Slunce ještě ani nevylezlo z úkrytu, ale oranžové odstíny se již dostávaly postupně na povrch. U země byly barvy nejjasnější a výše přecházely v slabší tóny, které nakonec splynuly s modrou oblohou. Výhled na přicházející východ slunce se však snažila zastínit mlha, která se časně vytvořila. Zahalila okolní stromy i křoviny a přinesla rosu.

Uprostřed lesa, mezi kořeny a mechem, leželo dívčí tělo. Když zavál poněkud chladnější vítr, jenž jí rozcuchal vlasy, pohnulo se. Vítr na dívčino tělo navál listí a drobné větvičky, ale nevypadalo to tak, že by jí nějak vadily.
Pak se však probrala.

Taissa otevřela oči a vzápětí je vytřeštila. Kde to sakra jsem? Pomyslela si rozespale, jakmile se pomalu zvedla do sedu. Chlad, který cítila po celém těle, ji přesvědčil, že tady musela ležet docela dlouhou dobu. Ale jak je to možné? Vždyť usnula ve stanu.
Celé tělo ji navíc bolelo. Nejspíše ležela v krkolomné pozici nebo tomu napomohl taky nerovný a tvrdý povrch. A pak tu hrála důležitou roli včerejší bitka.

Prohrábla si unaveně vlasy a zjistila, že v nich má zamotané větvičky. S otráveným povzdechnutím si je vytáhla, což se neobešlo bez nadávek, když se některé doopravdy zamotaly jako gordický uzel.
Snažila se zorientovat. Zdálo se, že byla zhruba uprostřed lesa, poněvadž všude kam dohlédla, viděla nekončící změť kmenů. Výhled dívce však částečně znepříjemňovala zmíněná mlha.

Taissa se otřásla zimou. Oblečení měla vlhké od rosy. Postavila se na nohy a v zádech ji zakřupalo. Zčásti se jí ulevilo. Ale teď musela vykoumat, jak se odtud dostat domů. Nebo alespoň ke klukům.
V hloubi mysli ji však jedna otázka nedala spát. Nikdy nebývala náměsíčná, ani jako malá holka, to by jí otec řekl, proto ji překvapilo, že teď najednou začala. Pokud to nebyl nejapný žert na posilnění nového přátelství s kluky. Povzdechla si. Bezva.

*

V dočasně založeném táboře bylo ticho. Občas se dalo zaslechnout zachrápání či skřípění zubů, ale jinak nic. Ale stejně byl někdo vzhůru. Hayden vylezl ze stanu ven. Nemohl už tu smradlavou kobku vydržet. Toužil po čerstvém vzduchu. Zanechal Iana klidně ležet a protáhl se. Rozhlížel se po táboře a očima zaloudil ke stanu Taissy. Pak vykřikl.

„Kluci! Kluci, vylezte!"panikařil, zatímco si prohlížel, co ze stanu vlastně zbylo. Ležel ledabyle na zemi jako hromádka neštěstí a v jeho látce se nacházely díry – co díry! Připomínaly spíše dlouhé škrábance od drápů nebo nože. Ale byly mohutné. Ať už stan zničilo cokoliv, muselo to být dost naštvané. Nebo hladové.

První z druhého stanu vykoukla Evanova černá čupřina vlasů, nakonec se vysoukal celý, ještě v trenýrkách. Za ním následoval Flynn, jehož číro postrádalo obvyklé kouzlo. Nyní jen tak zplihle leželo na Flynnově hlavě. Ian vylezl jako poslední s otráveným výrazem ve tváři. Nebyl zrovna ranní ptáče.
„Co je, Haydene?!"ptal polekaně Evan.
„Dívejte,"ukázal jim jen. Uslyšel tiché vyjeknutí a někdo dokonce zapískal.
„Co?! Co-co to je?!"koktal nechápavě Evan. „Co se sakra stalo?!"

„Nevím, kámo, to bych tě asi nevolal, ne?"utrhl se na něj Hayden.
„Kde je Taissa? Díval ses, jestli tam není?"
Hayden protočil očima: „Všichni vidíme skrz ty díry do stanu, Evane. Není tam."
„Do prdele! Taisso! Taisso!"ječel, zatímco běžel ke stanu a snažil se jí v něm nalézt. Jeho marný pokus vyvolal akorát ještě větší paniku.
„Evane, očividně tam fakt není,"podpořil svého kamaráda Flynn.
Evan však jednal jako šílenec. Stan převrátil, sápal se do něj, hekal, nadával.

