Byla nebyla jedna základní škola. Budova se třídami, šatnami, tělocvičnou, podobná té, kterou znáte vy. Objevuje se zde plejáda předmětů, které obohatí dětské životy o základní schopnosti. Matematika a počítání, čeština se čtením a psaním, prvouka a příroda kolem nás, a pak jsou zde také přestávky. Přestávky spojené s mocí. Základní škola je místem, kde se oddělí silní od slabých, zrno od plev. A nikdo tomu nerozuměl tak jako Erik. A tady začíná náš příběh.

Erik byl možná jen sedmákem ale ovládal prakticky celou školu. Nikdo mu neodporoval, ani deváťáci. Jeho talent na sporty z něj dělal přirozeného vůdce. Každodenní jízda na kole do školy a zpět dokáží s člověkem divy. A raději nechtějte, abych začala o jeho sladkém úsměv, blankytně modrých očích a uhelných vlasech, vždy perfektně učesaných a hebkých již od pohledu. Nedokázalo mu odolat žádné děvče. Anička z první třídy ho nakreslila a pověsila si ho do pokojíčku, Lence ze šestky se spustil Pavlův reflex, jen když ho zahlédla na chodbě a Markéta z devítky? Ta by nikdy nepřiznala, že se jí Erik líbí, přesto byste ji každý oběd mohli zahlédnout, jak po něm zálibně pokukuje.

A Erik si samozřejmě popularitu užíval. Kdo by mu to mohl mít za zlé, že? Jeho mysl se soustředila na různé věci, jen ne na školu a on tak domů nosil domů čtyřky. I přestože byl chytrý, někteří by dokonce použili i slovo geniální. Jenže intelektuálům se nedostává pozornosti, která by Erika uspokojila. Sláva se mu zalíbila, byla jako droga a on už bez ní nechtěl žít. Toužil po světle reflektorů, a tak si budoucnost navrhl v nejzlatějších barvách. Rozhodl se, že se stane profesionálním fotbalistou. Veškeré jeho úsilí a odhodlání bude vkládáno do fotbalu. Nač se trápit nad matematickými rovnicemi, slohovými pracemi a různými testy? Už měl jasno. V moment, kdy dokončí povinnou školní docházku ho už nic na světě nezadrží. Proč uplatnit intelekt, když má svaly? Proč se snažit zlepšovat, když mu byl dán talent?

A tak si Erik dlouhou dobu žil jako princ. U chlapců měl respekt a pro děvčata byl modlou. Nic mu nechybělo, ale jednoho dne se vše změnilo. Do jeho základní školy přišel někdo nový. Někdo vkročil do jeho revíru. Nevěděl, jaké má mít z cizince pocity. Mohl by ho ohrozit? Dotyčný jen seděl na druhém konci jídelny s kapucí přetaženou přes hlavu. Odmítal jakýkoli kontakt s vnějším světem. Jen tam tak seděl a otvorem v mikině cumlal špagety. Erik se rozhodl, že pro něj cizinec není žádnou hrozbou. Prozatím ho nechat být. Ať si sedí někde v koutě jako zvíře. Jako tupé zvíře.

Dny míjely a v Erikově hlavě se začaly množit otázky. Pocítil zvědavost. Kdo je ten nováček? Co se skrývá pod kapucí? Využil svých kontaktů na škole a zjistil, že cizinec chodí jen o třídu, níž, než byl on.

„Na šesťáka má fakt koule," prohlásil Ondra z posledního ročníku. „Co s ním uděláš, Eriku? Ukážeš mu, kdo je tady šéf?"

Erik se však cítil silný v kramflecích, nepotřeboval si na tom chudákovi budovat ego. Jestli chce být sám, tak ať si je sám.

Stejně to nikam nedotáhne, pomyslel si Erik zhnuseně a nechal cizince být cizincem. Alespoň po nějaký čas.

