S.T.R.A.C.H.

Počet účastníků: 12

Míra utajení: nejvyšší

Odhadovaná délka trvání: 3 roky

Poznámka: Probíhá testovací fáze. Subjekt č. 1 je prokazatelně klidnější, jeho mysl vyrovnanější. Subjekt č. 2 jedná impulzivněji, projektu S.T.R.A.C.H. vyhovuje lépe.

Šance na přežití: 50:50

***

Když jsem otevřela oči, spatřila jsem jen kousek místnosti, který osvětloval slabý kužel světla. Strop musel být poset desítkami zářivek, přesto z nich svítilo jen pár. Ty nad mou hlavou. Zbytek místnosti jako by se topil v temnotě. Opřela jsem se rukou o studenou podlahu a vstala jsem. Teprve nyní mi došlo, že jsem vlastně ležela na zemi. Ale proč? Dělávám to takhle často? To vážně normálně lehávám na zemi? Hlavu jsem měla jako střep a nedokázala jsem se na nic soustředit. Chvíli jsem sbírala síly, abych byla schopná se posadit a lépe rozhlédnout po místnosti. Kde to vlastně jsem?

„No, konečně," ozval se z druhého konce místnosti cizí hlas.

„Ááá!" vyjekla jsem. Má hlava byla v jednom ohni, jako by se mi do mozku zavrtala ostrá jehla. „Co se to děje?!" vyjekla jsem podruhé a bolest ještě zesílila.

„Uklidni se, jo?" ozval se ten hlas znovu a já uslyšela kroky.

„Uklidni se?" zavzlykala jsem. Ta bolest byla k nevydržení.

„Přesně. Prostě buď v klídku, jo?"

Stále jsem měla hlavu v jednom ohni, ale když jsem vzhlédla a podívala jsem se směrem k nově příchozímu, ucítila jsem, jak bolest slábne. Zhluboka jsem se nadechla. Musím být v klidu. Vše se vracelo do normálu. Tedy pokud normálem je, že bydlím v potemnělé místnosti bez ničeho. Alespoň, že můj „spolubydlící" nebyl nebezpečný. Byl to jen kluk ve vytahaném tričku a teplácích, mohl být stejně starý jako já, možná ještě mladší. Oba jsme ještě spadali do kategorie „dětí". Někdo takový přeci nemůže být nebezpečný, ne? Musím být v klidu. Jen nádech a výdech. Nesmím panikařit.

„Kdo jsi?" zeptala jsem se toho kluka v naději, že toho ví víc než já.

„To tak," odfrkl. „Určitě si tady budu povídat s ňákou holkou."

„Hej," okřikla jsem ho. „Nejsem žádná ňáká holka."

„A kdo teda seš?" zeptal se mě a já na něj zůstala zírat s prázdným pohledem. Odpověď na tuto otázku jsem nevěděla. Neměla jsem vůbec nic. Vždyť já ani netušila, jak vypadám! Začala jsem se zmateně rozhlížet kolem sebe ve snaze najít alespoň nějaké zrcadlo. Jak krucinál vypadám? Udělala jsem několik zmatených kroků po místnosti a ten světelný kužel mě pronásledoval, jako by to byl nějaký reflektor. Okolí se však neměnilo. Jen podlaha a holé stěny. Srdce jsem měla až v krku. Jak se odtud dostaneme?

„My tady umřeme!" vykřikla jsem a v tu chvíli mi hlavou projela ona palčivá bolest. „Přestaň jančit!" napomenul mě.

„Tak ať to přestane! Ať to už konečně přestane!" křičela jsem.

„JSEM NIKO!" zařval a já sebou trhla. Totálně mě vyhodil z konceptu. Jen jsem na něj zmateně zamžikala očima podlitými slzami. Bolest byla najednou pryč. Zmizela. Krom menší migrény mi nic nebylo.

„Jak jsi –" začala jsem svou otázku.

„Tohle je experiment. Nesmíš se bát," skočil mi do řeči a opřel se zády o šedavou zeď. „Zajímaj se jenom o strach. Když se nebojíš, jsi v cajku."

„Cože?" Měla jsem tolik otázek. Kdo jsou ti tajemní „oni"? K čemu potřebují náš strach? A jak je možné, že toho Niko ví tolik, zatím co já jsem dutá jako bambus? Tak počkat. Bambus. Dutá jako bambus. Tu frázi jsem už někde slyšela. Někdo mi ji už někdy řekl. Ale kdo?