„Sakra, Taisso! Kde jsi?!"bědoval.
Hayden jej chtěl znovu seřvat, aby se sebral, když mu Flynn naznačil, aby se raději stáhl. Měl přece jen větší pochopení než Hayden. I Flynn měl někoho, na kom mu záleželo nejvíce na světě, takže dokázal s Evanem dokonale soucítit. Přistoupil k němu a poklekl.
„Evane, uklidni se. Takhle jí nepomůžeš. Bude někde tady v lese, jsem si jistý."
Evan se na něj podíval s ustaraným výrazem ve tváři: „Myslíš?"
„Vím to,"usmál se.

Ian na tuto scénu hleděl jako na vzkříšení Ježíše. Pak svraštil obočí a koukl na Haydena. „Co mu sakra je?"broukl směrem k Flynnovi. Nikdy jej ještě neslyšel takhle vážně povídat, aniž by prohodil vtípek. Netušil, že je toho vůbec Flynn schopen.
„Je to fakt vážný, Iane,"Hayden jen protočil očima, „a vy dva se seberte. Musíme ji najít."
„Bože! Úplně mi tluče srdce, já se tak bojím..."hlesl vystrašeně Evan.
„Nic se jí nestalo,"povzdechl si otráveně Hayden.
„Haydene, měj trochu pochopení,"odsekl Flynn vyčítavým tónem.
„No tak sorry, že ho nemám! Na rozdíl od vás nejsem ten šťastlivec, který se bude moct proměnit."
„Tak o tohle ti jde? Jen o proměnu?"vyjel na něj Evan.
„Samozřejmě že ne! Jen z ní nedělejte nějakou křehkou holku, ježiši. Vždyť se podívejte, jak se poprala se dvěma holkama a je v pohodě!"
„V pohodě bych tomu asi neří-"
„Sklapni, Flynne!"okřikli jej oba dva.

„Nerad bych vás vyrušoval, kluci,"vložil se do toho Ian, „ale vy byste měli hlavně řešit ten stan."
„Větší sračku jsem neslyšel,"zasmál se posměšně Flynn, „je to jen blbý stan, Iane. Pár dolarů, bůůů."
Ian protočil očima: „Tohle jsem nemyslel. Dávám jí tak den."
„Cože?!"zavřískl vyděšeně Evan, „co tím myslíš?!"
„Promění se zítra."
„Jak si můžeš být tak jistý?"
„Už jsem něco podobného viděl. Nejdřív ta agrese, která se objeví zničehonic. Otrávenost, výbušnost, to jde vlastně ruku v ruce. A pak tohle..."poukázal na prázdný a zdemolovaný stan.
„Chceš říct, že to udělala ona?!"zasmál se pohrdavě Hayden.
„Ano."
„A kde teda je?"
„Náměsíčnost,"objasnil věcně.
„To je psycho..."zapískal Flynn, zatímco se na něj všichni otráveně podívali.
„Ty fakt umíš zkazit okamžik,"ucedil Hayden. Flynn se jen nevinně uculil.
„Tady bych si tě dovolil opravit, Iane, jestli dovolíš,"přerušil je Flynn důležitě, „neřekl bych tomu náměsíčnost. Její tělo se pomalu ale jistě připravuje k proměně, zvyká si na les. Dělá to záměrně, chápeš?"
„Takže to vlastně je náměsíčnost,"namítl Ian suše.
„Ugh, vy dva, fakt buďte zticha, bolí mě z vás hlava,"zarazil je Hayden rozhodně, „kam asi tak mohla jít? Nebo mám spíš mluvit o jejím vlčím alter egu?"
„Moc vtipný, Haydene,"ucedil Evan, ale nakonec uznal, že měl pravdu a začal se společně s nimi rozhlížet po okolí.

Tábořiště bylo již prochozené, a tak jejich tenisky nebyly úplně promočené, nicméně dále od stanů se však tráva zvedala a doplňovaly ji holé keře, čímž tvořily celkem neprůstupný terén. Díky mlze, která se slehla na Oakville, měli zastřený pohled do dáli, ale východ slunce nezmeškali. Spatřili narůžovělé až fialové odstíny, které se postupně výše proměňovaly v červené a oranžové tóny. Vše prostupovalo vším, míchalo se dohromady a tvořilo další syté barvy. Uprostřed všeho se na ně usmívalo vycházející slunce. Snažilo se zahnat mlhu, ale stále bylo ještě slabé. Muselo počkat ještě asi tři hodiny.

