Zrcadlo. Okenní tabulka. Sklo. Ať již čiré, mléčné či barevné. Čisté po jarním úklidu, nebo špinavé a upatlané otisky prstů. Staré a zašlé i zářivě nové. Nakonec je jedno, o jaký povrch šlo. Tím nejdůležitějším byl odraz. Odraz mého obličeje, který mě pronásledoval celý život. Má tvář. Neustále se mnou. Mé oči. Plné radosti a smutku. A ten odraz. Někdy jsem z něj měla radost, ale jindy... hnusil se mi. A byla doba, kdy se mi hnusil více než kdy jindy. Tehdy se tvář odrazu lišila od té, kterou jsem znala. A já věděla, že už nechci být. Ne, pokud je odraz realitou. Ne, pokud jsou ty oči, které na mě hledí opravdu mé.

Kdo vlastně jsem?

***

Milá koupelnová skřínko se zaplivaným zrcadlem,

jsi mi společnicí každé ráno, každý večer. Před sprchou si letmo prohlédnu svou tvář a nepoznávám se. Byly časy, kdy jsem o sobě uvažovala jako o krásné. Kdy jsem se na sebe usmála a sledovala zář ve svých očích. Usmála jsem se na svůj odraz a ten mi to pokaždé oplatil. Nyní mám pocit, že kdybych se na něj usmála, tvář v zrcadle by se nezměnila. Věděla by, že to není pravda. Víš, skříňko, že kdykoli vlezu do vany, tak tam pláču? Nevíš, jak bys také mohla. Pláču pod proudem vody, ale ty to nevidíš. Ty, má skříňko, má společnice, ty to nevidíš. Nemůžeš. Jsi ode mě odvrácená tak, jako všichni ostatní. Neslyšíš mé vzlyky, které zanikají v hučící vodě. Nevidíš mé slzy, které stékají po tvářích a splývají s vodou v jedno. Před tebou se objevím až s ručníkem omotaným kolem těla. Zkontroluji stav svých očích a když nejsou rudé, můžu vyjít ven. Pokud je na nich něco znát, zdržím se v koupelně o něco déle. Další čištění zubů. Pročísnutí vlasů. Můj odraz mi řekne, kdy je čas vyjít. Kdy odezněly slzy a zklidnil se dech. Jenže, má skříňko, to jsou jenom pozlátka. Má schránka. Ale co  myšlenky? Proč ty se nezhojí jako zarudlé oči? Kdysi tak čisté, tak čiré jako lesní studánka. Nyní jsou temné a zkalené. Jsou vodou z močálu, kterou nikdo nechce pít. Která po pozření zabíjí.

Drahé okno v autobuse,

před tebou se nedokáži schovat. Jen ty znáš mou pravou podobu. Jen tobě jsem sdělovala své nejniternější pocity. Se sluchátky v uších a nepřítomným pohledem jsem se dívala skrz tebe a nevnímala svět. Mé starosti při cestách vyplavou na povrch a oči se stanou oknem do duše. Kdyby můj odraz mohl mluvit, sdělil by světu své trápení. Sdělil by každému, jaké mám starosti. Můj život se zdá zbytečný. Vše, co jsem kdy milovala, je pryč. Hodnoty, které jsem si hýčkala, zmizely. Nebo to tak alespoň vypadá. Jistě tam někde jsou. Někde hluboko, kde na ně nedosáhnu. Okno v autobusu, vše je jen lež a ty to víš.

Myslela jsem si, že jsem dobrý člověk. Ne perfektní, jen dobrý. Snažila jsem se každému pomoci. Nehádat se, vyhýbat se sporům. „Být asertivní." To mi vždycky říkali. „Buď asertivní." Vycházela jsem každému vstříc, stala jsem se nástrojem, který pomáhá k úspěchu druhým. Snažila jsem se být „dobrá". Vážně moc a moc. A nyní vidím, že je to k ničemu. Bylo mi řečeno, že jsem celý svůj život byla v roli toho, kdo šikanuje. Jsem šikanátor. Šikanuji. Já, co se považovala za oběť. Šikanátor. Pověz mi, okno, pověz. Jsou mé oči očima šikanujícího, nebo šikanovaného? Najednou nevidím rozdíl. Jen smutek, a ten patří k oboum stranám. Smutek utápí každého. Obě strany se před něčím skrývají. Před někým utíkají.