„A tvoje jméno?" zeptal se mě po chvíli mlčení Niko. Asi ho muselo znervózňovat, jak dlouho jsem byla zticha.

„Nevím," zavrtěla jsem hlavou.

„Aha, no, brzy si vzpomeneš," řekl téměř konejšivě a svezl se po zdi do sedu.

„Tak jo," usmála jsem se. Když říká, že si vzpomenu, tak si taky vzpomenu. „A, ehm, Niko? To je jméno, nebo nějaká přezdívka?"

„To netuším," zazubil se. „Ale určitě je moje. Hele," řekl a ukázal mi své zápěstí. Na jeho vnitřní straně byla napsaná čtyři písmena. NIKO. Ihned jsem zkontrolovala svoji ruku, ale žádný vzkaz jsem tam nenašla. Samozřejmě. Moje minulé já mi prostě nemohlo nechat žádnou nápovědu. Povzdychla jsem si. Pokud je toto experiment, tak nemůžeme dělat nic jiného než čekat. Čekat, co bude dál. Čekat, až nás „oni" osloví. Ať už byli kýmkoli. A tak jsme mlčky seděli. Jen my dva a kousek slabě osvětleného prostoru. Díky Nikově přítomnosti jsem mohla vidět více z místnosti. I jemu nad hlavou svítilo několik zářivek. Jako by si na nás tvůrci tohohle blázince svítili reflektorem. Po nějaké době mi však to tiché sezení přišlo vážně zdlouhavé. Měla jsem na sobě jen tričko a tepláky, což není ideální kombinace na válení se po chladné podlaze. A tak jsem si řekla, že vyrazím na průzkum. Ta místnost přeci musí mít někde konec.

„Už jsem to zkoušel," prohlásil Niko otráveně, když viděl, jak se vrhám do tmy. „Nikam se nedostaneš."

„Ale zkusit to můžu," odfrkla jsem. Lepší něco než nic, ne? S jednou rukou na zdi jsem se rozešla pryč. Vzdálila jsem se od Nika natolik, že mi jeho kužel světla úplně zmizel z dohledu a mně muselo na cestu svítit jen těch pár zářivek. Jak velká je tahle místnost? A proč tu nikde není jediné okno? Jsme v nějakém sklepě? Skladu? Kontejneru? Po nějaké chvíli jsem usoudila, že tento prostor zkrátka nemá konce a rozhodla jsem se vrátit. Jenže když jsem se obrátila, spatřila jsem jen černočernou tmu. Znervózněla jsem.

„Niko?" zvolala jsem do prázdna. Žádná odpověď. „N-Niko?" zopakovala jsem a zdálky jsem zaslechla něčí dech. „Niko, jsi to ty?" Oči mi těkaly ze strany na stranu. Dech zesiloval. Přibližoval se. A nezněl jako Niko, ale něco divokého. Nelidského. Zpanikařila jsem. Musela jsem se odtamtud dostat. Utéct pryč. Z dosahu té kreatury. Jenže jsem nemohla.

„Ne!" vykřikla jsem, když mou hlavou projela naráz asi desítka jehliček. „Teď né!" bránila jsem se. To si ti magoři nemůžou vybrat jinou dobu, kdy mi budou grilovat mozek?

Divoký dech se změnil ve funění. Zvíře. Určitě je tu se mnou nějaké zvíře. Potřebuju se odtud dostat. A to rychle. Jenže ta bolest hlavy byla paralyzující. Nemohla jsem se hnout. Po tvářích mi stékaly slzy a já se svezla do dřepu.

„Teď ne," zavzlykala jsem. Věděla jsem, že když se uklidním, tak to přestane, ale já to nedokázala. Nešlo to. Najednou jsem ucítila, jak mi něco dýchá za krk. Sebrala jsem všechny své síly a prudce jsem se otočila. Třeba je to Niko. Třeba si ze mě jen tropí žerty. Jenže když jsem se otočila, nikoho jsem před sebou neviděla. Osvětlený pruh země byl prázdný, to ale neznamenalo, že poblíž nikdo nebyl.

„Jsi téměř připravená," zašeptal mi někdo do ucha. S vypoulenýma očima jsem zůstala nehybně stát jako bych byla vytesaná z mramoru. Ne, tohle vážně nebyl Niko. To rozhodně nebyl Niko. Ten hlas byl hluboký, mužský, a tak slizký, že jsem si jeho nositele představila jako přerostlou krajtu.

