V lese již delší dobu panovala napjatá atmosféra. Všechna zvířata debatovala o příchodu možného pytláka. Lesíku se již nějakou dobu dařilo a bylo nutné zajistit, aby jejich léta prosperity nikdo neohrozil. A tak se zvířátka rozhodla, že si zvolí velitele. Někoho, kdo je před zlým pytlákem ochrání.

„Myslím si, že pytlákovi bych se měla postavit já," řekla liška. „Jsem z vás všech nejmazanější. Pokud sem nějaký padouch přijde, přechytračím ho."

„Ano, ano," přitakala ostatní zvířátka. „Liška je vážně chytrá, ta by nám mohla pomoci."

„Ani náhodou," oponoval medvěd. „To já bych se měl starat o bezpečnost lesa. Jsem velký a silný. Jakéhokoli nepřítele roztrhám na malinkaté kousíčky."

„Ano, ano," přikyvovala zvířátka. „Potřebujeme siláky, medvěd je moc dobrý kandidát."

„Nesmysl," prohlásil jelen. „Potřebujeme majestátnost. Někoho, na kom každý může oči nechat. Kdokoli spatří mou krásu, mé nádherné paroží, ten si dvakrát rozmyslí, jestli bude lesu činit škody."

„Neříkal tohle náhodou tvůj dědeček?" prohlásila veverka hnízdící v koruně stromu. „A neskončilo náhodou jeho paroží nad krbem minulého pytláka?"

„Pichlavý tu může být kdekdo," vložil se do diskuse ježek. „Otázkou je, kdo nás bude vést? Kdo nás ochrání?"

„Co třeba já," ozval se pisklavý hlas.

„Neslyšeli jste něco?" ptala se zmateně liška.

„Takové divné pištění," přitakal medvěd.

„Vycházelo to od ježkových tlapek," dodala veverka. „Ježku, co to tam schováváš?"

„Já? Vůbec nic. Ale, no, to se podívejme," řekl pobaveně. „Ani neuvěříte, kdo se tady chce stát naším zachráncem. Mravenec!"

„Mravenec?!" zvolala všechna zviřátka překvapeně.

„Hi, hi, hi," chechtala se veverka.

„Ha, ha, ha," slzely lišce oči smíchy.

„Ho, ho, ho," popadal se medvěd za břicho. „Co by takový malý pišiškvor zmohl proti mocnému pytlákovi?"

„Kliď se nám z cesty," vybídl mravence jelen. „My tu vedeme seriózní debatu. S takovou by se ke slovu mohl přihlásit kdekdo."

„Přesně tak," přisvědčil divočák, který za celou dobu jenom přitakával. „Tihle malí s jejich snaha se zviditelnit. Když nemůžeš s ničím pomoct, tak radši mlč."

„Nerozumím vám. Kandidovat tady může přeci každý, proč ne já?" bránil se mravenec.

„Kandidovat může každý," prohlásila sova, nejmoudřejší ze všech zvířat. „Ale kdo tě bude volit, mravenečku? Liška i medvěd mají silné argumenty. Na jejich straně stojí rozum a svaly. I ten jelen se zdá na první dobrou lepším kandidátem než ty, a to jeho dědeček visí nad něčím krbem. Čím nás tedy chceš přesvědčit?" vybídla mravence. „Co tě odlišuje od ostatních?"

„Možná jsem malý, ale-" začal, když v tom ho ostatní zvířata znovu přerušila svým hlasitým smíchem.

„Možná?" zasmál se medvěd.

„Určitě," pokračovala liška.

„Achich, vám se nedá zavděčit," povzdechl si mravenec a odešel ze shromáždění.

„Jen si běž!" slyšel, jak za ním křičeli ostatní. „Nebo už jsi pryč? My to nepoznáme, páč jsi tak malinký!"

