Vášeň. Stačí tak málo, aby člověk ztratil soudnost a propadl bláznivému amoku. Zápal. Nadšení. Může se jednat o cokoli. Sport, vaření i hledání odpovědí. A právě třetí položka obrátila Radkův svět naruby. Jako vědec byl zvyklý pokládat si otázky a hledat na ně odpovědi, jenže jednoho dne narazil na něco, co ho dočista změnilo. Ta otázka mu nedala spát a pokoušela jeho zvědavost. Nemohl si pomoci. Našel mezeru ve vědění, kterou zkrátka musel vyplnit. A to za každou cenu.

„Blížím se k průlomu, Naty," zvolal radostně muž a na jeho tváři se objevil šibalský úsměv.

„Nelíbí se mi to, doktore," řekla opatrně žena oblečená ve stejném laboratorním plášti, jaký měl i on. V jejích rukách se nacházelo jakési zařízení připomínající helmu s temným hledím. Z přístroje trčely do všech světových stran drobné barevné blikající diodky, jako by se jednalo o nějaký futuristický vánoční stromeček.

„Už několikrát jsem ti řekl, že se mi takové oslovení nelíbí. Říkej mi Radku," opravil ji. Kdyby se lépe podíval, mohl by spatřit, jak se Natiny tváře zbarvily do ruda.

Jeho asistentka k němu už delší dobu chovala tajné city, což není žádnou překvapivou zprávou. Naty měla co do činění s dobře stavěným mladým mužem, který měl charisma a šarmu na rozdávání. Kamkoli vešel, ihned si získal pozornost všeho a všech. Někdy měla podezření, že se za ním zamilovaně ohlíží i ty malé laboratorní myšky, na kterých testovali Radkův nejnovější vynález. A vzhledem k tomu, že žádné z jejich zvířátek nezemřelo, zdálo se, že jsou na správné cestě. Přesto měla strach.

„Jste si jistý, že do toho chcete jít, dok-, Radku?" zaváhala.

„Samozřejmě, že ano," zasmál se. „Naty, copak jsi nikdy nepřemýšlela nad tím, odkud se berou pohádky?"

Zavrtěla hlavou. Pohádky ji nikdy nezajímaly, považovala je za bezduché slátaniny vykládané dětem. Všechna ta kouzla ve spojení s nikdy nekončícím soubojem dobra a zla jí nikdy nedávala moc smyslu. Nikdy se jí při pomyšlení na ty bláznivé příběhy nerozzářily oči tak, jako to dělávaly Radkovy.

„Nedostatek zvědavosti může být tvou zhoubou, Naty."

A její přebytek zase tvůj, pomyslela si a znovu se zaposlouchala do jeho projevu tak, jak to už udělala mnohokrát.

„Někde hluboko v našem povědomí," začal vyprávět svým medovým hlasem, který alespoň na malou chvilku odehnal její chmury, „leží archetypy, ustálené představy jakýchsi moudrých dědečků a babiček, zlých macech, hloupých Honzů a šikovných Jeníčků a Mařenek. Máme tu pravzory, které se s drobnými odchylkami objevují v každé kultuře. Vzorec, který je dodržován od chvíle, co lidstvo objevilo dar slova. No, není to fascinující?"

„Jistě, to samo o sobě zajímavé je, ale-" pokoušela se oponovat, ale Radek už přebíral z jejích roztřesených rukou helmu. Zapnul si pásek, který mu visel u obličeje a několikrát se zhluboka nadýchl.

„Přichystala jste, o co jsem vás žádal?" zeptal se hlasem, který působil klidně. Jeho nervozitu prozradily až oči, které tikaly ze strany na stranu. Jako by Radek neseděl v laboratoři, nýbrž na tribuně a sledoval napínavé klání v tenise.

Naty přikývla a přešla k jedné ze skříněk, odkud vytáhla malou lahvičku s růžovou substancí. Nechtěla mu ji dát. Nejraději by s ní mrštila o zeď a s ohromnou radostí by pak sledovala, jak desítky růžových kapiček stékají po hladkém bílém povrchu stěny. Jenže pak by se musela otočit na něj, a to byl kámen úrazu. Jeho zničený výraz, ten zasvětil-jsem-roky-do-výzkumu-a-tys-mi-ho-zničila pohled, ji činil bezmocnou. Pokud rozbije lahvičku, zničí i jeho. Nenáviděl by ji. To je odvěké dilema, je lepší žít a trápit se, nebo zemřít s vědomím, že dokázal něco velkého? Když nad tím tak přemýšlela, třeba se nic nestane. Třeba to nebude fungovat a jemu se nic nestane. Nebo to naopak bude fungovat lépe, než by si kdo dokázal představit a jí se pak naskytne pohled na jeho zářící oči a úsměv.