„K-kdo jste?" vysoukala jsem ze sebe. Kdyby mi ten někdo chtěl ublížit, už by to jistě udělal. Ale žiju. Takže tohle musí být člen „onich".

„Co po nás chcete?" zeptala jsem se slizáka a otočila jsem se směrem, kde jsem si myslela, že se nachází. Ale nebyl tam. „Tak co po nás chcete?!" zopakovala jsem svou otázku o něco důrazněji. Nemohl se přeci vypařit, ne? A pak jsem ho slyšela.

„Jsi v pohodě?"

Niko! Žádná slova nedokáží popsat, jak moc ráda jsem ho v tu chvíli slyšela.

„Někdo tady je," dodala jsem šeptem.

„Co? Ne," zavrtěl hlavou.

I když jsme nyní stáli u sebe a světla tak ozařovala prostor o něco silněji, stále to nebylo dost. Někdo tu s námi byl. Mohl by stát jen pár metrů od nás a nepoznali bychom to.

„Jak jako ne? On tady fakt je. Slyšela jsem ho. Copak ty nemáš strach?" zeptala jsem se ho s vážnou tváří.

„Jasně, že ne. Nesmím ho mít," usmál se. „A ani ty se už nedržíš za kebuli, takže hádám, že už víš, vo co tu jde. Stejně to bude jen nějakej žertík na Halloween. Dům hrůzy, nebo něco podobnýho."

Měl pravdu. I když mi hlavou vrtala nepříjemná myšlenka, ve které figuroval děsivý neznámý, potažmo divoké zvíře se schopností mluvit, hlavu jsem měla v pořádku. Nebála jsem se. To bylo divné. Hádám, že něco uvnitř mě tušilo, že mluvící krajta nebude to nejdivnější, co se nám stane.

„Takže... vrátíme se zpátky?" zeptal se Niko. Jako by snad věděl, kde to „zpátky" bylo. V tu chvíli jsem pochopila, co to znamená být zahnán do rohu. Nějaký ten roh jsem si vážně přála, tam alespoň člověk ví, že ho nic nekousne do zadku.

„Asi," přikývla jsem. „Tady už stejně nic neob –" zarazila jsem se a přejela rukou po stěně. Našla jsem to. Konec místnosti! Tma byla u konce, stála jsem před stěnou a našla svůj roh!

„Divný," zamumlal Niko. „Ještě před chvíli tu ta zeď nebyla."

„Ale teď tu je, ne?" Nejdřív mě napadlo, jaká je to skvělá zpráva. Můžeme zůstat v tomto rožku a čekat na instrukce, nebo na cokoli, co si pro nás „oni" připraví. Jenže pak jsem musela udělat krok dozadu.

„Co se děje?" vyhrkl Niko.

„Já nevím, musím couvat."

„Ale proč?" zeptal se, ale i on najednou musel učinit krk dozadu.

Ta stěna. Ona se posouvala. Naprosto neslyšně klouzala po podlaze, jako by to bylo máslo.

Oba jsme couvali a doufali, že se ta stěna brzy zastaví. Jenže to vypadalo naopak. Jako by s každou další vteřinou byla rychlejší a rychlejší.

„Víš, jak ses ptala, jak je to tady velký?" ušklíbl se Niko. „Tak teď to zjistíme."

„Cože?" vyhrkla jsem.

„Co? Konečně najdeme vopravdovej konec místnosti. To je dobrý ne?"

„Ty fak nejsi normální," odfrkla jsem.

„Jenom uvažuju pozitivně. Zkus si to taky."

Na to jsem mu už nic neodpověděla. Znovu jsem ucítila, jak mi v přední části hlavy pulzuje ona palčivá bolest.

„Neboj se, jasný?" řekl Niko ostře.

„To se ti snadno řekne," odsekla jsem. Bylo jen otázkou času, kdy dojdeme až na druhý konec. Kdy už nebudeme moci nikam ustoupit. Něco takového musí vyděsit každého normálního člověka!

„Je to jenom hra," pokračoval a nespouštěl zrak ze sunoucí se zdi. „Jenom hra," dodal téměř šeptem. Ve stejnou chvíli se naše záda dotkla zdi.

„Tohle je konec!" zavzlykala jsem a chytla se za hlavu.

