Vstoupili jsme marně na několik ostrovů, kolem nichž jsme pluli. Některé nebyly obydleny, jiné ano. Posléze, plujíce od jednoho ostrova k druhému, někdy v člunu, jindy v šalupě, kterou jsme vzali z francouzské lodi, zakotvili jsme bezpečně v malé zátoce, kterou jsem poznal a o níž jsem věděl, že leží na jižním břehu mého starého ostrova. Jakmile jsem spatřil naše někdejší obydlí, zavolal jsem Pátka a tázal se ho, zda ví, kde jsme. Rozhlédl se, vzápětí zatleskal a zvolal: "Ó, ano, tam, ano, tam!" Ukazoval na staré bydliště a tančil a skákal jako šílený. Měl jsem co dělat, abych mu zabránil skočit do moře a plouti k ostrovu.

"Nu, Pátku," řekl jsem, "myslíš, že tu někoho nalezneme, anebo ne? Doufáš, že tu uvidíme tvého otce?"

Chlapík stál dlouho jako němý přede mnou. Ale když jsem opět promluvil o jeho otci, vytryskly mu slzy z očí. "Co se stalo. Pátku?" tázal jsem se. "Jsi zmaten, že zase uvidíš svého otce?"

"Ne, ne," odvětil, potřásaje hlavou. "Nespatřit ho, už nikdy otce nevidět."

"Proč, Pátku? Jak to víš?"

"Ó, ne, ne, on před dlouhou dobu zemřít. On starý, moc starý muž."

"Nu dobře, dobře," uklidňoval jsem jej. "Nic nemůžeš vědět jistě. Snad uvidíme někoho jiného?"

Chlapík měl zajisté lepší zrak než já, neboť ukázal přímo na návrší za mým starým domkem a volal: "Vidíme, vidíme, ano, vidíme tam mnoho mužů - tam jsou a tam..."

Podíval jsem se udaným směrem, ale neviděl jsem nikoho, ani když jsem přiložil dalekohled k očím. Snad jsem se nedíval přesně v ta místa, kde on viděl postavy, ale jisto je, že měl pravdu, neboť později jsem se přesvědčil, že tam opravdu stálo pět nebo šest mužů, kteří se dívali na naši loď a nevěděli, co si o nás mají myslit.

Jakmile mi Pátek řekl, že vidí lidi, nařídil jsem vztyčiti anglickou vlajku a vypáliti tři rány z děla na znamení, že se blíží přátelé. Asi po dvaceti minutách jsme spatřili dým, stoupající z břehů zátoky. Spustili jsme ihned člun, do kterého jsem vstoupil s Pátkem, vyvěsili bílou vlajku a zamířili ke břehům. S námi plul mladý kněz, kterému jsem za dnů plavby na ostrov vypravoval podrobně vše o svém životě, jakož i o lidech, jež jsem tu nechal. Proto byl nyní velmi zvědav a chtěl se mnou stůj co stůj plouti. Posádku člunu tvořilo ještě šestnáct dobře ozbrojených námořníků. To pro všechny nepředvídané případy. Brzy se však ukázalo, že není třeba zbraní.

Ježto jsme pluli s přílivem ke břehu, zajeli jsme přímo do ústí potoka a prvním člověkem, na kterého padl můj zrak, byl Španěl, jemuž jsem kdysi zachránil život. Chtěl jsem jíti sám na břeh a zakázal jsem ostatním opustit člun, ale Pátka nebylo lze zadržet, neboť tento prostinký člověk poznal už zdáli svého otce, a kdybychom jej nebyli pustili do člunu a na břeh, byl by zajisté skočil do moře. Nyní letěl k svému otci jako šíp vystřelený z luku. Kdo viděl první projevy radosti tohoto ubožáka, nemohl se ubrániti slzám dojetí. Pátek skočil k svému otci, líbal ho, objímal, hladil, vzal ho do náručí, posadil jej na poražený strom, lehl si k němu jako pes, hleděl naň jako na podivuhodný obraz, a to trvalo nejméně čtvrt hodiny. Potom ulehl na zemi a hladil a líbal mu nohy. Člověk by byl řekl, že je Pátek očarován. Druhého dne pak se jeho láska projevila docela jinak. To už chodil s otcem po břehu, vedl jej ustavičně za ruku jako dámu, pak zase najednou odběhl ke člunu, odkud přinesl nějakou drobnost, kus cukru, doušek kořalky, suchar anebo něco jiného. Odpoledne posadil starce na zem a tančil kolem něho. Tisíc pitvorných postojů a posunků doprovázel nepřetržitým proudem slov, kterými popisoval všechna svá dobrodružství v cizině a vypravoval neustále, jen aby starého muže pobavil.

Ale vraťme se k vypravování. Španěl, kterému i sem kdysi zachránil život, přišel první k člunu a za ním šel jiný s vlajkou příměří. Nejen ze mě nepoznal, ale ani zdaleka netušil, že to jsem já. Promluvil jsem na něho, řka portugalsky: "Seignior, už mě neznáte?" Neodpověděl slůvkem, nýbrž hodil mušketu muži, který jej doprovázel, rozhodil paže, skočil ke mně a objal mě, řka, že je neodpustitelné nepoznati mne, člověka, kterého nebesa seslala k jeho záchraně. Pak pronesl ještě mnoho zdvořilých slov a konečně zavolal své druhy. Ptal se mě, zda chci jíti ke svému starému obydlí, aby mně je mohl odevzdati. Uvidím prý, že se mnoho nezměnilo, jen některé věci trochu zlepšil. Šel jsem s ním. Ale žel! Za nic na světě jsem nemohl poznati místo, kde dům stál. Vše mi bylo naprosto cizí, neboť nasázeli kolem dokola tolik stromů, tak hustě a takovým způsobem, že se člověk mezi nimi nyní po deseti letech, kdy značně vyrostly, musil proplétati úzkými a točitými cestičkami, o nichž věděli jen ti, kdo ty stromy sázeli.