„Ano, přesně to potřebuji," zajásal. „Extra silný výtažek speciální růže, jediné svého druhu. Stačí jedno malé čichnutí a hodinu neucítíte nic jiného."

„A vy to chcete z nějakého důvodu nasávat," povzdechla si. „Ještě toho můžete nechat. Pojďme provést ještě pár testů. Musíme zjistit, s čím máme tu čest," naléhala, ale někde uvnitř věděla, že to bylo marné. Radek byl tvrdohlavý jako mezek.

„Obávám se, že nám myšky moc nepomohou. Povedlo se nám odblokovat jejich zapomenuté vzpomínky, to ano, ale nás nezajímá myší dědictví, ale to lidské. Víte, Naty, v našem životě jsou jen dva okamžiky, které si nikdo nepamatuje."

Ano, to jsi už říkal.

„Naše narození. A smrt," pokračoval. „Možná, že když se vrátím, řekněme, přímo na start, tak...," nedokázal doříct svou myšlenku. Bylo to až děsivé. Dostat se do chvíle, kdy v naší hlavě nebylo nic, a přesto všechno. Kdy byl člověk napojen na jakési společné vědomí. Už nešlo jen o pohádky legendy, lidovou tvořivost... Měl by přístup k vědění našich předků, k zakódovaným vzpomínkám, dovednostem, schopnostem, o kterých se již dlouho spekulovalo, že jsou uloženy v DNA. On by je mohl dostat zpět na světlo.

Kam se hrabe Mendel, pomyslel si a provedl další hluboký nádech, než se znovu obrátil na svou asistentku.

„Jakmile si přičichnu k té lahvičce, zapni to. Můžu se na tebe spolehnout?"

„N-nevím," zakoktala. „Pořád si, myslím, ž-"

„Naty, teď není čas myslet. S nikým jiným bych tuto chvíli nesdílel raději," zazubil se. „Přijde mi, že je mezi námi určité pouto, ty ho snad necítíš?"

Znovu to červenání.

„Pouto?" špitla nesměle a sklonila hlavu k zemi. „Abych řekla pravdu, už delší dobu k vám něco-"

„Cítíš?" dokončil její myšlenku a Naty přikývla. „No, vidíš a o tom celou dobu mluvím. Tohle mocné pouto k vědě..."

Dál nic neslyšela. Málem si mu tady vylila srdce, a to jen proto, abys zjistila, že mluví o vědě. Ten zná lásku jen ve formě vzorce, napadlo ji, když viděla, s jakým zápalem Radek mluvil, aniž by tušil, jaký dopad měla jeho slova.

„Jistě, k vědě," přikývla. „Pouto k vědě," snažila se nedat najevo, jak moc jí právě bylo do pláče. „Já teď vše připravím, ano?"

„Skvěle!" zajásal a zavrtěl se na židli.

„Zdá se, že vše funguje," zvolala od počítače. „Kdy vás mám znovu přivést do plného stavu vědomí?" Pokud to tedy půjde, dořekla v duchu.

„Jedině, když se ti to bude zdát opravdu nezbytné," odpověděl s dávkou nadšení jaké má dítě o Vánocích. Žaludek měl sice na vodě, ale všechen ten adrenalin, který mu právě koloval žilami, mu dodával odvahu nutnou k zahájení pokusu.

Otevřel lahvičku s extraktem. Aby se vše podařilo, potřeboval utlumit všechny pro pokus nepodstatné vjemy. O zvuk i zrak se dalo snadno postarat pomocí helmy, problémem byl čich. I sterilní prostředí, jakým byla laboratoř, v sobě neslo charakteristický zápach, kterého se potřeboval zbavit. Navíc jen vůně extraktu dokázala připravit mozek na třicet let zpátky dlouhou cestu.

Přivřel oči a přiblížil nádobu ke špičce nosu. Ihned ho ochromila nezvyklá vůně a krátce nato jeho tělem projel záchvěv energie. Už je to ta- Radek nestihl ani dokončit svou krátkou myšlenku. Věci se semlely tak rychle. Netušil, co s jeho myslí zacvičilo více, jestli vůně, která zaktivovala jeho paměť, nebo přístroj, který ho tak nečekaně udeřil. Cítil se, jako by dostal kopanec od koně. V jednu chvíli byl v laboratoři, v další se vše kolem něj setmělo. Cítil, jak pomalu ztrácí vládu nad svým vědomím. Stačilo jen pár vteřin a bylo dobojováno.