Jako dohasínající svíčka, jako kámen vhozený do vody, ztrácím kontrolu, ztrácím vše, čím jsem byla. Je můj život vážně jenom lež? Opravdu jsem ubližovala? Už nevím, čemu věřit. Nezasloužím si tu být. Něco uvnitř mě stále říká: „Počkej! Třeba je to jinak." Ale ten hlásek slábne, okno, on slábne. Ztrácí se a je jen otázkou času, kdy zmizí a zůstanou jen výčitky.

Milý displeji telefonu,

kdykoli na tebe pohlédnu, tak něco hledám. Kolik je hodin? Jaký je stav baterie? Napsal mi někdo? Pokaždé mám tolik otázek a ty mi na každou z nich dáš odpověď. Ať již prší, sněží, nebo svítí slunce. Pokaždé jsi tu a řekneš mi pravdu. I když ji zrovna nechci slyšet. I když není příjemná. Čtu si zprávy od spolužáků, známých, mezi kterými mám několik lidí, které bych nazvala kamarády. Píší, že se se mnou „rádi uvidí" a že „jsou tu pro mě". Ale co z toho mám, když jsou daleko? Kdykoli se s někým sblížím, zmizí mi. Změní školu. Přestěhuje se. Nedělají to schválně, já vím, že ne. Vstoupí do mého života a dají mi naději. Naději, že se s někým dokážu sblížit. Naději, že nejsem sama. Že nebudu sama. Že jsem jiná, ale tak nějak správně jiná. A pak odejdou. Odejdou a už se nevrátí. Displeji telefonu, já tě prosím, nauč mě udržet s lidmi kontakt. Protože já to nezvládám. Napíšu jim. Jednou. Dvakrát. Napíšu jim a oni odpoví. Je to krásné, ale pak. Konec. Jedna strana zapomene, druhá se nepřipomene. Pro mě jsou přátelé jen kapitoly v  příběhu života. Přátelé ze základní školy, přátelé z tábora, přátelé z tréninků, přátele z vysoké. Jakmile ta etapa skončí, zmizí. Kontakt se vytratí a já pak koukám do kalendáře a nacházím jména, která dokáži přiřadit k tvářím. Nacházím jména, která patří k „fajn" lidem. Nacházím jména, která byla kdysi mými přáteli. Nyní jsou to jen shluky písmen, které v našem jazyce dávají smysl. Položky na seznamu. Známosti, které ví, že jsem existovala.

Milý počítači,

můj starý, unavený kamaráde. Kolik času jsem s tebou strávila? Kolik chvil štěstí jsi mi poskytl? I ty jsi viděl mou tvář. I ty jsi zažil můj radostný pohled. Ten pohled plný štěstí, když přišel e-mail, že jsem se dostala na školu. To jásání, když jsem zjistila, že jsem vyhrála ve spisovatelské soutěži. Byl jsi se mnou v dobrém i zlém. Zažil jsi můj hněv nad novou aktualizací, i mé vyčerpání při večerním ponocování. Umožnil jsi mi podtrhnout ty krásné a radostné věci i vypsat se ze svých zklamání. Sdělit světu své myšlenky, plány, radosti, bolesti, nápady... Psala jsem a nechala se hodnotit. Psala jsem a upravovala své texty dle přáních ostatních. Psala jsem. Psala. Upravovala. Mazala. Přepisovala. Měnila. Tvořila. Položila jsem základy, a to jen proto, abych je později s fanfárami zbořila. Vše muselo být perfektní. Vše MUSÍ být perfektní. Má práce? Bezchybná. Můj výkon? Stoprocentní. Existuje jen první místo. Jen jedna medaile, a to ta zlatá. Vždycky to tak bylo a vždycky to tak bude. Možná proto se mě ta věta tak dotkla.

