Po inkoustu došly lodní suchary. Hospodařil jsem jimi tak lakotně, že mi vydržely celý rok. Dopřál jsem si jediného sucharu denně a přesto jsem žil déle než rok, aniž jsem vzal chléb do úst. Teprve potom jsem si upekl vlastní pečivo. Šatstvo rovněž rychle chátralo a prádlo jsem již dlouho neměl, až na několik strakatých košil z kufrů námořníků. Ty jsem však pečlivě opatroval, neboť jsem často nemíval na těle nic jiného než košili. Takové horko tu panovalo! Mimo obleky po námořnících jsem měl ještě tři tucty košil a několik námořnických plášťů, příliš teplých pro toto zeměpisné pásmo. V takovém podnebí jsem ovšem nepotřeboval vůbec obleků, ale nahý jsem pro přílišný žár také nemohl chodit. Často jsem si spálil kůži tak, že mi naskákaly puchýře, ale když jsem chodil v košili, vzduch mi ji vzdouval a příjemně chladil. Bývalo mi mnohem chladněji než bez ní. Rovněž jsem nesměl vyjíti bez čepice nebo klobouku. Paprsky, dopadající z nadhlavníku kolmo na lebku, způsobovaly mi prudké bolesti hlavy.

Za těchto podmínek jsem musil udržovati v pořádku alespoň těch několik hadříků, které mi zbývaly. Největší šetrnost a péče však nepomohly; kabáty, které jsem měl, rychle se měnily v díry přidržované k sobě několika vetchými vlákny a nyní jsem se pokoušel zhotoviti si nové z plášťů a jiného šatstva po mrtvých plavcích. Věnoval jsem se tedy krejčovskému umění, lépe řečeno hrozné fušeřině, neboť se mi podařilo ušíti neuvěřitelné věci, ale nic, co by se podobalo oděvu. Konečně jsem přece ušil několik nových kazajek a doufal, že mi vydrží. O kalhoty jsem se pokusil až později.

Poněvadž jsem schovával a vydělával kožišiny všech ulovených zvířat, měl jsem jich nyní značnou zásobu. Některé se ovšem nehodily k ničemu, ježto jsem je nechal příliš dlouho vypnuté na hůlkách na slunci, ale jiné byly docela dobré. Nejdříve jsem si vymyslil čepici na hlavu a ušil ji tak, aby chlupy byly venku a déšť po nich hladce stékal. Osvědčila se a později jsem si ušil celý kožišinový oděv, kabátec i kalhoty, otevřené po stranách až ke kolenům. Vše bylo tak volné, že to na mně jen viselo, ale musíte si uvědomit, že jsem potřeboval šatů, do kterých zafukoval vánek a chladil mě, ale nikoli opravdových kožišin jako za polárním kruhem. Uznávám, že jsem byl špatný tesař, zároveň však musím říci, že jsem krejčovinu hudlařil ještě více. Při vší nedokonalosti osvědčily se mé výrobky dobře za vedra i v dešti. Kožišiny s chlupy ven zadržovaly všechnu vodu a nepromokl jsem ani v největších lijácích.

Konečně jsem chtěl míti slunečník a také na něj jsem vyplýtval mnoho důvtipu i práce. Videi jsem v Brazílii dělnice vyrábějící slunečníky a zdálo se mi, že to umím také. Žil jsem skoro na rovníku a takové ochrany jsem nezbytně potřeboval jak pro slunečné, tak i pro deštivé dny, neboť jsem trávil většinu času pod širou oblohou. Pokazil jsem mnoho koží a rákosu, než se mi podařilo zhotoviti první slunečník, který se ihned nerozpadl a nezlomil se. Ale konečně jsem přišel na vtip celé věci a pořídil si několik deštníků, které neodpovídaly mému vkusu pokud šlo o krásu, ale vyhovovaly velmi dobře svému poslání. Nejvíce práce mi dal mechanismus pro zavírání a otevírání. Jeden slunečník jsem zhotovil tak, že jsem jej mohl otevřít, ale nikoli zavřít, a jiný obráceně. Konečně se mi podařilo odstranit i takové maličké závady a jednoho dne jsem měl nad hlavou slunečník, který hrál tisíc kousků. Mohl jsem jej otevřít i zavřít, chránil mne před sluncem i deštěm, byl lehký i pevný a odvracel ode mne nejprudší sluneční žár i největší průtrž mračen. Pod ním jsem nikdy nezmokl.

Tak jsem žil pohodlně a odevzdán do vůle Boží. Pět let se mi nepřihodilo nic pamětihodného. Nezměnil jsem ani místo pobytu, ani způsob života. Zabýval jsem se setbou a sklizní, sušením

hroznů a vymíláním mouky a staral se, abych měl vždy aspoň na rok zásob rýže a ječmene. Tyto práce se řídily podle ročních dob. Kromě toho jsem stavěl lodici a kopal strouhu šest stop širokou a čtyři stopy hlubokou, kterou jsem naplnil vodou, abych po ní mohl dopraviti člun k pobřeží, vzdálenému asi osm set metrů. První člun, který jsem zhotovil, byl tak ohromný, že jsem jej nikdy nedovlekl k vodě a nyní ležel tam, kde jsem jej hloubil, jako připomínka, abych po druhé jednal moudřejí.

