Klára odjakživa milovala příběhy. Už jako malá si ráda nechávala číst pohádky před spaním a netrvalo dlouho, než začala svou maminku doplňovat a opravovat.

„Ne, takhle to tam nebylo," říkávala. „Nejdřív šli do zámku a teprve potom do zahrady, že ty mi chceš tu pohádku zkrátit?" rozčilovala se.

Když pak byla o něco starší a naučila se ovládat umění čtení a psaní, vrhla se malá Klárka na tvorbu vlastních příběhů. Zkoušela různé blázniviny spojené s ovládáním elementů, zabředla i do vod science fiction a mimozemských invazích. Testovala své schopnosti, pouštěla se do různých žánrů a forem, než přišla na to, co jí sedlo nejlépe. Povídky. Krátké úseky textu zpracovávající příběhy postav, které vznikají i zanikají spolu s příběhem. Byla to taková dostaveníčka na jednu noc. Ne, že by snad něco takového Klára ve svých čtrnácti letech znala. Bavilo ji vytvářet krátké příběhy a dávat je číst rodině a přátelům. Milovala to. Jenže to netušila, jak jsou láska, vášeň a zápal pro psaní pomíjivé. A pokud se netvoří příběhy z toho „správného" důvodu, plamen spisovatele může rychle uhasnout.

Vše začalo nevinně. Zrovna vyhledávala něco do školy a přemýšlela nad tím, jak je svět nespravedlivý. Klára sice ráda psala, ale potřebovala na to počítač, jinak byly její texty jen zaškrtanou, nic neříkající slátaninou. Chtěla si koupit nový notebook, a ne jen tak ledajaký. Počítač, po kterém tak moc toužila, byl tím nejlepším na trhu. Byl tak tenký, lehký, skladný, zkrátka dokonalý na jakékoli cesty! Jenže Klářiny rodiče jí na něj odmítali dát peníze a na brigádu ještě nemohla. Jak by mohla mít práci, když nemá ani občanku? Lámala si hlavu, jak by se k penězům dostala, když v tom na ni vyběhla jedna reklama. Tu stránku objevila naprosto náhodou, dokonce by řekla, že si spíš ta webovka našla ji.

„Zapoj se do naší výzvy," četla nahlas. „Každý den odevzdej text na určité zadání. Rozsah není vymezen, jako odměnu obdržíš za každý splněný úkol tisíc korun."

Pokud každý den dostanu tisíc korun, pomyslela si, tak mám za rok tři sta šedesát pět tisíc. Budu boháč! A to prakticky za nic! Její teorie byla jednoduchá – stačí strávit každý den alespoň hodinu u počítače, něco stvořit a poslat. Instantní úspěch. Taková nabídka se nedala odmítnout. Mohla by si dovolit cokoli, po čem by zatoužila. Bez zaváhání vyplnila všechny potřebné údaje: jméno, adresu, e-mail, telefon... Zaškrtla políčko, že souhlasí s pravidly a podmínkami soutěže, a pak nezbývalo už nic víc než jen čekat. Netrvalo dlouho a na obrazovce jejího mobilu se objevil drobný červený vykřičník, který jemně hlásil, že přišel čas na její první počin.

„Napiš pro naše fanoušky pohádku, zapoj do ní radost," přečetla oznámení nahlas. „Máš čas do dnešní půlnoci."

To nebude problém, napadlo ji a okamžitě začala psát. Během pár hodin měla sepsaný krátký kouzelný příběh plný radosti. Odeslala jej na určenou e-mailovou adresu a pak jen čekala. Hned druhý den pak objevila v poštovní schránce obálku. Našla v ní slíbenou tisíci korunovou bankovku, ale to nebylo všechno. V obálce se též nacházel zvláštní náramek. Z nějakého důvodu k sobě Kláru přitahoval, jako by měl v sobě kouzelnou moc. Nedokázala z něj spustit oči. Najednou se na mobilní obrazovce objevil známý rudý vykřičník.

„Pokud chceš v naší výzvě pokračovat, musíš mít ten náramek na sobě," přečetla si novou zprávu a jen pokrčila rameny. Navlékla si ho na zápěstí a až ji překvapilo, jak jí padnul. Ten kousek se jí vážně líbil, nepůsobil totiž jako ty laciné gumové náramky, které jsou k dostání jako suvenýry na každé marketingové akci. Byl spletený z jemných tmavých ebenových provázků a v jeho středu byl zapracován drobný rudý kamínek, který v sobě skrýval jakousi tajemnost a nadpřirozenost.

Klára si s nadšením schovala tisícovku do kapsy a těšila se, jaké další úkoly dostane. Ještě ten den jí přišlo upozornění na novou zprávu. Znovu ten rudý vykřičník. Tentokrát měla napsat text plný lásky. Znovu tedy usedla ke svému počítači a sepsala kratší povídku plnou pocitu sladké zamilovanosti. Odeslala ji. Ani si nevšimla, že se v ten moment kámen v jejím náramku lehce zablyštěl.