„Nech toho!" okřikl mě Niko a potichu sykl bolestí. Zřejmě jsem ho svým strachem „nakazila".

„Nemůžu!" vypískla jsem. Ta zeď od nás mohla být vzdálena maximálně dva metry a s každou další vteřinou se rozestup mezi ní a námi zmenšoval. Byl už jen metr. Půlmetr. Krok. Šílela jsem a kdyby to šlo, sesypala bych se. Svíjela bych se na podlaze v agónii. Jenže to z prostorových důvodů nebylo možné. A tak jsem panikařila ve stoje. My tady umřeme! To jediné se mi honilo hlavou. My. Tady. Umřeme. Zeď blokovala většinu světla. Byli jsme uvězněni ve škvíře, která nám nedovolovala ani se pořádně nadechnout. Užuž jsem se smiřovala s tím nejhorším. Umřeme. Vím to. Zavřela jsem oči a vydala ze sebe vzlyk, o kterém jsem si myslela, že bude i můj poslední. Každou chvíli nás to mělo rozmačkat. A pak jsem na tváři ucítila závan vzduchu

„Zastavilo se to," vydechla jsem.

Mezera mezi zdmi byla titěrná, stačila jen na to, aby nás neumačkala. Z nějakého důvodu jsem si vzpomněla na scénu s mravencem, před kterého se pokládá dlaň, aby se mu zatarasila cesta.

„No, co jsem říkal," prohlásil Niko kousavě. „Prostě cajk."

Neposlouchala jsem ho. Přemýšlela jsem o té scéně s mravencem. Netušila jsem, odkud ji znám, ale něco věděla s jistotou. My jsme ti mravenci. A tahle „cestička" nás má někam dovést. Jenže kam? Ani jeden z nás nemohl ani pořádně otočit hlavou, ale ten závan čerstvého vzduchu musel znamenat jediné. Dveře. Na konci téhle škvíry je východ. Zrychlila jsem. Sunula jsem se čím dál rychleji, s čím dál tím větším elánem. Naše cesta ven! Když jsem však došla až na úplný konec, narazila jsem jen na další zeď.

„Co to děláš?" zeptal se Niko zvědavě a kdybych mohla vidět výraz na jeho tváři, jistě bych spatřila ten jeho samolibý úsměv.

„Měl tu být východ, ale... není," odpověděla jsem zmateně.

„Aha," řekl stoicky.

„Aha?" zopakovala jsem rozhořčeně. „Jaký aha? Co aha? Vždyť se tu můžeme udusit! Nebo se ta zeď znovu rozjede a rozmačká nás! Co je to s tebou?!" rozčilovala jsem se. „Jak na tohle můžeš říct jen aha? Co se musí stát, abys tohle bral už konečně vážně?"

„Jen klid, holka, klid," zasmál se. „Ty bláho, kdyby z tebe vysávali vztek, tak by měli brzy plný baňky."

„A už to děláš zase," procedila jsem mezi zuby.

„Co?"

„Omlacuješ mi o hlavu věci, o kterých nic nevím. To s tím strachem a... baňkama. Ty se snad s těma lidma přátelíš, nebo co? Jak je možný, že o nich všechno víš?"

Ozvalo se cvaknutí a zeď, která celou dobu stála před námi, ta zeď, která nás ještě před chvilkou chtěla umačkat, se začala sunout zpět na své místo.

„Uf," vydechla jsem. Víc jsem ze sebe nedokázala vydat. Konečně se můžu nadechnout, aniž by mi v tom bránil několikatunový betonový kolos. Pak se ozvalo další cvaknutí. A v místě, odkud bych přísahala, že jsem předtím ucítila ten závan vzduchu, se objevil obrys dveří. Slabé světlo zvenku jasně ozařovalo jeho obdélníkový tvar.

„Vidíš?" zasmál se Niko. „Co jsem říkal, jsme v pohodě."

V tu chvíli jsem myslela, že ho zabiju. Ten jeho klid byl vážně na vraždu. Já si tu prožívám osobní peklo a jeho by nerozhodila ani kdyby mu hořela koudel u prdele.

„Tak jdeš?" oslovil mě Niko, který se nějakým způsobem dostal ke dveřím dřív než já. „A vůbec," pokračoval. „Co se tak blbě usmíváš?"

„Já?" zaváhala jsem.

„Jo, na cos myslela?" pokračoval ve výslechu.

