Těžce vydechla a podívala se na jmenovku svého nadřízeného. Robert Perston, pohledný čtyřicátník, který svou důležitostí ničil sen každého nového žurnalisty. Nepochybně by zničil i ten její, kdyby sebou nechala zametat.

Avšak možná proto teď nedělala svou práci a musela jít – jak se říká – na kobereček. Zaklepala a vešla. „Adamsová? Výborně," podíval se na své drahé rolexky, což byl jeho způsob, jak říct, že jejich konverzace nebude mít dlouhého trvání.

„Nejsem spokojený s vaší prací. Víte... Lidi chtějí akci, vzrůšo! Ne články o tom, jak se kočka drbe za uchem. Víte, Mary, dal jsem vám šanci. Přišla jste mi jiná, ale... Zklamala jste mě," posadil se na roh stolu a zahleděl se do pestře zelených očí.

„Zde je výpověď. Nemusím dodávat, že máte nárok dvouměsíční výpovědní lhůtu, že?" sjel ji pohledem a poté se zaměřil na své nehty. Hnědovlasá žena tiskla ruce v pěst. V hloubi duše si přála, aby tohle gesto nebylo zbytečné a ona by mu opravdu jednu natáhla. Kéž by.

„Makala jsem tady jako šroub a tohle mám za to?" vyhrkla, překvapeně, ale zároveň nevěřícně. Jestliže už tady nemá pracovat, pak ať odchází s hlavou vztyčenou k nebesům. Kašle na nějaké dva měsíce výpovědní lhůty. Jestliže ji hodlal hodit přes palubu takhle nečekaně, nehodlala se tady nijak zdržovat.

„Makala jako šroub? Ale prosím vás!"

„Ano, máte pravdu. To bych tady před vámi musela pokleknout, rozepnout ten váš ješitný poklopec a snažit se trošku jinak, co?" vyklenula obočí a zadívala se mu do oříškových očí. Leckdo by řekl, že vypadá jako přátelský chlapík... Avšak jen do té chvíle, než otevřel svou pusu a začal mluvit tím tónem: „Já jsem víc než všichni ostatní, podřepněte, nebo budete prosit."

Věděla, že je takových šéfů spousta, ale... Jí tenhle pracovní vztah zkrátka nevyhovoval.

„Sbohem," práskla za sebou dveřmi, jakmile podepsala smlouvu, a vrhla se do své kanceláře. Vzala do ruky kartónovou krabici, kam naházela některé své lepší práce a jiné zbytečné papíry vyhodila do koše. Teď už jí ta práce byla k ničemu.

Vzala fotku své kočky, kterou měla položenou na stole a hodila ji do krabice. Za ní padlo pár dalších nezbytných věcí a bylo hotovo. Jak smutné je, když se do jedné krabice vejdou necelé tři roky. Sáčko si ležérně přehodila přes předloktí a naposled se podívala na svou zeleně namalovanou kancelář. Strávila tu pěkné časy, ale vzhledem k tomu, že se nijak nesžila s ostatními, žádnou slzu neuronila.

Jakmile vyšla na parkoviště za mohutnou budovou, spatřila starého muže, jenž jí za stěrač auta položil letáček. Notnou chvíli sledovala jeho pomalé kroky, než se odebral a pokračoval ve své cestě dál.

„Bylo tohle nutný!?" zakřičela, ale stařec jí nevnímal. Jemně nakrčila obočí a dál to neřešila. Cár papíru hodila na místo spolujezdce a vydala se na cestu domů.

Když motor vyhasl a klíčky opustily své místo v zapalování, opřela se znaveně o volant. Někdy proklínala svou horkokrevnou povahu. Jestli bude příští zaměstnavatel volat kvůli doporučení, od Roberta nic hezkého nepřijde. Nudné články... Jak mohla psát něco záživnějšího, když měla na starost rubriku na téma péče o zvířata?

Očima zabloudila k vedlejšímu sedadlu a narovnala se. Pravou rukou sáhla po letáku a přečetla si jeho do očí bijící název: „Pomozte suchozemcům!"

Ženy a muži se ztrácejí a nikoho to nezajímá. Pravděpodobně tento papír skončí v kaluži jako těch spousty před ním, ale možná, že zrovna Vy nebudete mezi těmi, kteří ho tam hodí.

Jestli ale přece čtete dál...

Jsme nezávazným záchranným týmem, který krotí vlny už pár let. Tento rok naše cesta protíná Severní Atlantik.

