Co je to rok? Někdo zmíní dvanáct měsíců. Jiný zase čtyři roční období, či tři sta šedesát pět dní. Všimli jste si něčeho zvláštního? Vše jsou to čísla. My čas měříme, máme to zkrátka zakódované v povaze. Existuje však pár chvil, kdy se čas zastaví a my přestáváme vidět čísla. Jednou z nich jsou například Vánoce. Možná je to hrozba konce roku nebo za to může všeobjímající temnota, která způsobuje, že tíhneme více ke světlu a snažíme se v sobě vyvolat hřejivé pocity. Vracíme se v čase a tehdy ho na kratičký okamžik vnímáme stejně jako Anežka, žačka z 2. B. Tehdy i nám zmizí číselné údaje a zůstávají jen ty chvilky, příběhy. Jenže to, co lidé zažívají o Vánocích, má Anežka na talíři pořád. Když jde do školy, řekne vám, kdo tudy kráčel před ní a když se hodně soustředí, zjeví se před ní šedavé přízraky minulosti. Tehdy vidí svou maminku, jak ji po tomto chodníku veze v kočárku. Zároveň ale vidí svého tatínka, jak jde po této cestě poprvé do školy. Vše, co zná, jsou tyto přízraky, duchové minulosti. Anežka se jich nemůže dotknout a ani si s nimi nepopovídá. Tak to zkrátka funguje. Místa jí vypráví své příběhy a ona je jen poslouchá. Nebo to si alespoň donedávna myslela.

15. září

Anežka seděla na školním dvorku na svém oblíbeném místečku. a četla si knihu. Byla to úplně její první knížka bez ilustrací, a tak musela čtení věnovat ohromnou pozornost. Anežka soustředěním ani nedutala. Zrovna si představovala, jak hlavní hrdinka prochází portálem do vzdálené, kouzelné země, když vtom ji ze čtení něco vyrušilo. Hudba. Nešlo však o nic líbezného, z toho hlubokého zpěvu šel strach. Anežka zvědavě zvedla hlavu a zjistila, že se před ní objevil nováček.

„Ehm, ahoj?" zaváhala, když její pohled spadl na cizince. Měl na sobě zvláštní oblečení a Anežka si myslela, že je to někdo z divadelního kroužku.

„Počkat," zaváhal umolousaný klučina. „Ty se mnou mluvíš?"

„No, jasně, proč by ne?" řekla a zavřela knížku. Něco jí napovídalo, že tato konverzace bude ještě hodně zajímavá.

„Vídám hodně duchů," řekl ten kluk, „ale ty jsi první, který se mnou mluví."

„Duchů?" zasmála se a pak se zarazila. Mohl snad mluvit o přízracích, které celý svůj život vídávala? „Ty jsi sem chodil do školy?"

„Školy?" Tentokrát se zasmál on. „Tady žádná škola není."

„Jasně, že je," řekla a důrazně ukázala k budově. Kluk se ohlédl.

„Ne," zavrtěl hlavou. „Fakt tam nic není. A nikdy tam žádná škola nebyla," zdůraznil a pak se rozzářil. „Vypadá to, že jsem našel ducha z budoucnosti. Hezký."

„A já zase ducha z minulosti, který se mnou konečně mluví," zazubila se. „Já jsem Anežka," představila se.

„A já Vojta," usmál se. „Něco mi říká, Anežko, že se nevidíme naposledy."

17. říjen

Vojta měl pravdu, opravdu se neviděli naposledy. Ani jeden z nich netušil, jak je možné, že se spolu můžou mluvit, to jim však nebránilo v tom užívat si každou chvíli. Anežka již více jak měsíc působila jako blázen. Každou přestávku běhala na dvorek a mluvila tam do vzduchu, který se jmenoval Vojta. Učitelé si o ni přirozeně dělali starost, ale když jim maminka sdělila, že má Anežka jen spoustu imaginárních kamarádů, nakonec „cvokaře" odvolali.