„Na nic," řekla jsem a neubránila se úsměvu. Koudel u prdele. Tak sprostá jsem ve své hlavě ještě nebyla. Alespoň teda co si pamatuji. To jsem takhle sprostá normálně? Třeba ano, v tuhle chvíli jsem mohla být dcerou prezidenta, i uklízečkou. Bylo to zvláštní. Rozčilovalo mě, že si na nic ze své minulosti nemůžu vzpomenout, ale na druhou stranu... bylo to osvobozující. Nic, jsem si s sebou nenesla. Žádné břímě minulosti mě netížilo. A možná to tak bylo lepší. Proč bych si jinak nenapsala na ruku alespoň svoje jméno? Když jsem se probrala ze svého paláce myšlenek, obrátila jsem se ke dveřím, u kterých ještě před chvílí stál Niko. Kam se ten prevít sakra poděl? To neví, že máme držet spolu? V hlavě se mi zase udělalo bolestivé místečko.

„Kuš," okřikla jsem se. „Třeba šel napřed," dodala jsem šeptem a s roztřesenýma rukama jsem se o dveře opřela. Neměly kliku a já doufala, že není třeba větší síly k jejich otevření. Naštěstí povolily takřka okamžitě a já se dostala do podivného koridoru bez oken. Jediným zdrojem osvětlení byly drobné žárovičky usazeny v řetězu, který se plazil po stěně jako had.

„Niko?" zavolala jsem do chodby a opatrně jsem vykoukla ven.

„Baf!" křikl mi do obličeje a já vypískla.

„Debile," osočila jsem ho a promnula si čelo.

„Pořád se bojíš," zazubil se.

„No, nekecej," řekla jsem sarkasticky a ohlédla se zpět ke dveřím, kudy jsme do chodby přišli. Jenže ty byly pryč. Na jejich místě byl jen hladký povrch stěny a nápis: S.T.R.A.C.H.

„Víš, co to znamená?" obrátila jsem se na Nika, ale ten zavrtěl hlavou. „Já to vím," vydechla jsem překvapením. Jaká to ironie. Nevím, kdo jsem, ani jak se jmenuju ale S.T.R.A.C.H., ten jsem poznala bezpečně.

„Tak povídej, jsem jedno ucho," řekl posměšně, ale já na jeho popichování nereagovala.

„Měli bychom jít," chopila jsem se iniciativy. Vybrala jsem náhodný směr a rozešla jsem se.

„Víš, co děláš?" začal Niko pobaveně. „Protože jít doprava mi nepřijde jako rozumná – "

„Jsme v průseru," skočila jsem mu do řeči. „Musíme se dát do pohybu, jenom tak to ukončíme. Je jedno kam, oni si nás totiž najdou vždycky. Vždycky."

„Fajn, fajn, fajn. A jakej, že to je průser?" zeptal se zvědavě.

„Tyhle zkoušky mají jen jeden cíl," řekla jsem zadýchaně. Šla jsem svižným krokem, na něco takového jsem nebyla zvyklá. Asi jsem v minulosti nebyla atlet. pokračovala jsem. „Předělat nás."

„Když jsme tady, tak jsme s tím asi neměli problém," opáčil Niko.

Chodba se s každým naším krokem nenápadně svažovala. Jako bychom už tak nebyli dost hluboko v podzemí.

„Jsme v centru hybridů," pokračovala jsem. „To je samo o sobě dost velkej problém."

„Když myslíš," zamumlal. „A vůbec, co je to za divný slovo... hybrid," pokračoval zamyšleně. „Není to to, jak má člověk rád maso i zeleninu?"

Bože, to je vůl.

„Je to křížení," řekla jsem automaticky.

„Křížení? No fůůůj," zhnusil se. „Já se rozhodně s nikým křížit nehodlám."

„Ale na to se tě asi nikdo nebude pta-át!" vykřikla jsem a ztratila půdu pod nohama. Podlaha se najednou změnila v obří propadlo a já i Niko jsme se po ní svezli jako po klouzačce.

„Auvajs," procedila jsem mezi zuby. Vzhlédla jsem, ve stropě byla díra. Tudy jsme sem přilétli.

„Ty říkáš auvajs?" zvolal Niko dotčeně. „A co mám říkat já, když sis ze mě udělala polštář."

„Tak promiň," zamumlala jsem a slezla jsem z něj. Chudák, musela to být pěkná pecka. Když jsem se postavila na nohy, pokusila jsem se zorientovat. Pokud naše první místnost byla špatně osvětlená, tak v této nebylo světlo vůbec. Žádný reflektor. Jen tma.