Už jsme zachránili spoustu lidí, jenže nás není mnoho. Každá pomocná ruka se nám hodí.

Loď zvedá kotvy 26.července v 7:00 AM v Novém Londýně, Connecticut.

Srdečně zdraví

Klub Robinsonů

Celé jí to přišlo chatrné. Nejenže byla od toho města vzdálená dvě stě kilometrů, ale i zadání bylo přespříliš volné. Žádný kontakt. Téměř žádné informace. I když ten hříšný nápad odhodila do krabice, v její mozkovně si našel výjimečné místo. Prostor, odkud mohl vyskočit téměř kdykoliv. A toho také využil.

V noci jí to nedalo spát a ráno si musela udělat silnou kávu. Ani ta se nezmohla na zbavení se myšlenky na možné vycestování. Jestliže se včera obávala, dneska toužila vidět víc než tenké zdi svého malého bytu. Betonová džungle New Yorku nikdy nebyla jejím snem, tak proč se tady zdržovat déle, než je nutné?

---

Letáček na ní udělal dojem. Ne svým provedením, ale tím tajemnem, které se za tím vším ukrývalo. Nastudovala spousty knížek a článků. Na poslední chvíli ještě přemýšlela, zdali má všechno. V útrobách cítila nepříjemný pocit nervozity a cestovní horečky, ale nemohla se divit. V životě už dlouho někde nevyjela. S rodiči moc necestovala, a tak byla odkázána na svůj život a na to, co v něm zažije. Po celá ta dlouhá léta byla jejím jediným společníkem úzkoprsá kočka, která s ní zůstala, když se rodiče rozvedli. Kvůli prázdninám, které budou kdovíjak dlouhé, nechala Miu raději u sousedky Hookové.

Sama teď projížděla kolem Manhattanu přímou trasou na Stamford. Věděla, že jí cesta do Nového Londýna zaměstná na dvě hodiny, ale jakmile spatřila prázdnější silnice, nebála se dupnout na plyn. Jede na prázdniny přece! Sice budou hledat mrtvé nebo polomrtvé lidi na moři, ale... Lidé na lodi živí budou, tak něco pozitivního na tom přece jenom zůstává.

Zaparkovala poblíž jediného přístaviště, které se v tomhle městě nacházelo. Z kufru si vzala svou krosnu a klíče si schovala do kapsy. Naposled se rozloučila se svým autem a po dřevěném molu se vydala vstříc své zkáze. Haha, tak tady mě máte.

Jachty byly přivázané k malým kůlům, ale speciálně jedna vyčnívala z řady. Nepochybně to bylo její výškou; dvě patra dělala své. Že by tohle byla jejich jachta? „Fíha," zapískal jeden muž, který si za sebou táhl kufr.

„Čauu, hele, já jsem nějaký Marty, taky jedeš na tu záchrannou akcičku nebo jsem se splet'?" uchechtl se a nabídl jí ruku. Mary ji vřele přijala a přikývla. „To teda znamená, že jedeš?"

„Jo! Jasně, sorry," zasmála se. Byl to mladší plavovlasý muž, který se nebál chodit v barevném. Jeho košile, která byla jemně rozepnutá u límce, měla snad všechny barvy duhy. Na čele by si mohl vytetovat „Věčný pohodář," protože přesně tak vypadal a působil.

Vlasy měl stažené v malém copánku a na očích měl černé brýle. Jeho světle hnědě kraťasy byly sladěné se slamákem. Celý komplet doplňovaly černé brýle a kufr, který se za ním poslušně táhl.

„Konečně někdo, ale kde jsou ostatní?" položila spíš řečnickou otázku, ale Marty se na to nebál odpovědět.

„Asi jsou vevnitř," mykl rameny a přešel na palubu. Choval se, jako kdyby to tu znal. Po schůdkách dolů se vydal do menší kajuty.

„Ááá, tady máme další námořníky," vyhrkl potěšeně starý muž, který vyšel z podpalubního prostoru. Mary si ho pozorně prohlédla. Byla si jistá tím, že ho odněkud zná, ale nemohla si vzpomenout odkud.

Celé podpalubí působilo jako malá hospoda. Při vstupu jste viděli bar a před ním čtyři stoly ve společnosti čtyř židlí. Místnost byla stylově zařízená, ne však pompézně. Minimalismus zde vítězil nad ostentativností.

„Moc dobře jsem věděl, že se vám ty letáky budou hodit!" pronesl s úšklebkem a zavedl je do místnosti, v níž pracoval už od rána. Celé tohle bylo šílené, pomyslela si Mary.

