Vítejte v Central Parku, místě plného pohody a zeleně. Místě, co si žije svým životem. Jsou zde k nalezení prodavači hot dogů, skupinky běžců snažící se uniknout obezitě, „obyčejní" lidé rozjímající v trávě, důchodci házející drobečky holubům a jinému opřenému svinstvu... Prostě idylka, učiněný ráj na zemi. A úplně nejsilněji je ta atmosféra parku znatelná právě v sobotu. Všechny ty roztodivné životní formy se kombinují s mírem, který dokáže přinést jedině víkend. A když k tomu všemu sedne i počasí? To je učiněná nádhera. Slunce září z blankytně modré oblohy, na obzoru není jediný mráček a po okolí se prohání příjemný větřík, který hladí po tvářích a dodává vzduchu tolik potřebnou svěžest. Tehdy se v parku skloubí pohoda společně s relaxem a člověk by si řekl, že tento poklidný den plný nicnedělání musí udělat radost úplně každému. Omyl. Opravdu se zde existuje někdo, komu se zkrátka nedá zavděčit. I kdyby z nebe začaly pršet peníze, byl by stále otrávený a mrzutý. A tou osobou je... dědeček Filip, jemuž však všichni známí přezdívali jen jako starouš bručoun. A toto přízvisko bylo více než oprávněné. Filip si zkrátka musel neustále na něco stěžovat. Tuhle je v parku lidí moc, jindy jich je zase málo. Jednou slunce pálí, podruhé je hrozná zima. Člověk po několika vteřinách strávených ve společnosti starouše bručouna rychle nabude dojmu, že se mu zkrátka nedá ničím zavděčit. Filip již mnoho lidí donutil tápat a přemýšlet nad tím, jestli byl takovou osinou v zadku odmalička, nebo to mrzoutství přišlo až s věkem. Jistě, kdyby byl dědeček opuštěný a sám, pak by jeho věčná naštvanost dávala smysl. Jenže ono ne. Filip chodil do parku každou sobotu a nikdy ne sám. Pokaždé byl doprovázen svojí partnerkou Růženkou, která byla jeho pravým opakem. Zatímco on byl pokaždé plný energie, kterou vkládal do nadávání na všechno a všechny, ona byla věčně unavená, zato stále veselá a milá dáma. Společně sedávali na lavičce a krmili holuby. Nebo je spíše krmil jen Filip, zatímco měla Růženka většinu času položenou svou šedivou hlavu na jeho rameni a klidně ze spánku oddechovala. Nezaujatý kolemjdoucí by si mohl myslet, že ji unudily ty věčně negativní řeči dědy, jenže pravda byla někde úplně jinde.

„Víš, Růženko," začal starouš bručoun a hodil několik drobků hejnu holubů. „Já mám pocit, že za našich mladých let bylo prostě všechno snadnější. Vem si třeba takové pohádky. Nebylo to krásnější, když princ prostě vzal meč a bil se s drakem? To byla ta správná akce. Skvělé drámo. Ale co by s drakem dělala tahleta generace? Bít se by bylo to poslední, co by ty mamánky napadlo," zavrtěl hlavou. „Ne. Kdyby měl princ vyrazit na draka, tak by si nejdřív zavolal Sejry, nebo jak se ta děsivá vymoženost jmenuje, a zeptal by se, jaký je počasí, i když přitom stačí vykouknout z blbýho okna a hned to vidím. No, povídej, Růženko. Co ty o tom soudíš?" vyzvídal.

Filipovi se namísto odpovědi dostaly jen zvuky Růženčina slabého podřimování. To ho však v jeho proslovu nezastavilo, spíše naopak.

„A ta politická korektnost, ojojoj," zanaříkal. „O tom bych snad ani nezačínal," řekl a zadumaně se zadíval na oblohu. „Hrůza, hrůza. Viděla jsi třeba tu novou předělávku Romea a Julie?" pokračoval. „Jezdí na motorkách. Na motorkách! Shakespeare, takový klasik. Jeho díla si zaslouží úctu, a ne toho cápka z Titanicu. A z Mercucia je černoch. Černoch!" rozlítil se.

Zrovna kolem něj procházela skupinka dospívajících, kteří poté, co zaslechli dědečkovo nadávání, tak se instinktivně odtáhli na vzdálenou stranu chodníku a rozešli se od Filipa, jak jen nejrychleji to šlo.

„Nezdvořáci," odfrkl dědoušek. „A rasisti. Vidělas, jak divně koukali, když jsem řekl černoch? A jo, já zapomněl, vono se to dneska říkat ani nemůže. Spálíš toust a už máš afro-americkou bezlepkovou snídani. To zní tak blbě, že by to ani holub nechtěl žrát. Proč se pořád řeší blbosti? To za našich mladých let jsme měli důležitější věci na práci než řešit, jestli něco někoho neurazí. I ty pohádky byly jednodušší, princezny byly prostě krásné dívky v nesnázích a princové je zachraňovali. Teď je v tom akorát guláš."

