Severus Snape seděl se skleným pohledem a hleděl na Minervu McGonagallovou, jako by ji viděl poprvé v životě. Minerva se mírně usmívala, ale neříkala nic. Čekala, dávala mu čas, aby se vzpamatoval.

„Severusi, je mi jedno, na co sis teď vzpomněl, ale upozorňuju tě, neber to všechno doslova a toho znamení se zbavíš a je mi jedno jak." Podívala se na něj, Severus Snape se na ni díval jako na zázrak. Nevěděl, co má dělat, co si má myslet, jak mu to mohla udělat.

„Neudělala jsem to já, ale tvůj otec." Promluvila klidně a vytáhla odněkud whisky, ne ohnivou, irskou whisky, 30 let starou a nalila mu silnějšího panaka. Severus, jak byl v šoku, tak ji do sebe kopl, až se začal dávit.

„Ach jo, ani pít to neumí." Povzdechla si Minerva a dala si do sklenice dva ledy. Severus Snape se na ni podíval, ale jeho pohled říkal, to si děláš legraci.

„Jak dlouho?" vypravil ze sebe namáhavě. Minerva se na něj podívala přes hranu sklenice.

„Co myslíš jak dlouho?" podívala se na něj.

„Jak dlouho mám změněnou paměť, a kde vlastně jsou ostatní sourozenci. O Belle vím, ale ostatní, ani nevím, jak se jmenují. Vím, že bych měl mít ještě 3." Podíval se na McGonagallovou.

„To ti neřeknu, ale znáš všechny, dokonce jsi je i učil." Zvedla se a odložila sklenici na stolek. Dívala se z okna a nemluvila, nevěděl, jak se má chovat, jestli ji má vyrušit či ne.

„Nikdy to už nedělej Severusi, nyní prosím jdi. Tohle co jsi znovu našel, stejně už nikdy nebude pravda, tvůj otec je zvíře." Povzdechla si a otočila se k němu, měla tak smutný pohled, jaký u ní nikdy neviděla. Zvedl se a celý popletený odešel, nechal ji tam. McGonagallová si jenom povzdechla a odebrala se do svých soukromých pokojů. Chtěla být sama.

Severus Snape došel jako náměsíčný k sobě a sedl si ke krbu, když ho náhle znova začalo pálit znamení zla. Chvíli seděl a rozmýšlel, jestli tam vůbec půjde, ale když se v ruce bolest stupňovala, hodil na sebe hábit a přemístil se krbem do Temného sídla.

Až vystoupil z krbu, si uvědomil, že nemá masku. Rychle si stáhl kápi víc do obličeje, ale po menší prohlídce ani nemusel. Byl tam sám.

„Takže už to víš?" ozval se ode dveří ledový hlas. Rychle se otočil a podíval se na Temného pána.

„Potřebuji po tobě, aby si pro mě udělal lektvar na navrácení podoby, aby se ke mně vrátila jak tvá matka, tak tví sourozenci a mohli jsme být zase rodina." Severus chvíli stál a rozmýšlel se.

„Ty nechceš mít zase rodinu a poznat své sourozence, mladší, protože ani já je neznám a rád bych je poznal." Severus se podíval na Temného pána, jako by ho viděl poprvé v životě. Temný pán vyčkával.

„Dobrá, vidím, že se zlobíš kvůli tomu, že jsem ti na mě a na tvou matku zastínil myšlenky. Ale musel jsem, byla velmi zlá doba a tvá matka už poslala hned po narození tvou sestru pryč a když se narodily dvojčata ani mě k nim nepustila. Nenávidí mě, protože jsem ji zklamal. Nedodržel jsem slib, který jsem jí dal. Stal jsem se Temným pánem a teď tě jako nejstaršího syna tedy doufám, že ještě mám jednoho syna, prosím, aby si mě pomohl, znova ji získat." Severus si sundal kápi.

„Proč bych to měl dělat, otče. Proč. Nenávidí tě." Povzdechl si.

„Vím, proto chci po tobě ten lektvar, nespěchám na něj, ale čím dřív bude tím líp. Prosím Severusi." Snapeovi jeho ledová maska opadla a zíral na otce s otevřenou pusou.

„Dobrá, prozatím sbohem." Otočil se a už se přemisťoval zpět do Bradavic.