„Ahooj!" pozdravilo jednohlasně zhruba deset lidí. Hnědovláska je přejela pohledem a zastavila se na Martynovi, který měl potěšené jiskřičky v očích.

„Čaute kluci! Jak žijete?" optal se jedné skupinky mužů, kteří seděli na židlích okolo stolů a nadšeně se k nim přidal. Začal si s nimi povídat jako s bandou starých známých a na svůj kufr zapomněl. Shodil ho vedle ní a už běžel.

Najednou si nebyla jistá, jestli je tohle zájezd nebo záchranná akce. Měla tolik dotazů, ale došla jí veškerá slova. Měla pocit, jako kdyby se dostala na narozeninovou oslavu někoho, koho neznala.

„Jsem John, ty?" optal se černovlasý muž, jehož strniště bylo krátce zastřižené. Podal jí sklenku vychlazeného šampaňského a sám ze své upil.

„Mary," zmínila se a obsah sklenice do sebe hodila s jistou kuráží. Opravdu nevěděla, do čeho se to hrne. „Ty máš teda žízeň."

„Je tohle vůbec ten ... Klub Robinsonů nebo čeho?" vyhrkla hned poté. Ani Google jí nebyl schopen vyhledat nějakou podobnou sektu. A to už bylo co říct.

„Ano, je," odpověděl Marty a přesunul společně s muži pohled na hnědovlasou ženu. Stále postávala s krosnou na zádech. Sama nevěděla, jestli s nimi opravdu „poplave" nebo ne. Tahle parta byla divná a ona se žádných orgií nehodlala dobrovolně zúčastňovat. Na druhou stranu... Co dobrého ji na pevnině čeká?

„Na pomezí severního a jižního Atlantiku se ztrácejí lidé, nikdo neví proč, nikdo neví jak. Pár jsme jich už našli a zachránili, jenže byli v bezvědomí nebo mrtví..."

„Steve se tím snaží říct, že jsme totálně jeblí a jestli máš kousek rozumu, otočíš se a půjdeš domů, dokud je čas," pousmál se blondýn. Mary se na něho zamračila a vehementně zavrtěla hlavou. Práskla krosnou k jeho kufru a sedla si vedle Johna. „To tak. Ten zasraný šéf na té pevnině nemůže být horší než to, co zažiju tady."

„No tím bych si tak jistý nebyl," ušklíbl se na ní plavovlasý.

„Myslím, že zrovna tebe by se bát stejně nemusela," uchechtl se John.

„Už jste dopovídali?! Je načase vyplout, ksakru, už máme pět minut zpoždění!" sáhl si na svou holou hlavu Steve a vyběhl nahoru ke kormidlu. „Potřebuju tě tam, Johne," zamumlal na něj.

Hnědovlasá žena se odebrala k zábradlí nahoru a nechala se unášet tím pohledem na vzdalující se pevninu. Měla pocit, jako kdyby tady mohla nechat veškeré své pocity a žít jenom tím, co se stane tady a teď. V životě by si nepomyslela, že udělá něco takhle zbrklého. Jako kdyby ten týden uběhl lusknutím prstů a teď? Teď míjeli Long Island a opouštěli tak oblast státu New York, který sousedí s Connecticutem.

------

I když si myslela, že to zvládne, malátnost způsobená mořskou nemocí ji nakonec odrovnala, a tak trávila dny spánkem anebo pitím, kvůli němuž ji John budil. Když na chvíli procitla, styděla se za svůj stav, ale co mohla dělat? Pro začátek mohla být ráda, že se tady neděje nic divného. Chlapi nahoře popíjeli, klábosili a ona neměla pomyšlení na to jít nahoru a nějak s nimi pít a seznamovat se.

Když její žaludek uznal za vhodné, že je čas skončit se zvracením, tak znovu ulehla. Počínající kymácení jachty ji ale donutilo opět vstát. „Co se to děje?" vyhrkla na dřímajícího Johna.

„Nejspíš začala bouře, to jsou vlny potom vždycky takhle divoké. Jdu je pro jistotu zkontrolovat. Aby náhodou nebyli všichni ožralí, to by byl totiž konec." Uchechtl se a vydal se ven. Náhlé utichnutí hlasité konverzace v přízemí jí přišlo zvláštní, ale i tak jej nepřemlouvala, aby zůstal.