V proslovu Filipa vyrušil až pohled na běžce se sluchátky. Muž musel mít hudbu v uších extra zesílenou, protože ta jeho puštěná píseň byla slyšet v rozsahu několika metrů.

***

Z jukeboxu zněl Little Richard a jeho písnička dodávala celému podniku na veselé atmosféře. V cukrárně bylo hlučněji než kdy jindy, což ale pro majitele nebylo žádným překvapením. Moc dobře si byl vědom, že dnešním dnem skončila škola a dveře jeho podniku se tak netrhnou. Děti i dospívající se mu v těch vedrech hrnuli do cukrárny a za chladné potěšení by mu byli schopni utrhat ruce. A zatímco rodinky si obvykle braly zmrzlinu s sebou, několik mladých studentek zvolilo jinou strategii. Vzaly si své poháry, zasedly ke stolu a tam čekaly. Poočku se dívaly na skupinku mladíků s nagelovanými vlasy, jak „frajersky" postávají u jukeboxu a hlavami přitakávají do rytmu písně. Stůl dívek a hrací skříň chlapců se na první pohled mohly zdát jako dva naprosto rozdílné světy. Nesmělý chichot se mísil s mutujícím řehtáním. Obě strany spolu chtěly navázat konverzaci, jenže jejich členové byli ve věku, kdy kontakt s osobou opačného pohlaví vyvolával silný ruměnec. Jenže pak z jukeboxu zazněla písnička Jailhouse Rock od Elvise Presleyho, jehož hlas přímo vybízel k nějaké akci. A tak netrvalo dlouho a u stolu studentek se objevil tmavovlasý mladík. Nesměle přešel k jedné z dívek.

„Smím prosit?" věnoval blondýnce nervózní úsměv.

„Jistě, že smíš, Filipe," zasmála se dívka a vzala ho za ruku. Její nadýchaná sukně při každém pohybu působila, jako by kolem sebe měla dívka místo látky obtočené okvětní lístky.

V tu chvíli to ani jeden z nich netušil, ale právě začaly jednu z největších tancovaček, kterou kdy ten podnik viděl. Krátce po Filipově odvážném činu přistoupilo k dívčímu stolu ještě několik dalších mladíků a každý si našel svou taneční partnerku. Brzy se celá cukrárna vlnila do rytmu písně.

Filip protančil se svou vyvolenou celou píseň a užuž se chystal vhodit minci do skříňky pro další hudební nášup, když vtom jeho partnerka zívla a přivřela oči.

„Ajajaj," zamumlal mladík a pohotově ji chytil. Dívka měla pevně zavřené oči a bez jeho rychlého reflexu by se jistě svalila na podlahu.

***

„Vidíš ho?!" ukázal starouš bručoun na probíhajícího muže. „Ach, ti mladí a ta jejich technika. Písnička na plný koule, bez toho to prostě nejde. To my, když jsme si šli zaběhat, tak jsme si prostě... šli... zaběhat. Nebylo na tom nic těžkýho, ne jako teď, když je to úplná věda. Podívej se, Růženko, ty to možná nevíš, ale to se nejdřív musí nabít telefon, potom je třeba naladit plejlist a každou chvíli kontrolovat, kolik kroků jsem udělal a jak mi bije srdce. Dokud mi bije, tak je všechno v pořádku ne? No jo, bez tý zatrolený techniky bylo všechno jednodušší," povzdychl si. „Za našich mladých let bylo všechno lepší. Vzduch byl čistší, politici zase moudřejší a... lidi, ti na sebe byli mnohem víc milejší."

***

„Prevíti! Nezdvořáci!" křičel za mladým párem stařec a mával za nimi holí. Filip s Růženkou upalovali, seč jim nohy stačily, přesto stále slyšeli jeho rozdurděný hlas.

„Čumět mi do výlohy," pokračoval rozčileně. „A nic si nekoupit, já vám dám! Za mých mladých let mládež četla noviny a nečuměla furt na ten ďáblův přístroj!"

Oba se jen chichotali a uháněli ulicí pryč. Po chvíli se Filip zastavil a starostlivě pohlédl na svou dívku.

„Jsi v pořádku?" řekl a raději ji pevně chytil za ramena. Věděl, že mu může kdykoli usnout, zvláště, když měli za sebou takový náročný běžecký výkon.

„Cítím se skvěle," zasmála se. „Copak jsi neslyšel, co v té televizi říkali? Podíváme se do vesmíru," zasnila se.

„No, nevím," řekl skepticky. „Vesmírný závod zní jako pořádná fuška Pořád nás můžou předběhnout Rusáci a..."

„To jsou mi starosti," zazubila se rozverně a poté zívla. „Víš," řekla s unavenýma očima, „když nad tím tak přemýšlím, asi bychom si vážně měli někam sednout."

„Určitě, jen pojď," řekl pohotově a dovedl ji k lavičce.