Voldemort se pro sebe mírně usmál a vydal se zpět do knihovny. Byl rád, že se Severus o to aspoň pokusí, i když ho nenávidí. Byl ale hodně překvapený.

Na Severuse to bylo hodně, za celý den to bylo příliš a přes to nic, ale něco se v něm zlomilo. Myslel si, že jeho matka je mrtvá a otec ho nikdy nepoznal, a teď zjistí, že má oba rodiče a ještě po něm chce jeho otec, aby mu pomohl dát rodinu znova dohromady. Jeho starší sestra je šílená a kdo jsou jeho další tři sourozenci, učil je nebo je ještě učí.

To mu neřekl ani jeden. Na chvíli se zamyslel a nakonec se vydal do knihovny s omezeným přístupem pro potřebné knihy. Přece jenom mít rodinu a celou se mu velmi zamlouvalo, i když to taky nebylo moc ono.

Po třech týdnech

McGonagallová si chtěla promluvit se Severusem, ale ten se jí vyhýbal. Nějak to nechtěla moc řešit, i když ji to hodně trápilo.

Bylo to skoro přesně tři týdny od jejího únosu. Ve Vstupní síni byl nějaký podivný hluk, zrovna mířila dolů do sklepení a doufala, že ještě tam zastihne Severuse, než půjde na večeři.

Jen co stanula na vrcholu, tak se mírně zhrozila.

Vstupní síň byla plná smrtijedů a uprostřed nich byl vysoký muž, kterého znala až příliš dobře. I když vypadal zase lidsky, už bylo poznat, že má svůj vět. I ona už měla své roky, chtěla na stáří klid, ale jak to viděla, tak klid asi mít nebude. Povzdechla si a začala pomalu sestupovat schody. Jak si všimla, tak kolem smrtijedů a jejich pána bylo nějaké pole, které jim nedovolovalo se nikam jinam dostat.

Bylo jí to tak trochu jedno. Jen ji zajímalo, kdo mu udělal ten lektvar, pochybovala, že by to někomu svěřil, i když sám byl na lektvary taky velmi dobrý.

„Co tu chceš?" zeptala se nahlas, aby ji slyšeli, když byla asi v polovině schodiště. Ruce si založila v bok a nebezpečně shlížela na muže pod sebou.

Pomalým krokem se vydala dolů ze schodiště. Její chůze byla prkenná, ale přesto v ní nebylo ani kapka strachu. Smrtijedi se na ni dívali a už někteří vytahovali hůlky.

„Něco jsem vám řekl!!!!" zahřměl na své smrtijedy. Ti zase schovali hůlku, ale moc se jim do toho nechtělo. Minerva McGonagallová přišla až k neviditelnému poli a mírně mávla hůlkou, objevil se menší průchod a za ní se zase zavřel. Smrtijedi se před ni postavili, ale hůlky nevytáhli.

„Co kdybyste mě uhnuli z cesty, dřív než to udělám sama!" zahřměla. Všichni přítomní profesoři na zástupkyni hleděli s otevřenou pusou.

Smrtijedi se otáčeli po svém pánovi, ten jim jen pokynul, aby splnili příkaz. Minerva McGonagallová bez hůlky. Došla až k Voldemortovi a založila si ruce v bok. Ten se na ni usmál.

„Co chceš?" podívala se mu do očí. Chvíli se měřili a pak mírně zašeptal:

„TEBE." Bylo to tak potichu, že to slyšela jen ona. Chvíli ho propalovala pohledem a potom se rozhlédla kolem sebe. Brumbál i ostatní učitelé se chtěli k ní dostat, ale ona ještě posílila štít. Nevšímala si toho a znovu stočila pohled na Temného pána, který mimo očí už vypadat tak, jak si ho pamatovala, než od něj odešla.

„Hmmm, sice jsi částečně splnil podmínku, ale ne pořád celou." Ukázala na jeho oči, které byly stále krvavě rudé.

„Do té doby ani nikde jinde poblíž tě nechci vidět. Neodvažuj se přiblížit k Bradavicím ani k Prasinkám, jestli zjistím, že jsi napadl nějakého studenta, tak je definitivní konec a to značí i pro jejich rodiny! Nemusíš se bát, je kolem nás silové pole, a tvoji pitomci neslyšeli nic! Bohužel Tome." Posmutněla. Nejraději by ho objala, ale až moc dobře si uvědomovala, jaké by z toho byly následky.