„Jakto že je ta proměna tak rychlá?"ptal se zvědavě Hayden.
Ian pokrčil rameny: „Nevím, nepřijde mi, že je rychlá. Tobě jo?"
„No, ano..."
„Není. Vždyť jsem líčil ty kroky, které proměně předcházejí. Navíc je to i individuální. Proměna Caroline trvala tak zhruba stejně, ale zeptej se ještě Flynna, jestli tě to tak zajímá,"doplnil ještě Ian. Nevědomky se usmál, když pomyslil na svou družku.
„Flynne?"
„Co?"
Flynn se mezitím na zemi ládoval novým pytlíkem chipsů. Chroupání se rozléhalo lesem.
„Neuvěřitelné,"zavrtěl nad ním hlavou, „jak to bylo s Judy?"
„Už si to nepamatuju,"zabručel s plnými ústy, „nemáš to fuk?"

Evan se nepřestával rozhlížet po okolí. Musel ji najít. Bál se o ni jako ještě nikdy o nikoho. Nechtěl ji ztratit. Ne teď když je na něj otec tak pyšný. Poslední syn Tremblayů se konečně přidá do smečky. Po boku své družky.

Všichni zbystřili, když uslyšeli zašustění. Z křovin se prodrala Taissa a polekaně na skupinu kluků hleděla. „Co je?"
„Panebože!"vyjekl nadšeně Evan a rozběhl se k Taisse. Než stačila zareagovat, ocitla se v jeho náruči. Rozpačitě hleděla na zbylou trojici a jemně Evana poplácala po holých zádech. Cítila se trochu nepříjemně, když se tiskla na jeho polonahé tělo.
Evan se na chvíli odtáhl a prohlédl si Taissu od hlavy k patě, hledal na ní nějaké zranění. „Jsi v pořádku?"ujišťoval se.
„Jo, jsem. Proč jsi v trenkách?"zeptala se nechápavě.
Evan se zarazil, a pak jen máchl lhostejně rukou: „To je snad jedno, ne? Hlavně že jsi tady!"
„Fajn, ale obleč se, bože. Kdo se má na tebe dívat!"uculila se posměšně.

„Kde jsi byla?"ptal se Hayden, zatímco Evan zmizel ve stanu, kde se převlékal.
„Jak to mám asi vědět?"zasmála se Taissa, „v lese."
„Tak jak jsi nás našla?"
„Prostě jsem šla..."
„Zajímavé."
„Nejsem úplně nemožná. Vždyť jsem v těchto lesích vyrostla, dokážu se o sebe postarat,"prskla jen.
„Nojo, tak sorry,"bránil se.

„Co se stalo s mým stanem?!"
Všichni se urychleně zadívali k Evanovi, jenž se právě vynořil ze svého. „Co?"
Hayden jen poukázal na zničený stan. Evan uznale přikývl. „Asi by ses měla posadit. Musíme něco probrat."

„Hele, nestojím o další hádanky, které jsi mi nabulíkoval posledně. Teď hlavně musím jít domů, nebo mě táta zabije."
„Máš mnohem větší problém než toto,"namítl jemně.
„Asi půjdeme, hoši,"vložil se do debaty Hayden, který rozpoznal, že je čas se zdejchnout. Trojice tedy odešla do lesa.

„Fajn, uzavřeme kompromis, co ty na to?"navrhla Taissa nakonec.
Evan svraštil obočí a pokynul ji, aby mu předložila svůj návrh.
„Ty mě doprovodíš domů a po cestě tě vyslechnu. Souhlasíš?"
Evan dlouho bojoval sám sebou, jelikož jí to chtěl zatrhnout, poslední, co potřeboval, bylo, aby odešla domů. To nemohl připustit, ale zase ji tu nechtěl držet násilím. To by jejich začínajícímu vztahu nepomohlo. „Fajn, jak chceš."