„Jsi vážně moc hodný, že se o mě tak staráš," zamumlala a opřela si hlavu o jeho rameno. „Přitom to vůbec dělat nemusíš."

„Já vím," řekl a pohladil ji po vlasech. „Já vím," zopakoval svá slova ještě jednou, jen o něco tišeji než předtím. Zvedl svou hlavu k nebi a usmál se. „Vesmírné závody," zašeptal. „Svět je úžasný."

***

„Svět je příšernej," zamumlal Filip a otráveně hodil holubům poslední drobečky. „Už jen to, jak teď všichni podivně tancujou. Hlavně ti mladí. Žádné klasické tance, žádný starý dobrý rock and roll, ne. Oni teď mají nějaké ‚sviš, sviš,', ‚dab' a toho podivnýho kluka s batohem. Tuhle nám ho Audrey ukazovala. Je z toho prý nějaký virál a mím. Co je sakra mím?! Totální blbost, to je to. Ostatně jako všechno, co s sebou přináší ty divný internety. Prý počítač, spíš je to ďáblův přístroj. A ty chytrý telefony? Audrey mi o nich vyprávěla, ale něco takového je děsně naprd. To je samý chytrý telefon, chytrý počítač, chytrá lednička... Ale k čemu ti to je, když jsou lidi čím dál tím víc blbější. Degenerujeme, Růženko. To je degenerace. A hele!" zvolal dědoušek a jeho hlas se z otráveného podtónu změnil v nadšení. „Támhle zrovna jde, ahoj Audrey!" pozdravil nově příchozí ženu v zářivých květovaných šatech, která mu na oplátku věnovala úsměv.

***

„Tomu nerozumím," zavrtěl hlavou Filip. „Jak je možné, že toho tolik naspíš, a přesto jsi pořád tak unavená? To mi nedává smysl."

„Prostě to tak je," usmála se Růženka, která v náručí kolébala malého človíčka. „S tím se nedá nic dělat. Narkolepsie... To je takové mé prokletí. Aspoň teď vidíš, jak unavená vlastně celý svůj život jsem."

„Je to vážně děs," zívl. „Ale nemůžu říct, že by se to ponocování nevyplácelo," řekl a nechal miminko, aby si schovalo jeho palec do dlaně.

„Máš pravdu. Audrey je vážně poklad," řekla souhlasně.

„Ano, ano, naše malá princezna."

„Jen vážně doufám, že bude víc po tobě," řekla Růženka.

„A já zas, že bude aspoň z části taková jako ty. Svět potřebuje víc Růženek."

„Jistěže," zasmála se. „Ale co když po mně zdědí i to hrozné prokletí?" zamumlala.

„Jestli bude alespoň zčásti takový bojovník, jako jsi ty, tak to zvládne," usmál se Filip a podíval se na spící holčičku. „Vážně by mě zajímalo, o čempak ta naše princezna teď přemýšlí."

***

„Myslím, že už je dost pozdě, jde se domů," řekla Audrey a vzala Filipovi jeho zásoby pečiva.

„To snad ne!" zanaříkal. „Dceruško, prosím, ještě pět minut."

„Ale no tak," usmála se. „Vy jste už zase zapomněli na tu naši večeři? A navíc, už bude tma a já mám žaludek na vodě už jen z myšlenky, jak vy dva bloudíte po parku. Jde se," pobídla ho. „Mám vzbudit taky mamku?"

„To nebude nutné," řekl Filip a pohladil svou družku po hlavě. „Růženko, Růženko, vstávej, jde se domů."

„Už?" zamrkala jeho žena a zívla. „Ještě pět minut," zanaříkala.

„To jsem zkusil taky, ale nejde to. Máme tady návštěvu."

„Audrey, zlatíčko!" Růžence se rozzářily oči. „Co tě k nám přivádí?!"

„Dneska jste k nám měli přijít na večeři. A když jste se po půl hodině neukázali, tušila jsem, kam vás mám jít hledat. Všichni se na vás už těší," usmála se.

„A já hlupák na to zapomněla!" rozčílila se Růženka. „Jde se, musíme na večeři!"

Filip jí pomohl vstát a společně s Audrey odkráčeli parkem. Svět se mu v tu chvíli z nějakého zvláštního důvodu nezdál tak zmateným a bezútěšným. Možná, že již nerozumí technice, slangu a těm děsivým tancům, se kterými se vytasila nová generace. Co ale věděl s jistotou bylo, že kdyby ho spatřilo jeho mladší já, ten Filip z konce padesátých let minulého století, ten, co se ještě orientoval v trendech, technických vymoženostech. Zkrátka ten Filip, jehož záda se nerozpraskala jen z myšlenky sebrání ovladače ze země... Tak ten by na něj byl hrdý. Propast mezi mladými a starými tu byla a vždycky bude, ale najdou se zde hodnoty, které budou pro obě strany barikády stejně důležité. Pro Filipy to byla, je a bude vždycky Růženka.