Druhá perigua byla příliš malá a neodpovídala mému záměru plouti k "terra firma" přes mořské rameno široké nejméně šedesát kilometrů. Nedostatečnost této loďky pomohla rozbíti všechny mé cestovatelské plány a nyní jsem se jich vzdal nadobro. Ale když jsem měl člunek, chtěl jsem na něm alespoň obeplouti ostrov, zvláště také proto, že má první výzkumná cesta na vzdálené pobřeží mi tolik prospěla a obohatila mě. Přál jsem si prozkoumati ještě jiné části ostrovních břehů. Myslil jsem tedy toliko na příští plavbu kolem ostrova.

Chtěje postupovati moudře a rozvážné, vztyčil jsem v lodici nevelký stožár a vytáhl naň plachtu zhotovenou z kusu lodní plachtoviny, jíž jsem měl dosti. Přizpůsobil jsem rozměry stožáru i plachty rozměrům lodice, potom jsem vyplul na zkoušku a shledal, že má plachetka pluje velmi dobře. Na obou koncích člunu jsem udělal skřínky pro zásoby a nezbytné nástroje. Tam jsem schoval také střelivo, nějakou bambitku a jídlo, slovem věci, které jsem musil chránit před působením vody. Pušku jsem vložil do mělkého žlabu, který jsem zvlášť vyřezal ve stěně a přikryl víkem.

Deštník jsem připevnil na zádi nad kormidelní páku jako stinidlo, aby mě chránil před sluncem. Takto vypraven, podnikl jsem několik kratších výletů podél pobřeží, ale na otevřené moře jsem se nikdy neodvážil. Touha spatřiti jednou celý obvod mého království přemohla posléze všechny moudřejší úvahy a vydal jsem se na cestu. Uložil jsem do člunu dva tucty rýžových placek, několik chlebů, hrnec dušené rýže, lahvičku rumu, půl pečené kozy, střelný prach a kulky. Vzal jsem s sebou také dva námořnické pláště, jeden proto, abych se naň v noci položil, a druhý na přikrytí.

Můj kalendář pravil, že je šestého listopadu v šestém roce mého panování - anebo líbí-li se vám to lépe - mého zajetí na ostrově. Vyplul jsem ze zátoky pod srubem a záhy jsem si řekl, že má cesta kolem ostrova bude mnohem delší, než jsem předpokládal. Ostrov není velký, ale jeho východní pobřeží je potrháno a zvrásněno nesčetnými výspami a skalisky, z nichž některá sahají až dvě míle daleko do moře. Jedny strmí nad hladinu a jiné, ty nebezpečnější, se skrývají zrádně pod vodou. Když jsem chtěl obeplouti takový výběžek, musil jsem kormidlovat často hodně daleko do moře.

Jakmile jsem spatřil skály těchto břehů, chtěl jsem se vzdáti svého úmyslu, nevěda, jak daleko do moře musím zabočiti. Pochyboval jsem také, že se z těchto zajížděk na širý oceán vrátím živ a zdráv. Hodil jsem tedy kotvu na dno, ozbrojil se ručnicí a šel na břeh, kde jsem vystoupil na dosti vysoký kopec, odkud jsem uviděl celý tento cíp ostrova jako na dlani. Řekl jsem si: "Vždyť to není tak nebezpečné! Odvážím se!" A odvážil jsem se opravdu.

S kopce jsem spatřil silný vodní proud, ženoucí se k východu a dotýkající se skoro cípu ostrova. Tomu jsem se musil vyhnouti, neboť mě mohl snadno odnésti na širé moře a to bez naděje na návrat. Na druhé straně výběžku jsem spatřil rovněž mořský proud. Ten však se nikde nedotýkal břehů a vytvářel četné menší protiproudy s malými víry.

Kotvil jsem dva dny na místě, protože dul silný vítr proti zmíněnému proudu a vytvářel tu široký zpěněný průlom do moře. Nemohl jsem se tedy držeti břehů právě pro tento nebezpečný větrný pytel, který odsával plovoucí předměty od břehu; nemohl jsem ani vyplouti na širé moře, neboť tam bych se byl stal hříčkou vírů.