Když jsem se jich tázal, proč se tak opevnili, odpověděl mi, že je k tomu přiměla nutnost; později mi podají podrobnou zprávu o všem, co se stalo na ostrově od mého odchodu. Španěl mě také ujistil, že mi přál mé štěstí, když se doslechl, že jsem odplul na dobré lodi.

O třech zlosynech, které jsem nechal na ostrově, mi chtěl vypravovat dlouhý příběh. Všichni Španělé se cítili bezpečnější mezi divochy, jichž konec konců nebylo mnoho. Pravil, že by už dávno byli v očistci, kdyby těch námořníků bylo bývalo více. Pravil: "Doufám, že se nebudete zlobit, až vám řeknu, jaké události nás přiměly odzbrojiti lodníky, které jste tu nechal, a podrobiti si je, když nechtěli býti našimi shovívavými pány a neprahli po ničem jiném než po vraždě." Odpověděl jsem mu, že jsem se toho obával, opouštěje ostrov. Mrzelo mě, že jsem jim nemohl vše odevzdat a učinit je jakýmisi správci ostrova, jimž by ti dobrodruzi musili sloužit.

Zatím co jsme takto hovořili, vrátil se druhý Španěl a přiváděl s sebou jedenáct druhů, jichž národnost jsem nemohl poznati. Ale Španěl mi vše vysvětlil, řka, že to jsou lidé, kteří mi vděčí za svůj život. Jim pak řekl, kdo jsem já. Potom jsem ho požádal, aby mi pověděl něco o sobě a o cestě, kterou tehdy podnikl na mou radu ke svým krajanům. Poslechl, ale nemohl mi říci nic zvláštního: cesta byla klidná, vítr a moře příjemné. Pluli tři týdny, a v té době, na neštěstí pro ně, naskytla se mi příležitost odejíti z ostrova, jak jsem již dříve vypravoval. Zanechal jsem tam tři svrchovaně drzé, zatvrzelé a bezuzdné padouchy. Darebáci učinili jedinou správnou věc: odevzdali Španělům, kteří vstoupili na břeh ostrova, můj dopis i zásoby a pomáhali jim, jak jsem poručil. Dali jim též dlouhý seznam pokynů a rad, vytěžených z vlastní zkušenosti, ať už šlo o pečení chleba, chov koz, setbu obilí, výrobu hrnců, nakládání hroznů a jiné. To vše jsem sepsal a dva Španělé uměli dosti anglicky, aby tomu rozuměli. Zlotřilci jim v prvních dnech vyhovovali také v jiných věcech, neboť všichni se snášeli a žili z počátku tak družně, že dům i sklep byl stejně otevřen všem.

Španělové by se s tím byli bývali spokojili, kdyby ostatní nebyli dali podnět k svárům. Nedorozumění byla nějdříve nepatrná a nestála ani za řeč, ale později se proměnila v otevřený boj. Ale než dojdu k podrobnostem, musím doplniti své dřívější vypravování. Zapomněl jsem totiž napsati, že před odplutím, ještě než jsme zdvihli kotvy, strhla se na naší palubě rvačka, která se snadno mohla zvrátit v druhou vzpouru. Kapitán musil sebrati všechnu svou odvahu, povolati nás na pomoc a roztrhnouti násilím nespokojence. Zmocnili jsme se dvou nejzpupnějších chlapíků a kapitán jim dal železa na ruce, poněvadž se zúčastnili dřívějších nepokojů a nyní opět vyhrožovali. Pohrozil jim, že je odveze v poutech do Anglie a odevzdá soudu, který je oběsí pro vzpouru a útěk z lodi. Snad by to nebyl učinil, ale ostatní nespokojenci na lodi se polekali a nasadili několika lidem do hlavy mínění, že kapitán se nyní holedbá dobrými slovy, ale že je v nejbližším přístavu vydá spravedlnosti, načež neuniknou doživotnímu vezení.

Kormidelník se dopátral těchto věcí a řekl nám o nich. Kapitán si přál, abych užil svého vlivu na tyto lidi a domluvil jim. Šel jsem tedy do podpalubí, kde někteří leželi spoutáni, uklidnil jsem je a slíbil jim, že vše, čeho se dopustili, jim bude prominuto, jestliže se od nynějška budou vzorně chovat. Potvrdil jsem jim tento slib čestným slovem a oni mi uvěřili tím spíše, že jsem odpustil i dvěma mužům v železech a dal jim sejmout pouta. Ale nazítří ráno jsme zjistili, že právě tito dva ukradli náš osmiveslový člun, zásobili se ručnicemi, zbraněmi, náboji a jinými drobnostmi a prchli ke svým druhům na ostrově. Poslali jsme za nimi ihned dlouhý člun s dvanácti muži a kormidelníkem, ale marně: zběhové prchli do lesů, jakmile spatřili blížící se lodici, a naši lidé je ani nezahlédli.

Nyní bylo na ostrově dohromady pět vzbouřenců, ale ti tři, kteří tam zůstali od počátku, byli přece jen mnohem horší než ti dva, kteří k nim přibyli. Z počátku žili svorně pospolu, ale už za tři dny se strhla mezi nimi hádka a tři staří zahnali dva nové, aniž jim dali cokoli ze svých zásob. A Španělé se ještě nevrátili.