„Z jaké doby vlastně jsi?" zeptala se ho, zatímco svačila.

„Jsem husita," řekl Vojta hrdě a ukázal na hrudník, kde měl namalovaný červený kalich.

„Husita? Není to tam, jak rostou tulipány?" zaváhala Anežka. „Ne, počkat, to je Holandsko," zasmála se.

„A z jaké doby jsi ty?" zeptal se.

Anežka se zarazila. Jak by mu měla svou dobu popsat? O husitech toho moc nevěděla, ale tušila, že když mu poví o autech a letadlech, tak mu dost možná způsobí infarkt.

„Jsem z doby... bezkrálové?" zazubila se.

„To já vlastně taky," ušklíbl se.

„Opravdu?" zaváhala. „Když v pohádkách chybí král, je to vždycky problém."

„To tady taky," pokrčil rameny. „Hodně se tu bojuje."

„Vážně? Nemáš strach?!" vyhrkla a Vojta se usmál. Sice ještě v žádné bitvě nebyl, ale tušil, že si povede skvěle. S prakem uměl divy.

„Co to jíš?" zeptal se zvědavě a Anežka se podívala do krabičky.

„Chleba se salámem. Dáš si?" řekla a bezděčně k němu natáhla ruku. Vojtovy prsty však chlebem prošly.

„Škoda, hádám, že asi budu o hladu," pokrčil rameny.

„To mě mrzí. A nezlepšilo by ti náladu čtení?" zeptala se. „Maminka říká, že knihy hltám. Třeba když je budeš hltat taky, tak nebudeš mít takový hlad."

„Neumím číst," zavrtěl Vojta hlavou.

„To nevadí," řekla Anežka vřele. „Stačí, když budeš poslouchat," otevřela knížku a začala předčítat.

28. listopad

„Promiň, že mi to tak trvalo," řekla Anežka udýchaně. „Škola je zavřená, ale protože jsem se s tebou chtěla vidět, musela jsem sem na tajňačku."

„Zavřená? Proč?" zaváhal.

„No, paní učitelka říkala něco o tom, že to je kvůli Měkké revoluci a taky nějakým studentům."

„Aha, revoluce, chápu," řekl posmutněle a Anežka si všimla, že byl Vojta bledší než obvykle. Jeho tváře byly propadlé a oděv na něm jen tak visel.

„Jsi v pořádku?" zaváhala.

„Asi," řekl a utřel si slzu do rukávu. „Vlastně ne, ne, nejsem. Moje maminka. Ona," zajíkl se, „umřela."

Anežka netušila, jak má na takovou zprávu reagovat. Nerozuměla tomu. Věděla jen, že je Vojta smutný. Moc a moc smutný, a tak vyzkoušela něco, co ještě nikdy předtím neudělala. Objala ho.

„Co to děláš?" zaváhal, když ucítil, jak se mu za krkem obtočily její paže. V tu chvíli měl pocit, jako by tam byla s ním. Přísahal by, že cítí její dech, teplo, tlukot srdce. Najednou mu šedavá obloha přišla jasnější, a i všemu vládnoucí zápach krve a výkalů se zdál být pryč. Bylo to nádherné. Pro nezaujatého pozorovatele byla Anežka holčičkou, která objímá vzduch, pro Vojtu však byla andělem z budoucnosti, který mu říká, že bude lépe. Že ta hrůza jednou skončí.

1. prosince

Prosinec teprve začal a už se stalo něco nevídaného. Napadl sníh! Záhonky kolem školy byly skryty pod bělostnou pokrývkou, která se táhla kam až oko dohlédlo. Děti byly štěstím bez sebe a když se ozval zvonek, který je svým voláním propouštěl domů, spousta z nich se ještě na cestě zastavila, aby se mohly pořádně zkoulovat.