Nakonec se všechna zvířata rozhodla, že budou mít za vůdce medvěda a jeho rádcem se stane liška. V tu chvíli bylo všem do smíchu, jenže, jak se říká, kdo se směje naposled, ten se směje nejlépe. Netrvalo dlouho a do jejich lesíku opravdu zavítal nezvaný host. Přišel z louky a odhodlaně zamířil do hlubin lesa. Pytlák. Vysoký muž ve středních letech oblečený podobně jako lovec Elmer Fudd, záporák z Bugse Bunnyho. Měl na sobě hnědý oblek, vysokou čepici a přes rameno se mu ležérně houpala flinta. Kráčel si to směle lesní stezkou a trpělivě se rozhlížel kolem. Čekal, kdy se pohne kvítek rostliny, zapraská větvička nebo se jen lehce nadzvedne list.

„Přátelé," zvolala sova z bezpečného povzdálí, „přišla chvíle, na kterou jsme čekali. Veliteli, jak nás ochráníš?"

„Jdu z něj vymlátit duši." Medvěd několikrát zabušil do svého hrudníku a chystal se vyrazit

Liška ho však zarazila.

„Má zbraň, medvěde."

„Co to tu vykládáš za nesmysly, liško? Myslíš, že na něj nebudu stačit?

„Skolí tě ještě dříve, než se ti dostane pod packu," řekla suše liška.

„A co mi tedy radíš?"

„Navrhuji novou strategii: každý sám za sebe."

Liška se sebrala a utíkala, seč jí tlapky stačily. Medvěd zůstal stát jako opařený. Ve férovém souboji by toho človíčka bez problému srazil na kolena a udělal si z něj svačinku. Jenže se zbraní ten chlupáč nepočítal.

„Co si počneme, medvěde?" šeptala bezradně zvířátka kolem svého vůdce.

„Co by," zamručel. „Slyšeli jste lišku, ne? Je to má rádkyně, takže musí být moudrá, jinak bychom ji přeci nezvolili."

Ozvalo se souhlasné breptání.

„Takže máme," začal jelen, „prostě utíkat?"

„Ano, každý sám za sebe," řekl medvěd a užuž se chystal vypařit, když v tom ho vyrušil pisklavý hlásek.

„Musíme držet při sobě."

„Kdo je zase tohle?" vypískla zvířata, ale hlásek pokračoval:

„Jedině, když se pytlákovi postavíme všichni, pak budeme mít šanci."

„To je zase ten mravenec," zanaříkal jelen. „Copak jsme ti neřekli, že máš nechat těch rozumů? Liška je tu ta moudrá. A ta říká, že máme utéct."

„Útěkem nic nevyřešíme. Najde nás. Postupně nás dostane," oponoval vysokým hláskem mravenec. „Proč mě odmítáte vyslechnout?"

„Protože jsi mrňousek," zahoukala sova.

„Tak to mi pak nezbývá než vám dokázat, že velitele nedělá velikost," řekl a zapískal.

„Co si myslíš, že děláš?" houkl medvěd. „Já jsem tady vůdce."

„Ukážu vám, že by se vedení nemělo nikdy slepě následovat. Zvlášť, když jde o vaši bezpečnost."

Odnikud se zvedl jemný vítr, zašustilo listí, a zdáli se začala valit temná vlna. Velká černá skvrna postupovala lesem a mířila přímo na pytláka. Byla to tělíčka tisíce a tisíce malých mravenců, která se valila po stezce, připravena bránit les. Pytlák se ohlédl, ale nestihl jim uniknout. Mravenečci mu už lezli po těle a vytrvale ho kousali. Muž upustil zbraň a začal se zběsile plácat, ve snaze zbavit se těch mrňavých potvůrek, které byli jako ty nejvytrvalejší jehličky.

„Sami to nezvládnou," zamručel medvěd. „Jde se jim na pomoc," zavelel a všechny zvířata vyrazila ze svého úkrytu. Dokonce se odněkud objevila i liška, která si rychle uvědomila, že pro ni bude nejmoudřejší přidat se k útoku.

Pytlák bez zbraně nedokázal zvířátkům odolávat. Tu ho kousla liška, támhle ho nabral jelen na paroží. Netrvalo dlouho a po pytlákovi zbyl jen oblak prachu, který zanechal na svém zběsilém útěku. Kdo ví, jak by to se zvířátky dopadlo, kdyby se rozhodla uposlechnout medvěda.

Slepá důvěra se nikdy nevyplácí.