Sára si nikdy nepřišla opuštěnější. Seděla u stromu a zírala na prázdnou silnici, kde ještě před chvílí stálo auto její rodiny. Fixovala oči k vozovce a přemýšlela nad tím, kde udělala chybu. Doufala, že se pro ni vrátí. Že jen na chvíli odjeli a zase přijedou. Že ji tu nenechají. Na tom místě seděla již druhým dnem. Hlad. Žízeň. Únava. Byla vyčerpaná, přesto se nepohnula ani o píď. Vrátí se pro ni. Prostě musí.

***

Sářinou nejranější vzpomínkou není obraz, ani zvuk. Je to pach. Vůně, která pro ni znamenala domov. Znamenala maminku. I když se s ní Sára setkala jen jakou úplný drobeček, nedokázala na ni zapomenout. Nevěděla, co se s ní stalo. Odtrhli je příliš brzy. Netušila, jak její maminka vypadala. Vždycky, když na ni pomyslela, představila si jen ten typický maminkovský pohled. Oči, které dokáží pohladit, ale i pěkně zpražit. Lásku, kterou v sobě ta okna do duše nesla. Nic z toho Sára ve své nové rodině neviděla. Domácnost, ve které se ocitla, ta nic jako lásku neznala. Zezačátku se možná objevil vřelý pohled a milé pohlazení, ale to brzy skončilo. Vyrostla. Už nebyla tím rozkošným diblíkem, na kterém se získávají likes. Přestala být pro svou novou rodinu roztomilá. Fakt, že vyrostla, jim způsoboval nelehké spaní a množství stresu. Chyběl jim rozkošný prvek na fotky, a to jim přidělávalo vrásky. A Sára se tím trápila. Přála si jen, aby byli šťastní.

Ve svých volných chvílích Sára ráda cestovala. Vzhledem k tomu, že se však samotná bála kamkoli vydat, omezila své toulky jen na dům a zahrádku. Každý den nadšeně běhala z jedné místnosti do druhé a snažila se mermomocí přimět kohokoli, kdo byl zrovna k mání, aby si s ní hrál. Někdy se jí to povedlo. Ten, kterému všichni říkali táta, si s ní někdy šel zahrát ven, obvykle v tom svou roli hrál míč. Ta, které říkali máma, Sáře čas od času povolila vstup do kuchyně a ona jí tak mohla pomoci s vařením. I když vlastně spíš jen ochutnávala. Někdy si vzala sousto bez dovolení, a to se poté spustil déšť nadávek, kterým Sára nerozuměla doplněný o několik pohlavků. Těm vak rozuměla bezchybně. Pokaždé ji to rozesmutnělo. Nedělala to schválně. Jen chtěla ochutnat jídlo mámy a táty. Jídlo těch velkých. Za to ji přeci nemohou trestat. Je to jen zvědavost. Dětská zvědavost. Proč jí nerozumí? Pak tu byl ještě ten, kterému říkali Jiřík. To byl její největší parťák na hraní. Vždycky se na ni usmíval a hrával si s ní na zahradě. Jenže pak dostal počítač. Sáru k němu nikdy nepustil. Trávil na něm každou volnou chvíli a netrvalo dlouho, než se před ní začal zavírat ve svém pokoji. Prý, aby ho neotravovala.