„Co se děje?!" vykřikla Naty. Ihned poznala, že bylo s Radkem něco v nepořádku. Zadívala se na monitor. Tohle není vůbec dobré, napadlo ji, když viděla, jak v jednotlivým oblastem jeho mozku klesá aktivita.

„Mluv se mnou!"

Radek se sesunul ze židle a ona ho jen taktak zachytila. Když mu odepínala helmu, zaslechla nejasné zamumlání. Jako by se jí něco snažil říct.

„Co jsi viděl?! Co se stalo?!" bojovala s pláčem. Tušila, že něco takového přijde. Každý normální člověk takový výsledek předpokládal. Přesto doufala, že nakonec bude mít pravdu on. Že všechno dobře dopadne. Udělají objev a bude hotovo.

„Nepovedlo se to," zašeptal a usmál se.

„To jsem...taky...poznala," zavzlykala, ale úsměv mu opětovala.

„Asi jsem špatně vypočítal složení toho extraktu. Nebo sílu... signálu? Nevím," zamumlal. „Ale teď prosím jdi. Nechci, abys byla u toho, až najdu odpověď."

„Odpověď? Tu najdeme spolu, neboj," řekla konejšivě. „Jen půjdeme tím druhým směrem, k narození. Prostě uděláme pár dalších testů, vylepšíme to..."

„Naty," chytil ji za ruku, „žádné další pro mě nebude a ty to víš."

„Takhle nemluv."

„Zbývá mi tak pár minut života."

„To není pravda."

„A teď mi lžeš, to poznám bezpečně. Kdybys věděla, že to není beznadějné, už dávno bys mi zavolala sanitku. A taky uhýbáš očima. Stejně jako když jsi mi řekla, že tě baví knížky o Harry Potterovi."

„Heh," pousmála se. „Tak tys to poznal. Máš pravdu, nesnáším čaroděje. Nedávají mi vůbec smysl."

„Tak vidíš. V mém pracovním stole najdeš obálku. Nedávno jsem to dopsal a byl bych rád, kdybys mi ho přečetla."

„Tak... dobře," zarazila se nad jeho neobvyklým přáním, přesto se zvedla a došla k jeho stolu. V prvním z jeho šuplíků opravdu našla obálku. A bylo na ní její jméno.

„To je ono?" obrátila se s dopisem směrem k Radkovi.

Žádná odpověď.

„Radku?" zkusila to podruhé.

Nic.

„Ty mizero, tos udělal schválně. Schválně, abys odpoutal moji pozornost a mohl sis v klidu umřít," zanaříkala.

„Nebudu lhát, odhalila jsi mé nekalé úmysly," ozval se známý hlas, o kterém si ještě před chvílí myslela, že už ho nikdy neuslyší. „Ale zdá se, že se mnou má vesmír jiné plány."

„Ty... žiješ?" sebrala helmu a bez vyptávání mu ji nasadila. „Ale jak? Musíme provést testy. Okamžitě." Naty zírala na monitor jako uhranutá. Stal se zázrak. Oblasti mozku, které se před chvíli zdály být hluché, se pozvolna probíraly k životu.

„Vždyť říkám, že se mnou měl vesmír jiné plány."

„Ale tohle není možné," zmateně ukazovala na monitor. „Neměl bys tu být. Jak je možné, že se celé tvé vědomí prostě jen tak nastartovalo?"

„Zřejmě obranná reakce na náš experiment, ber to jako aktualizaci u Windowsu. Budu potřebovat nějakou chvíli na zotavení, ale řekl bych, že mi konec nehrozí. Ne dnes."

„Takže...," její pohled se stočil k obálce. „Mám si to psaní přečíst? Nebo ne?"

„To nebude nutné," belhavým krokem přešel ke svému stolu a obálku roztrhl. „Lepší bude, když ti to řeknu."

„Řekneš? A co?"

„Co jsem tam napsal. Byla tam toho spousta. Nějaká ta chvála na tvou osobu, a pak taky..."

„Taky co?"

„Vím, že pohádky považuješ za dětinské. Zlatovláska je pro tebe druh šampónu a šípkový znáš jedině čaj. Ale když jsem s tebou, tak zjišťuji, že kouzla nejsou jenom v knize. S tebou je zažívám každý den.

Každá otázka bude jednou zodpovězena. Jen ne vždy tím způsobem, který bychom chtěli.