Jejich příchod rychle změnil vše. Španělové chtěli, aby tři angličtí hrubci, ponechaní námi na ostrově, vzali uprchlíky k sobě a žili s nimi, jak řekli, jako jedna rodina. Ale ti o tom nechtěli ani slyšet a oba nerozumní ubožáci musili žíti osaměle a poznati, že jenom přičinlivost a píle jim zabezpečí pohodlný život. Postavili si stany na severním pobřeží u východního cípu, aby nebyli tak na ráně divochům, kteří sem občas připlouvali na lodicích, a ze stanů vyrostly brzy dvě chatrče, jedna obytná a druhá, pevnější, která jim byla zásobárnou. Španělové darovali těm dvěma trochu zrní a zejména trochu hrachu a oba muži se dali do obdělávání půdy. Kopali, orali, sázeli, oplocovali podle rad, které jsem jim dal, a žili po jisté době velmi dobře. Jeden z těchto chlapíků býval kdysi kuchařovým pomocníkem a uplatnil nyní své umění. Připravoval polévky, puddingy a jiné pokrmy, jež lze z rýže, mléka a masa uvařiti. Ale po nějaké době klidného života přišli k nim jejich zlotřilí krajané a začali je znepokojovati. Ohrožovali je, tvrdili jim, že ostrov jest jejich majetkem, guvernér - tím myslili mne - jim jej prý daroval a ti dva si zde nesmějí stavěti chaty, leda že by zaplatili nájemné.

Oba muži myslili, že to jsou žerty, a vyzvali výtržníky, aby vstoupili, usedli a podívali se na jejich hospodářství. Pak se, také žertem, tázali, jaký nájem žádají. Jeden ze tří však zuřil a klel a konečně odešel k ohništi, kde se vařil pokrm, vzal oharek a chtěl zvenčí chatu zapálit. Byla by opravdu shořela, kdyby jeden z těch dvou nebyl včas žháře zahnal a po jistých obtížích neuhasil založený oheň.

Zločinec byl tak rozzuřen obranou poctivého člověka, že vzal železnou tyč a chtěl jej zabít, ale ten se vyhnul ráně a běžel do chatrče. Jeho druh postřehl nebezpečí, které jim hrozí od tří zlotřilců, běžel též do chaty a vzápětí tu stál s mušketou v ruce. Zatím už napadený srazil k zemi muže, jenž začal vádu, a teď tu stáli dva proti dvěma, všichni s mušketami v rukou. Jeden z obou řádných mužů však měl více odvahy. Nedbal nebezpečí, namířil na oba zločince a vyzval je, aby odložili zbraně. Jestliže se odváží pohnout rukou nebo učiní jediný krok, zemřou. Muži neodložili zbraně, ale vidouce rozhodnost svého protivníka, jali se vyjednávati a nakonec slíbili, že seberou svého raněného druha a odejdou.

Od toho dne myslili jenom na pomstu a dokazovali ustavičně, že se dovedou mstít nejrozmanitějším způsobem. Zdupávali obilí, odstřelili kozu s třemi kůzlaty a činili těm dvěma potíže na každém kroku. Oba napadení byli již zoufalí a konečně se rozhodli, že si právo vybojují při první vhodné příležitosti. Odebrali se do "hradu", jak nazývali původní mé bydliště, v němž nyní sídlili Španělé a ti tři darebáci, a chtěli se s lotry vyrovnati spravedlivým bojem před očima Španělů. Vstali tedy před svítáním, přišli k hradu, zavolali jménem jednoho z Angličanů a Španělovi, jenž odpověděl na jejich volání, oznámili, proč přicházejí. Španělové věděli téměř vše. Den před tím se totiž setkal jeden z poctivých anglických námořníků s několika Španěly v lese a vypravoval jim, jaká příkoří musí vytrpěti jejich malá kolonie. Stěžoval si na své krajany, kteří jim zabili kozu s kůzlaty a podupali a zničili zahradu, a upozornil Španěly, že zemřou hladem, jestliže jim přátelé nepomohou.

Když se Španělové vrátili večer domů, zavolali tři zločinné Angličany a pokárali je. Ale ti se opět chovali odbojně a jeden z nich se dokonce zpupně osopil na Španěly a ptal se jich, co pohledávají na ostrově, kam přišli bez dovolení a kde nemají ani co sázet, ani co stavět. Ostrov prý náleží jim, Angličanům, guvernér jim jej daroval a nikdo tu nemá co pohledávat.

Potom přisahal při Stvořiteli, že půjdou, zapálí obě chaty a nedovolí nikomu, aby tu postavil nové.

Tento hovor a výtky Španělů je rozohnily tou měrou, že jeden z nich, jakýsi Will Atkins, vstal a řekl druhému: "Jacku, pojď, půjdeme a dáme se do nich. Zboříme jejich chaty, pobijeme je a ručím za to, že na tomto ostrově už nikdo nezaloží osadu." Poté odešli. Každý měl pušku, bambitku a meč a cestou vrčeli hrozby a sliby, co vše udělají Španělům, až se jim dostanou na kobylku. Španělé se nikdy nedověděli, kam odešli a co toho večera dělali. Pravděpodobně prochodili část noci po ostrově a pak si lehli na místě, které jsem kdysi nazýval "besídkou". Tam zůstali a usnuli. Zamýšleli ovšem podniknout cosi jiného. Jak se později přiznali, chtěli bdít do půlnoci a potom se vydat na cestu k oběma chatám nenáviděných druhů. Chtěli je překvapit ve spánku, vyhnat z chatrčí a domky zapálit. Oba muži měli býti zavražděni, jakmile by vyšli z hořící chaty. Ačkoli zlost mívá neklidný spánek, všichni tři spali náramně tvrdě a probudili se, až když slunce stálo vysoko na obloze. Když pak přišli k chatrčím obou Angličanů, nalezli je prázdné, neboť ti dva, zamýšlejíce cosi mnohem poctivějšího než je vražda a žhářství, byli už dávno na cestě ke Španělům.

