Děvčátko se zaběhlo v lese, nedávalo pozor a ztratilo otce z dohledu. Ale nebylo vyděšené, ba naopak. Dívka byla ohromena rozmanitou krásou dřeva, rostlin, hub a ptactva. Hltala vše pohledem tak zvídavým, až jí jiskřilo v očích.
Na moment zalitovala, že se otci zaběhla, neboť v hloubi duše věděla, že bude naštvaný. Rád jí brával sebou do lesů na průzkum, aby jen necivěla doma na televizi, patrně si kompenzoval fakt, že se nenarodila jako kluk, ale tohle bylo příliš. Ještě nikdy otce neuposlechla na slovo. Cítila se dobře, líbil se jí tenhle vzdor.

Našlapovala velmi opatrně, nechtěla vyděsit ba i malou nesourodou skupinku živočichů, jež by se zde mohla nacházet. Prozatím s otcem spatřila jen lišku a srnku s mladými. Veverky a bažanty nepočítala, těch už viděla spousty, na louce za jejich domem.
Větvičky jí pod nohama křupaly a ona se zaposlouchala do zvuků cvrlikání a štěbetání ptáků. Sluneční paprsky jí šimraly po těle, když se dokázaly prodrat skrz hustou změť stromů.
Dívčinu pozornost upoutala beruška, jež před ní přeletěla. Zaculila se a vydala se hravě za ní. Beruška jakoby zbystřila svého pronásledovatele a zrychlila. Dívka jí však byla v patách. Soustředila se tak moc, až dokonce pošlapala houby a hvozdíky lesní. Přitom jí vždy otec nabádal, aby se dívala, kam šlape a zbytečně neničila přírodu.

Jakmile beruška změnila směr, ostře zatočila doleva, dívenka klopýtla, ale udržela rovnováhu. Směřovala hlouběji do lesa, čehož si vůbec nebyla vědoma, jelikož se hnala za beruškou, že ani nepomyslela na potenciální nebezpečí. Že se otci doopravdy ztratí. Vyhýbala se úzkým kmenům buků a nižším křovinám a sledovala jen jeden cíl.

„Mám tě!"zavýskla vítězně, když skočila a sevřela slunéčko sedmitečné v dlaních. Zapomněla však, kam šlape, a tak jí podjela noha na strmém kopci a svalila se na zem. Přidušeně vykřikla, jakmile se valila z kopce dolů. Točila se jako těžký sud, který válí vinaři do sklepa. Nakonec jen přistála tvrdě na obličeji a vyjekla.
„Au,"postěžovala si zlomeně a pokusila se vstát. Šlo to ztuha a cítila, jak jí štípou slzy v očích a už už se jí zachtělo zavolat otce, ale nakonec skousla bojovně ret a zbabělé myšlenky zapudila stranou.

Pomalu se sbírala ze země, hekala jak stařena, ale nakonec se jí to podařilo. Tvář měla zkřivenou bolestí a hledala viditelné známky zranění. Naštěstí si ničeho nevšimla, nohy i ruce mohla ohnout a natáhnout, takže v duchu zajásala. Ale pak zaúpěla, když ucítila bolest v předloktí. Hned obhlédla situaci a zjistila, že krvácí. Dívka si udělala ošklivý šrám, ale v dětských očích vypadal skoro jako na amputaci.

Dala se do pláče a usedavě vzlykala. Sedla si na bobek a přemítala nad tím, jak vše pokazila. A hlavně že neví, kde je. Alespoň si teď nemohla vzpomenout.

„Proč pláčeš?"ozvalo se.

Dívenka se polekaně otočila k místu, odkud hlas uslyšela. Nikoho neviděla, jen husté houští a šero. Zachvěla se.
„Tak proč?"

„Kdo se ptá?!"vyhrkla popuzeně. Hněvalo jí, že osobu nevidí. Ale věděla, že to je kluk.
„Já,"odvětil a vystoupil konečně z křoví. Dívku překvapilo, že byl zhruba stejně starý jako ona, ale patřičně vyšší. Jeho vlasy zářily havraními odstíny a skvěle se doplňovaly s očima jako studánky.

„Co tu děláš?"zeptala se zvědavě. Ještě nikdy nikoho v lesích nepotkala, vyjma houbařů a trempíků. „Já se ptal první,"odvětil chladně a nepřestával dívku pozorovat. Zvláště pak věnoval pozornost krvavé ráně na předloktí. Skenoval ji pohledem. Dívce se to ani trochu nelíbilo, a tak jí skryla za záda.
„Už-už nepláču,"vydala ze sebe, když si urychleně utírala uslzené tváře.
„Nemusíš si hrát na drsňačku. Viděl jsem ten pád."

Když dívka nic neříkala, chlapec pokračoval: „Můžu se na to podívat? Jo...a jsem Evan."
„T-taissa,"popotáhla dívka a pokynula Evanovi, aby se přiblížil. Natáhla ruku, jak jen to šlo, a vzlykla, jakmile spatřila opětovně krev.

„Neboj se, nic to nebude,"ujistil ji rozumně. Na svůj věk jednal velice rozvážně, že kdejaký puberťák by mu záviděl. Poklekl před Taissou a zkoumavě si prohlížel ránu.

„Kde se tady bereš?"pípla nesměle, zatímco si jej stydlivě prohlížela. Jeho vlasy byly delší, než bylo obvykle normální u kluků, a posléze poznala proč. Uši mu odstávaly a toto byl jediný krok k zastavení posměchu. Nakonec raději uhnula pohledem, aby jej zbytečně nerozezlila.

„Bydlím tu,"odvětil jakoby nic.
„Tady? V lese?!"
„Och-"zarazil se, „tady ne. Nedaleko."

„Aha. Neviděl si mého tatínka?"
„Ne, takže nejsi sama...?"zeptal se a najednou se začal rozhlížet kolem. Taissu to zneklidnilo.
„Ne, chodíme tady často. Tatínek miluje přírodu."
„Uhm...bolí to?"

Taissa plačtivě přikývla. Její oříškové oči byly plné slz a Evan nevěděl, jak jí pomoc.
„Něco zkusím, jo?"
Taissa jej pozorovala se zaujetím, když se sklonil k jejímu předloktí a ústy se k němu přibližoval. Nakrčila rozpačitě obočím, ale nechala jej. Koneckonců, byla dítětem, které nemělo úplně rozum. Evan jí políbil na bolavé místo, až trýznivě zasyčela. Slzy jí opět vyhrkly do očí a na okamžik měla před očima mžitky. Nepočínal si zrovna jemně.
„Au, co-co to děl-"
Ale Evan nepřestával, bolest se stávala nesnesitelnější, ruka doslova hořela zděšením a dívka neudržela ostré vyjeknutí, které se ozvěnou neslo lesem. V ten moment se Evan odtáhl.

Měl koutky úst od krve. Vypadal jako vampýr, což jí na chvíli pobavilo, ale pak trochu vyděsilo.
Vzápětí se zvedl na nohy, oklepal si špinavá kolena a počal se rozhlížet. „Musím jít. Ještě se uvidíme, Taisso,"vyhrkl polekaně a dlouze se jí zadíval do očí. Jiskřily štěstím.

A pak zmizel v lesích. S jinou osobou.

Ahoj!
Vítám vás u nového příběhu, tentokrát opětovně z prostředí vlků, ale zcela jinak. Snad se vám bude líbit:)
Děkuji