„Máme tu sníh!" zazubila se Anežka. Měla na sobě růžového kulicha, stříbrnou péřovku a své nejmilejší rukavice s potiskem koní.

„To je, ehm," odkašlal si Vojta, „úžasné."

„U vás ještě není?" zasmála se Anežka a poté se jí na tváři objevil znovu ten ustaraný výraz. Položila mu ruku na rameno a upřela na něj svoje mandlová očička. „Nevypadáš dobře."

„Jen nás tu trápí jedna nemoc," usmál se Vojta nevinně. „Radši se mě moc nedotýkej, abys to nechtěně nechytla," dodal a jemně sundal její ruku z ramene. „To jsou koně?" zeptal se a ukázal na její rukavice. Anežka přikývla.

„Jasně, že jsou! Koně jsou skvělí!" rozzářila se. „Jsou to úplně ta nejlepšejší zvířata."

Anežka s tátou v poslední době sledovala westerny a nemohla se na všechny ty koně vynadívat. Co na tom, že tam jsou přestřelky, kovbojové, banditi... Ji zajímala jen krásná hříva těch majestátních zvířat, kterou by nejraději několikrát pročísla hřebenem.

„Mimochodem, za chvíli už budou Vánoce!" vyhrkla zčistajasna. Maminka jí sice neustále říkala, ať to přestane troubit do světa. Že prý ještě nemají napečeno a uklizeno a takové řeči ji akorát děsí, ale Anežka si odvodila, že Vojta cukroví ani předvánoční úklid řešit nebude.

„Já už se taky nemůžu dočkat! Jen nám ty svátky kazí katolíci, co nás obléhají. Ale táta říká, že to není nic, s čím bychom si neporadili," řekl hrdě.

„Panejo," pronesla Anežka obdivně. „No, a co Ježíšek. Už jsi mu napsal, co si přeješ?"

„Vy píšete Ježíši?!" vykulil oči.

„No, ano. Když jsi celý rok hodný, tak od něj dostaneš spoustu dárků."

„Myslíš?" zaváhal. „Já ani nevím, jestli nějaké dárky chci," pokrčil rameny.

„Proč bys nechtěl?" nechápala. V tomto pro ni byly Vánoce tím nejkrásnějším svátkem. Obklopená dobroučkým cukrovím, rozbalující kvanta krabic pokrytých nádherným balicím papírem, pohled na rozzářený stromeček, zpívání koled, hraní si s nalezenými dárky (a odhození těch „měkkých" do skříně), to byly jedny z nejkrásnějších věcí, které Anežka kdy zažila. A v tu chvíli ji moc mrzelo, že Vojta tohle dost možná nikdy nepozná.

21. prosince

„Tak už jsem konečně vymyslela, co ti dám," řekla Anežka triumfálně.

„To už jsi mi přeci říkala, ne?" zazubil se. „Chceš mi nakreslit obrázek. Už se na něj těším."

„Ne, ne," zavrtěla hlavou. „Bude to něco lepšího. Dám ti zážitek!" zaradovala se.

„Zážitek?" nechápal.

„Říkala jsem si, že naše Vánoce přenesu za tebou," řekla hrdě. „Požádala jsem maminku, abychom na Štědrý večer šli sem. Moc se jí to nelíbilo, ale nakonec souhlasila," zazubila se. „Takže tady bude vánoční stromeček a cukroví a budeme zpívat koledy..."

Anežka možná nemůže dát Vojtovi cukroví, nebo hračku, ale může s ním Vánoce oslavit tím, že tam bude. Najednou jí přišlo, že na tom záleží nejvíce.

„To zní skvěle," usmál se Vojta. „Zajímalo by mě, jak se asi koledy změnily. Mimochodem, já zase přišel na to, jak ti předám svůj dárek," řekl a ukázal za Anežku. Ta se ohlédla a spatřila mohutný strom, pod kterým čítávali knížky.

