4 kapitola

Uběhl týden, kdy Casandra s Narcisa se chystali na jejich výlet. Casandra se několikrát odvážila zeptat tedy, jestli by opravdu Harry nemohl jet s nimi. Cissa jí vždy v klidu vysvětlila, že to bude dámská jízda a že teta Filomena pozvala jen je dvě.

Casíí se to moc nezamlouvalo, ale to už na ni vyrukoval i Harry, že pojedou se strýcem do italských Alp, kde mají Malfoyovi chatu, ale jezdí tam jenom v zimně a budou se učit lyžovat. Jak Draco, tak i Harry a ona podstoupí něco podobného jen v Rakousku.

Casandra sice vypadala, že mu věří, moc nevěřila. Věděla, že se může stát cokoli a zase tolik nevěřila dospělým, i když to byly Malfoyovi, kteří se o ni starali, opravdu starali.

Nastala neděle odpoledne, kdy měla malá Casandra a Narcisa odcestovat speciálním přenášedlem do Rakouska za Filoménou. Casandra plakala, když se loučila s Harrym i Winky. Za tu dobu pro ni byla vším.

„Připravena Casií?" ozvala se za ní Narcisa, která se až přemáhala, aby konečně ty dvě od sebe odtrhla.

„Ano teto. Strýčku, neshledanou." Zašeptala, tak moc si přála, aby za ten týden to tu mohla znova vidět i s Harrym a ostatními. Zhluboka si povzdechla a chytila se staré šály, jak jí přikázala teta. Při tom ji ještě raději Narcisa chytila, přece jenom byla to dlouhá cesta a Casandra cestu přenášedlem podnikala poprvé.

Casií po nějaké době se přestala točit a přistála, ale její žaludek byl jiného názoru a sotva ji Narcisa pustila, začala zvracet. Bylo jí jedno, kdo ji vidí nebo kde je, když ucítila na tváři mokrou žínku, tak se podívala do smutných očích Filomény. Se strachem se trochu odsunula.

„Neboj se, nic se nestalo. Vítej v Rakousku." Usmála se Filoména. „Tvé tetě ta cesta taky moc neprospěla." Usmála se starší žena. „Co kdyby ses trochu napila." Podala jí sklenici čiré tekutiny. Casií až po vypití zjistila, že je to obyčejná voda.

„Ciso? Ty vypij toto." Podala malý flakonek její tetě, která seděla v křesle a mohla konkurovat stěně za ní.

„Děkuji," zašeptala, ale po vypití se cítila líp i její barva byla lepší.

„Tak co tak se jít ubytovat a potom zajdeme na kliniku a ukážu vám to tu." Usmála se Filoména. Byl to velký dům. Skoro tak veliký jako zámek Malfoyů. Jenže z tohoto dýchal život a rodina. Všude po chodbách byly obrazy různých výjevů ale skoro žádní předci. Ne tak jak to Casií viděla u tety a strýce po celých chodbách. Většina předků ji nemohla vystát.

Filomená je zavedla do dvou pokojů, které měli společnou koupelnu.

„Omlouvám se, ale u nás nemá každý pokoj samostatnou koupelnu." Mírně pokrčila rameny a ukázala Narcise broskvově vymalovaný pokoj s tmavým nábytkem a velkým francouzským oknem vedoucí na lodžii. Provedla je červenobílou koupelnou a stanuli ve fialovém pokoji se světlým nábytkem, který připadl Casií.

„Jak se ti to tu líbí?" zeptala se Filoména.

„Moc, je jiný, ale moc se mě líbí." Usmála se dívenka, která se prozatím Narcisy nepustila.

„Dobře, tak se ubytujte, Kuky." Objevila se před nimi skřítka. „Je vám ve všem k dispozici. Venku je sice docela už chladno, ale zase jen tak sníh nedojde. Jinak za hodinu je večeře. Kuky vás tam dovede. Je v přízemí." Po tomto se otočila a nechala všechny tři v Casiínem prozatímním pokoji.

„Slečno, paní, smím dostat vaše zavazadla a vybalit?" oslovila je skřítka s mírnou úklonou.

„Jistě." Podala ji Narcisa zmenšené zavazadla.

Za hodinu je Kuky vedla po schodech dolů do jídelny, kde je už majitelé domu netrpělivě očekávali.

„Dobrý večer." Pozdravila hlasitě Narcisa a Casandra to zopakovala, ale bylo ji sotva slyšet.