Atkins, nejodvážnější z těch tří, viděl, že hnízdo je prázdné a vykřikl na své kamarády: "Holá, Jakube, hnízdo je tu a ptáci odletěli! Co uděláme?" Přemýšleli chvíli o tom, proč obyvatelé chaty odešli a dohodli se na podezření, že je Španělové varovali. Podali si ruce a přísahali si vzájemně, že se Španělům pomstí. Jakmile sjednali tuto krvavou dohodu, dali se do práce. Nezapálili nic, ale strhli obě chaty, vytrhali kdejaký kůl, pošlapali každý záhon, porazili všechny ploty, rozbili drobné domácí nářadí a rozházeli trosky ubohého majetku těch dvou tak dokonale kolem dokola, že některé věci ležely až tisíc kroků daleko od chat. Nakonec vyrvali zasazené stromy a vyloupili zásobárnu. Řádili hůře než Tataři.

Když se oba postižení vrátili a viděli, co se tu stalo za jejich nepřítomnosti, vzali zbraně a vydali se za zločinci s úmyslem utkati se s nimi, ačkoli byli jen dva proti třem. Ale náhoda řídila věci moudřeji. Cestou se minuli, a když je ti dva hledali v lesích, dorazili tři pachatelé do svého obydlí v hradu.

Vrátili se tam jako vzteklá zvířata. Byli rozjařeni provedenou prací a zlostí, že oba Angličany nezastihli. Jejich podezření je nutilo jíti k Španělům a říci jim, co si myslí. Zároveň se jim přiznali chvástavě ke všemu, co spáchali. Jeden z nich si dokonce dodal odvahy, skočil k jednomu ze Španělů, jako by byl klukem, s nímž si hraje, strhl mu klobouk s hlavy, zamával jím a vysmál se mu, řka posměšně: "Ach, vy páni Španělé, však my zatočíme také s vámi, nezlepšíte-li své chování!"

Oslovený byl tichý a zdvořilý člověk. Nevynikal postavou, ale byl statečný, dobře rostlý a velmi silný. Díval se chvíli upřeně na mluvku, a poněvadž neměl v ruce zbraň, přistoupil k němu a jedinou ranou pěstí jej srazil k zemi jako dobytče na porážce. Druhý darebák, jenž stál za ním, vypálil okamžitě ránu z bambitky po Španělovi, ale chybil o vlas. Rána proletěla těsně podle hlavy a poranila bolestné ucho. Španěl silně krvácel, a proto se domníval, že je raněn tíže, než tomu skutečně bylo. Ačkoli byl ještě před okamžikem úplně klidný, propadl nyní hněvu a chtěl útočníka zastřelit pistolí, kterou vytáhl z opasku muže ležícího na zemi. Nicméně neučinil to, neboť jeho druhové, meškající právě v jeskyni, slyšeli výstřel, viděli vše, co se stalo, a nyní volali, aby nestřílel. Pak přiběhli, zmocnili se obou zločinců a vzali jim zbraně.

Nyní viděli odzbrojení výtržníci, že proti sobě popudili jak Španěly, tak i své někdejší druhy, a rychle vystřízlivěli. Mluvili pokorněji a prosili Španěly, aby jim vrátili zbraně. Ale ti nezapomínali na nepřátelství mezi oběma skupinami Angličanů, odmítli a řekli jim, že zbraní vůbec nepotřebují, jestliže opravdu chtějí žíti v míru. Zbraní nedostanou, dokud se nevzdají všech myšlenek na pomstu a dokud nenapraví všechny škody, které spáchali.

Když darebáci nepochodili, přestali se přetvařovati. Nebyli o nic přístupnější rozumným radám než rozumným činům a odešli, vybíjejíce svou zuřivost křikem a kletbami. Vyhrožovali kdekomu, ačkoli neměli zbraní. Španělové však jim dali výstrahu a varovali je před každým pokusem poškoditi plantáže anebo dobytek. Jestliže se dopustí čehokoli proti jejich majetku, budou zastřeleni jako vzteklí psi anebo oběšeni na nejbližším stromě. Ani tyto vážně míněné hrozby však je nezastrašily a trojice odcházela, zuříc a spílajíc a slibujíc hroznou pomstu.

Sotvaže odešli, vrátili se ti dva, jimž byl zničen majetek. Zuřili také, což bylo samozřejmé, uvědomíme-li si ztrátu, kterou utrpěli. Španělové je skoro ani nenechali domluvit a již sami vypravovali rozčileně příhodu, kterou zažili oni s třemi dobrodruhy. Stěží pochopíme, jak je možné, aby tři lidé naháněli dvanácti mužům takovou hrůzu, a to beztrestně! Španělé jimi pohrdali, a když je odzbrojili, posmívali se jejich hrozbám, ale oba Angličané se rozhodli zakročiti proti nim, nechť je při tom očekávají jakékoli obtíže.

Avšak Španělové jim zabránili tento úmysl provést. Poněvadž je odzbrojili, nemohou připustit - jak pravili - aby je kdokoli pronásledoval se zbraněmi v rukou, a vážený muž, který byl jejich vůdcem, dodal: "Postaráme se, aby se také vám dostalo práva, svěříte-li nám hájení svých zájmů, a po tomto slibu jsem přesvědčen, že proti nim nepoužijete zbraní, leč v sebeobraně."