Plnění denních úkolů Kláru bavilo, takže i když přišlo pondělí a musela do školy, vůbec jí to nevadilo. Naopak. Na svoji základku vyrazila s úsměvem na rtu a vyprávěla kamarádům o zázračné stránce, která dává peníze úplně za nic. Stačí, když každý den pošle do půlnoci několik větiček na určité téma. Jenže to ještě netušila, že každá věc má svou cenu.

Zrovna byla na hodině matematiky, když se jí rozzářil mobil položený na lavici. Instinktivně ho schovala za penál a přečetla si zprávu skrytou za rudým vykřičníkem. Měla za úkol napsat povídku, ve které bude mít hlavní roli naděje. V tu chvíli se jí to zdálo nemožné, protože matematika uměla člověka zbavit všech kladných pocitů, ale nakonec si zvládla během řešení nesmyslných slovních úloh udělat čas a naplánovat si alespoň osnovu příběhu. Když došla domů, rychle pozdravila své rodiče a zaplula do pokoje. Vše okamžitě sepsala a poslala. Druhý den tak na ni znovu čekala obálka s penězi a další SMS zadání. Rudý vykřičník se stal jejím přítelem.

A tak to chodilo den za dnem. Od prvního zadání uplynuly měsíce a Klára konečně seděla u svého vysněného notebooku. Za celou dobu nevynechala jediné zadání. Psala povídky na různé emoce. Radost, naděje, zamilovanost, vděk, štěstí... Milovala to. Psaní bylo její vášní, tyto výzvy jí jen dávaly prostor k vyřádění. Neodradil ji ani fakt, že její spolužáci tu zázračnou stránku nemohli nikde najít. Nevěnovala pozornost ani tomu, že se po pár měsících začínala cítit nějak... jinak. Vymlouvala se na únavu materiálu. Každý den ze sebe dostala jednu povídku, to člověka dokáže pořádně vyčerpat. Měla za sebou již několik desítek různých příběhů, a to bez jediné přestávky, dávalo jen a jen smysl, že by si měla odpočinout. A tak se u jednoho vykřičníku rozhodla, že si dá pauzu. Nebude psát nic na téma „vtipný zážitek z letního tábora", který měl být splněn do konce dne. Odpočine si a nechá ten rudý vykřičník jednou ležet ve své schránce. Jenže to nešlo tak snadno, jak si myslela.

Pár hodin před půlnocí jí na mobil přišlo oznámení, že se blíží uzávěrka. Tu zprávu však ignorovala. A pak přišla další upomínka. Nevšímala si jí. Ti jsou otravní, pomyslela si a znovu odložila mobil na desku stolu. Lehla si na postel a jen relaxovala. Do půlnoci zbývala už jen hodina, Klára tiše podřimovala, když v tom jí přišla další zpráva. Její mobil cinkl, zavibroval, a když se nic nedělo, začal na plné pecky přehrávat Klářin hudební playlist. Zřejmě, aby upoutal její pozornost.

„Co to," zamrkala zmateně. Zaslechla, jak na ni z vedlejší místnosti křičí mamka, aby „ten kravál konečně vypnula". Rozespale vstala z postele a zašmátrala po zdroji toho nepříjemného zvuku. Všimla si nové nepřečtené zprávy.

„Nemůžeš s tím přestat," přečetla ji nahlas. Takový nesmysl, co to má být? Už chtěla znovu zalézt do postele, když v tom mobil znovu zavibroval a na jeho obrazovce se objevil rudý vykřičník.

„Už jsi příliš daleko," pokračovala „Přestaň psát a skončíš. Co to má krucinál znamenat?"

Dostala strach. Chtěla zavolat mámu, říct jí, že se asi dostala do velkého problému. Že potřebuje její pomoc. Jenže se nezmohla ani na to. Její tělo bylo paralyzováno. Jen tam tak seděla na židli, neschopna pohybu. V tom Kláru začalo neskutečným způsobem pálit zápěstí. Jako by vložila ruku do vařící vody.

„Aú!" vyjekla a nadskočila na židli. Nadzvedla bolavou ruku a zjistila, že bolest vychází zpoza náramku.

