„Prosím, prosím, funguj!" zanaříkalo děvče sedící před obrazovkou počítače. „Tohle mi nedělej. Ne, dnes ne, prosím, kdykoli jindy, jen ne dneska." Bylo jí do pláče. Pokud Mistrovi neodevzdá jmenný seznam do pěti hodin odpoledne, bude s ní amen. Nemohla se vzdát bez boje.

„Rychle, rychle, můžu mu předat originál." Podívala se na hodiny visící na zdi. „Mám ještě hodinku čas, to se dá zvládnout."

Začala prohledávat celý pokoj, i když slovo „pokoj" zní až moc vznešeně. Spíše to byla komůrka. Malinkatý prostor s matrací, židlí a pracovním stolečkem. Přesto jí i na tak malé ploše trvalo celou věčnost, než našla to, co zrovna potřebovala. Veškerý její majetek byl buď poházen po zemi, nebo rozdělen do několika poliček zavěšených na zdi. Jenže to, co hledala, se na žádném z těchto míst nenacházelo.

Sháněla se po malém koženém sešitku. Byl tou jedinou věcí, kterou si z domova odnesla, ale to nebyl ten hlavní důvod proč pro ni měl takovou hodnotu. Za každým předmětem se skrývá příběh a byl to právě tento sešit, na jehož stránkách se nacházelo celé Suziino dětství. Vše to začalo v den jejích desátých narozenin.

Desáté narozeniny. Těšila se na ně jako malá. Konečně dostane počítač! Nebo v to alespoň doufala. Jenže pak přišel její táta, nabubřelý panák, a hodil jí do klína jenom sešit. Suzie byla už tak dost naštvaná, ale on to dokázal ještě okořenit. Sešit jí totiž musí stačit, protože na věc jakou je počítač je prý „moc mladá a blbá a tohle je vlastně tisíckrát lepší".

Cítila, jak se jí krev přímo vře. Nejdřív nedostane dárek, o který léta prosila, a ještě k tomu se podceňuje její inteligence? Na vlastní narozeniny? Nemyslela. Neptala se. Vyběhla schody do svého pokoje zabouchla za sebou dveře a svalila se do postele. Po několika minutách vzlykání do polštáře se její oči přeci jen stočily k podlaze... a k sešitu. Ležel u postele, otočený hřbetem vzhůru. Růžové S na přebalu jako by bylo složeno z desítky jemných okvětních plátků. Házelo prasátka na stěnu Suziina pokoje a její mysl v tu chvíli odběhla tam, kam neměla. Vzpomněla si, kdo měl rád růžovou barvu. Zavrtěla hlavou. Na něco takového myslet nebude.

Sebrala sešit a spěšně prolistovala stránkami. Všechny zely prázdnotou, až na jednu. Ta byla popsaná, ale žádný škrabopis to nebyl. Šlo to nádherné písmo plné vlnek a kudrlinek, písmo, které tak důvěrně znala. Písmo, které jí vhánělo slzy do očí.

„Mé nejdražší dcerušce," předčítala nahlas, „ať jsou ti hvězdy vždy nakloněny. Nevím, jak dlouho tě budu moci provázet po tvé cestě životem, a i když je mé přání být s tebou až do konce věků, někdo tam nahoře má s námi jiné plány. Buď statečná a nikdy se nevzdávej. Miluji tě a vždycky budu, tvoje maminka." Poslední slova málem nedokázala přečíst nahlas, proud slz jí sotva dovolil dýchat, natož artikulovat jednotlivá slova.

„Tady je!" zajásala, když spatřila roh sešitu vyčuhujícího zpoza matrace. Přejela jeho obálku a zaslzely jí oči. Nadechla se, otevřela ho a prolistovala seznamem. Bylo na něm dost jmen, ale budou stačit? Měla pocit, že jí několik lidí chybí. Přejížděla očima stránku po stránce. Její kamarádka ze základní školy? Splněno. Sousedka? Splněno. Ten milý pán z květinářství? Taky. Její táta? No, ano! Kde byl její táta? Najednou si uvědomila, že ho od té poslední hádky neviděla. Už to bylo pár měsíců. Možná let? Kdo ví, poslední dobou jí čas plynul tak nějak... divně. Jako by každý rok zasvětila hledáním jmen pro svůj seznam. Pokaždé, když ho odevzdá začíná znovu od nuly. A každým rokem se tato činnost stávala čím dál tím víc náročnější.