Angličané souhlasili toliko velmi neradi, ale konečně se smířili s návrhem Španělů a zůstali u nich ve srubu, ježto jejich obydlí bylo zničeno. Uplynulo několik dní. Pátého dne šel velitel Španělů s dvěma muži podél potoka k lesíku a tu najednou spatřil tři unavené a vyhladovělé vyvržence. Přišli k němu a prosili zkroušeně, aby je opět přijal do srubu. Španěl svolil a brzy je přinutil po dobrém, aby postavili chaty svých krajanů, jednu stejnou a druhou trochu větší, než byla ta, kterou strhli, aby oplotili pozemek, zasázeli nové stromky, slovem, aby vše, co zničili, uvedli opět do pořádku jaký tam vládl, než tuto malou usedlost zpustošili. Tři vyvrženci pracovali pilně, neboť dostali mnoho zásob i potřeb. Tato práce na ně měla blahodárný vliv, neboť se zdálo, že se naučili pořádku a vzdali se úplně svých mstivých záměrů. Celá společnost žila od toho dne v značně příjemném vztahu a všichni se radovali. Ti tři chlapíci ovšem pracovali stále ještě neradi a z donucení, ale tu a tam přece jenom něco vykonali. Když uplynul měsíc a žádná výtržnost neporušila soužití mužů, dali se Španělé obměkčiti, vrátili třem Angličanům zbraně a dovolili jim chodit kamkoli se jim zlíbilo.

Od té chvíle však bylo po klidu a spokojenosti. Nevděční lidé byli zase tak nepříjemní jako předtím, chovali se odbojně a drze, a kdo ví, jak by se vše bylo vyvinulo, kdyby se nebyly přihodily události, pro něž všechen soukromý hněv musil ustoupit a lidé byli donuceni semknouti se, aby zachovali vlastní život.

Jedné noci náčelník Španělů procitl a pocítil jakýsi vnitřní neklid. Ležel tiše a přemítal, ale když po delším bdění nemohl usnout a nepokoj stále vzrůstal, vstal a šel se podívat před srub. Noc však byla temná a on viděl málo anebo nic. Mimo to stromy nedovolovaly rozhled a tichá hvězdnatá noc mu nedávala nejmenší příčiny k nepokoji. Vrátil se tedy na lože, ale opět jej

posedl dřívější neklid a nemohl spát. Hluk, který způsobil, vstávaje a chode po místnosti, probudil druhého Španěla. Na otázku, kdo se tu prochází, náčelník odpověděl a přiznal se ke svému neklidu.

"Jste opravdu neklidný?" tázal se druhý Španěl a dodal: "Takové věci nesmíte podceňovat, věřte mi, že se tu kolem nás děje cosi nekalého." Ztichl a pak bez přechodu vyhrkl nedůvěřivou otázku: "Kde jsou ti tři Angličané?"

"Ve svých chatách," odvětil náčelník a podotkl: "Jsou neškodní, spí." Španělé totiž po poslední vzpouře bydlili v hlavním srubu a nyní postavili třem Angličanům chaty opodál tak, aby nemohli nikoho zákeřně přepadnouti.

"Inu," podotkl opět Španěl, "ale trochu pravdy přece jen na takovém tušení je, vím to z vlastní zkušenosti. Pojďte, vyjdeme ven a podíváme se po okolí."

Vyšli ze srubu a vstoupili až na vrchol pahorku, kam jsem tak často chodíval. Poněvadž však byli silní a nežili na ostrově sami jako já, nedbali příliš opatrnosti, nepoužili žebříku a nevytáhli jej za sebou, nýbrž obešli bezstarostně lesík a zastavili se na jeho cípu. To, co viděli, je překvapilo. Opodál, nikoli však příliš daleko, uzřeli světlo jakéhosi ohně a brzy k nim dolehly hlasy několika mužů. Zdálo se, že mluví mnoho lidí najednou. Náčelník i jeho průvodce běželi ihned do srubu, vzbudili všechny spáče a vypravovali jim o přímém nebezpečí, které jim hrozí. Nepodařilo se jim však ani jednoho příměti, aby zůstal na loži a nechodil ven. Všichni do jednoho vyběhli a chtěli se podívat, jak se věc má.

Za noční tmy jim nic nehrozilo a mohli se do syta vynadívat na tři táborové ohně, planoucí nepříliš daleko od sebe. Viděli také, že kolem ohňů je mnoho nepřátel. Toto poznání je znepokojilo, a když shledali, že se tmaví domorodci rozptýlili po celém břehu, nepochybovali, že dříve nebo později naleznou jejich osadu anebo některé jiné místo, podle něhož poznají, že ostrov je obydlen. Báli se také o svá stáda koz, neboť kdyby je divoši objevili a odehnali, hrozila by jim smrt hladem. Poslali proto nejdříve tři muže, aby ještě před rozedněním zahnali kozy do velkého údolí, kde byla jeskyně, a aby zvířata skryli, kdyby bylo třeba, do bezpečného úkrytu ve skále.