Někdy se Sáře povedlo přesvědčit tátu, aby s ní šel ven. A to nejenom na zahradu, ale až na druhý konec sídliště. Tehdy odložil rozečtenou knihu, či koupené noviny, přezul se z pantoflů do ošoupaných tenisek a se slovy „Jdu se trochu provětrat" ji vzal na krátký výlet. Vždycky si na takové procházky bral krabičku cigaret. Sáře někdy přišlo, že stihl tuto zásobu vykouřit dříve, než se vůbec dostala na konec ulice. Tolik kouře jí nedělalo dobře. Cítila, jak se jí hůř dýchá, někdy se rozkuckala natolik, že se musela v půlce cesty zastavit. Táta se pak pokaždé smál. Že prý nic nevydrží. Ona si ale jeho slova nijak nebrala k srdci. Pokaždé vnímala jen to, jak se přitom smál. Měl radost, a tak se smála s ním. Čas od času na těchto výletech potkali sousedy, kteří jakmile je spatřili, automaticky přešli na druhý chodník a začali si o něčem živě špitat. Sáře přišlo, že se baví o ní. Našel se i odvážnější člověk, který nejenže zůstal na stejném chodníku, ale dokonce se jejímu tátovi nebál říct, co si o jeho chování myslí. Sára tyto hádky neměla ráda stejně jako ten otravný cigaretový kouř. Obojí hrozně otravovalo vzduch. Nedělalo jí to dobře. Někdy se spor mezi jejím tátou a oním sousedem vyhrotil a začali po sobě štěkat. Tehdy Sára pokaždé odvážně předstoupila před svého tátu, odhodlaná ho bránit. Soused ji v tu chvíli milým hlasem říkal, že se nic neděje. Že ji nechce trápit a už vůbec nemá v plánu jejímu tátovi ublížit. A Sára mu to pokaždé věřila. Přesto však zůstala na místě ve strachu, aby si to soused nerozmyslel a tátovi neublížil. Bylo jí jedno, že ji věčně přehlížel a nestaral se o ni. Sára by si nedokázala odpustit, kdyby se mu něco stalo. A tak tam pokaždé zůstala stát. Přesně vprostřed, mezi tátou a sousedem. A čekala. Doufala, že když se bude na souseda mlčky a upřeně dívat, tak ho tím udolá. Naštěstí jí to pokaždé vyšlo. Soused se na ni pokaždé jen mile podíval, řekl, že je hodná holka a odešel pryč. Sára pak s tátou pokračovala v procházce.

Jednou se však stala zvláštní věc. Táta jednoho dne prohlásil, že se jde provětrat, ale tentokrát Sáru nevzal na procházku jen kolem sídliště. Ne, došli spolu až na dětské hřiště. Tam ještě Sára nikdy nebyla. Její oči nadšeně zajiskřily. Rozeběhla se k plotu. Pozorovala, jak si děti hrají a přála si, aby se k nim mohla připojit. Někdo byl na klouzačce, jiný na houpačce, další na prolézačce. Všechno bylo barevné a nezakouřené. Místem byl slyšet jen rozradostněný smích a čas od času pláč, když někdo někomu vzal hračku, nebo si nějaké dítě náhodou odřelo koleno. Sáře se to hřiště moc líbilo. Několikrát obešla plot, dokud nenašla dvířka. Jenže je nedokázala otevřít. Bojovala se závorou, která je držela, ale ta ne a ne pustit.

„Tam nemůžeš," ozval se za ní rázný hlas jejího táty. Ona se na něj jen nechápavě podívala a znovu se do dvířek opřela.

„Řekl jsem, že ne!" okřikl ji a dal jí pohlavek. Hned s tím přestala a omluvně sklopila zrak k zemi. Zatímco táta kouřil svou cigaretu na lavičce v parku před hřištěm, Sára jen pomalu obcházela kolem plotu a sledovala šťastné tvářičky dětí. A pak se stalo něco nevídaného. Jedna holčička přiběhla k plotu a začala s ní mluvit. Všimla si jí! Na to nebyla Sára vůbec zvyklá.

„Jak se jmenuješ?" zeptala se ta cizí holčička a Sára na ni jen šťastně zírala.

„Já jsem Naty," zkusila se představit dívenka jako první. „Jak se máš?" pokračovala ve vyptávání.

Sára však jen nechápavě natočila hlavu na stranu.

„Ale to je jedno," zasmála se holčička a zvedla ze země červený míček s bílými puntíky. „Nechceš si zahrát?" zeptala se vesele.

„Ano!!" vyštěkla Sára nadšeně a holčička sebou trhla a vypískla.

Netrvalo dlouho a přiběhla její maminka.

„Naty, co se děje, broučku?" začala starostlivě, zatímco Sára jen postávala za plotem a zmateně se dívala, jak se její nová kamarádka odtahuje od plotu.

„J-já," začala Naty natahovat. Podle všeho jí bylo do pláče-

„Lekla jsi se?" pokračovala její maminka. „To je v pořádku." Pak vzala míček do jedné ruky, Naty do druhé a odešly spolu na druhý konec hřiště.

„Tak co se tady stalo?" zaburácel za Sárou hlas, který až moc dobře znala. Táta přišel. „Tohle byla poslední kapka," řekl přísně. Ani se jí nezeptal, co se vlastně stalo. Stačilo mu jen, aby slyšel pláč té cizí holčičky a hned měl jasno, kdo byl v celém případu tím záporákem.