„Jaká byla cesta?" zeptal se zájmem Ferdinand, který se taktéž teprve vrátil.

„Dalo se to strýci Ferdinande." Obě se usadili a Narcisa se trochu podivila kulatému stolu přibližně o průměru 1,5 metru. Casandra po celou večeři skoro nic neřekla a snažila se sníst, co mohla.

Dům se jí líbil, ale jakmile byla sama v pokoji, přepadl ji strach. Ani si neuvědomila, že ji někdo hladí, když plakala. Netušila proč, ale na její posteli seděla Filoména a smutně se na ni dívala.

„Není ti špatně?" zeptala se šeptem.

„Ne paní." Zalhala. Břicho ji bolelo, jak se snažila všechno sníst a ještě ten strach že už nikdy neuvidí Harryho.

Filoména si hlasitě povzdechla, nechtěla ani jedné říkat, že jsou jejich pokoje a postele monitorované. Přece jenom pořád je to jejich rodina a ona si mohla tady dovolit se nepřetvařovat, jak se slušelo na rodinu Malfoyových. Její muž to tolik neřešil, ale ona musela, přece jenom by nemohla v klidu léčit, kdyby ukázala, že je přístupná.

„Casií, jsi tady, abychom ti pomohli." Pohladila uplakanou tvář dívenky. Jenže dívka ve velké posteli se strachem pozorovala ženu, která nechala v pokoji příjemné tlumené světlo.

„Bolí tě něco?" nechtěla hned ji prohlížet.

„Břicho." Zašeptala bojácně. Trochu se přikrčila a znova začala popotahovat.

„Můžu se dotknout toho břicha, bude to jako na té oslavě." Snažila se uklidnit dítě a trochu se jí to podařilo. Když se Filoména do Casií vnořila, tak zjistila, že se přejedla a žaludek prostě není stavěný prozatím na tolik jídla, aby byl schopen ho zpracovat a to zvracení jak přicestovali, taky jí moc neprospělo. Snažila se svou mocí to zpravit, ale musela použít i lektvar a k tomu přidala lektvar na spaní.

„Je to lepší." Usmála se Filoména.

„Ano, paní, děkuji." Zívla a už se jí začínali klížit oči. Filoména ještě chvíli setrvala v pokoji a potom se vrátila k muži do ložnice, kterou měli jen o několik dveří dál.

„Jak jí je? Fil?" optal se své ženy Ferdinand, který ještě četl knihu.

„Už snad líp, chtěla ukázat, že dokáže jíst a spíše si ublížila." Povzdechla si Filomeména.

„Myslíš, že někdy se z toho dostane a bude jak její bratr? Opravdu nevyčítám Luciusovi, že je vzal k sobě. I když nejsou přímo Malfoyovi. Nechápu, co proti těm dvěma mají ostatní." Vzal svou ženu za ruku a podíval se na ni.

„Taky ne, možná to, že jsou Potterovi. Přece jenom Malfoyovi a Potterovi, jsou trochu jako den a noc. Zítra je vezmu na kliniku a ty musíš zařídit pro Narcisu ty lektvary, viděl jsi ji, když došla na večeři, obávám se, že bude muset ležet, pokud se její stav nezpraví. Nevím, jak to vezmou děti." Trochu si víc povzdechla, než obvykle.

„Neboj se o ně, obě budou v pořádku. Půjdeme spát?" podíval se na svou ženu.

„Ano, myslím, že zítra bude velmi těžký den." Potom zhasli a odebrali se spát.

** *

Druhý den po snídani se hned vydali na kliniku. Narcise nebylo moc dobře a Casandra, ta byla ráda, že dostala polovinu rohlíku a nemusí víc jíst.

Klinika nebyla daleko, tak šli pěšky a byl to krásný horský zámeček, pod kterým se rozkládali solné jeskyně, ale výhradně jen pro potřeby kliniky.

„Dobré ráno, Gábi." Pozdravila recepční Filoména.

„Dobré ráno, paní ředitelko, tady máte vzkazy, jinak ten malý kluk z Polska, není na tom moc dobře. Léčitel Müller s vámi chce kvůli němu mluvit, až budete mít čas." Předala vše, co měla a dál si jich nevšímala.

I když to byla kouzelnická klinika, tak tu měli televizi a právě recepční zvonil telefon. Rakousko celkově se Švýcarskem bylo hodně, co se jednalo mudlovské techniky benevolentní a používaly ji.