„Co se to jenom děje?" zavzlykala. Tuto otázku si položila během několika minut již tolikrát, že jí bylo z nedostatku odpovědí až do pláče. Bolest nepřestávala. Šílela z ní. Pokusila se náramek strhnout ze svého zápěstí, ale ebenové provázky se jen o něco více utáhly. Zařezávaly se jí do kůže jako by byly živé. Jako by šlo o trny nějaké rostliny, ze které se nemůže vymanit. Bolest pronikala do každého svalu jejího těla, Klára nevěděla, co má dělat. V moment, kdy se sesunula do židle u svého pracovního stolu, pálení se oslabilo. Neustalo, ale značně ztratilo na síle. To je divné, napadlo ji. Zkusila se zvednout a vrátit zpět do postele, jenže po ani ne kroku směrem od stolu se bolest znovu palčivě ozvala. Někdo se ji snažil udržet jen na jednom místě, ale proč? Co bylo u jejího stolu tak zajímavého? Co po ní mohou chtít? Znovu se posadila zpět na židli a rozhlédla se po svém pracovišti. Měla tu mobil, nějaké papíry, tužky, pak lampičku, notebook, prázdnou sklenici od vody... Natáhla paži směrem k papírům, ale bolest se nijak nemírnila, poté se natáhla po mobilu, výsledek se však nelišil. Teprve, když její prsty spočinuly na klávesnici notebooku, místo pod náramkem přestalo pálit. A tak unavená, rozbolavělá a psychicky i fyzicky vyčerpaná Klára, musela napsat povídku z táborového prostředí. A i když jí v té chvíli bylo do pláče, musela v textu sršet vtipem. Její postavy nezajímalo, jak se v tu chvíli cítila. Byla jen nástrojem svého příběhu.

Od té chvíle začalo Kláře její osobní peklo. A za všechno mohl on. Ten vykřičník. Ten zářivě rudý vykřičník, který se den co den rozsvěcel na obrazovce jejího mobilního zařízení, jako by se jí vysmíval. Zkoušela odporovat, snažila se ze všech sil zbavit se jeho nadvlády, ale jakýkoli pokus neuposlechnout ony tajemné tváře schované za tím vším, byl zkrátka marný. Měla pocit, jako by se jí ten náramek po nasazení zahryznul do kůže a už se nepustil. Nedokázala ho sundat, přestřihnout, zničit... To, co začalo jako nevinná zábava, se rychle změnilo v kolotoč, který se nedal zastavit. Každý den musela něco napsat. Zkrátka musela. Když by tak neudělala, skončila by. Netušila, co si pod tím měla představit, asi proto, že se o to ani pořádně nesnažila. Se svým trápením se nikomu nesvěřila. Bála se, že je prokletá. Že kdyby své obtíže s někým sdílela, zabředl by do toho blázince i on. Netušila, co by si s tím vším měla počít. Nakonec se rozhodla kapitulovat a psát. Každý den zpracovávala zadané úkoly, ve kterých začínala vnímat určitý vzorec. Jakési opakování, které měly společné. Emoce. Její texty musely být vždy nabušené emocemi. A ne ledajakými. Radost, štěstí, naděje, láska... Vše muselo být optimistické a kladné. Netrvalo dlouho a Kláře došlo proč. Ten náramek neměl jen sílu nutit ji psát. On z ní vycucával vše hezké, co při psaní cítila. Vše, o čem psala, ať již reálné zážitky, či vymyšlené fantasmagorie, s každý slovem cítila, že z ní mizí zápal, láska k psaní i k životu. Jako by se stávala jen prázdnou skořápkou plnou negativních pocitů. Každý den obdržela slíbenou tisícikorunu, jenže peníze ji nedělaly tak šťastnou, jako tomu bývalo na začátku. A i když příběhy byly stále stejně kvalitní jako předtím, cítila, že jejím textům něco chybí.

Kláru neopustil jen elán ke psaní, pomalu se oddalovala od rodiny, přátel, školy... Zůstávala jen ve svém pokoji, kde celé dny zírala do počítače. Někdy na něm pracovala na povídce, jindy jen tupě zírala do neznáma a čekala na své zadání. Téměř nejedla, nepila a kontakt s vnějším světem padl na minimum. Nakonec se zmohla jen na robotický styl psaní. Využívala neustále stejné zápletky, stejné charaktery, stejné obraty. Byla jedním z nejproduktivnějších autorů historie, ale fungovala jako stroj. Chrlila nápady na počkání, s žádným však neměla příležitost „pomazlit se". Strávit nad ním trochu času, brousit ho jako diamant, vykřesat z něj to nejlepší. Odevzdávala kostry neobalené masem. Klára takto vydržela psát několik let, dokud z ní nevymizela poslední kapička lásky ke psaní. Tehdy kámen v náramku vyhasl, potemněl. Ebenové šňůrky se uvolnily a náramek spadl. Byla volná, stále však zbývalo ještě jedno vězení. To, které měla ve své hlavě.

Trvalo dlouho, než se Klářin život vrátil do původních kolejích. Těžce se jí navazoval kontakt s rodinou, ještě obtížněji s jejími přáteli. Nakonec se jí však povedlo získat zpět své „staré" já. Alespoň to si o ní její blízcí mysleli. Samotná Klára cítila, že její už nikdy nebude jako dřív. Sice už nikdy onu tajemnou stránku nespatřila, přesto na ni nemohla přestat myslet. Trápilo ji, že možná tam někde venku se nachází člověk, který je k psaní upoután podobně jako byla ona. Který píše, protože musí. A i když za nějaký čas Klára znovu získala svou drahocennou vášeň, věnovala se svému koníčku, jen tehdy, když dostala nápad, který jí za to stál. Když věděla, že ten svět, ty postavy, opravdu chce přivést na světlo.