeň těch fanatiček kolem sebe, jak jen jsem se spletla.

„Nejsme dnešní, naninko. To, že nevíš kdo je Sakamaki Shu, opravdu nikoho nepřesvědčí a že se nezajímáš o kluky už vůbec. Proč by jsi jinak byla na téhle škole, kam chodí dědicové společností a nadnárodních korporací? "

Povzdechla jsem si, tohle asi nevyřeším, pravděpodobně dnes dostanu pár facek a budu si muset sehnat novou uniformu. Stejně jako jsem nedokázala vysvětlit dědovi, že jsem zatím nepotkala nikoho s kým bych si dokázala představit bližší fyzický kontakt, tak asi nevysvětlím těmto fanynkám, že mluvím pravdu.

„Jak funguje váš fan-klub? Nechci udělat nic, co by vás rozzlobilo. Pokud máte časový rozvrh toho svého pana božského, tak mi jej dejte a já se mu obloukem vyhnu."

Jejich obličeje se nezměnili:

„Vidíš, sama jsi to teď přiznala, že se ti taky líbí, ale nedostaneš se z toho tak hladce!"

Chytily mě a odtáhly k nějakým dveřím, ty otevřely a hodili mě do temné místnosti a zamkly je za sebou. Ocitla jsem se v naprosté tmě:

„Pusťte mě! Okamžitě otevřete ty dveře!"

Ječela jsem na dřevěný masiv a kopala do něj zcela zbytečně. Opřela jsem se zády a sesunula na zem. Na to, že nejsem, bůh ví, jak silná mám ve skutečnost strach jen ze dvou věcí, první jsou uzavřené tmavé místnosti a ta druhá je otevřený oheň. Nejsem schopná zapálit sirku nebo svíčku. Takže díky tomu jsem právě v hodně prekérní situaci a začínají mi po tvářích téci slzy zoufalství. Slyším jak pomalu začínám nabírat na intenzitě. Znovu mlátím do dveří:

„Ano chápu, už na něj nepromluvím," mlátím do dveří a v duchu dodávám, stejně nevím co na něm vidí. „Budu se mu vyhýbat, prosím!" Nejsem si jistá, jestli mi přes ty vzlyky je vůbec rozumět.

„Můžeš přestat ječet? Vůbec neslyším svou hudbu." Ozval se melodický mužský hlas z temnoty někde za mnou.

Tak to mi ještě chybělo, co proboha ty mrch vymyslely?

„Omlouvám se, vůbec nevím, že tu někdo je. Nemáte náhodou klíč?" Doufám, že je to také nechtěně uvěznění spolužák.

„Jsem tu celou dobu a ty mě tu teď rušíš. Já klíče nepotřebuji, tak buď hodná holka a buď potichu."

Cítím se o půl promile lépe, že tu nejsem sama, ale ta tma mě ničí. Zvedám se rukama šátrám po zdi, třeba naleznu vypínač. Každou chvílí do narazím do nějakého nábytku. Právě teď to bylo piano, které zasténalo stejně jako já. To je nejspíše hudebna, určitě tu musí být někde okno, sice je venku tma, ale určitě ne taková jako tady. Pokračuji ve svém výzkumu dál.

„Jsi příšerná, co tu šmejdíš?"

Ozve se mi těsně za zády, leknu se přepadám přes nějaký předmět. Dopadla jsem na něco pevného, co kolem mě ovinulo ruce.

„Ty jsi tedy nestoudná holka, co? Takhle zaútočit na chlapa."

Snažím se vstát, ale on si mě tiskne k sobě.

„O-Omlouvám se, hned z tebe slezu, jen mě stačí pustit." Cukám sebou zcela bezvýsledně.

„To nemůžu, zase by jsi dělala hluk a zas se někde odřela, už teď krvácíš."

Jak to může vědět? Vždyť ani já jsem si toho nevšimla.

„Ty jsi v tom s nimi? S těma z fan-klubu? Nevím mluvili o nějakém Shu-senpai."

Chytil mě za ramena a posadil mě, kdybych něco viděla, pravděpodobně bych mu koukala do očí z jeho klínu.

„Proč si to myslíš?"

Tak je nebo není?

„Určitě teď otevřou dveře a vyfotí mě v rádoby kompromitující situaci, ač vůbec netuší kdo jsem a že je jim taková fotografie naprosto k ničemu."

Zasmál se:

„A kdo jsi?"

To bych ráda věděla, kdo je on:

„Já? Spíš kdo jsi ty?"

Cítila jsem, jak se protáhl, znovu jsem se pokusila z něj slézt, opět neúspěšně.