Když táta rozkázal, že se jde domů, Sára nijak neprotestovala. Poslušně s ním došla až k příjezdové cestě, kde měla za úkol počkat, až se vrátí. A tak čekala. Zaslechla, jak se z domu ozývají hlasy táty a mámy. Zněly nespokojeně. V Sáře zuřil vnitřní boj. Na jednu stranu nechtěla porušit slib, co dala tátovi, ale na druhou... Něco se uvnitř domu dělo. Neměla by tam jít a ujistit se, že je vše v pořádku? Několikrát nervózně přešlápla, ale nakonec se rozhodla, že zůstane. Když po chvíli vyšli z domu jak máma, tak i táta, byla nadšená. Radost ji neopustila ani, když všichni tři nastoupili do auta. Myšlenka cestování s rodinou se jí líbila, jen se trochu bála. Ještě nikdy v autě nejela. Krčila se na zadním sedadle a nejistě skrz okénko sledovala ubíhající krajinu.

„Jsi si jistý, že děláme správně?" zeptala se máma a starostlivě pohlédla na Sáru, která na ni hleděla stále tím stejným nevinným kukučem, který tak dobře uměla.

„Určitě, jen se na ni podívej," odfrkl táta od volantu. „Na začátku to byl takový roztomilý drobek, teď je to jen tele. Ta ostuda, kterou provedla na hřišti, to byla poslední kapka. Je to nevděčník. Tolik práce jí věnujeme a co z toho máme? Nic."

„Já pořád nevím...," váhala Sářina máma. „Jiřík ji má rád."

„To tak. Ani si nevšimne, že je pryč," prohlásil táta rázně.

„Ale je to ta nejlepší možnost?" váhala stále máma. „Pořád ji můžeme dát do útulku. Je čistokrevná, určitě by si ji odtamtud někdo vzal."

„Ne," zamítl táta. „To stojí určitě moc práce. Jsou s tím jen starosti."

Sára jejich rozhovoru nerozuměla. Svůj zlatý čumáček měla zrovna vystrčený z okénka a užívala si větřík, který kolem něj proudil. Najednou ucítila cuknutí. Auto zastavilo. Táta přešel k zadním dveřím a otevřel je. Sára vyskočila a došla s ním až ke stromu.

„Zůstaň," řekl přísně a ona tak učinila. Svýma upřímnýma hnědýma psíma očičkama sledovala, jak se její táta vzdaluje. Nasedá do auta a mizí v prachu.

Sára nehnula ani brvou. Sluníčko pálilo, i přesto, že seděla ve stínu stromu a vykreslovalo na její zlatavé srsti zářivé odlesky. Její růžový jazyk byl celý vyplazený a místem se ozývalo jen její těžké oddechování. Poslušně seděla a čekala, až se máma s tátou vrátí.

A tady se dostává na začátek našeho příběhu. Byl tomu již druhý den a Sára stále zírala na prázdnou silnici, kde ještě před nedávnem bylo auto její rodiny. Smutné oči upírala k vozovce a přemýšlela, kde udělala chybu. Nikdy nikomu nechtěla ublížit. Neměla v úmyslu tu holčičku na hřišti vystrašit. Chtěla si jen hrát.

Trápil ji hlad a žízeň, přesto Sáru její víra neopouštěla. Nepohnula se ani o píď. Měli jistě důvod, proč ji nechali tady. Třeba pro ni chystají překvapení, které nesmí vidět. Nebo dobrotu, kterou ještě nesmí sníst.

Vrátí se pro ni. Cestu přeci znají.

Za nějakou dobu se na silnici objevilo auto. Sára nadšeně zavrtěla ocasem, ale vůz nezastavil. Nevadí, pomyslela si a znovu se uklidnila. Je přeci disciplinovaná psí slečna. A takové zvířátko se neopouští. Takové se miluje.

Netrvalo dlouho a objevilo se další auto. Následovalo druhé, třetí, čtvrté. Žádné z nich však nezastavilo. Jen jedno zatroubilo, a to Sáru dost vylekalo. Nevěděla, že to auta umí.

Vrátí se pro ni. Jaký důvod měli, aby ji opustili?