Listy kalendáře se pomalu otáčely a Erika znovu přepadla chuť prolomit ono tajemství. A tak znovu využil svých kontaktů a zjistil cizincovo jméno.

„Učitelka ho oslovuje Ari," řekl cizincův spolužák, Matěj ze šestky. „A vůbec nemluví," dodal spěšně.

„Nevíš proč, Matěji?"

Erikova zvědavost ho pomalu sžírala. Byl cizinec opravdu jen hlupákem, nebo mělo jeho chování nějaký motiv? Erik začínal používat hlavu. Jeho mozkové buňky se po dlouhé době zapojily a on se tak cítil víc naživu než kdy jindy.

„Ne," odpověděl Matěj, „učitelka nám ho prostě ani nepředstavila. Jen řekla: ‚Tohle je Ari.' To bylo všechno."

Zdálo se, že se o cizince z celé školy zajímal pouze Erik. Ale to nemělo dlouhého trvání.

Vše se změnilo, když se jeden ze šesťáků dozvěděl informaci, která by s dětským světem za žádných okolností pohnout neměla. Ale s vlivem rodičů, učitelů, televize, internetu, se toto slovo stalo spouštěčem nenávisti. Muslim. Ari byl muslim. To slovo jako by v sobě skrývalo vše negativní, co lze na světě najít. Muslim. Terorista. Zvíře. V tu chvíli Ari přestal být neviditelným. Jen pouhá jeho přítomnost v ostatních budila strach. A ze strachu se rodí nenávist. Ari schytával posměšky, ústrky, nadávky a ani Erik, vůdce celé školy, nedokázal jednání ostatních zastavit. Snažil se svým spolužákům domluvit, ale marně.

Tehdy poznal, jak je sláva pomíjivá. Myslel si, že měl na hlavě zlatou korunu, ale ve skutečnosti to bylo jen pozlátko drobného významu. Jakmile se lidem přestane líbit, co slyší, zacpou si uši. A nezáleží na tom, či říkáte pravdu či lež.

„Pokud chceš bránit toho muslimáka, tak bez nás," řekli jeho přátelé a otočili se k němu zády. Začali si hledat jiného vůdce. Někoho, kdo by sdílel jejich nahlížení na svět.

A tak se stalo to, čeho se Erik obával. Byl sám. Po škole jel Erik jako vždy domů. Cestu znal skoro nazpaměť, slzy v očích pro něj tak nebyly překážkou. Okolí se kolem něj pomalu měnilo v táhlou rozmazanou čáru. Rychlost. Ta ho neopustila. Užíval si jí, měl pocit, že létá. Že je svobodný. Volný. Dokud bude v pohybu, nic na něj nemůže. Projížděl zrovna cestou vedoucí nad jezerem. V plné rychlosti sjížděl z kopce, když v tom to zaslechl. Zpěv. Měl líbivou melodii, ale slova... jako by neměla význam. Byly to jen nesmyslné zvuky, které však Erika přitahovaly blíž a blíž k vodě. Zvědavost nad ním znovu zvítězila, jeho pohled se stočil dolů a tam stál. Ari. Erik poprvé slyšel jeho hlas a líbil se mu. Jen byl takový... dívčí.

„Ari!" křikl. Chtěl zajet na konec srázu a zamávat na něj, jenže při své rychlosti nedokázal včas zabrzdit. Padal. Volnost, kterou získal u řídítek se změnila v prokletí. Letěl. Ale ne tak, jak si představoval. Neměl nad svým tělem kontrolu. Křičel. Nevěděl proč. Lidé to zkrátka dělají. Křičí, když nad něčím nemají kontrolu. A on ji neměl. Padal. Slyšel, jak kolem něj pištivě sviští vzduch, který bez varování přešel do hlubokého brblání vody. Cítil chlad. Skrze temnou modř k němu doléhalo světlo. Odráželo se v jeho očích, ne však nadlouho. Erikova víčka se pomalu zavřela a on ztratil vědomí. Poslední, co zahlédl byl rychle se blížící stín spěchající na jeho záchranu.