Třetího jitra se moře i vítr uklidnily a odvážil jsem se plavby. Připomínám již napřed, že jsem odstrašujícím příkladem pro všechny zbrklé a nezkušené kormidelníky, neboť sotva že jsem doplul na konec výběžku, zmítal se člunek v syčícím varu hlubokých vod, připomínajících převalování vln pod velkým mlýnským jezem. Lodice letěla po divoké hladině tak ztřeštěně, že jsem se mohl jenom držet jejího lubu, abych nevypadl. Na řízení lodi anebo na kormidlo jsem vůbec nemyslil, až když jsem zpozoroval, že mne proud unáší stále dále a dále do moře, od zpětného proudu po levici. Ani vítr mi nepomáhal. Již jsem myslil, že skončím tuto pouť na mořském, dně, neboť proud obtékal ostrov dvěma rameny po obou stranách a spojoval se daleko v širém moři na východě. Jakmile se mne zmocní, zazené mě a nikdy se mi nepodaří vrátiti se. Prozatím jsem neviděl východiska. Moře mě neohrožovalo přímo, neboť hladina zářila neporušeným klidem až k dalekým obzorům, ale potraviny a pitná voda mi dojdou, než se naději. Pak zemřu vysílením. Měl jsem ovšem želvu, kterou jsem před odplutím nalezl na břehu a hodil do lodice, měl jsem dva džbány pitné vody a trochu jídla, ale co to znamená tváří v tvář nekonečnému oceánu, v němž člověk může plout tisíce mil, aniž narazí na ostrov nebo na pevninu? Nyní jsem se díval na svůj osamělý a liduprázdný ostrov jako na nejpříjemnější místo pod sluncem, a všechno štěstí, po němž mé srdce prahlo, soustřeďovalo se v přání, přistáti opět ve staré říční zátoce a vystoupiti na její zelené břehy.

Žíly mi nabíhaly, jak úporně jsem pádloval, a mé síly se vyčerpávaly marným úsilím udržeti člun v tišině mezi oběma proudy. Když se blížilo poledne, ucítil jsem na rozpálené tváři slabounký větřík vanoucí od jihojihovýchodu. Nevíte, jak mě potěšil a jakou radost mi způsobil za půl hodiny, když zesílil a proměnil se v pěkný, vydatný, spásonosný vítr! Zatím však mé moře odneslo daleko od břehu. Ale ulevilo se mi. Vztyčil jsem ihned stožár, napjal plachty a zamířil k severu, usiluje o to, abych vyplul z proudu směrem severozápadním. Za následující hodinu jsem se již houpal v tiché vodě asi míli od břehu a brzy jsem přistál na pevné zemi, kde mi nehrozil žádný záludný proud.

Na břehu jsem děkoval na kolenou Bohu za toto zachránění a sliboval svatosvatě, že vyženu z hlavy všechny úmysly odplouti v tak nepatrném člunu na kteroukoli pevninu. Nyní jsem se také bezstarostně občerstvil ze zásob, které jsem měl v lodici, potom jsem ji dopravil do malé zátoky, kterou jsem nalezl v klidném lesíku, a uložil se ke spánku, vyčerpán jsa plavbou, unaven, ale šťasten.

Jitřní chlad mě probudil. Sotvaže jsem si uvědomil, kde jsem, trýznila mě rozpačitá otázka, jak se dostanu domů. Na moře se mi nechtělo, ježto mi v kostech ještě vězel všechen včerejší strach. Ale pak jsem se zastyděl sám před sebou, vystrkal odvážně člun ze zátoky a plavil se na východ těsně podél břehu tak dlouho, až jsem nalezl asi míli širokou zátoku, zužující se ponenáhlu do ústí potoka. Tam jsem objevil vhodný přístav a koutek podobný doku, schválně připravenému pro mou lodici. Povytáhl jsem ji trochu na břeh, zajistil ji proti přílivu a šel se podívat, kde asi jsem.

Přeplul jsem jen o několik set kroků místo, k němuž jsem dorazil na první výzkumné cestě napříč ostrovem. Vzal jsem tedy z člunu jenom pušku a slunečník, neboť ovzduší se tetelilo žárem, a po celodenní pouti, která se mi po takové plavbě zdála pohodlnou procházkou, jsem dosel do besídky v údolí, kde jsem nalezl vše v nejlepším pořádku.

Přelezl jsem plot, ulehl do stínu k odpočinku a brzy jsem spal, jako když mě do vody hodí. Ale řekněte nyní sami, jaké pocity byste měli v mém postavení, jak byste se polekali, kdyby vás náhle někdo budil voláním vašeho jména. Najednou v polosnu jsem slyšel volati: "Robine! Robine! Robine Crusoe! Ubohý Robine Crusoe! Kde jsi Robine? Kde jsi? Kde jsi byl Robine?"

Spal jsem tak tvrdě, že jsem nemohl procitnouti úplně a v zápase spánku s bděním se mi zdálo, že mě opravdu někdo volá. Když však podivný hlas ustavičně opakoval: "Robine, Robine Crusoe, kde jsi, kde jsi byl, Robine?" vytrhl jsem se konečně ze sna, vytřeštil oči a hrozně se polekal. Vyskočil jsem ihned na nohy a rozhlížel se zmateně, hledaje, kdo mě volá jménem. Ale vtom jíž jsem spatřil papouška Pola, sedícího na plotě. Ihned jsem věděl, že slova pronášel on, neboť hovoříval jsem s ním tak tesklivě a naučil jej říkati tyto věty docela jasně. Přiletěl ke mně, sedl mi na pěst, otíral mi zobák o tvář a zase křičel: "Ubohý Robine Crusoe! Kde jsi byl? Jak jsi sem přišel?" a jiné věci. Mně se v té chvíli zdálo, že se raduje z mého návratu.

