U snídaně bylo dusno. Příbory hlasitě cinkaly o talíře, ozývalo se jen crkání čaje, ale žádná konverzace. Pan Bell si svou dospělou dceru prohlížel se zaujetím, očekával, že se k něčemu přizná, ale ona v klidu dojídala svá míchaná vajíčka, jež připravila pro oba. Cítil, že sice na povrchu vypadala relativně klidně a vyrovnaně, ale v hloubi duše věděl, že je rozrušená. Nikdy nebývala takhle tichá. Vždy jej ráno zdravila s tak velkým elánem, kterým by probudila k životu všechny vymřené živočichy. Často také hlasitě klábosila o tom, co se dělo, hlavně tedy o práci, o lidech, které potkala, zkrátka plachost a tichost nikdy nebyly její atributy.

„Taisso?"
Taissa na něj zvědavě pohlédla, jakoby jej pobízela k tomu, aby pokračoval, zatímco si dávala do pusy poslední sousta.
„Co se ti stalo s nohou?"
Všiml si, jak se zamračila, ale pak okamžitě změnila svůj postoj. „Nic. Narazila jsem se v práci."
„Aha, muselo to bolet,"pokračoval dál, protože jí docela tak nevěřil.
„Nojo."
To, že lže, poznal také díky tomu, že neudržela oční kontakt. „A nevíš náhodou, co se stalo se schránkou?"
Opět svraštila obočí. „Ne? Co se jako stalo?"odsekla popuzeně. Nyní si byl její otec na sto procent jistý, že jeho dceru něco trápí. A období vzdoru, tedy pubertu, měla už dávno za sebou, takže se o žádný emocionální výstup nejednalo. Dumalo mu však hlavou jediné, proč je taková otrávená?

„No, tak nějaký vandal nám ji úplně zdemoloval."
„Neřekla bych, jen je na křivo."
Mám ji, usmál se šibalsky. „Aha? A jak to víš, mladá dámo, když jsi mi před chvíli tvrdila, že nemáš vůbec ponětí?"
Taissa se na něj poprvé podívala. Chladně. „Hele, musím jít. Nesmím přijít zase pozdě."
„Já jsem ještě neskon-"
„Hele, tati, já nevím, co se stalo s tou podělanou schránkou, ale být tebou, spíš se zajímám o to, jak nám dopisy a pošta chodí. To by tě mělo především zajímat. Měj se,"prohodila dopáleně a ani nečekala na otcovu odpověď. Byla tatam.

Pan Bell se poprvé za toto ráno zamračil. Musel si zavolat.

*

Poslední hodina, pomyslela si Taissa toužebně, jelikož už se viděla, jak si po šichtě zajde konečně do kina a provětrá svou mysl. Myslela si, že jí to pomůže zbavit se všeho toho vzteku, jenž jí poslední dva dny tak intenzivně pronásleduje. Při té myšlence se samovolně zamračila.
Lokál ještě nebyl zdaleka plný, ale i tak se všude rozléhaly hlasy lidí, kteří mezi sebou hlasitě diskutovali a od některých stolů se dokonce ozývalo i otravné mlaskání.

Podlaha byla tvořena šachovnicovými dlaždicemi a Taissa si jen vděčně oddychla, když si představila, že v některých restauracích musí servírky dokonce jezdit na bruslích při obsluhování. Naštěstí v jejich restauraci nebyl zas takový prostor a navíc majitel nevypadal, že spadl z hrušně, takže s takovým nápadem nikdy nepřišel. Taissa věděla, že by jej ani v životě nenapadl.

Z boxu z rohu na ní mávala skupina lidí, jež si chtěla objednat. Taissa se tedy vydala splnit svůj úkol. Čím více se přibližovala, tím více poznávala, s kým má tu čest. V boxu seděla čtveřice kluků, téměř dospělců, patrně jejího věku. Jeden mladík, pohledný s pořádným čírem, zatím barvitě líčil nějakou událost, teatrálně máchal rukama a od stolu se ozývaly salvy smíchu.
Ugh, pomyslela si dívka a zhluboka se nadechla, aby si dodala sílu. Neměla moc v lásce tyhle klučičí party.

„Co byste si dali?"
Rozhovor umlkl a všichni se na ní zadívali. První se vzpamatoval ten se zeleným čírem. „Palačinky!"
„Já taky,"přidal se brejlatý.
„Máte nějakou specialitu podniku?"zeptal se zvídavě kluk s černými vlasy a šrámem nad okem.
Taissa si jej podezřívavě změřila pohledem. Utahuje si z ní? „Prosím?"
„Máte nějakou specialitu?"zopakoval trpělivě, patrně si užíval pozornost svých kamarádů, kteří se culili jak na tripu.
„Vy si snad myslíte, že jsme pětihvězdičková restaurace?"
„Ne?"
„Co si dáte? Nemám jenom vás..."pronesla otráveně, přičemž se dotyčný ušklíbl a mrkl na kamarády.
„Nejste přepracovaná? Nebo jen nesnášíte svou práci?"
„Myslím, že to není vaše věc. Já tu dělám brigádně. Už jste si vybral, nebo máte slabou krátkodobou paměť?"procedila naštvaně. Nechápala, proč jim vůbec tyhle vtípky toleruje.