„Můžeš za to ty."

Přesně tak mi to řekl.

„Je to tvá chyba."

Milý počítači, opravdu jsem zničila životy několika lidí, jen proto, že jsem byla v jejich blízkosti? Že byli vystaveni mému vlivu? Já nechtěla. Věř mi, já nechtěla. Ale už to tak je. Můj dosavadní život byl jen špatný vliv. Jeden velký špatný vliv, který trápí mou rodinu.

Drahé zrcadlo v obývacím pokoji,

bylo jsi tím největším zrcadlem u nás v bytě. Pamatuji si, jak jsem se před tebou jako malá otáčela v nové sukni. A jako starší v maturitních šatech. Vidělo jsi mě celou a nikdy nesoudilo. Proč taky, vždyť to zrcadla neumí. Jen ukazují odraz. Tvůj zlatý rám a perfektně hladký povrch, nic z toho nemělo potřebu lhát. Strávila jsem před tebou dospívání a považuji tě za svého přítele. A teď jsi pryč. Odnesli tě. Stěna, kde jsi bylo je nyní tak prázdná. Kam jsi se dostalo, zrcadlo z obývacího pokoje? Stále visíš na stěně, nebo jsi jen někde opřené? Je tvůj zlatý rám stále tak překrásný, nebo na něj padá prach? Ukážeš mi ještě jednou, kdo jsem? Ukážeš mi ještě jednou, jaká jsem? Protože bez tebe to už asi nepoznám. Bez tebe selhávám. Jsi kouskem mé minulosti, která byla krásná. Minulosti, o které jsem si myslela, že potrvá věčně. Ale nic netrvá věčně. Kapitoly se uzavírají. Příběhy končí. Odrazy mizí.

Milá skleničko s malovanou stěnou,

kolik přípitků jsi už zažila? Kolik narozenin, oslav, výročí už máš za sebou? V rukách mi zbyla jen tvá stěna, dno je roztříštěné na zemi. Upadlo a nechalo za sebou jen skleněný tunýlek. Slyším křik. Je to má chyba. Jsi rozbitá kvůli mně a někdo se mohl zranit. Ale nezranil. Pamatuji si, jak jsem tě držela, skleničko. Křehké stěny držely při sobě jako zázrakem a tvořily tunel, kterým se můžu propadnout. A tvé dno. Jen hromádka střepů. A pak mi vzali i ten zbyteček, co jsem stále držela a vyhodili ho. Vyhodili ho, protože bez dna byl k ničemu. Držela jsem tě a nechtěla se tě vzdát, ale nakonec jsem musela. Neměla jsi účel. Co na tom, že ta malůvka, kvůli které jsem tě tak milovala, byla stále zachovaná? Sklenice bez dna nemá v kuchyni co dělat. A já si teď přijdu jako ty, má milá skleničko. Vzali mi mé dno. Vzali mi můj účel. Je ze mě hromádka střepů, a to jsem přitom nikdy nebyla ze skla. Překonala jsem toho tolik. Překonala jsem toho mnoho. Tak proč se teď cítím tak zbytečná? Slabá? Křehká?

Nabroušený skalpely,

nikdy jsme se neviděli osobně, znám tě jenom z filmů, přesto vím, že i ty jsi spatřil můj odraz. Co sis o mně myslel? Přišla jsem ti křehká? Zamlžil můj dech tvé ostří? Byla jsem klidná, musela jsem být. Měla jsem strach, a to jsem nevěděla, že mi v tu chvíli šlo o život. O život, který jsi mi zachránil. Věnoval jsi mi další čas a život byl nádherný. Myšlenka, že jsem tu už nemusela být mě živila jako sluneční paprsky rostlinu. V té době jsem byla jen malá vyděšená holčička na pokraji svých sil. Tvé ostří mě zachránilo a zanechalo po sobě jizvu, která mě bude doprovázet celý můj život. A nyní, po tolika letech začínám uvažovat nad tím, jestli už toho nebylo dost. Přijala jsem tvůj dar a snažila se vykoupit. Snažila jsem se ukázat, že na tento svět patřím. Že čas, který jsi mi dal byl dobře využit. Na hřbitově mohl být náhrobní kámen s mým jménem. Náhrobní kámen a pod ním malá dětská rakev. Ale není. Já přežila. Tak proč mám najednou pocit, že by bylo lepší, kdyby mě nezachránili? Možná by všichni žili šťastně. Možná jsem byla rušivý prvek. Možná jsem opravdu jen ten špatný vliv.