Tento pokus mě nadobro vyléčil z touhy po mořských toulkách. Seděl jsem několik dní tiše ve srubu a přemýšlel o nebezpečí, kterému jsem unikl, ale přesto bych byl měl rád člun na tomto břehu. Neviděl jsem jinou možnost dopraviti jej sem, než po vodě. Musil bych však opět proplouvati proudem ženoucím se podél východního břehu, a už jenom při pomyšlení na to vstávaly mi vlasy na hlavě. Myšlenka, že bych mohl dokončiti plavbu kolem ostrova a přistáti v zátoce pod tvrzí, se mi zdála ještě pošetilejší, a proto jsem se raději vzdal lodice a nechal ji tam, kde byla, smířiv se se ztrátou času a sil, které jsem promarnil při jejím zhotovení.

Přemáhaje ustavičně své dobrodružné touhy, strávil jsem následující rok v nerušeném klidu. Zdokonalil jsem svou řemeslnou dovednost, zejména zručnost hrnčířskou, a vyráběl krásné, pravidelné, kruhové i kulaté nádoby. Ale ani z nejpodařenějšího džbánu na vodu anebo amfory na obilí jsem neměl takovou radost jako z první hliněné dýmky, kterou jsem si vyrobil. Podařilo se mi udělati ovšem jen šerednou, nemotornou a těžkou věc, ale když jsem ji vypálil do červena, nechal vychladnout, nacpal tabákem vlastního pěstění a zapálil, táhla a dýmala opravdu, což mi způsobilo nesmírný požitek. Kouříval jsem vždycky jako starý námořník, ale na dýmky jsem nemyslil! Při prohlídce lodi jsem jich nalezl několik, leč nevzal je s sebou, nevěda, že na ostrově roste tak znamenitý tabák. Když jsem se vracel po čase do rozpadlého vraku, hledal jsem je marně. Písek je zanesl a voda odplavila.

Také mé košíky a nůše se honosily nyní dokonalejším provedením. Měly lepší tvar, byly pevnější a lehčí. Zhotovil jsem si několik různých nůší, v nichž jsem snášel obilí, někdy jsem přinesl v nůši na zádech želvu anebo v ručním koši ulovené maso a vyvržené kozy. Nůše i koše jsem opatřil popruhy z pruhů plachtoviny.

V té době na mne dolehly starosti o střelný prach. Žil jsem na ostrově již jedenáctý rok a zásoba mi nezadržitelně docházela. Přemýšlel jsem, co podniknu, jak budu loviti zvěř nebo brániti se Indiánům, až sem jednou připlují. V té tísni jsem si uvědomil, že již nesmím střílet zvěř, ale že ji musím lovit jinak. Vymyslil jsem si tedy pasti a léče. Vykopal jsem několik velkých a hlubokých jam na cestách, po nichž kozy chodily k napajedlu, anebo na jejich obvyklých pastvinách, přikryl pasti lehkou proutěnou mříží, zamaskoval drnem a navrch nasypal trochu rýže a ječmene. Napřed však jsem sypal obilí na různých místech jen tak, aby si plachá zvířata zvykla a nevytušila úklad. Kozy žraly a netušily, co jim chystám. Jednoho dne jsem připravil tři hluboké pasti bezvadně upravené.

Večer jsem prohlížel výsledek, jsa pevně přesvědčen, že mě úlovek odmění za mou námahu i štědrost. Ale jaké zklamání! Kozy sežraly návnadu, aniž se probořily do jam. Zhotovil jsem tedy nové, lehčí krytí a opakoval pokus. Ráno pak jsem nalezl v jamách velkého kozla a tři kůzlata. Kozla jsem pustil bez rozmýšlení na svobodu, ale kozičky jsem svázal a dopravil s jistými obtížemi domů.

Moji čtyřnozí zajatci nechtěli dlouho přijímati potravu, ale konečně zvítězila jejich mlsnost a při sladkém obilí a rýži brzy zkrotly. Poznal jsem, že se nový způsob lovu osvědčuje. Pasti a léče mě zásobí vždy čerstvým masem, aniž mi bude ubývati prachu a střeliva, ale nejen to, zvířata chycená do jam zkrotla po čase a za rok jsem již měl v ohradě u srubu i u letního sídla pěkná stádečka koz, která mi dávala dobré mléko a kozí sýry. Konečně jsem zlepšil chov tím způsobem, že jsem později chycená ještě divoká zvířata choval ve zvláštní ohradě, odděleně od krotkých. Proto jsem brzy postavil nové prostranné ohrady, obehnané pletivem i živými ploty tak pevně, aby se ochočená zvířata nemohla mísiti s divokými. Stalo se mi totiž několikrát, že divoké kozy prorazily plot a utekly, berouce s sebou vždy několik zdomácnělých dojnic a kůzlat.

