Ráno pro mne bylo mnohem horší než jsem si dokázala představit. Hlava mne bolela jakoby do mi do ní někdo tloukl hřebíky.

,, Bolí tě hlava?" Ozvalo se najednou vedle mne a já rychle otevřela oči. Seděla na posteli a natahovala ke mně ruku s práškem a vodou. Bez slov jsem si to vzala a ihned zapila.

,, Ani nevíš jak. Je to jako by jsi měla tisíc permoníků v hlavě. Kolik je hodin?" Odpověděla jsem a znovu položila hlavu na polštář.

,, Neměla jsi tolik pít. Je sedm. Chci ti dát dost času na to se probrat. V deset máme být na stadionu."

,, To je super. Doufala jsem, že jí to neprojde. Ale asi dokáže ukecat každého." Odpověděla jsem a pousmála jsem se. Pohled Jess, ale nebyl usměvavý. Byl jiný. Bylo v něm vidět zklamání a smutek.

,, Dojdu ti pro nějaký hadr na hlavu. Na led tě nepustíme, ale musíš přijít se mnou na stadion." Odpověděla a odešla. Vážně jsem ji včera tolik zklamala? A proč se opět chová tak divně? Pokládala jsem si tyto otázky stále dokola a stále mne napadala jen jedna odpověď. Tou odpovědí bylo, že je do mne zamilovaná. Do odjezdu na stadion jsme spolu skoro nemluvily. Jakoby jsme si snad neměli, co říci. Když jsem se pokusila navázat na téma z večera, převedla vždy téma jinam. Před stadion jsme dojely krátce před desátou. Venku už postávala Lucy a netrpělivě nás vyhlížela.

,, No, ty teda vypadáš. To jsi jí to musela dovolit?" Řekla místo pozdravu a podívala se na Jess.

,, Lucy, já jí nic nedovolila. Vzala si tu flašku sama. A to během toho, co jsem nám dělala čaj." Odpověděla a já jen poraženecky sklopila hlavu.

,, Stacey, proč tohle děláš. Dovedla jsem k tobě Jess, aby jste si konečně promluvily. Chápu, že jsi zklamaná z Katherine, ale musíš jít dál. Znala jsi ji jen pár dní."

,, Já vím. To byl jen ten prvotní šok. Teď si začínám uvědomovat, že jsem ji ani neznala. A jsem už v pohodě. Třeba díky tomuhle najdu někoho kdo to bude skutečně myslet vážně." Odpověděla jsem a pousmála jsem se. Ano, konečně jsem se dokázala od včerejška usmát. Jess na tom byla, ale opačně.

,, A co kdyby jsi se konečně rozhlédla kolem sebe? Třeba by ti pak došla spousta věcí. Zajímáš se někdy o své okolí?" Zeptala se najednou Lucy a já zpozorněla. Jako bych slyšela Katherine, která mne upozornila na city Jess. Včera jsem to s ní chtěla probrat, ale nebyla možnost. Bylo toho moc a já ji zklamala.

,, Zajímám se o každého. Měla bych snad vidět něco, co je důležité?" Zeptala jsem se a následně mohla zahlédnout jen nechápající výraz.

,, Jess, promiň. Musím jí to říci. Kdyby jsi byla více chápavá tak už dávno vše víš. Hrály jsme tu takovou hru a doufaly jsme, že ti vše došlo. Dokud se neobjevila Katherine." Dořekla a když chtěla pokračovat, Jess jí rukou zastavila. Nestačila jsem se divit tomu, co slyším.

,, Katherine si přivlastnila moje skutky. Ty růže, co ti chodily. Ty nebyli  od Katherine, jak ti říkala. Ty byli odemne." Dořekla a došla ke mě.

,, To nemyslíte vážně? Proč by to dělala? Proč ty by jsi mi něco posílala?" Zeptala jsem se a na obě se nechápavě dívala.

,, Jess, tohle je asi jen na tobě. Mluvit už za tebe nemohu. Snažila jsem se, ale stále nic nepochopila." Odpověděla Lucy a já nad tím zakroutila hlavou. Tušila jsem, co mi chce říci, ale potřebovala jsem to slyšet od ní. Nechtěla jsem se ztrapnit.

,, Tak řekne mi někdo, co se děje? Za chvíli máme být v šatně a řešit něco s trenérem." Zeptala jsem se a nervózně popošla. Tenhle rozhovor se mi přestával líbit. Na jednu stranu jsem byla zvědavá, co se dozvím a proč tvrdí to, co tvrdí, ale už to bylo moc dlouhé a přestávalo mě to bavit. Hlavu jsem sklopila a očima tak zkoumala svoje boty. Ne, že by mě nějak zajímaly, ale byla to momentálně jediná činnost, která šla provozovat. Netrvalo to dlouho a na své bradě jsem pocítila něčí prsty. Když jsem zvedla hlavu, zjistila jsem, že jde o Jess.

,, Tohohle budu možná litovat. A možná to pro mne bude dost bolestivé, ale už nevidím jinou možnost." Odpověděla mi a než jsem stačila cokoliv říci, její rty se spojily s mými. Bylo to zvláštní. Její rty byli hebké a líbala mě něžně. Jakoby měla strach, že ji zmizím před očima. Ale pravdou bylo, že se mi to zamlouvalo a zároveň jsem chtěla utéct.

,, Dělala jsem to proto, že jsem se do tebe zamilovala. Jen já, ty a Lucy víme kolik růží ti chodilo. Promiň Stacey, ale miluji tě." Řekla a já nedokázala nijak reagovat. Jen jsem si sáhla na rty a ucítila jsem jak mi po tváři stéká slza.

,, Musíme...Musíme jít." Řekla jsem a vydala se rychle do haly.

,, Víc neřekneš? Jen, že musíme jít? Já tě teď políbila a ty víc neřekneš?!"

,, Dej mi čas. Potřebuji čas." Odpověděla jsem a vešla dveřmi do haly. Měla jsem jediný cíl. Tím byla šatna a vše trenérovi vysvětlit. Ale v hlavě mi kolovalo několik otázek. Proč teď? Proč ne dříve?"