„My tu máme jeden strom, máš ho tam taky?" zeptal se a ona přikývla. „Skvěle. Dám ti dárek do pukliny. Bude se ti líbit, ale slib mi, že si ho odtamtud vyzvedneš přesně na Vánoce, jasné?" zazubil se.

„Jasné," přikývla. Do Vánoc stejně zbývalo jen pár dní. Jistě zvládne udržet svou zvědavost na uzdě.

24. prosince

„Pořád nechápu, proč musíme rozbalovat dárky na školním dvoře," nadával tatínek, když s sebou nesl ohromně těžkou tašku s dárky. „Vždyť je tam jen pusto a zima. Navíc bude určitě zamčeno!"

„Anežka říkala, že je chce oslavit se svým kamarádem," bránila ji maminka, která v podpaží nesla stromeček ulovený ze stolku v obývacím pokoji.

„Doma máme takový pěkný smrk a teď budeme strašit s tímhle chcípáčkem," řekl otráveně a ukázal na drobný stromek.

Anežka jejich hádání neslyšela a vesele hopskala vedle. Nemohla se dočkat, až se s Vojtou uvidí. Doufala, že se třeba stane vánoční zázrak a uvidí ho i její rodiče. Jenže opak byl pravdou. Když došli na dvorek, neviděla ho ani ona.

„Vojto?" zašeptala zmateně do tmy. „Vojto, už jsme tady. Kde jsi?"

„Takže její vymyšlený přítel se nedostaví?" zamumlal její tatínek, ze kterého lil pot.

„Vojto?" zopakovala Anežka. „Slíbil, že tu bude," obrátila se k mamince. „Slíbil! Proč tu není?"

„To já nevím, zlatíčko," konejšila ji maminka. „Třeba teď slaví Vánoce se svojí rodinou. To je přeci hezké, ne? Má Vojta rodinu?"

Anežka přikývla.

„Má tatínka," odpověděla.

„Tak vidíš," usmála se. „Ale jestli chceš, počkáme tu na něj. Třeba se objeví. A teď si pojď rozbalit dárky."

„Tak jo," usmála se a dala se do objevování.

Anežka dostala několik párů ponožek, učebnici angličtiny, kupu nových knížek, dva roláky a panenku, které se daly ohýbat kolena, což byl poklad nedozírné ceny. Konečně měla panenku-jezdkyni!

„Můžeme už jít?" zafuněl tatík, který většinu z těch dárků viděl poprvé. „Začíná se do mě dávat kosa."

„Ale ještě nemůžeme odejít!" zakňourala. „Vždyť ještě nepřišel. A já mu slíbila koledy!"

„Tatínek má pravdu, už tu začíná být pořádná zima. Půjdeme domů, nechci, abys mi tu ještě nastydla."

„Tak ještě minutku," zažadonila Anežka. „Prosííííím," dodala a odběhla ke stromu. „Vojta slíbil, že mi tu něco na Vánoce nechá," řekla a zašmátrala rukou před sebe.

„Jestli mi chceš říct, že se naše dcera přátelí s veverkou," zamumlal tatínek otráveně, ale maminka ho utnula.

Anežka chvíli přejížděla rukou po kůře, a nakonec opravdu objevila puklinu. Vložila ruku dovnitř a něco opravdu nahmatala.

„Mamí, tatí!" zaradovala se. „Podívejte se, co mi tu Vojta nechal!" jásala a vítězoslavně mávala keramickým koníkem.

„To je ale vážně moc hezké," řekla maminka a pohladila dceru po hlavě. „Vojta je moc šikovný."

Anežka zářila jako sluníčko. Ten keramický koník byl tím nejkrásnějším, co kdy dostala. I přesto, že si dárků od Ježíška moc a moc vážila, tak ten koník byl dokonalý. Byly to nejkrásnější Vánoce, které kdy zažila. Koníka chránila jako oko v hlavě a na školní dvorek se neustále vracela.

Vojtu však už nikdy neviděla.