Po dlouhém přemýšlení poslali starého divocha, Pátkova otce, na výzvědy, neboť chtěli věděti, proč sem tito Indiáni přišli a co mají za lubem. Starý muž se podjal ochotně svého úkolu. Svlékl se do naha, aby se přizpůsobil těm na břehu, a odkvapil. Asi za dvě hodiny se vrátil se zprávou, že dlel nepovšimnut mezi nimi. Zjistil, že to jsou dvě tlupy, náležející dvěma různým kmenům válčícím spolu. Obě strany zajaly v nedávných bojích zajatce a pouhou náhodou přistály obě skupiny na témž ostrově, aby oslavily vítězství. Mé když příslušníci kmenů viděli, že se tu opět sešli, zmizela všechna radost a divoši se opět hotovili k boji. Jakmile nastane úsvit, dají se asi do sebe. Nic nenasvědčovalo tomu, že by tušili přítomnost jiných lidí na ostrově. Nevěděli nic a byli přesvědčeni, že tu jsou sami. Pátkův otec ještě nedopověděl svou zprávu a obě skupiny divochů se vrhly na sebe v divokém boji. Neobyčejný rámus, který tropily, dokazoval, jak vážně a krvavě míní svůj zápas.

Pátkův otec uváděl mnoho důvodů pro to, abychom zachovali klid a zůstali tiše v úkrytu. Řekl Španělům i Angličanům, že jim nic nehrozí, setrvají-li nečinně v bezpečné vzdálenosti. Divoši se prý pobijí a ti, kteří zbudou, odplují co nejdříve. Ale marně jim domlouval; zejména Angličané nedali na jeho slova, neboť jejich vrozená zvědavost byla mnohem silnější než jejich opatrnost. Nakonec je nikdo neudržel, vyběhli na pahorek a dívali se na boj. Nezůstali

ovšem státi před lesíkem, nýbrž skryli se přece jen obezřetně za prvními řadami stromů, kde byli, jak se domnívali, neviděnými svědky zápasu. Pozdější události však nám ukázaly, že neunikli zrakům divochů.

Bitva byla velmi prudká, a chceme-li věřit vypravování Angličanů, mezi divochy bojovalo několik opravdu udatných a lstivých bojovníků, jichž ducha nemohla zlomiti ani těžká poranění. Zápas trval dvě hodiny a pak teprve mohli Angličané uhodnout, která skupina bojovala vítězně. Zástup obrácený zády k nám začínal konečně ochabovat a v další čtvrthodině se někteří jednotlivci dali opravdu na útěk. Možnost, že prchající naleznou nás srub, nás poděsila, a proto jsme ihned musili jednat, abychom se zabezpečili před prozrazením. Postavili jsme se ozbrojeni před ohradu, a kdyby divoši utíkali do lesíka, vyjdeme jim vstříc a zneškodníme je tak, aby se nikdo nemohl vrátit na pobřeží a podat zprávu o nás. Chtěli jsme je zabíti meči nebo sraziti pažbami mušket. Stříleti bylo zakázáno, ježto každá rána by je na nás byla upozornila.

Stalo se přesně to, co španělský velitel očekával. Tři muži z přemožené skupiny prchali k potoku, přepluli jej a vběhli přímo k obydlím, nevědouce ani, kam běží. Hledali toliko úkryt v hustém lese a ten byl před srubem Španělů. Náčelník však měl dobré srdce a nedovolil ani, aby tito tři uprchlíci byli zabiti. Poslal tři své lidi na pahorek a nařídil jim, aby divochy zaskočili a zajali živé, což se brzy stalo. Zbytek poraženého kmene utíkal ke kanoím. Tak poplach minul a Španělé měli opět ostrov pro sebe. Po této události neviděli divochy několik let.

Když obě bojující skupiny, poražená i vítězná, odpluly z ostrova, šli se Španělové podívat na bojiště. Tam nalezli třicet dva mrtvé. Někteří byli zabiti dlouhými šípy, ale většinou zemřeli po hrozných ranách, zasazených těžkými dřevěnými šavlemi, jichž patnáct až dvacet zůstalo ležet na bojišti. Také nalezli mnoho luků a ozdobných šípů.

Jak jsem pravil, Španělé zajali tři mladé, veselé a silné chlapíky a učinili z nich své sluhy. Naučili je pracovat a divoši se osvědčili.

Všichni běloši na ostrově se nyní spřátelili, neboť společné nebezpečí je účinně smířilo a semklo. Uvažovali také poněkud důkladněji o svém postavení. Nejdříve se chtěli odstěhovat se vším všudy na vzdálenější břeh, neboť předpokládali, že netrpí tak často nájezdy divochů. Zdálo se jim, že by tam byli bezpečnější, dobytek i obilí by tam bylo lépe chráněno a podmínky životní tam zajisté byly stejně příznivé jako zde. Ale pak po dlouhém rokování rozhodli, že nepřenesou svá obydlí jinam, neboť předpokládali, že jednou přece jen opět přijedu na ostrov, a kdyby se odtud odstěhovali, mohl bych se domnívati, že navždy odešli s této pevniny. Doufali také, že jednou někoho pošlu, aby je vyhledal, a tu chtěli, aby je můj posel nalezl na popsaném místě.

Toliko obilí a dobytek odeslali do údolí, kde byla má jeskyně. Tam byla dobrá půda a hodila se k pastvě i setbě. Nakonec však obdělali jen malé pole a poslali tam jen část svého dobytka. Soudili správně, že kdyby Indiáni nalezli jednu osadu a vyplenili ji, zbylo by jim stále ještě dosti zásob ve druhé, ať už by to byla kterákoli. Z opatrnosti neřekli nikdy těm třem zajatým divochům o plantáži založené v údolí a neprozradili jim, že tam chovají dobytek. Také jeskyni zatajili, neboť ta by jim byla mohla kdykoli poskytnouti bezpečný útulek. Do ní odnesli dva soudky prachu, který jsem jim poslal, než jsem odjel. Rozhodli se tedy, že své bydliště nezmění, ale zároveň si umínili, že srub lépe zastřou a skryjí pohledům náhodných návštěvníků ostrova. Proto zasázeli nové řady stromů - tak jako jsem já kdysi zasázel kolíky,

které za ten čas vypučely a dosáhly objemu mužského stehna - daleko před vchodem a zbytek prostranství vyplnili stromovím tak, že mezi starou ohradou a palisádou nebylo místečka, kde by někdo mohl přistáti, anebo znamení, že tu někdo bydlí. Také mezi stromy, které jsem já sázel, vysadili mladé štěpy a za několik let stála před srubem palisádová překážka široká pět set kroků a tak hustá, že se jí sotva prodral drobný psík.

