Tlapy narážely na bahnitou zem v pravidelných intervalech, občas se propadaly, mezi drápy se dostalo bahno, ale lesní podrost jej nekompromisně odstranil po několika minutách. Listí chrastilo, větvičky praskaly, když se přes ně převalilo těžké vlčí tělo.

Měsíc byl v úplňku, zářil na rozsáhlé lesy, výběžky stromů se táhly na kilometry a kilometry, nikdo netušil, kde končí a kde začínají. A taky pobízel noční predátory k lovu. V lesích bylo rušno, příliš povyku způsobovali novopečení vlci, kteří se škádlili a rozpustile pobíhali sem a tam, naháněli se, cítili vítr, kterak jim čechrá hustou a nadýchanou srst. Prali se a kousali, ovšem jen v přátelském a hravém duchu. Čelisti mnohdy cvakaly jen na prázdno, jako pouhé varování, že pokud nebude příště vlk rychlejší a hbitější, mohlo by to dopadnout špatně.

Ostatní si pouze užívali přítomnost zbylých vlků, prozkoumávali společně lesy, jeskyně, nová místa, nové pachy. Les byl rozlehlý, přestože se tu vyznali, stále je dokázalo něco překvapit. Mladší skupinka nyní vyčenichala liščí doupě, které se nacházelo pod stoletým dubem. Předháněli se, kdo tam první vleze, pošťuchovali se a vrčeli. Černému vlkovi vlivem strkanice ujela tlapa na pískovcovo-vápencovém povrchu a předníma nohama do nory sjel. Polekaně vyštěkl, ocas se mu stáhl skoro až na břicho a blesku rychle vyskočil pryč. Pelášil, co mu nohy stačily, až se mu od tlap odlepovalo bahno. V očích jeho soukmenovců se odráželo pobavení. Brzy je hašteření přestalo bavit, a tak se jen líně plahočili mezi stromy.

Taissa se stranila nové smečce. Opatrně kolem nich probíhala, doufajíc, že si jí nikdo nevšimne. Ale pozornosti stejně neunikla. Byla to přirozená reakce. Ve vlčí podobě je však nechávala chladnými. Instinkty vlka byly silnější než lidské vědomí.

Torontská smečka jí přivítala mezi sebou v přátelském duchu, byla mnohem větší než ta u Oakville, a tak zapadla rychle a bez problémů. Vysvětlila jim svou situaci, nechtěla se ještě upsat nové smečce, když netušila, jestli je to opravdu to, po čem prahne. Chtěla zatím jen pozorovat a oťukávat si to tam, a proto do osady chodívala jednou, dvakrát do týdne na návštěvy. Jinak však bydlela s otcem na kraji města v bungalovu, který zcela odpovídal jeho ekologickým požadavkům. Pořídili si nová retro kola, používali hromadnou dopravu a vše se vrátilo do starých zaběhnutých kolejí, s výjimkou vlastní zahrádky. Té se museli vzdát, když se odstěhovali, což pana Bella ranilo nejvíce, byl hrdý na to, že si pěstuje své vlastní plodiny (bez chemie), které patřičně i zužitkuje.

Nicméně i na stesk po políčku se našla záplata. Nedaleko od jejich bungalovu probíhal každý týden stánkový prodej místních malých hospodářů, kteří nabízeli čerstvou zeleninu a ovoce. Nejenže našli náhradu za zahrádku, ještě podpořili lokální prodejce.

Taissa vyběhla kopec, prodírala se nízkými křovinami a konečně se dostala na výběžek, který osvětloval měsíc. Seděla dva metry od okraje, dívala se dolů do údolí na koruny stromů, a když zaměřila vlčíma očima, zpozorovala nedaleko i veverku na větvi. Vítr byl nahoře, na odkrytém prostranství, silnější a chladnější, ale její tělo chránila objemná srst. Vítr aspoň tedy ochlazoval její zahřáté tělo.

Najednou uslyšela zašustění a praskání větviček. Našpicovala uši a zavětřila. Zůstala sedět, věděla, že jí nehrozí žádné nebezpeční. Drápy, které narážely na kamenitý povrch, klapaly. Přibližovaly se. Mohutné tělo dopadlo vedle ní. Svalilo se na břicho a odfuklo si. Sklonila se k hnědému vlkovi, olízla mu ucho a jemně do něj šťouchla. Věděla, že je to Hayden. Znovu zaujala svůj dřívější postoj a nadále pohlížela do údolí.

Hayden se rozhodl Oakville opustit taky. Nechtěl být jen nějaký pokus, toužil žít v klidu a míru, zamilovat se, naplnit svůj osud a věnovat se rodině. Docílit svého snu mohl jen tak, že se odstřihne od všeho a všech, kteří mu v tom chtěli zabránit. Znamenalo to však se obrátit i proti své rodině, ale každý si zaslouží i střípek štěstí. Nelitoval. Konečně dělal to, po čem prahl. Nebral si k srdci negativa, kterými jej členové oakvillské smečky častovali. Byl tu pro sebe. Na tom záleželo.

Občas se musíme uchýlit ke zdánlivě sobeckým rozhodnutím. Občas je na místě říct si: „Chci to pro sebe. Já jsem důležitý. Já chci být šťastný. Já. Já!"
Budou vám říkat, že to je hloupost, nemá to cenu, je to zbytečný, nezvládneš to, nezvládneš to sám. Budou vás citově vydírat, co tomu řekne rodina, co sousedi, co mé kamarádky, co teprve mí kamarádi! Budou vás chtít zastrašit, zadupat, protože jen skutečně ten, jenž se nenechá odradit a jde si pořád svou vydřenou cestu za světlem, je ta největší hrozba. Takový člověk je nezastavitelný. Odvážný. Ambiciózní. Nebezpečný.

Hayden zvážil a udělal to, co považoval za správné pro SEBE. V torontské smečce konečně nalezl to, po čem prahl. Skvělou rodinu. Férové jednání. Věrnost. A úžasnou družku.

Naposledy znaveně vydechl, postavil se na čtyři, otřel se přátelsky o Taissu právě v okamžiku, kdy se lesem neslo zavytí. Hannah jej volala k sobě. Nemohl neuposlechnout. Mrkl na Taissu a odběhl pryč.

Ten samý moment, ale o mnoho kilometrů dál, v Oakville, kde lišky dávají dobrou noc, seděli dva vlci pospolu. Ten menší a šedivější se opíral o svého druha, statného hnědého vlka a společně vyli na měsíc. Tvořili pár. Tito dva nešťastní lidé, nyní však uzavřeni ve vlčím těle, nalezli k sobě cestu. Možná že jejich frustrace, nespravedlnost a špatný osud je svedl dohromady, protože věděl, že takhle budou mnohem silnější. Spolu.

Zatímco vyli s hlavami vztyčenými k měsíci, jejich mysl se postupně z těla vlka vytrácela, vysílali tím jasný signál.

Děkujeme Taisso.

Tak! To je konec, přátelé :D
Ne, teď vážně. Je konec, je mi trochu líto, že už příběh skončil, nesmírně mě bavilo jej psát, dát mu ten pomyslný život, ale vše spěje ke konci, takže bylo načase předat message a rozloučit se.
Na kolik se mi to povedlo, musíte říct vy.
Děkuji za všechny hvězdičky nebo komentáře, pomohlo mi to a samozřejmě potěšilo.
Budu moc ráda, když se mnou setrváte i nadále, mám v plánu ještě mnoho příběhů, momentálně mám rozepsané čtyři.
Děkuji!
A mějte se hezky.