Nevím o něm zhola nic, pomyslela si po chvíli. Kde žije, s kým žije... Co když se přejmenoval? Sama to udělala, proč by nemohl on? A co když jeho jméno v databázi nenajdou? Možná právě absence jeho jména může přehoupnout už tak delikátní misky vah na tu nepříjemnou stranu. A já pak budu muset projít... Suzie polkla, ani se na to slovo neodvážila myslet. Ale bylo pozdě, to slovo už měla v hlavě... Modernizace. Musela by projít Modernizací.

„Chci svoji maminku. Chci zpátky svoji maminku," opakovala neustále tu stejnou větu.

„Hlouposti, potřebuješ lékařskou péči. Vždyť celá hoříš," prohlásil její otec tlumeným hlasem. „Vezmi si prášek, srazí ti tu teplotu."

„Nechci prášek, chci maminku. Ta mi vždycky pomohla, když mi bylo špatně. A mně je moc a moc špatně, takže musí přijít. Prostě musí!" vzlykala.

„Vezmi si ten prášek, bude ti líp i bez ní."

„Ale já nechci, aby mi bylo líp. Maminka přijde, jen když mi bude špatně!"

„A dost! Teď budeš zticha a spolkneš tenhle prášek. Jinak si mě nepřej."

Počítala každé jméno ze seznamu. Člověk jich musel mít minimálně padesát, aby se vyhnul Modernizaci. Tak jednoduché to bylo. Seznam měl jen dvě podmínky: všechna jména musí patřit existujícím lidem. Takže lidem, kteří se dají dohledat. A druhá podmínka nebyla o nic jednodušší. Nemohla to totiž být jen tak ledajaká jména. Musela patřit lidem, kteří vás rádi vidí. Zní to hloupě, pro někoho až legračně, jenže to bylo právě toto pravidlo, které stálo každý rok milióny lidí život. Mistři mají právo při kontrole vybrat kohokoli z vašeho seznamu a provést namátkovou kontrolu. Daná osoba podstoupí sken mozku a musí vyloučit určité množství endorfinů, které bylo Mistry stanoveno a všeobecně uznáváno jako norma. Pokud se tak nestane, následuje trest. Risk byl na obou stranách seznamu. Pokud jste souhlasili s tím, aby vás osoba uvedla na svůj list, berete na sebe část zodpovědnosti. Pokud byste při namátkové kontrole ve skenu neuspěli, tak na vás i na vlastníka seznamu čeká jen jediné. Modernizace.

„Co se děje? Proč tu všichni stojí?" stála na špičkách, přesto nedokázala dohlédnout na opačný konec náměstí.

„Ať je to, co je to, jistě je to další blbost. Pojď už domů," naléhal na ni otec a chytil ji za ruku.

„Jdi si sám," ohnala se po něm. Zbývalo jen pár narozenin, aby obdržela svůj občanský průkaz, což jí dávalo pocit, že už je paní svého života. „nepotřebuju, abys tady byl se mnou, já si poradím. Už nejsem dítě."

Pustil její ruku, ale přesto tam zůstal stát. Nikdy se nedozvěděla, jestli to udělal ze zvědavosti nebo ze starosti o ni. Ale byl tam. Stál tam, když byl lidem představen plán na záchranu světa. A bylo to fenomenální. Barevné ohňostroje křižovaly oblohou, z reproduktorů hrála veselá hudba, lidé jásali. Budoucnost se nikdy nezdála být tak růžová.

„Díky, že jste přišli," prohlásila žena ve zlatých šatech, „je vidět, že vám budoucnost lidstva není jedno. Naše společnost vyvinula spolu s týmem vědců lék, který vyléčí jakýkoli lidský neduh. Od rýmy po rakovinu. A je naprosto zdarma." Další ohňostroje, další jásání. „Ale nebojte se, my neusínáme na vavřínech. Vytváříme si hranice a ty poté překračujeme a překonáváme k lepším zítřkům. Zrovna nyní v naší laboratoři vyvíjíme náhradní lidské orgány. Lidstvo může dosáhnout čehokoli, stačí jen chtít. Pro lepší budoucnost!"

„Pro lepší budoucnost!!" křičelo celé náměstí.

„Za světový mír!" zvolala žena.

„Za světový mír!"

Suzie zářily oči. Lék na všechny nemoci, pomyslela si, to je taková paráda, pomyslela si. Někteří skeptici však na věc měli trochu odlišný názor.

„Nevěřte jim," říkali. „Něco jako všelék neexistuje, bude to nejspíše nějaká droga, nebo virus." Jenže lidé neposlechli. A světe div se, tento lék opravdu dokázal jako zázrakem uzdravit kohokoli. Nebyl žádnou drogou, jedem či zákeřnými virem, který by lidstvo změnil v zombie. Byl opravdu tím, za co se vydával. A přesně to byl problém.