Jak vidíte, pro jedinou dvojici rukou bylo práce habaděj! Již výběr místa dal mnoho práce. Musil jsem totiž najíti pastvisko s dobrou travou, pitnou vodou a dostatečně velkými zastíněnými plochami. Když jsem takovou pastvinu nalezl, oplotil jsem pozemek zdéli dvou set a zšíři sto padesáti kroků, čímž jsem získal korral pro všechna zvířata, která pravděpodobně v několika příštích letech ulovím. Později, pro více koz, postavím novou ohradu anebo zvětším starou.

Poněvadž jsem viděl, že takové hospodářství je docela rozumné, řekl jsem si "s chutí do toho, půl díla hotovo", a za tři měsíce usilovné práce stála nedaleko srubu v údolí krásná ohrada. V době, kdy jsem ji stavěl, mě jsem tři kůzlata vždy blízko sebe, abych je ochočil a navykl přítomnosti člověka. Vybral jsem jim nejlepší místečko a krmil je mladými ječnými klasy, nebo jsem je učil žráti rýži z ruky. Než jsem dokončil oplocení, spřátelila se se mnou tou měrou, že jsem je mohl pustit na svobodu a neutekla mi, nýbrž chodila všude za mnou jako tři ochočení a rozmazlení psíci. Při tom však nemlčela, nýbrž mečela hlasitě, žebroníc o hrst obilí.

Za osmnáct měsíců jsem již choval dvanáct koz a kůzlat a za další dva roky jsem již napočítal třiačtyřicet hlav dobytka, a to nemluvím o těch, které jsem za ta léta zabil a snědl. Potom jsem přistavěl k velké ohradě pět menších ohrad a malých kotců, do nichž jsem vždy zahnal zvíře, které jsem chtěl zabít.

Nyní jsem měl tolik kozího masa, kolik jsem spotřeboval. Leč to nebylo vše a nakonec ani to nejdůležitější. Zvykal jsem ponenáhlu požívání kozího mléka. Z počátku jsem na ně ani nepomyslil, ale teď jsem nadojil až devět litrů denně a po mnoha pokusech, někdy směšných, jindy zdařilých, vyráběl jsem máslo a rozmanité druhy kozích sýrů. Nikdy jsem tedy netrpěl nedostatkem.

Byli byste se smáli při pohledu na mne a mou rodinu, když jsme zasedali ke stolu. V čele jsem sedával já, pán ostrova, v jehož rukou byly životy i svoboda všech poddaných. Mohl jsem věšet, zavírat, propouštět na svobodu i zabíjet a nikdo nereptal, nikdo se nebouřil, neboť v mém království nebylo odbojníků. Obědval jsem sám, jako skutečný král - podle mé představy - a kolem mne se shromáždili moji sluhové. Z nich jediný papoušek Polo směl mluviti nahlas. Můj pes se dožíval požehnaně vysokého věku a sedával mi jako vážený stařec

po pravici. Dvě kočky, každá na jedné straně stolu, čekaly, až jim hodím sousto, což byl zajisté zvláštní projev milosti; v této dobré a pokojné společnosti jsem žil, jak se říká, u veliké hoj nosti.

Čím více měsíců a dní se vršilo na úzkosti prožité při posledním námořním dobrodružství na plavbě kolem ostrova, tím více jsem toužil po člunu. Často jsem přemýšlel, jak dopraviti loďku na mé pobřeží. Někdy jsem šel procházkou napříč ostrovem, vystoupil na pahorek nad opačným břehem a hleděl na místo, kde jsem člun skryl, a potom jsem pozoroval dlouho obrysy pobřeží a vody v jeho blízkosti. Má touha vzrostla za čas natolik, že jsem se rozhodl obejíti pěšky neznámou část pobřeží, podle něhož jsem měl v úmyslu plouti.

Kdybyste byli v Evropě potkali člověka tak oděného jako jsem byl já, jistě byste se velmi polekali nebo se dali do velikého smíchu. Na hlavě mi seděla vysoká, homolovitá, ale smačkaná čepice z kozlí kožišiny, z níž vzadu visel na šíji dlouhý kus jiné kožišiny jako ochrana před sluncem i před dešťovou vodou, která mi takto nemohla zatéci za kabát. Trup vězel v krátké kožišinové kazajce a nohy ve dvou chlupatých válcích z téže látky. Kalhoty měly po stranách rozparek až ke kolenům, ale poněvadž jsem je ušil z kožichu starého kozla, visely dlouhé chlupy až do poloviny lýtek. Punčochy a boty jsou přepychové předměty a můj domácí správce si o nich myslil, že se bez nich obejdu. Ale přiznám se, že jsem po nich nesmírně toužil, neboť to, co jsem nosil na nohou místo botek, podobalo se všemu možnému, jen ne elegantním střevícům. Byla to dvě měkká beztvará pouzdra, sešněrovaná po stranách nad kotníky a podél lýtek jako kamaše. Celý můj oděv byl hrozně barbarský!