„Kde to jsme?" hodila jsem do pléna řečnickou otázku.

„To nevím," ozvala se odpověď.

„A co po nás asi chtějí?" pokračovala jsem. To byla má strategie. Udržovat kontakt, neztratit Nika. Potřebovala jsem vědět, že je poblíž. Černočerná tma nás oba obklopovala a oslepovala. Nejradši bych ho chytila za ruku, jenže on by se asi jen ošil a zvolal: „Breberky!"

„To – " začal Niko, ale někdo ho přerušil.

„...je poslední zkouška," dokončil za něj větu někdo další.

Ale ne. Hned jsem poznala, kdo to mluví. Ten slizký hlas. Ten neskutečně slizký hadí hlas z první místnosti. On byl tady s námi.

„Poslední zkouška? Paráda," zajásal Niko.

„Jak paráda?" vyjekla jsem a upřela na něj ohled plný paniky. „Tohle, ugh, není vůbec dobré!" Ten klid, co jsem se posledních pár minut snažila budovat, ten byl pryč. A trest se dostavil okamžitě. V mé hlavě se znovu ozval tanec jehel.

„Jen jeden z vás odsud vyjde živý," pokračoval ten slizák. „Jen ten nejlepší přežije," zašeptal mi do ucha a pak se rozsvítila světla. Instinktivně jsem si rukama zaclonila výhled. Ta oslepující zář mě pálila na rukách, teď jsem své oči nemohla otevřít.

Po chvíli jsem sebrala odvahu a dala ruce pryč. Zjistila jsem, že stojím v menší čtvercové místnosti. Pod nohama jsem měla kachličkovou podlahu, nad sebou ploché zářivky. Co však mou pozornost upoutalo nejvíce, byla krabice. Menší kovaná krabice, která mi ležela u nohou. Musela se tu objevit se světly, předtím bych o ni jistě zakopla.

„Tak co tu máme?" řekl Niko zvesela a bez zaváhání se podíval dovnitř, jako by to byl dárek k narozeninám.

„Počkej, au!" vyjekla jsem. „Může to být nebezpečné."

„Ale kdeže," řekl a odklopil víko, na němž bylo kromě nápisu S.T.R.A.C.H. vyraženo i logo růže. „No, wow," pronesl znalecky a já zděšeně ucouvla. On odtamtud vytáhl zbraň.

„C-co s tím chceš dělat?" zaváhala jsem.

„Jen jeden z vás odsud vyjde živý," imitoval Niko dramaticky hlas slizáka.

„Hned s tím, au, přestaň," řekla jsem a nervózně jsem se rozhlédla po místnosti. S tou zbraní byl nebezpečný. Věděla jsem, že se musím někam ukrýt.

„Hej, co blbneš?" zazubil se na mě a poškrábal se s tou zbraní za uchem. „A co ten vyděšenej pohled? Ty si fakt myslíš, že bych tě zabil?" zasmál se, zatímco já v hlavě panikařila. S vytřeštěnýma očima jsem sledovala, jak si zbraň přehazuje z jedné ruky do druhé. „Taková blbost. Navíc určitě není nabitá," dodal.

„Prostě s tím na mě nemiř, jo?" vybídla jsem ho a vzdálila se o několik kroků dál.

„Ty se furt bojíš, takhle to nefunguje. Hele," řekl a namířil zbraň na hlavu.

„Ne, co blbneš?!" vyjekla jsem a zase jsem ucítila tanec jehliček v mozku. „Ať chceš, au, dělat co-au-koliv, tak s tím, au, přestaň," snažila jsem se mu domluvit, ale svíjela jsem se v křečích.

„Ukážu ti, že se nám tu nemůže nic stát," zasmál se.

„Přestaň s tím," zavzlykala jsem se slzami v očích.

„Tenhle hokus pokus je totálně bezpečnej," pokračoval. „Jen má ukázat, kdo má větší koule. Hele," řekl a namířil si zbraň k hlavě.

„Niko, stůj!" zavřískala jsem a pak... zazněl výstřel.

***

S.T.R.A.C.H.

Počet účastníků: 11

Míra utajení: nejvyšší

Odhadovaná délka trvání: 3 roky

Poznámka: Subjekt č. 2 je připraven na další fázi

Odhadovaná šance na přežití: nedá se určit