Casandra to vše pozorovala s vytřeštěnými očima. Nikdy nikde nebyla a už vůbec ne, na takové klinice. Filomeně zabralo hodinu, než jim vše ukázala a potom zavedla do jedné pracovny obě a tam čekali na další 3 léčitele, kteří se měli starat mimo Filomény o Casandru. Jeden jménem Hanzel Lukas se specializoval na tvorbu jídelníčku, další žena Sarina Müllerová zase na poruchy chování. Poslední byl už zmiňovaný Alfons Müller. Ten byl léčitelem ale i psychologem. Casandra se tiskla k Narcise, která by až neuvěřitelně bledá. Čekalo se už jenom na Müllera.

„Omlouvám se, měl jsem problémy s jedním pacientem." Omluvil se, posadil se do jednoho křesla v kruhu.

„Nic se neděje, jak na tom je Thomas?" podívala se na něj Filomená.

„Moc dobře ne, ještě se nepřenesl přes to, prozatím je na umělé výživě." Přitom propaloval dívenku, která se odmítala hnout z křesla Narcisy.

„Dobře, to vyřešíme později, teď se tu jedná o Casandru. Casií?" oslovila ji Filomena. Dívenka sebou poplašeně škubla, téměř už usnula v náručí své tety.

„Pššš. To je v pořádku Casií." Hladila ji po zádech, dokud se neuklidnila.

„Ano." Zašeptala.

„Co kdybys ses posadila do svého křesla?" ozvala se Filomená, ale Casií se odmítala. „Dobře, Casií, potřebujeme, abys nám odpovídal. Ano." Nekomentovala.

Dívenka jenom přikývla.

„Jak často jíš?" zeptala Filoména.

„Pětkrát denně po menších porcích." Odpověděla za ni Narcisa. Filomena se trochu zatvářila naštvaně.

„Dobře, chodíváš ven s klukami, hraješ si s nimi, běháš nebo baví tě nějaký sport?" optala se klidně Filomená a mírně se usmívala.

„Ne. Mám ráda kytky." Podívala se na Narcisu, jestli je to v pořádku, že to řekla.

„Musí tě nutit k jídlu?" ozval se léčitel Lucas.

„Winky se zlobí, když nejím." Sklonila hlavu zahanbeně Casií.

„Co máš nejraději?" Casií se podívala prvně na tetu a potom schovala hlavu.

„Sní vše, co jí dáme, nikdy si nic nevezme sama ani si o nic neřekne." Zhluboka povzdechla Narcisa. „I když jsme to snažili zjistit, tak Harry má hodně rád dušené hovězí po francouzsku na zelenině. Casií, ta se nikdy neušklíbne. Prostě nikdy si o nic neřekne." Pohladila dívenku po tvářích.

„Ten dort." Zašeptala do ramene Casií.

„Dort, jaký dort Casií?" zeptala se Narcisa.

„Ten žlutý s jahodovou marmeládou, aspoň Winky to říká." Z ničeho nic Casií vypadala, jako by něco provedla.

„To máš nejraději. Tak to dostaneš jako odměnu když nám ještě odpovíš na pár otázek ano." Usmála se Sarina Müllerová, sestra ošetřovatele Müllera.

„Jak často se ti zdají škaredé sny?" ozvala se znova Sarina.

„Každou noc."

„A kdo ti s těmi sny pomáhá, teta Narcisa, nebo někdo jiný?"

„Hlavně Winky, občas i teta, pak mi vždy čte nebo zpívá." Znova sotva slyšitelným šeptem odpovídá.

„A ta Winky, to je tvá chůva, skřítka?" vyptává se Müller.

„Ano. Pomáhá mi a učí mě. Je to tak strašně jiné. Musím jíst a učit se, nesmím pracovat, abych si to jídlo zasloužila." To už Casií tekly slzy po tvářích.

„Casií, už jsme o tom mluvili. U nás nemusíš si jídlo odpracovávat, stačí, když se budeš pilně učit. Ano." Pohladila ji po tvářích Narcisa.

„Omlouvám se, pořád ještě je poznamenaná i Harry těmi strašnými mudly, i když Harry je na tom o něco líp." Narcisa posmutněla.

„A Harry vykazuje nějaké podobné znaky jako Casií?" zeptala se po delší době zase Ferdinanda, ale nyní to platilo pro Narcisu.