Za širokým opaskem, zhotoveným ze suché kozinky a svazovaným vpředu několika silnějšími řeménky, trčela pilka na jedné a sekera na druhé straně. Někdy jsem se také opásal mečem. Na jiném koženém popruhu na rameni visely dva kožené váčky, jeden na střelný prach a druhý s olověnými kuličkami do pusky. Na zádech jsem obyčejně na všech potulkách ostrovem nosíval koš, na druhém rameni mušketu a v ruce ohromný kožený slunečník či deštník, jenž se mi rozevíral nad hlavou a byl mimo pušku nejnutnější součástí mé vycházkové výstroje.

Má tvář byla krásně opálena. Co pravím? Byla hnědá jako uhlí nebo jako tvář člověka, žijícího desetiletí ve volné přírodě na devatenáctém stupni nad rovníkem. Byly doby, kdy jsem dovolil vousům, aby rostly tak divoce, jak se jim zlíbí, a opravdu, jednou dosáhly délky třiceti centimetrů. Ale s přibývajícím věkem rostla má ješitnost a tu jsem se naučil kadeřnickému umění. Nůžek a břitev jsem si přinesl z obou vraků dostatečné množství; proto jsem si vousy stříhal do krátké bradky, ale nad horním rtem se pyšnil pěkný, dlouhý turecký knír, jaký jsem vídal u starých mohamedánů v Salehu. Nedomnívejte se, že oba jeho cípy byly tak dlouhé a silné, abych si na ně mohl pověsiti čepici, ale přesto byly přece jen tak ohromné, že by poděsily každého Evropana.

Nu, odbočil jsem mimoděk tak trochu. Do zrcadla jsem se nedíval a na mém zevnějšku příliš nezáleželo.

V takovém oděvu jsem se vydal na novou výzkumnou cestu, která trvala šest dní. Šel jsem podél pobřeží k místu, kde jsem po prvé zakotvil člun, a když jsem se zastavil na skalnatém výběžku, zabíhajícím daleko do moře, spatřil jsem k svému údivu hladinu bez vln, bez proudu, nehybné, blankytně modré zrcadlo moře. Jak si mám tuto změnu vysvětliti? Nerozumím tomu a musím tu stráviti několik dní, abych zvěděl, jakou úlohu má příliv a odliv v této neočekávané změně.

Pozorování jen potvrdilo mou starou domněnku. Zařídím-li se podle přílivu a odlivu, obepluji ostrov velmi snadno bez jakéhokoli nebezpečí. Ale stále ještě mi vězela v těle všechna hrůza první plavby a ani teď jsem nemohl klidně uvažovat; proto jsem si řekl, že postavím novou kanoi nebo periguu. Pak alespoň budu míti dvě lodi, jednu na tomto břehu a druhou na druhém.

Toho roku jsem již měl dvě plantáže a dvě sídla, především hospodářství u srubu pod skalou. Zde jsem po letech práce rozšířil jeskyni o několik prostorných místností, z nichž největší, a to ta, ze které se vycházelo vně ohrazení, byla sýpkou se čtrnácti velkými hliněnými nádobami, zapuštěnými do košů, v nichž jsem uložil po sto šedesáti až dvou stech litrech obilí. Živé ploty kolem ohrady a palisády v nich vyrostly tak, že dokonale zakrývaly obydlí za nimi a zhoustly do neprostupnosti.

Nedaleko tohoto srubu, hlouběji ve vnitrozemí, ležela dvě pole, dobře vzdělávaná a osévaná, skýtající mi pravidelnou a bohatou každoroční úrodu rýže i ječmene.

Mé letní sídlo v údolí se proměnilo postupem let v stejně krásnou a bohatou plantáž. Ohradu kolem besídky jsem ustavičně udržoval v náležité výši a na její vnitřní stranu jsem připevnil stálý a pevný žebřík. Uprostřed stál stan s lůžkem z kozích kožišin. V nejbližším sousedství stály ohrady pro dobytek, totiž pro kozy, ale člověk, který přišel od pobřeží, netušil vůbec, že tu jsou, neboť ploty, které jsem s takovou námahou postavil a zasadil, vzbujely, utvořily souvislé husté křovisko a byly silnější než jakákoli zeď. Z blízkého divokého vinohradu jsem odnášel hojné zásoby hroznů, a když jsem je usušil, i plné koše rozinek výborné jakosti. Rozinky byly nejpříjemnější pochoutkou mého prostého jídelního lístku. Jedl jsem je rád, jsa přesvědčen, že jsou nesmírně výživné, občerstvující a zdravé.

Poněvadž letní sídlo leželo právě na polovině cesty mezi srubem a pobřežím, kde jsem skryl člun, zastavoval jsem se tu často, ježto jsem člun a celou jeho výstroj udržoval v pořádku, což vyžadovalo několika návštěv měsíčně. Někdy jsem se také pobavil plavbou na něm, ale nikdy jsem se neodvážil daleko od břehu. Bál jsem se stále ještě divokého proudu a tento strach mě nikdy za celý můj pobyt na ostrově docela neopouštěl.