Po chvíli mučivého ticha se vydala ke schodům. Vtom do dveří vběhli dva muži, kteří byli smáčení od deště. Mary ale znepokojilo něco úplně jiného. Plavovlasý muž měl kompletně bílé oči. Pohled do prázdných panenek jí donutil udělat krok zpět a podívat se na Johna, jako kdyby jí mohl podat nějaké vysvětlení. „Co se sakra stalo?"

„Nevím, jediné, co vím, je to, že mám pocit, jako kdybych přicházel o zrak," sám si své oči protíral a párkrát zamrkal. Marty nic neříkal, měl natažené ruce před sebou a hledal místo, kde by si mohl sednout. Notnou chvíli se o to ještě snažil, a nakonec sebou práskl na zem. „Všichni tu zhebnem, přísahám!" zahřměl dětinsky.

„Co jsi viděl nahoře?"

„Mlhu," hlesli najednou. „Byla to úplně nerušená noc, přísahám, a najednou se zvedly vlny a po širém moři se odnikud vynořila mlha. Tyvole, co s námi bude?"

„Možná bys měl přestat přísahat a pokusit se nadechnout, dobře? Kde jsou ostatní, Johne?" přemístila pohled z blonďatého muže na černovlasého. Neustále si protíral oči.

„Zavři pro začátek všechny okna, okamžitě," zavelel, ale oči si mnout nepřestal. Mary nevěděla, čím si teď prochází, ale jeho řeči se pokusila nebrat na lehkou váhu. Všechna okna pečlivě zavřela.

„Sakra lidi, kde je zbytek?" vykřikla, když zavírala třetí, poslední, okno. Chápala, že mají strach, ale mluvili s člověkem, který spal asi už čtyři dny v kuse. Bylo by dobré začít vysvětlovat.

„Jsou nahoře na palubě, vzali si trávu a jsou úplně na sračky," uchechtl se plavovlasý muž.

„Hm, tak to je úžasný, a kdo jako řídí jachtu?"

„Steve. Je uzavřený v místnosti. V té mlze ale stejně uvidí kulový. Byla hodně hustá, šlo vidět tak na metr před sebe, možná míň," odpověděl John a zázrakem se dopravil ke své posteli, na níž usedl. Divoké vlny se uklidnily, a tak to měl o hodně snazší.

Mary si snažila urovnat myšlenky. Na palubě je většina slepá, John možná o zrak přijde a jediný, kdo uvidí bude ona a Steve. Tohle nebyly moc dobré vyhlídky na život.

„Hej v klidu, třeba se z toho vyspíme, hm?" nadhodil optimisticky John. Kolik toho vypil on?

Hnědovlasá žena pohlédla na černovlasého, ale nic neřekla. Pomohla Martymu do postele a sama usedla do té své. Během pár minut uslyšela mužské chrápání a pokojné oddechování. Ona sama však usnout nemohla. Jak bych taky mohla?!

Venku se dělo něco nadpřirozeného a ona se nedokázala vyhnout dumáním nad tím, jak tomu čelit. Nepatřila mezi kdovíjak statečné lidi. Tak tak se držela, aby nezačala ječet, ale dokud se jachta plula kupředu, nějak ji to zanechávalo klidnou. Pomyslela na svou kočku Miu, která by se jí beztak vysmála, kdyby věděla, co se jí stalo. Haha, to máš za to, žes mě nechala u tý hrozný ženský!

„Proboha," šeptla a odtáhla kousek záclony, které po celý den stínily ostré slunce. Mlha se šířila jako kouřová clona a její bělost dokázala potrápit oči. Bylo to jako brázdit sjezdovky lyžařského střediska za slunečného počasí. Paprsky odražené se od sněhu byly pro oči jako laser. Mary se zadívala výše k obloze a spatřila něco, co donutilo její oči jemně přivřít.

Mlha zářila nepřirozeným světlem.

---

Ráno byli probuzeni hlasitými výkřiky. Tak takhle to vypadalo, když si někdo uvědomil svou slepotu? Hlučné nadávání, narážení nebo snad pády byly od jisté hodiny častým příkladem toho, co se na palubě dělo.

Hnědovlasá žena se vyhoupla do sedu a sjela pohledem muže v pokoji. „Takže hádám, že nevidíte, co?"

„Dal bych ti facku za tu blbou otázku, ale... To bych musel vědět, kde přesně sedíš a stejně. Bylo by mi to hovno platný," uchechtl se hořce Marty. Žena se na něj smutně pousmála a přemístila pohled na černovlasého muže. „Fakt se totálně bojím, že až otevřu ty podělané oči, tak neuvidím," zamumlal s dávkou nervozity v hlase.

