Paměť se mi pořád nevracela a já začala být zoufalá.Jak učitelé,tak někteří studenti,hlavně ti že Zmijozelu,se mi snažili pomáhat.Naopak někteří studenti Nebelvíru si že mě dělali legraci a vysmívali se mi.Zmijozelští mě samozřejmě bránili,a proto vznikaly souboje mezi kolejemi.Nejednou se stalo,že někdo skončil na ošetřovně a školní tresty probíhaly pomalu ve skupinách.Názory v Mrzimoru a Havraspáru se značně lišily.Někteří byli se mnou,jiní zase proti mě a zbytek se do toho radši vůbec nepletl,protože nevěděl co si myslet.
Pro pána,vždyť e to jen můj problém,ale řeší to celá škola.To mě nemohou nechat na pokoji?Jako kdybych už tak neměla dost starostí.Teď se ještě cítím provinile,kvůli zraněním, které mí spolužáci utrpěli.

Dnes nás čeká OPČM s Nebelvírem.Mám strach,co si zase vymyslí.
Šla jsem na hodinu spolu s Albusem a Scorpiusem.Snažili se mě rozptýlit a málem se jim to i podařilo nebýt...
,,Ale,ale,to náhodou ta s černou dírou v hlavě?"vykřikl nějaký Nebelvír a většina ostatních se rozchechtala.
Albus a Scorpius se chystali něco odseknout,ale já je zarazila.
,,Nechte toho kluci,nemá to cenu.Prostě je ignorujte.,"řekla jsem a snažila se znít přesvědčivě.
,,Že by jí přeci jen zůstala trocha rozumu?Děláš dobře,dopadlo by to jako minule,"řekl zase ten samý kluk.
Nereagovala jsem.Nemělo by cenu,dostat se kvůli jeho pitomým poznámkám.
Otočila jsem se k němu zády a chystala se odejít k hloučku Zmijozelských.Slyšela jsem,jak se za mnou smějí.Zašustil hábit a mě bylo jasné,že vytáhl hůlku.Otočila jsem se právě v ten správný čas,abych jeho kletbu odrazila štítovým kouzlem.Kletba se odrazila a zasáhla toho kluka přímo do hrudi.
Po celém těle mu naskákali obrovské bolavé puchýře.
,,Možná jsem ztratila paměť,ale nedělá mi probém se všechna potřebná kouzla naučit během týdne,"zavrčela jsem a hodně v tuto chvíli připomínala tátu.
,,Co se to tu děje?"ozval se ode dveří hlas profesora Lupina.Hned za ním stál táta a přísně si nás měřil.
,,Zaútočila na mě!"řekl ten kluk.
,,Srážím Nebelvíry 5 bodů za lhaní.Kdo mi řekne,co se tu skutečně stalo?"zavrčel táta.
,,Jak můžete vědět,že lžu?"zeptal se vzpurně ten Nebelvír.
,,Nevím,jestli jste tak tupý,jak vypadáte nebo to hrajete kvůli pozornosti,ale srážím Nebelvíru dalších 5 bodů.Copak jste nikdy neslyšel o Nitrozpytu?"
Ten kluk,tuším,že se jmenuje John,se zatvářil zmateně a táta se nehezky ušklíbl.
,,Co se tu tedy stalo?"zeptal se profesor Lupin.
,,To,co vždy,"řekla jsem.
,,Promiň Annie,ale tohle mi nic neřekne.Trochu mi to vysvětlete,"řekl s úsměvem.
,,Nechci,aby někdo měl zbytečné problémy,"řekla jsem a byla to pravda.
,,Zaútočil na Annie,když k němu byla otočená zády,"řekl Scorpius.
Zamračilabjsem se na něj.
,,Nemusel jsi to říkat."
,,Ale já chtěl.Mohl tě trefit,"namítal.
,,Johne,právě jsi si vysloužil týden školního trestu a srážím Nebelvíru 50 bodů.Teď si zajdi na ošetřovnu."
Všichni Nebelvíři vyvalili oči.
,,50?"zeptal se John.
,,Ano 50 a teď už jdi,"zavelel profesor Lupin.
John se otočil a odešel.
Táta ke mě přišel.
,,Dnes,17:00,můj kabinet,"řekl a odešel.
Tyhle jeho pokyny znám.Nikdy se mezi studenty neprojevuje.
Zbytek dne proběhl celkem vklidu.

Přesně v 17:00 už jsem klepala na dveře tátova kabinetu.O chvilku později už jsem seděli k křeslech tátova obýváku a pili čaj.
,,Napadlo mě,"řekl po chvilce,
,,Že bych ti mohl ukázat nějaké vzpomínky pomocí myslánky.Možná by to pomohlo uvolnit ten blok a vzpomínky by se ti začaly vracet."
,,Má to nějaká ryzyka?"zaptala jsem se.
,,Nemělo by,ale taky je možné,že to nepomůže.Šance jsou 50 na 50,"řekl.
Pak mávl hůlkou a přílétla k nám stříbrná miska s zvláštní tekutinou uvnitř.
Táta do ní vložil myšlenku a já se zahleděla do obsahu misky.

,,Proč jste mi to neřekl?"
,,V soukromí mi můžeš tykat."
,,Proč jsi mi to neřekl?"zaleskly se mi v očích slzy.
Posadil se na židli,kde předtím seděla mamka.
,,Annie,to by jsi nepochopila."
,,Pochopila,tak mi to řekni."
Povzdechl si.
,,Zasloužíš si lepšího otce než jsem já."
,,To není pravda.Podle mě jsi dobrý a chci,aby jsi byl můj táta."

Vzpomínka se přepla.

Oblékla jsem se a s úsměvem na rtech vyrazila k tátovým komnatám.
Zaklepala jsem.
Tak jak jsem čekala.Už je očividně dlouho vzhůru.
,,Veselé vánoce,"popřála jsem mu a objala ho.Tak jako vždy napřed stuhnul a pak mu objetí opětoval.Očividně si na tovnemohl pořád zvyknout.
,,Pojď dál,"řekl a já se posadila do zeleného křesla,které měl v obývacím pokoji.
,,Dáš si čaj?"zeptal se.
Přikývla jsem a po chvilce k nám už letěl podnos s čajem,černou kávou a sušenkami.
,,Moc ti děkuji za dárek,"řekl.
,,Já ti taky děkuji,"řekla jsem a usmála se.
Je hezké trávit čas s tátou.
Obraz,co jsem pro něj měla už,už visel na zdi.

,,To by už asi pro dnešek stačilo,"ozval se vedle mě jeho hlas.
Vynořila jsem se z myslánky.
Podívala jsem se na stěnu za sebou.Obraz tam stále visel.

,,Cítíš nějakou změnu?"podíval se na mě.
,,Ne.Jen jsem pár věcí pochopila,ale nevím o nic víc,než jsi mi ukázal."

...

Ahoj.
Omlouvám se,že kapitola vyšla tak pozdě.Nebyl čas.

Chcete,aby se Annie uzdravila brzy a příběh se posunul dál,nebo aby to tevalo trochu déle?

Mějte se hezky😃
Marrta20