Nyní se musím věnovati jinému, mnohem vzrušenějšímu období, než byly klidné časy prvních jedenácti nebo dvanácti let.

Jednou k poledni jsem kráčel pomalu, zamyšleně a s hlavou skloněnou k člunu. A tu si bezděčně všimnu zřetelného otisku nahé mužské nohy v písku. Zastavil jsem se, jako by do mne byl hrom udeřil, nebo jako bych byl spatřil strašidlo. Poslouchám, rozhlížím se, ale kde nic tu nic. Vylezu na pahorek, abych viděl větší kus pobřeží a krajiny, chodím po břehu nahoru i dolů, ale nevidím zhola nic, ani stopu po lidech. Vracím se tedy k šlépěji v písku, abych se ještě jednou podíval a přesvědčil, že mě neošálily smysly v poledním horku. Vidím opět jen jediný otisk, a to tak přesnou stopu, že ukazovala prsty, patu i střední část nohy!

Jak se sem dostala tato stopa? Marně si lámu hlavu a marně hádám. Zabrán do nejrozmanitějších myšlenek, zmaten a v obavách, že cizí lidé, snad divoši, připluli na ostrov a zase odpluli, anebo tu ještě někde meškají, vracel jsem se rychle ke srubu pod skalou. Nevěděl jsem ani, kudy se ubírám, ale po každých pěti nebo šesti krocích jsem se ohlédl, zda mě někdo nestopuje. Tušil jsem nepřítele za každým křoviskem, za každým stromem, a v každém trouchnivém pni nebo trochu divně vzrostlém chomáči jsem viděl obrys člověka.

Poslední míli před srubem jsem běžel a dovnitř jsem vpadl tak spěšně, že dnes už ani nevím, zda jsem tam lezl po žebříku nebo vběhl dveřmi před ohradou. Té noci jsem nezamhouřil oka. Čím méně jsem mohl uhodnouti, kdo zanechal stopu na pobřeží a jak sem přišel, tím více mohutněl můj strach. A nemohu o sobě říci, že jsem bázlivec, neboť ustrašenci jednají jinak a nemají odvahu zkoumati věci, které se jim zdají nebezpečné.

Vlastní představy pak mě mátly tak, že jsem se obával nejhoršího. Chvíli jsem myslil, že to byl sám ďábel a rozum proti tomu nic nenamítal, neboť jak by se byl člověk mohl dostati na ostrov? Kde je loď nebo člun, který ho přivezl? Kde jsou jiné stopy? A jak by se sem byl doplavil jediný muž? A na druhé straně, proč by byl ďábel otiskl nohu právě na místě, kde ji musím vidět, až půjdu ke člunu, a to ke všemu ještě na pohyblivém písku, kde ji nejbližší příliv úplně smaže?

Konečně jsem si řekl, že stopa pochází od bytosti mnohem nebezpečnější než je nějaký čert, kterého lidské oko nespatřilo, co svět světem stojí. Nejpravděpodobněji je otiskem nohy divocha, jenž sem připlul z protější pevniny. Vydal se asi v piroze na moře, vítr a vodní proudy se ho zmocnily a zahnaly sem. Pak vstoupil na břeh, ale ihned odplul, nechtěje prodlévati sám na tomto opuštěném místě.

Zatím co mi takové úvahy tančily v hlavě, děkoval jsem Bohu za to, že jsem nepřišel na břeh právě ve chvíli, kdy divoch přistával nebo chodil po pobřeží a že nenalezl mou schovanou kanoi. Jestliže sem přijelo více těchto nevítaných hostí, byli by jistě usoudili, že ostrov je obýván, a snad by mě byli hledali. Ale tu mi probleskla hlavou jiná strašná myšlenka. Kde stojí psáno a co dokazuje, že nespatřili můj člun? Kdo mi zaručuje, že se nevrátí, že jich nepřipluje mnoho a že nenaleznou mou ohradu, mé obilí, můj letohrádek a neodvedou celé stádo mých ochočených koz? To by byla ztráta, která by mě ohrozila přímo na životě.

Tyto vidiny mě mořily několik dní, ale potom jsem se sám sobě vysmál, říkaje si: "Vždyť to jsou přeludy mé fantasie! Jednou jsem vyskočil z člunu na břeh a od té doby tam zůstala stopa mé vlastní bosé nohy. Všechno je klam a mam a není příčiny k obavě. To mě obveselilo a od té doby jsem byl přesvědčen, že to je otisk mého chodidla. Což jsem nemohl jíti tamtudy z lodi, když toutéž cestou chodím na loď? Vždyť nemohu určitě tvrdit, kam jsem šlápl a kam nikoli. Jestliže to je opravdu moje stopa, jsem mnohem horší než všichni lidé, kteří vypravují o strašidlech a bojí se jich.