Nechala je oddávat se svým pocitům a vyhlédla z okna ven. Měla spoustu otázek, ale jedna, ta hlavní, ji trápila ze všeho nejvíc. „Kde to jsme?"

„Tím „kde" myslíš jako co?" otočil se jejím směrem Marty. Nemohla se zbavit dojmu, že se jí dívá do očí, ač to bylo nemožné. „Hmm... Pláž a zarostlá džungle. Žádná mlha," popsala stroze a záclonu vrátila na své místo.

„Tak vstáváme, bando, jak na tom jste? Kolik z vás nevidí?" Steve otevřel dveře a přivítal je vřelým úsměvem. „Jen Marty," oddechl si John. Horší vidění se mu zjevně přes noc dalo do pořádku.

Mary obešla staršího muže a posadila se na schody.Pozorovala tu širokou pláž s neskrývaným obdivem. Z dálky mohla vidět barvy květů, jež nikdy nespatřila. Blankytně modrou oblohu, kterou nerušil žádný mráček a slunce, které se sápalo z oceánu. Po chvíli kochání se jí došlo, že u vysokých sekvojí, schovaných dál za menšími stromy, někdo stojí.

„Ne já půjdu taky!" bránil se Marty stále, když se jej Steve snažil přemluvit, ať raději zůstane zde s ostatními.

„Přestaňte, tam někdo stojí, chlapi," šeptla.

„Někdo? Sakra to neumíš říct kdo?" mávl nad tím rukou Steve a otočil se za sebe. Když mu zrak padl na blížícího se domorodce, jemně se zamračil. Jednalo se o středně vysokého muže. Pokožka měl opálenou a jeho tvář působila přívětivě.

„Měl bych se bát?" zamumlal John stojící těsně za nimi, což donutilo Mary jemně ucuknout. Neměla ráda, když jí někdo z ničeho nic narušil osobní prostor.

„Kolik z vás vidí?" vykřikl na ně. Mluvil anglicky, což byla první optimistická věc, které si Mary všimla.

„Co po nás chcete?" vyskočil z paluby Steve. Mary s Johnem nečinně přihlíželi.

„Nic. Propána, jsem rád, že jste naživu. Jmenuju se David... A teď, kolik vás je? Kolik osleplo?" zopakoval své otázky muž, který byl spoře oblečen. Hnědovlasá žena se mu ale vůbec nedivila. I když bylo brzo ráno, vzduch byl horký. Na druhou stranu ale vlhký a vonící po mořské soli.

Muž měl kolem krku náhrdelník se zuby vyrobenými z kapradí a celý pohodový komplet mu zdobily světle hnědé kraťasy, avšak značně poškozené. Pokožkou pravého stehna se mu táhla dlouhá jizva, jako kdyby jej drápl tygr. Byla růžová a zahojená.

„Je nás tu jedenáct. Tři vidíme," shrnul Steve a nabídl ruku Mary, aby mohla bezproblémově seskočit na pláž. Ta ji však odmítla a hned po Johnovi slezla.

„Nuže dobrá, pomůžu vám."

„Kdo se tě o tu pomoc prosil?"

„Probůh, kdo ti co udělal, Steve?" vyhrkla na něj hnědovlasá žena. Jeho nálada byla vůči domorodci až příliš nepřátelská. Holohlavý muž se na ní jemně zakabonil, ale dále situaci nekomentoval. „Spíš než mě byste se měli bát tý mlhy. Vrací se s přílivem, což znamená za chvíli," vysvětlil na obranu muž a tři přítomné sjel pohledem. Každý si vzal na starost dva slepce.

Cestou do vesnice jim muž začal vyprávět, kde to vlastně jsou.

Jeho povídání odstartovalo u zapomenutého – tady opěvovaného – vědce, který se nedokázal ztotožnit se světem, jaký býval. Lidé ničili matičku Zemi a podle Sota Laniyakiho byla tato skutečnost přímo tragická. Lidem záleželo více na penězích než na místě, kde žili. Říkali: „Já se stejně odstěhuju."

Taková věc Sotovi trhala srdce. Průmyslová revoluce byla v rozletu a nikdo se nechtěl ohlížet zpátky. Londýn se stal zaprášeným městem, a to nebylo zdaleka všecko, co mladého vědce zasáhlo. Proto začal pracovat na svých výzkumech spojených s cestováním časem. Věnoval se tomu tak dlouho, dokud nenarazil na jistou trhlinu v časoprostoru. Díky svým výpočtům se dostal k výsledkům a přesným souřadnicím.