Modernizace. Nikdo pořádně nedokáže popsat, co přesně tento termín znamená. Mnozí Modernizaci přirovnávají ke „ztrátě lidskosti", jiní volí jen jedno slovo, „smrt".

Suzie běžela se svým seznamem do centra, na jedno ze sběrných míst. Překvapilo ji, na kolik lidí narazila. Zřejmě se obávali, že je počítač zradí a raději se rozhodli vyčkat jednu z dlouhých a nikdy nekončících front, na jejímž konci měl však člověk jistotu, že se jeho drahocenný seznam dostal ke kontrole včas. Procházela ohromnou halou, kde už stálo několik zástupů lidí. Každá fronta vedla k jednomu z Mistrů – pracovníkovi stojícímu u řečnického pultu.

Mistři byli bledí vysocí muži v jejichž očích není vůbec nic. Jen prázdnota. Tito pracovníci stáli u jednotlivých řečnických pultů a vypadali jako sama Smrt. Člověk čekající ve frontě rychle nabyde dojmu, že před ním stojí jen bezduchá těla. Jako by v hale byla přítomna jen jejich schránka. Jediné, co nasvědčovalo, že tomu tak není, byla preciznost, s jakou seznamy pečlivě skenovali. A pak to přišlo. Jeden z Mistrů zvedl svou kostnatou ruku. Z reproduktorů v hale se ozvalo jen jedno slovo: „Vinen."

Netrvalo dlouho a na všech televizních stanicích se vysílali mimořádné zprávy. Katastrofa. Byl to právě lék na všechny nemoci, který se stal začátkem konce. Lidstvo už tak mělo problém s rostoucí populací. Planetě docházely zdroje. Nebyly potraviny, nebyla voda, chyběl i volný prostor k žití. Lidé si to neuvědomovali, ale byly to právě nemoci, které pomáhaly udržet stabilitu. A když už v cestě nestálo ani to, přelidnění dostalo zelenou. Jaká to ironie – lidé mohou žít déle než kdy předtím, ale v té největší nouzi, jakou historie kdy znala. Domky se zbouraly a na jejich místě vznikly panelové domy se stovkami ubikací. Do každého z těchto mrňavounkých pokojíků, které obsahovaly jednu matraci, stůl, židli a počítač, který se stal jedním z lidských práv, bylo umístěno alespoň tucet lidí. Když pak vláda přišla se seznamy a hrozící Modernizací, lidé skoro skákali radostí.

Blížila se jatka, ale proč by se jim bránili? „Mně se určitě nic nestane," říkali si. „Bude líp," mysleli si. Ale ono ne. Nakonec si Mistr najde všechny. Byla to jen otázka času. Pouhá matematika. Jenže ani fakta, ani výpočty, ani ta chladná logika nikdy nedokáže obstát před silným soupeřem jakým je naděje.

Modernizace. Nikdo pořádně nedokázal popsat, co přesně tento termín znamená. Mnozí ho přirovnávají ke „ztrátě lidskosti", pro jiné je synonymem „smrt". A nějaký chudák na druhém konci haly, měl tento proces zakusit na vlastní kůži.

„Přepočítejte to ještě jednou," ozval se známý hlas. Suzie chvíli hledala v paměti odkud ho jen znala. V jeho tónu byla cítit síla a neoblomnost, přesto v něm byla znát i známka prchlivosti. Kdo dokázal být tvrdohlavý a zarputilý i před Mistry? Hlavou jí problesklo jen jediné slovo: táta.

„Nikdy mi nic nedovolíš. Nikdy mě nenecháš nic udělat!" Suzie netušila, kolikrát se do podobné hádky s otcem pustila.

„Nechci, aby sis ublížila, to je celé. Na takové věci jsi ještě moc mladá a-"

„Pitomá? No jen to řekni, myslíš si o mě, že jsem asi nějaký debil, že jo? Ale já už jsem se rozhodla. Budu žít sama."

„Je to vážně to, co si přeješ?" zeptal se, aniž by dal najevo jakékoli znepokojení. Tak moc ji tím rozčiloval. Ten jeho ledový klid. Byl přímo k zbláznění.

„To vážně není," odpověděla nasupeně.

„A co si tedy přeješ?" pokračoval zdánlivě bez zájmu.

„Abys byl ode mě co nejdál. Abych tě už nikdy v životě neviděla!" odpověděla a práskla za sebou dveřmi.

Její přání však nemělo dlouhého trvání, neboť tady stál. Přímo před Mistrem. Její otec.

„To musí být vážně omyl, minulý rok jsem měl padesát tři jmen. Zkontrolujte to ještě jednou, prosím."

Mistr sevřel jeho seznam ve svých kostnatých rukách a přejel pohledem všechna jména.