„Kam se pořád snažíš jít? Už jsem ti říkal, že tě tu nenechám chodit, ještě by jsi mohla zničit nějaký nebohý nástroj co tu je."

Tak už budu muset s pravdou ven.

„Bojím se tmy. Snažím se najít vypínač, pomalu z toho začínám šílet. A ne, nepomůže mi, že tu nejsem sama."

Dořekla jsem hned jak se začal nadechovat.

„Tak co tu děláš ty? Mě sem zavřel ten fan-klub, ale ty jsi mi neodpověděl." Mám pocit, že se dotknul nosem mého krku.

„Já tady ležel a poslouchal hudbu, než jsi mě vyrušila. Proč se bojíš tmy? Není to trochu divné, když chodíš do noční školy?"

Snažila jsem se od něj odtáhnout:

„Taky mi došlo, že to bylo nejhloupější rozhodnutí. Co kdybych si sedla jenom vedle tebe?"

Přejel mi chladným prstem od ucha k bradě po čelisti:

„Myslím, že ani ty to nechceš. Líbí se ti, že tě objímám. Cítím jak ti rychle bije srdce."

To je to tak nahlas?

„To je ta fóbie, nic si nemysli!" Znovu se snažím vyprostit, dopadá to tak, že jen zesílil sevření a nemůžu už ani hýbat rukama. Bezva!

„Tak je tu někde světlo?" vykřikla jsem frustrována tím, že mě drží někdo neznámý a ještě je tu tma, jak už jsem tu dlouho rok? Měsíc? I kdyby to bylo deset minut je to moc.

„Zrovna tu vyměňují stropní svítidla, ale možná tu je nějaká svíčka."

Otřásla jsem se, jen ne svíčky, díky nim to všechno začalo.

„Celá se chvěješ, proč? Chtěla by jsi něco víc?"

Ten si opravdu věří :

„Nemám ráda, krom tmy, otevřený oheň, počínaje zápalkou, konče živelnou katastrofou."

Najednou mě posadil na gauč vedle sebe, tedy myslela jsem, že tam sedí, když do místnosti začalo proudit světlo z okna u kterého stál. Jak se tam mohl dostat tak rychle a o nic nezakopnout, když vidím, co předmětů mu stálo v cestě.

„Ty? Tedy, děkuji."

Stále jsem neviděla kdo to je, ale alespoň, že už u není tma.

„Chtěla by jsi se pomstít těm, co tě tu zavřeli?"

Vlastně ani netuším, musela jsem se zamyslet na trochu déle, protože je najednou přede mou a dívá se mi do očí. Kdybych neseděla, šla bych do kolen.

Světlo z projíždějícího auta mu osvětlilo tvář, hlavně oči. Safírová modř v bezmračném letním dni. Musela jsem násilím zavřít svá ústa.

„Tak co, chceš?"

Zavrtěla jsem hlavou v nesouhlasu.

„Ty jsi ten jejich idol!" zaskřehotala jsem.

„Posloucháš klasiku?"

Byl tak blízko, že jsem slyšela tóny z jeho sluchátek.

„ Proč jsi tak blízko?"

Usmál se: „Líbí se ti to. Chceš abych byl ještě blíž." Položil prst na můj krk: „Vidím, jak ti divoce buší srdce, jak máš rozšířené zorničky v očekávání."

Polkla jsem:

„To je tmou, ty zornice." Trhla jsem hlavou abych se vymanila z těch očí. „Nevidím důvod proč by jsi se o mě měl zajímat." Zničeho nic se mi sesunul k nohám, co to s ním je? Vyskočila jsem a klekla jsem si tak, abych mu položila hlavu na svá stehna: „Hej, Shu- senpai, tak nějak bylo to jméno, co ti je? Co se s tebou stalo?"

Nadzvedl víčko jednoho oka:

„Pamatuj si, že to ty jsi přišla ke mě."

Vymrštil se jako had a přitáhl si mě k sobě, na krku jsem ucítila divný chlad a pak bolest. Moje vědomí se vytratilo.

🎻🎻🎻

Vzbudila jsem se divným hlukem. Pomalu jsem skládala útržky vět:

„To je ta mrcha! On tam byl Shu-senpai! Jak se to mohlo stát a teď jí nese, to je nesnesitelné!"

Nejsem schopná se bránit, kdyby ty hloupoučké slepičky věděly.

„Tak už jsi vzhůru? Měla by jsi mi říci své jméno. Budeme mít dlouhý a zajímavý vztah."

„Hanazava Tsubaki," nechala jsem svá těžká víčka zase padnout, stejně se neubráním.

( - Edit. 18 -)