„To jsou takový nesmysly," zamumlal vedle Mary plavovlasý muž. Žena s ním tiše souhlasila, ale stejně prořízlou pusu jako on neměla. „Jeho tvář je ale vážná, fakt že jo," uchechtl se John, který kráčel za nimi. Cožpak si ale mohli dovolit mu nevěřit?

„Bože, dávej trochu pozor!" okřikl Steve mladého svěřence. Marty se jemně zamračil.

„To se ti řekne, když nemáme ponětí, kde vůbec jdeme nebo kam jdeme," zamračil se a stiskl ruku Mary ještě pevněji. Žena to brala jako gesto, které ukazovalo, jak moc nejistě se cítí.

„No jo, no jo, porád," zamumlal Steve a po zbytek cesty už o něm neuslyšeli.

Když se k večeru přiblížili bráně do vesnice, vidomým spadla brada. Hnědovlasá žena prudce zastavila, a tak do ní muž, kterého vedla, vrazil a hned poté se ušklíbl. Tiše se omluvila.

„Tohle je naše vesnice. Je velká, ale ne nekonečná. Nebylo nás moc, kteří by se vydali napříč časem. Hodně lidí se přidalo, ale... Kolik by takhle riskovalo," mykl rameny.

„Proč je tady ta mlha?"

„Skrz ni jste se dostali časem. Soto moc dobře neví, proč tomu tak je, ale... Má spoustu let na zkoumání, je to mladý a silný muž," hrdě vyprávěl a poté se znovu dali do kroku.

Domorodci se na ně dívali s dávkou pochyb a nedůvěry. Na to byl David zvyklý. Prý se takhle tvářili na každého, kdo byl „nový."

Vesnice byla osvětlená lampióny zavěšenými na různých provazech. Každé lanko bylo napnuté mezi domy tak, aby se mohli obyvatelé bezproblémově pohybovat. Jelikož byli v srdci lesa, vzduch byl sice nasáklý veškerými vůněmi, ale značně se ochladilo, a tak nevidomé posadili k ohništi. Přece jenom, potácet se v kraťasech smíšeným lesem, v němž nevíte, co na vás vybafne, nebylo úplně nejpříjemnější. „Vesnice jak ve Far cry 3, vole!" odpověděl na Martyho dotaz „Jak to tu vypadá?" John a odebral se s Mary, Stevem a Davidem do stanu samotného Sota.

Jejich obydlení se skládalo z menších domů, zdobené malováním. Mary to připomínalo malé chaloupky v pohádkách. Střechy byly ze slámy, kterou si osušili v létě na polích.

„Soto, máme nové přírůstky do rodiny," usmál se a pokynul všem místo na koberečku, který se nacházel všude v prostorném stanu. A zde započalo dobrodružství, o němž se nikomu nikdy ani nezdálo.

První den obnášel spoustu vysvětlování, které nedávalo žádným novým účastníkům smysl. Například dočasná slepota. Kdo by tomuhle uvěřil? Nebo snad cestování časem, jež bylo stále neuvěřitelné. Jak to že nezestárli, když putovali mlhou? Proč nejde cestovat zpátky?

Mary si uvědomila, že na mnoho otázek se v životě jaksi nedá nalézt odpověď. Avšak možná, že kdyby je všechny znala, životy lidí, včetně jejího, by byly opravdu nudné. Když se jednou zamyslela při odpolední procházce po pláži, došla k tomu, že právě tady může vynulovat nachozené kilometry a začít od nuly. Naprosto nanovo. Ostrov byl plný vřelých lidí. Rychlý svět velkoměsta jí už nemusel dělat starosti.

Holt všechno zlé je k něčemu dobré. 

__________________________________________________

Ahojky! Pro tento měsíc mělo být tématem ztroskotání. Sdílím svou kapitolu už dříve, poněvadž odjíždím pryč.

Každopádně... Na podobné téma jsem se tento měsíc nedokázala naladit. Řekla bych, že se jedná zatím o to nejhorší, co jsem v této sbírce vytvořila. Posouzení ale nechám na Vás. :D Obecně nemám dobrodružné věci ráda ke čtení natož abych to psala, na druhou stranu si tak člověk ujasní, co ho baví psát a co ne (což je velké plus).

Hádám, že stejně jako Mary, jste si s tímhle dílem neodpověděli na moc otázek, ale... Aspoň je ten život zajímavější, ne? (S tímhle dílem určitě ne. :DD)

Mějte se hezky! 😊

-Catherine2850