*

Z lesa se dostali na asfaltovou cestu. K ránu doprava ještě tak nehoustla, a tak nepotkali ani jedno auto. Mohli se tak svobodně procházet.
Evan se držel překvapivě blízko Taisse, která nevěděla, jak se zachovat. Sice s několika kluky (dvěma) chodila, ale Evan byl prostě Evan. Zvláštní kluk.
„Možná tohle bude tvoje poslední noc doma, takže ti na sebe dám číslo, kdybys mě potřebovala,"začal najednou zprudka Evan. Taissa se na něj rozpačitě zadívala.
„Cože?"
„Fajn. Už ti to řeknu,"povzdechl si, „stejně nemám na výběr. Nikdo by si proměnou neměl procházet sám. Pomůžu ti."
„Co? O čem to sakra mluvíš?"
„Nepřerušuj mě prosím,"napomenul ji jemně, „eh. Jak mám asi tak začít? Nesnáším to."
Taissa myslela, že jej na místě zastřelí. „Už mi to řekni, Evane! Začíná to být dost otravný."
„Takže to strhnu rychle jako náplast. Jak chceš,"rozhodl se, „jsi vlkodlak."
Taissa nakrčila obočí a už už se chtěla začít smát, ale jakmile uviděla Evanův vážný výraz, rozmyslela si to. „Vlkodlak...?"
„Ano, já taky. A kluci jakbysmet. Proto jsme se ti vetřeli do života...chceme...chceme ti prostě pomoc,"vychrlil ze sebe nerozhodně, ale prozatím do toho Taissa nešťourala.

„A?"pobídla jej dál.
„Ve zdejších lesích žije celkem početná vlkodlačí komunita a ty se teď staneš její součástí. Nejspíše už zítra."
„Jak to myslíš?!"
„Zítra se poprvé proměníš. Počkej, nech mě to objasnit,"zadržel ji, když viděl, jak otvírá ústa s cílem mu zase skočit do řeči, „pamatuješ si tu agresi? Vlastně asi jo, není to tak dávno, co?"uchechtl se. „Tak to byla první předzvěst. Pak se do toho zamíchala ta náměsíčnost a agrese vyvrcholila zničením stanu."
„Ale jak je to možné?! Je můj...táta...?"
„Ne, tvůj táta není a ani matka, jestli se ptáš na tohle. Jsi...výjimka."
„To nedává smysl. Copak to není dědičné?"
„To sice ano, ale vlkodlakem se můžeš stát i tím, že tě někdo kousne – respektive, když tě druhý vlkodlak pokouše."
„Takže mě někdo pokousal?"
„Taisso, teď to nebudeme řešit, ano? Zatím to není tak důležité, musím tě připravit na proměnu,"zarazil ji rázně. Moc dobře věděl, že jestliže do toho bude ještě chvíli šťourat, dozví se celou pravdu. A na to bylo ještě brzy.

„Počkej, takže je to pravda, jo? Fakt se proměním jako v těch filmech?!"zhrozila se najednou, jakoby na ní tíha okamžiku dolehla. Na moment zastavila a posadila se na okraj silnice. Složila si obličej do dlaní.
„Jo...ale já budu u tebe, pomůžu ti. Koneckonců se taky poprvé proměním,"vysvětlil jí nervózně.
„Ty taky? Jakto? Myslela jsem, že už jsi vlkodlak..."
„To sice jsem,"uculil se, „ale můžeme se proměnit až společně s družkou – tedy přítelkyní ve vašem světě."
„Takže dokud nemáte tu...družku, tak nejste plnohodnotní vlkodlaci?"
„Přesně tak."
„Počkej!"vyhrkla najednou a vypoulila oči. Vtom jí slova uvízla v hrdle, zoufale těkala pohledem ze země na Evana, jakmile jí všechno začalo docházet. „To ne...ne, ne, ne!"
„Taisso, co se děje?"

„Už musím!"
„Počkej, neblázni, doprovodím tě."
„Ne! Nech mě! Chci být sama!"vyjekla a odstrčila Evanovu ruku, která se k ní natahovala.
Evan ustoupil s bolestným výrazem ve tváři. „Stejně se mě nezbavíš. Zítra budeme spolu, ať chceš, nebo ne,"odsekl a ještě na ni posmutněle pohlédl. Taissa se na něj zamračila.
„To se ještě uvidí,"prskla a obrátila se k němu zády.

Šla domů s myšlenkami na poslední slova, která jí Evan řekl. „Můžeme se proměnit až společně s družkou – tedy přítelkyní ve vašem světě."
Hrdlo se jí strachy sevřelo, jakmile si uvědomila, že to ona je Evanova družka.

Vše dávalo perfektně smysl.