Probral se až na pohovce. Měl být promrzlý až na kost, ale cítil se dobře. Možná to dělaly ty měkoučké polštáře s peřinou. Nacházel se zřejmě v obývacím pokoji. Byl tu stolek, televize, pohovka, ano, určitě se nacházel v obýváku. Doléhaly k němu různé exotické vůně. Některé známé, jiné úplně nové. Kardamom, sušené květy, ovocný čaj. Kdyby ještě stále neměl lehce vlhké vlasy, věřil by, že se mu vše jen zdálo.

„Jsi vzhůru? Výborně!" zajásal za ním ženský hlas. „Měl by ses zahřát, dej si," podala mu šálek s čajem a Erik jej opatrně převzal.

„Kdo jste?" vysoukal ze sebe po chvíli.

„Jsem Mariam, teta Ari. Ale teď se napij, potřebuješ nabrat síly. A napiš mi telefon na rodiče, musím jim dát vědět, že jsi v pořádku."

„J-já t-tomu nerozumím, co tu děl-l-lám?"

„Předvedl jsi kaskadérský kousek a skončil ve vodě. Ari tě vytáhla, poslala mi zprávu a já pro tebe hned dojela. Tak jednoduché to je. Teď si hlavně odpočiň. Už je dobře, za chvíli už zase budeš doma."

Mariam odběhla a po chvíli se objevila Ari, děvče s uhelnými vlasy a hnědýma očima jako by z oka vypadlo své tetě. Sedla si vedle něj do křesla a mlčky na něj zírala.

„Ari?" oslovil ji Erik a ona přikývla. „Myslel jsem, že jsi kluk," zasmál se a ona mu úsměv oplatila. Chtěl se jí zeptat na spoustu věcí. Odkud je? Proč s nikým nemluví? Kde má mámu a tátu? Místo toho se zmohl jen na: „Děkuju."

Další den šli do školy spolu. Vídali se o přestávkách, obědvali spolu v jídelně... Trávili spolu každou možnou chvíli, ať ve škole či mimo ni. Někdy chodili k němu domů, jindy zase k ní. Netrvalo dlouho a Ari si přestala narážet na hlavu kapuci. Přesto za celou dobu ani slovem nepromluvila. Jen jednou, když spolu přespávali u nich na zahradě a ona si myslela, že spí, mu zpívala. Erik ji poslouchal celou noc, nedokázal se jejího hlasu nabažit.

A pak přišel čas loučení. Erik ukončil základní školu. A i přesto, že se na tento okamžik léta těšil, najednou si uvědomil, že už netouží stát se profesionálním fotbalistou. Rozhodl se studovat a možná, pouze možná, pak dokáže změnit svět. Mariam mu pověděla, že Ari pochází ze Saudské Arábie. Tušil, že ta země nějak souvisí s její mlčenlivostí. Kdykoli se jí podíval do očí, spatřil v nich něco zneklidňujícího. Nevyřčená bolest. Hrůza, pro kterou neexistují slova, která by ji mohla popsat. Nebo možná existují, ale děti je nemohou najít. Proto se možná Ari rozhodla mlčet, pomyslel si Erik. Nedokázal si ani představit, jaký to musí být pocit, když vám svět nerozumí.

Erik se rozhodl změnit své plány do budoucna. Už netoužil po slávě, která je tak pomíjivá. Rozhodl se, že udělá něco pro svět, stal se profesorem a jezdil po celém světě. Přednášel na prestižních univerzitách a dělal vše proto, aby rozšířil povědomí o konfliktech, které světu vládnou. Zvláštní pozornost věnoval problematice na Středním východu. Jejich cesty se po škole rozešly, jenže v pohádkách není nic nemožné. A tak jednoho dne, v jedné přednáškové místnosti, se jeho oči střetly s těmi jejími. A ten pohled vydal za více než tisíc slov.