Milá sklíčka slunečních brýlí,

dávala jste mi pocit bezpečí více než cokoli jiného. Místo mého odrazu jste spíše odrážely svět kolem mě. Ten svět, na kterém mi tolik záleželo. To vy nejvíce ukazujete, jak jsem žila. Nikdy jsem nemyslela na sebe, pokaždé jen na okolí. Děje se něco? Jsi šťastný? Můžu ti pomoct? Uklidňovala jsem vystrašené, pomáhala objevit potenciál u lidí, o kterých by se řeklo, že ho nemají. Že jsou ztracení. Jenže pro mě není nikdo ztracený. Jsem pouhým nástrojem, tak jako vy, má sklíčka. Starám se o ostatní, ale kdo se postará o mě? U cizích nacházím chyby i chvály, u sebe jen ty chyby. Jen ty strašné, bolestivé přešlapy, jen ty okamžiky plné neschopnosti. Svá hořká zklamání jsem za vás schovala. Oči, které jsou oknem do duše, jsem díky vám skryla. A zůstal jen ten úsměv. Ten, který mé okolí tak dobře zná. Ten, díky kterému zazní věta „miluju tvůj optimismus". Optimista, přesně to jsem. Na svět se nedá dívat jinak než optimisticky, když víte, že jste tu už dávno nemuseli být. Nadšení do života, ale neznamená, že se necítíte na dně. A přesně to se se mnou děje, moje milá sklíčka. Cítím se na dně, ale ve společnosti ostatních to nedokážu ukázat. Když vidím známé tváře, věnuji jim úsměv. Tak to se mnou je. Věnuju jim upřímný úsměv. Žádná přetvářka. Jen upřímný úsměv. Protože já je opravdu ráda vidím. A pak, když jsem sama a sundám si vás, mé sluneční brýle, teprve pak zjistím, že mám uplakané oči.

Zdravím tě, čepeli nože,

pomocníku v kuchyni. Kolikrát jsem tě už měla v ruce. Kolikrát jsem tě využila na naporcování masa, nakrájení zeleniny. A teď, teď když na tebe hledím, teď, když vidím svůj odraz, říkám si, nenastal už můj čas? Zvykla jsem si na své odrazy, provázely mě celý můj život, ale já vím, že jeden z nich bude tím posledním. Kdy ho zahlédnu? Bude to ten ze skříňky v koupelně? Ten z displeje telefonu? Bude to odraz z vodní hladiny? Nebo to bude ten, který vidím právě teď na tobě? Bylo by to tak jednoduché. Zabralo by to jen chviličku. Sama doma. Nikdo sem ještě dlouho nepřijde. Mám spoustu času na to učinit rozhodnutí. Nikdo mi můj plán nepřekazí. Zírám na tebe, čepeli, a odolávám pokušení. Můj poslední odraz může být teď a tady. Vše záleží jen na jednom rozhodnutí. Uzavřu poslední kapitolu?

Nechápu to, nerozumím si. Bylo to tak snadné. Jeden pohyb a byl by konec mého trápení. Konec otázkám. Ale nakonec cesta mého odrazu pokračuje. Zrcadlo, okno, telefon, počítač...  Všichni tito společníci mou tvář viděli již tolikrát a vidí ji stále. Možná nakonec nejsem tak křehká, jak jsem si myslela. Možná jsem jen hromádka střepů na vyhození, ale já to ještě nevzdám. Slepím se. I kdybych se měla dávat dohromady celý svůj život. Zase budu celá. Zase svůj odraz budu milovat.