Blížil se konec dalšího dne. Na vše padla tma a Sára ležela na chladném trávníku, hlavu položenou na zemi, oči stále upřené k vozovce. To místo, kde ji nechali se jí vůbec nelíbilo. Z nějakého důvodu bylo čím dál tím víc hlasitější. Jako by se všichni ti lidé vraceli domů po nějaké dlouhé cestě. Také si přála, aby na nějaký takový výlet znovu vyrazila. To už by byla hodná a nikoho by nevylekala. A zase by tátu rozesmála svým pšíkáním, které způsoboval kouř jeho cigaret. Jen kdyby jí dal další šanci.

Další den. Číslo čtyři, abychom byli konkrétní. Pohublá Sára se od stromu nemohla pohnout, ani kdyby chtěla. Měla prázdný žaludek, v krku vyprahlo. Většinu času jen bezvládně proležela, oči zavřené, uši už ne tolik nastražené. Zvuky vozovky jí již přišly normální. Projíždějící vozidla v ní už neprobouzela takovou naději jako předtím.

A pak to přišlo. Jedna z barevných šmouh se zastavila a proměnila se v malé auto. Sára zpozorněla, ale oči měla stále pevně zavřené a hlavu položenou na zemi. Neměla sílu se zvednout.

Najednou uslyšela kroky. Ale nepoznávala je. Šlo o sadu naprosto cizích kroků: mužských, ženských a dětských. Ani jeden z přicházejících nebyl cítit po kouři. Sára netušila, jestli je to dobře, nebo špatně.

„Podívej, mami!" ozval se dětský hlásek. „To je ale hezký pejsek, kde má páníčka?"

„Asi... nikde. A nechoď k němu tak blízko, může tě kousnout," ozval se přísný a starostlivý ženský hlas.

„Kdo tohle může zvířeti udělat?" zamumlal někdo hluboce.

„Nemůžeme ho tady tak nechat," ozvala se znovu žena. „Nemá u sebe známku?"

„Ne," prohlásil muž rezolutně. „A i kdyby, těm lidem by se už neměl vracet. Vezmeme ho k veterináři," řekl a Sára na svém těle ucítila jeho ruce. Sebrala veškeré zbylé síly a ohnala se po nich. Uslyšela dětské zavřísknutí. To znala. Zase někoho vylekala. Ale ona nechtěla. Jen se bojí. Brání. Proč ji nechápou?

Muž se ale nevzdal a svým úchytem ji úplně paralyzoval. Sára nedokázala vzdorovat.

Proč ji berou pryč? Takhle ji už její rodina nikdy nenajde.

„Budeš řídit," řekl. „Já pojedu vzadu."

„A co Vojta?" namítl ženský hlas.

„Ten bude u mě. Neboj, ta mu nic neudělá, podívej, jak je vychrtlá. Všechnu sílu si už vyplýtvala na mě."

„Budeme jí říkat Růženka!" vypískl dětský hlásek. „Po té kytičce, co roste u nás na zahradě."

„Mně se to pořád nechce líbit," bránila se žena, ale když viděla, jak se Sára v pevném sevření nedokáže ani pohnout, nakonec svolila.

A tak se Sára ocitla v autě. Jen v jiném, než by si představovala. Celou cestu vnímala jen pevný stisk mužových dlaní a drobnou ručku, která jí přejížděla po srsti. Takový pocit neznala. Nejdříve ztuhla. Bála se, že jí drobné prstíky něco udělají. Zaslechla, jak hluboký hlas něco vyčítavě říká tomu dětskému. Po chvíli se však malá dlaň znovu dotkla její srsti. Tentokrát však sebou Sára netrhla. Nechala ručku, ať ji hladí.

Po chvíli auto zastavilo. Sářino tělo se zvedlo do vzduchu a když otevřela oči, spatřila jen míhající se dlažbu chodníku. Její nositelé vešli do nějaké budovy, kde se to mísilo různými pachy. Většinu z nich neznala. Nelíbilo se jí tam. Její pocit nelibosti se prohloubil, když se její tělo dotklo chladného povrchu desky a gumové ruce jí začaly přejíždět po těle. Měla strach. Bála se, co přijde dál. To ještě netušila, že od té chvíle bude vše lepší.

„Tatí," ozval se dětský hlásek. „Můžeme si toho pejska nechat?"

„Ano," přikývl muž.

Ten den začala Sára nový život, novou cestu. A bylo to nádherné.