Ještě jednou na něj smutně podívala.

„Slibuju." Zašeptal, pak ji nenápadně podržel za ruku, nechtěl, aby jí něco Brumbál udělal. Bella se snažila dostat ke svému mistrovi, ale silové pole jí odmítalo pustit a každá kletba se do něj jen vpila. Zuřila. Hodně zuřila.

Minerva McGonagallová se naposledy mírně usmála.

„Věřím ti, taky chci mít zase zpět svou rodinu a děti." Po tomto se otočila a odešla jako by se nic nedělo, zpět k Velké síni.

Jen co prošla štítem, Brumbál se na ni tázavě díval s hůlkou v ruce.

Voldemort poručil k odchodu. On sám ještě chvíli zůstával mezi vraty a potom počkal, až se smrtijedi pomocí přenášedel přemístí. Sám se naposledy podíval na všechny přítomné, mírně zvedl koutky úst do úsměvu a potom se přemístil, přímo z místa, kde stál. Jako potomek Salazara Zmijozela, mu Bradavice umožnili se přemístit.

Minerva McGonagallová nehnula ani brvou, když ji všichni propalovali pohledy a nejvíce 3 lidé, Severus, Albus a Harry. V klidu se najedla a odešla do svého kabinetu, kde začala psát dopis.

Několikrát si ten dopis přečetla a potom se vydala do sovince, kde poslala dopis. Nějak si ani neuvědomila, že za ní někdo stojí. Strašně se lekla, když tam uviděla svého studenta.

„Harry." Dala si ruku na srdce a zhluboka dýchala. Harry? Zamyslela se, Potter, tak mu ještě nikdy neřekla a to už je tu 5 rokem.

„Pani profesorko, omlouvám se, nechtěl jsem Vás vyděsit. Můžu se na něco zeptat?" podíval se na ni chlapec svým smaragdovým pohledem.

„Ano." Věděla, na co se jí chce zeptat.

„Jak to že vám nic neudělal. Myslím Voldemorta." Netrhla sebou, jak vždy předstírala, když to jméno slyšela.

„To je na dlouho, Harry, ale ujišťuju tě, že jednou všechno zjistíš i to proč a za jakých okolností vlastně ta válka vznikla." Potom mu položila ruku na rameno, usmála se na něj a odešla.

Harry Potter stál v sovinci a překvapeně zíral za svou profesorku, která se chovala až moc divně, už i ten výstup ve Vstupní síni byl divný.

***

V Temném sídle

Temný pán seděl v jídelně u stolu a vedle něho seděla Bellatrix, která na něho házela očkem, věděl, že miluje moc a on ji přitahoval, kdyby jen věděla. Pomyslel si.

V klidu jedl a pak ho něco napadlo. Z ničeho nic vytáhl hůlku a odblokoval Belle paměť, ta seděla jak zařezaná a zírala na Temného pána s otevřenou pusou.

„V pořádku, Bello?" podíval se na ni a začal zase jíst jako by se nic nedělo. To se ale změnilo, když na okno zaklepala jedna ze sov, co jsou normálně v Bradavicích všem přístupné.

Začal číst dopis, aniž by se vrátil ke stolu. Když se vrátil zpět, vykouzlil si pergamen a brk a napsal odpověď, jen doufal, že to přijme.

Jen co dopsal dopis tak se podíval na Bellu.

„Chceš něco vysvětlit?" zeptal se, jako by nic a složil dopis, který vzápětí i zabezpečil. Přešel ke krbu a poslal ho.

„Ehm..." odkašlala si Bellatrix a třeštila oči na Temného pána jako by ho viděla poprvé.

„Děje se něco?" byl klidný jako by se nic nedělo.

„Ano, tedy ne já tomu nerozumím." Složila hlavu do dlaní, jako by po odblokování šílenost z Azkabanu tím zmizela.

„Když chvíli počkáš, tak snad dojde tvá matka i bratr, ostatní tři nevím ani kdo jsou. Mia mi to odmítá říct." Podíval se na ni a čekal, co na to řekne.

„Bratr?"zeptala se zděšeně jako by udělala něco, co neměla.