„Ano, ale Harry se dokázal ve všem líp přizpůsobit. I když mívá noční můry, nejsou tak časté a nebojí se požádat ani o jídlo poslední dobou." Na chvíli se odmlčela. „Casií jestli to jsem pochopila byla u nich ta podřadnější než Harry a hlavně nesnese dotek od Luciuse, i když nikdy nic neřekne, vždy se velice vyděsí." Sarina se pozorně na obě podívala.

„Casií, zvládneš teď jít se mnou a s paní Filoménou, musíme tě ještě vyšetřit." Promluvila klidně Sarina.

„Ne prosím ne." Začala naplakat víc.

„Pššš Casií, uvidíme se za chvíli, i mě musí vyšetřit, kvůli miminku, jestli jsme oba v pořádku. Neboj se, nenechám tě tu. Bude to trvat jenom chvilku a potom se spolu sejdeme na svačině ano." Snažila se ji uklidnit Narcisa.

„Ne prosím." Plakala jí v náručí a držela se Narcisy kolem krku.

„No tak Casií, mluvili jsme o tom už včera. Musíš být i na chvíli sama a já taky. Jinak budeme spolu." Usmála se na dívenku a trochu ji odtáhla od sebe.

„Slibuješ?" zeptala se vyděšeně.

„Ano slibuji." Po tomto jí utřela tváře vyčarovaným kapesníkem a postavila ji na zem. „Slibuji, že se za chvíli uvidíme ano." Pohladila ji po tvářích a předala do rukou tety Filomény. Byla ráda, že nemusí nikam chodit, bylo jí opravdu špatně.

Jen co odešli tak se k ní přitočil léčitel Müller.

„Pojďte si lehnout paní Malfoyová. Vyšetřím Vás a určíme, proč jste tak slabá a neustále je Vám špatně. Mám specializaci i jako porodník." Narcisa Malfoyová se vděčně uložila na přeměněnou pohovku.

*** *

Casií usadili do křesílka u malého stolku před krbem v pracovně Filomény. Ostražitě se rozhlížela, jako by se bála, že každou chvíli odněkud někdo přijde a zbije ji.

„Casií, mě přece znáš, už jsem tě léčila. Teď potřebujeme něco vědět. Tady na této panence," podala ji zvláštní panenku, která byla zmenšeninou holky. Se všemi přednostmi. Měla na sobě miniaturní sukýnku a nátělník. „Ukážeš nám, kde se tě strýc Vernon dotýkal?" Casií se ovšem nechtěla panenky ani chytit.

„Ne prosím já nechci." Plakala.

„Co nechceš Casií?" zeptala se vlídně s úsměvem Sarina.

„Vy mě tam pošlete, já nechci, moc to bolí." Přitáhla si kolena k bradě a objala je.

„Casií." Přiblížila se k ní Filoména. „My tě k němu už nikdy nepošleme, zůstaneš s tetou Narcisou a strýcem Luciusem, jen chceme vědět. Dotýkal se tě přes šaty?"

„Řemenem." Znova jí začali téct slzy po tvářích.

„A dotýkal se tě i jinak když si byla bez oblečení?" dívenka jen pokývala. „Ukážeš mě kde, kde tě to nejvíc bolelo?" Casií střelila pohledem po Sarině.

„Neboj, ani Sarina tě nikam nepošle." Usmála se vlídně na Casií. Dívenka roztřesenou rukou ukázala na rozkrok panenky.

„Děkuju Casií. Ještě si prosím sedni, dám ti jenom ruku na bříško jako posledně ano." Chvíli se nic nedělo a potom se narovnala. Pořád se dívala vyděšeně po Sarině.

Chvíli se Filomena soustředila a potom se podívala na Sarino.

„Bude to těžší, než jsem myslela, potřebuji, aby byla v klidu. Má vysokou hladinu adrenalinu. Tak co Casií, dáme si ten dort?" jenže Casií nic neřekla. Znova si objala kolena a nic neříkala. Takto prošla všemi testy, co s ní dělali, když se vrátili do místnosti, kde nechali ostatní. Našli Narcisu, jak spí na pohovce. Casií k ní přistoupila a vyděšeně se podívala po Filomeně.

„Jenom spí. Neboj se. Co kdybychom si dali ten dort u krbu a počkali až se teta Narcisa zbudí." Skřítka byla velmi potichu a Casií se taky snažila...