To však jim nestačilo. Vlevo, vpravo od srubu, na pahorku i u potoka postupovali stejně. Nikde nenechali cestu ani pro sebe, a když někdo chtěl vyjít ze srubu do vnitra ostrova, musil šplhat po žebříku, který stál na svahu pahorku. Když odnesli žebřík, nemohl nikdo ven ani dovnitř.

Tak žili dva celé roky v úplné odloučenosti a divochy ani nezahlédli. Jen jednou vznikl nepokoj pro dvacet divošských člunů, plujících mimo ostrov. Španělé vzbouřili celou posádku, ale poplach byl zbytečný. Čekali připraveni den a noc marně, neboť divoši pluli dále a vůbec se u ostrova nezastavili. Jednotvárnost života porušila brzy nepříjemná příhoda, vyvolaná třemi vzpurnými lodníky. Jeden z nich, takový bouřlivák, rozzlobil se kdysi na jednoho z Indiánů, které po šarvátce na pobřeží zajali. Chlapík nevykonal svou práci tak, jak mu jeho pán poručil, a vzpouzel se poněkud, když mu lodník činil výtky. Angličan se rozzlobil a vrhl se na ubohého Indiána se sekerou v ruce, chtěje ho zabít. Kterýsi Španěl viděl, jak ťal divocha do ramene, když mu sekera, namířená na hlavu, uklouzla, a běžel ihned k surovému námořníkovi, aby mu zabránil spáchati tuto vraždu. To však surovce ještě více rozzuřilo. Nyní ťal sekerou po Španělovi a přísahal mu, že jej zabije. Muž se vyhnul ráně a lopatou, kterou držel v ruce, srazil násilníka k zemi. Druhý Angličan běžel svému druhovi na pomoc, načež se další ošklivé půtky zúčastnili ještě dva Španělové a třetí anglický námořník. Nikdo neměl střelné zbraně při sobě, kromě tohoto třetího rváče. Ten nyní namířil, vystřelil a poranil oba Španěly. Tato bitka způsobila zmatek v celé osadě bělochů. Španělé se zmocnili tří Angličanů a zavřeli je. Ti lidé byli tak nepokojní, násilní, bouřili se tak často a vyznamenávali se takovou leností, že je nikdy nikdo neviděl pracovat; propadali zuřivosti. Nikdo nevěděl, co s nimi. Byli záškodníky a život všech, kteří s nimi musili žíti, byl ohrožen.

Španělský náčelník pravil, že by je pověsil, kdyby byli jeho krajany, neboť všichni náčelníci jsou povinni chrániti společnost. Ti pak, kteří ohrožují bezpečnost lidí, musí býti odstraněni. Ale poněvadž nechce vynášeti soud nad příslušníkem jiného národa, žádá jejich krajany, aby je odsoudili sami.

Jeden ze dvou poctivých Angličanů odmítl tento úkol, řka, že by je musili bezpodmínečně odsoudit k smrti. Tito tři muži jim totiž navrhli, aby se všichni společně vzbouřili, postavili proti Španělům a zabili je ve spánku. Oba Angličané i Španěl, který zachránil Indiánovi život, chtěli jednoho z výtržníků pověsiti na výstrahu ostatním. Ale náčelník se stále bránil takovému rozuzlení a konečně přesvědčil i ostatní, že by nebylo lidské, kdyby se dopustili takového činu, byť i odsouzený byl zločinec, který si oprátku dávno zasloužil. Uvažovali tedy, co mají učiniti, aby těm třem násilníkům zabránili páchat nové zlo, a jakých prostředků mají užít, aby odvrátili nebezpečí od celé společnosti. Po dlouhé při se dohodli, že je odzbrojí a vyloučí ze společnosti osadníků. Nechť žijí sami v jiné části ostrova a nechť konají, co se jim zlíbí. Žádný Španěl ani Angličan se s nimi nemá v budoucnosti stýkat, nikdo s nimi nesmí mluvit a těm třem se zakazuje přibližovat se na dostřel k místům, kde osadníci bydlí anebo právě meškají. Jestliže se dopustí jakékoli výtržnosti, spálí-li anebo zkazí-li zrno, setbu, ploty, chaty, anebo zabijí-li dobytek některého osadníka, budou ihned odsouzeni k smrti a popraveni.

Náčelník přemýšlel o tomto rozhodnutí, načež se obrátil k druhým dvěma Angličanům a pravil: "Nesmíme zapomenout, že uplyne mnoho času, prve než tito lidé sklidí po prvé ovoce své práce a první obilí svého pole. Zemřeli by hladem, kdybychom jim nepomohli. Musíme je zaopatřiti nejnutnějšími potravinami a životními potřebami."

Tři psanci tedy obdrželi na jeho přímluvu tolik obilí, aby jim vydrželo osm měsíců, dostali semeno k zasetí, čtyři kozy dojnice, čtyři kozly a šest kůzlat. Sekery, kosy, širočinu a jiné nástroje hospodářské a řemeslnické obdrželi teprve tehdy, když odpřísáhli, že jimi nikdy nenapadnou člověka.