„Ano," souhlasil, „máte tady padesát tři jmen. Tři lidé však minulý rok prošli Modernizací."

„Ale to přeci nevadí! Tedy, jistě, je to tragédie, ale to znamená, že mám přesně padesát jmen a to stačí. Nebo se snad mýlím?"

Mistr si nasadil brýle a zabodl prst do prvního jména.

„Vanessa? A co je s ní?" nechápal.

„Vanessa neexistuje," pronesl někdo za ním.

„Jak to, že-" ohlédl se a spatřil Suzie, která vystoupila z řady. „Vždyť tu jsi!" vyhrkl.

„Už nejsem Vanessa, jmenuju se Suzie."

„Co je zase tohle za móresy?!" pomalu mu docházela trpělivost. „Proč tohle děláš? Myslíš, že by na tebe byla v tuhle chvíli hrdá?"

„Pokud vám tato osoba dá souhlas, můžete ji na seznam uvést," prohlásil Mistr. „Ovšem musíte vzít v potaz, že bude nutný sken mysli."

V tu chvíli její otec zbledl.

„Ne, nechci, aby ten sken podstoupila," protestoval.

Suzie, vlastně Vanessa, se podívala na sešit, na kterém se čas krutě podepsal. Jeho stránky už dávno nebyly tak prázdné, jako před deseti lety. Jména, malůvky a otrhaná místa, na kterých bývaly stránky, to vše mu ubralo na kráse. Ale ten vzkaz tam stále byl. Vzkaz od Suzie, té nejúžasnější osoby, která kdy žila. Její maminky.

„Chceš vědět, jestli by na mě máma byla hrdá? Byla," odmlčela se, „protože já ten souhlas dávám."

Mistr mlčky ukázal Suzie na křeslo nad kterým byla připravena helma z blyštivého kovu. V tu chvíli byla jako v transu. Neslyšela otce, jak se ji od tohoto sebevražedného aktu snaží odradit. Neslyšela ani Mistra, který ji seznamoval s fungováním stroje. Sedla si do křesla, Zavřela oči. Soustředila se.

Sken začal, ale místo, aby se snažila myslet na nejšťastnější chvíle v životě, aby se oba zachránili, zvolila poněkud jinou strategii. Myslela na moment, kdy je oba opustila ta nejlaskavější a nejmilejší osoba na světě. Myslela na to, jak se celé své dětství snažila, aby jí samotné bylo co nejhůř. Chtěla být věčně nemocná, protože věřila, že jedině v tu chvíli se jí máma vrátí. Ale nikdy se tak nestalo. Ani teď, když seděla na smrtelné židli, se její máma neobjevila.

V tu chvíli měla jasno. Už měla dost hádek. Dost utíkání. Dost skrývání. Konečně si uvědomila, kým je. Je dcerou toho největšího trotla na světě, který ji nikdy nepřestal mít rád, i přes její zpupné chování. Je Vanessa. A v tu chvíli přesně věděla, co musí udělat. Zachránit ho. Měl spoustu chyb, ale byl to člověk se srdcem na správném místě. Srdcem, které jim bez boje nepřenechá.

Ozvalo se pípnutí.

Otevřela oči.

Mistr pohlédl na monitor.

Zkontroloval její seznam.

„Vše v pořádku," pronesl s ledovým klidem. „Oba se můžete vzdálit. Další!"

Byli zachráněni. Jejich oči se na moment střetly. V tu chvíli se nabízela spousta otázek, ale odpovědi se jim dostávali i bez použití jediného slova. Prošla testem. Ráda ho viděla. Opravdu a nefalšovaně ráda.

Vyšli z haly a nechali za sebou stovky lidí doufající že jim bude dopřán další rok života. Slunce pomalu zapadalo za obzorem a jeho rudá zář zaplavovala město. Odlesky z oken panelových domů jen dotvářely dojem, že je město v jednom ohni, ale oni si ničeho nevšímali. Kráčeli ulicí ruku v ruce a užívali si chvíle, která jim byla dopřána. Zář, křik, seznamy, to vše bylo zapomenuto v minulosti a vloženo do budoucnosti. Do předaleké budoucnosti.

Během několika příštích let se populace zmenšila natolik, že jen každý pátý člověk, dokázal předložit úplný seznam. Během další desítky let uspěl jen každý druhý. Tehdy duo otce a dcery přišlo o jednoho člena. Truchlení však netrvalo dlouho. Přišla chvíle, kdy to nedokázal nikdo. Zemi zůstala jen továrna plná robotů, lidí prošlých Modernizací.

Spousta mozků, žádná srdce.

Na planetě poprvé za celou dobu její existence zavládl klid a mír.

Pro lepší budoucnost!

Za světový mír!