Z těchto úvah rostla pomalu touha podívati se tam ještě jednou a prohlédnouti důkladné celé okolí. Věznil jsem se dobrovolně již čtvrtý den ve srubu a maso mi již došlo. Měl jsem doma jenom ječné placky a trochu pitné vody. A nadto je svrchovaný čas podojit kozy v ohradě u letohrádku. Dojíval jsem je pravidelně vždy navečer a nyní zajisté budou míti obtíže s přeplněnými vemeny. A opravdu jsem také zjistil, že mléko některých koz se zkazilo anebo vyschlo úplně.

Posiluje se neustále myšlenkou, že to byla má vlastní stopa, šel jsem do údolí podojit kozy. Ale stálo zajisté za podívanou, s jakým strachem jsem kráčel lesem a lukami, jak často jsem se ohlížel připraven jsa každým okamžikem odhodit nůši a utíkat závod o život. Řekli byste, že mě pronásleduje zlé svědomí, nebo že mě nedávno cosi poděsilo. Ano, seděl ve mně hrozný strach!

Uplynulo opět několik dní bez příhod. Chodil jsem denně do ohrad a nic mě nepotkalo. Vzmužil jsem se a myšlenka, že všechno, i ta stopa, byly jen přeludem obraznosti, opět

nabývala vrchu. Ale za všechny úvahy bych nebyl dal ani zlámanou grešli. Dokud se nepřesvědčím, dokud nezměřím stopu a vlastní nohu, dokud obojí nesrovnám a neuvidím podrobnosti, neuvěřím, že to je moje dílo.

Sebral jsem tedy všechnu odvahu a vydal se na cestu k člunu. Tam jsem změřil otisk i vlastní nohu a zjistil, že stopa je mnohem menší. Jediná útěcha zmizela a opět jsem propadl strachu a nejistotě. Zimnice mnou lomcovala, a tak jsem se vracel do srubu s jistotou, že nedávno připlul nějaký muž nebo několik lidí na ostrov. Myšlenka, že tu již nejsem sám, mne neopouštěla, a připravoval jsem se na nepříjemná překvapení. A co učiním pro vlastní bezpečnost? Nevím! Nevím!

Po noci, probděné v zmatku a vyčerpán jsa dohady, usnul jsem k ránu tak tvrdě, že jsem se probudil, až když slunce stálo vysoko na obloze. Dobrý spánek však mi přinesl též vnitřní uklidnění a několik rozumných poznatků: Tak neobyčejně plodný a příjemný ostrov v blízkosti velké pevniny nemůže býti přece tak opuštěn. I když tu nežijí stálí obyvatelé, stává se asi někdy, že sem připlují čluny s domorodci, kteří žijí na protější pevnině. Snad je sem zaženou větry, snad sem plují úmyslně, ale je jisté, že brzy odcházejí a neusazují se tu. Žiji zde patnáct let a nepotkal jsem živé duše, ba neviděl jsem ani stín bytosti podobné člověku. Dočasní návštěvníci tu patrně meškají toliko několik hodin. Nesetkám-li se s nimi náhodou, nehrozí mi nebezpečí. Není tedy třeba obávati se jich a učiním dosti pro svou bezpečnost, jestliže si někde v úkrytu postavím útulek, kde mě nenaleznou, i kdyby mě hledali. Tam se schovám, jakmile zjistím, že připluli.

Škoda, že jsem rozšířil jeskyni a prorazil druhý východ vně ohrady! Nyní musím postaviti nový val, který zakryje i druhý vchod. Bude opět polokruhový a nedá mi mnoho práce. Stromky, které jsem před dvanácti lety zasázel do dvou řad před původní hradbu, vyrostly, a poněvadž rostou hustě u sebe, nastrkám mezi ně piloty, mezery ucpu hlínou a drnem a nemusím se obávati, že mi někdo nepovolaný vnikne zadem do tvrze.

Tento záměr jsem brzy uskutečnil a dvojitý val mě opět ukolébal do bezstarostnosti. Vnější hradba byla náramně pevná, neboť jsem ji vyztužil dřevem, lany i kameny a vším, nač jsem si vzpomněl. Ponechal jsem v ní sedm děr tak velkých, abych jimi mohl prostrčiti ruku. Uvnitř jsem ji zesílil až do třímetrové šíře hlínou a kamením, které jsem vynášel z pozadí jeskyně. Potom jsem hlínu udupal. Sedmi otvory jsem prostrčil sedm hlavní mušket tak, že se ohrada ježila jako pevnost. Muškety jsem připevnil k trámcům, které podpíraly pažby. Pokus mě přesvědčil, že všech sedm pušek mohu vypáliti za dvě minuty. Tuto hradbu jsem nanášel a dusal několik měsíců, a když jsem ji dokončil, nastrkal jsem do palouku před ní mnoho větví stromu podobného vrbě a jiných kolíků, které se ještě v témže dešťovém období ujaly a rostly jako z vody. Myslím, že jsem tak nasázel kolem dokola do značné vzdálenosti nejméně dva tisíce stromků, ponechávaje ovšem mezi nimi a hradbou tolik místa, abych viděl každého, kdo se přiblíží.