Po tomto vyloučení ze společnosti slušných lidí odešli vzdorovitě a vzpurně, jako by se jim nechtělo. Ale poněvadž viděli, že všichni jsou proti nim a nikdo pro ně, odešli konečně, tvrdíce, že jdou vybrati místo, kde se usadí. Na cestu dostali trochu zásob, ale žádné zbraně. Pátého dne se vrátili pro potraviny a oznámili náčelníkovi, kde se utáboří. Zvolili nejvzdálenější severovýchodní část ostrova a volili dobře, neboť půda v té končině se hodila pro pole i plantáže. Brzy si postavili dvě chaty pod návrším, porostlým se tří stran hustým lesíkem. Bylo tedy třeba osaditi ještě čtvrtou stranu a nikdo nebude v tomto háji hledati lidské obydlí. Než odešli, žádali ještě několik kozích koží na lůžka a několik pokrývek. Náčelník jim dal vše, co chtěli, a když slíbili, že nepoškodí hospodářství ostatních osadníků, obdrželi sekery, nože a jiné nezbytné nástroje. Slovem, měli vše od hrachu, ječmene a rýže k setbě až k lucernám a oděvům. Toliko zbraně a střelivo nedostali.

V tomto vyhnanství žili šest měsíců. Sklidili první úrodu, ovšem jenom nepatrné množství, neboť z lenosti obdělali jen malý kousek půdy. Pak nastala doba dešťů a tři vyhnanci se měli postarati o nádoby a suché přístřešky pro výsledky své práce. Ale oni neuměli zhotovit nádoby, nařezat prken a postavit zásobárny z cihel anebo z kamene. Hrozilo jim nebezpečí, že se sklizené zrno zkazí, a toto vědomí je učinilo povolnějšími. Jednoho dne přišli do srubu a prosili Španěly, aby jim pomohli. Ti jim rádi vyhověli a za čtyři dny vyhloubili v úbočí prostornou jeskyni, v níž psanci ukryli obilí a ostatní zásoby před deštěm.

V tomto odloučení od ostatních žili asi tři čtvrti roku. Dařilo se jim a dobré bydlo je začínalo ponenáhlu pálit. Pracovitý život je unavoval, a když přemýšleli, musili si říci, že nemají nadějí na zlepšení svého postavení. Na ostrově musili pracovat, jestliže chtěli žíti, ale oni chtěli žíti bez práce a proto se kteréhosi dne rozhodli, že odplují na pevninu, přepadnou nějakou osadu domorodců a zmocní se zajatců. Ty pak přivezou na ostrov a donutí je pracovati pro ně jako otroky.

Neváhali dlouho. Jednoho jitra stáli před srubem Španělů a žádali velmi pokorně, aby je náčelník vyslechl Když je obyvatelé vpustili a projevili ochotu vyslechnouti jejich stížnosti nebo přání, zatvářili se ještě zkroušeněji a říkali, že jsou unaveni tímto způsobem života, že si nedovedou nic vyrobiti a že jistě zemřou hladem, poněvadž jim nikdo nepomůže. Kdyby jim Španělové půjčili jeden z těch člunů, v nichž připluli, a kdyby jim dali zbraně a střelivo, odpluli by s ostrova na pevninu a nikdy by se sem už nevrátili. Tím by posádce srubu odpadla nepříjemná nutnost zásobovati je nadále potravinami a jinými předměty. Osadníci byli rádi, že se jich zbaví, ale přesto jim důtklivě domlouvali, upozorňujíce je na nebezpečí, které jim hrozí, ba říkali jim dokonce, že půjdou vstříc jisté záhubě. Ale tři psanci naléhali dále a prohlásili, že odplují, i když nebudou míti zbraně.

Náčelník je ochotně ujistil, že jim vydá dostatečné množství zbraní, jestliže jsou opravdu rozhodnuti opustit ostrov. Nemohou přece plouti do neznáma bez možnosti sebeobrany. A

opravdu, z malé zbrojnice ostrovní osady obdrželi dvě muškety, jednu bambitku, šavle a tři sekery. Mimo to dostali člun naložený potravinami pro jednoměsíční plavbu. Španělé jim napekli chleba, dali jim mnoho kozího masa, velký koš sušených hroznů, sud pitné vody a kůzle, aby měli i později čerstvé maso. Pak vypluli ti tři pošetilci odvážně na cestu dlouhou nejméně čtyřicet mil. Stožár jejich člunu, vyrobený z dlouhého bidla, nesl plachtu, sešitou ze čtyř kozích kozí, a když v se člun dobrodruhů odpoutal od břehu, volali za nimi všichni Španělové i zbylí dva Angličané "Bon Veyajo", což znamená "šťastnou cestu" - a doufali, že je už nikdy neuvidí.

Osadníci si často libovali a pochvalovali příjemný a pokojný život, který na ostrově po odchodu tří bouřliváků zavládl. Všichni si oddychli a nikomu ani ve snu nenapadlo, že by se ti tři jednou mohli vrátit. Avšak tu najednou, z ničehož nic, spatřil Angličan, pracující na poli, tři ozbrojené muže, nesoucí pušky na ramenou a kráčející přímo k němu. Muž nechal všeho a utíkal do srubu, kde vykládal náčelníku Španělů, že cizí ozbrojenci přistáli na ostrově. Nevěděl, kolik jich je, ale myslil, že všem obyvatelům hrozí nebezpečí. Španěl chvilku poslouchal a pak pravil: "Jak to, že nemůžete říci, odkud jsou? Jsou to jistě divoši."