„Ach, chápu. Špatně zvládáte stres a vztek, co?"dotíral dál.
Taissa svraštila obočí. „Prosím?"ptala se teď pro změnu ona.
„Nechcete si s námi vyjít? Teda...nechcete s námi do kina?"
„Proč?"
„Vím, čím si procházíš..."šeptl směrem k ní a natáhl se, aby jí chytil za zápěstí. Zadíval se jí do očí, blyštily mu nadšením. Taissa zpanikařila. On to vycítil. „Vím, jaké to je, cítit pořád ten hněv, který tě spaluje a nedovoluje racionálně myslet. Zažil jsem jej...proto mi dovol pomoc."
Dívčina ústa se překvapením otevřela a ona zběsile zamrkala. „To-to...n-není pravda."
„Počkám, než si to sama uvědomíš,"odvětil a pustil ji, „dám si burger a Ian taky."

*

Taissa se cítila pod psa. Otráveně. Chuť si zajít do kina jí přešla. Věděla, že by tam potkala ty kluky. Popravdě je neznala. Nikdy je tu neviděla, ani ve škole. Museli přijet z měst z okolí. Nebo byli jen turisti.
Kdoví. Čert je vem.
Domů se jí také nechtělo, nevěděla proč, ale potřebovala pryč. Někam, kde bude jen sama se svými myšlenkami, které nutně žádaly utřídit. Ten vztek musela nějak ventilovat, zatím však netušila jak. Nejdůležitější bylo jej zvládnout, porazit...
A tak vyrazila na jediné místo, o němž doufala, že jí pomůže.
Vydala se tedy do lesa.

*

Lesní podrost jí křupal pod nohama a Taissa se ukryla před blyštivým sluncem. Tady paprsky jen tak nenatáhly své dlouhé ruce. Usmála se. Bylo zde chladněji, ale to jí nevadilo. Nikdy jí nebývala zima. Byla prostě klikař.
Zatímco se jen potloukala lesem, přemýšlela.
Co se to teď se mnou děje? Dohání mě puberta? Nebo...? Ne, to snad ne, pomyslela si zděšeně. Nikdy si nemyslela, že by mohla tyhle sklony po matce zdědit, ale možná že ano. Možná že je nebezpečná. Nejen sobě, ale i druhým. O tom se samozřejmě přesvědčila, když s takovým člověkem částečně vyrůstala.

Myšlenky na matku v ní probudily smutek. Ne ten ze ztráty, ale spíše naštvaný žal. Nechyběla jí. Vždyť si na ní těžko pamatuje, a když už ano, tak by nejradši zapomněla. Postupně se s tím snažila žít, jít dál a nemyslet na to, ale tím, že svou minulost zapřela, tak o to více jí teď dohání. Útočí ze zálohy, skrytě, ale přesně. Taissa si povzdechla. Jestli to tak půjde dál, musím se zastavit...říkala si.

Představila si zklamaný otcův pohled. To jí dostalo. Svalila se na zem a začala brečet. Vzlykat, přerývavě dýchat a hlasitě štkát. Tady byla sama. Nemusela nic skrývat. Klidně si pobrečet, pak jít se vztyčenou hlavou dál. Nikdo to nemusí vědět. Taky nebude. Do lesů nikdo nechodil.

A tak brečela.
Brečela, protože nikdy na sobě nic nedávala znát. Nikdo z jejích přátel nevěděl o její matce. Možná se to doslechli od rodičů, kteří pomlouvali své sousedy u sklenky vína, jak se to ostatně dělává, ale od Taissy se nikdy nic nedoslechli. Pohřbila svou minulost. Vyrovnala hřbet a pokusila se žít jinak. Nechtěla, aby na ni ukazovali. Aby jí porovnávali. Aby se jí stranili. Aby jí litovali...

Popotáhla a částečně si utřela smáčené tváře. Znovu vzlykla a zadívala se vzhůru. „Jestli...jestli nahoře opravdu n-někdo je..."odmlčela se, aby se nadechla, „tak proč bys dopustil, aby se tohle vůbec stalo?"vyčetla mu.
„Jediné co vidím, je utrpení. Kdyby nahoře opravdu nad námi někdo bděl, nikdy by nedopustil tyhle špatnosti..."

„Ale život je boj. Jinak by to byla nuda, nemyslíš?"ozvalo se a Taissa sebou polekaně trhla.
„C-co tu děláš?"vydala ze sebe překvapeně a urychleně si utřela uslzenou tvář. Odkašlala si, aby nepoznal, že brečela.
„Nemusíš si hrát na drsňačku,"pronesl směrem k ní a smířlivě se usmál. Taissa svraštila přemýšlivě obočí.
„Co tu chceš?"procedila na černovlasého kluka, kterého potkala v restauraci. „Sleduješ mě?"
„Ne. Navštívil jsem strýčka. To snad můžu, ne?"
„No tak běž."
„Hele, nerušil bych tě, kdybych nevěděl, že musím."
„A proč mě teda rušíš?"
„Kousek od nás jsou asi tví kamarádi. Ta Stephanie s klukem. Myslel jsem, že bys možná nebyla nadšená, kdyby tě tady tak našli..."

Taisse spadla brada. Pak zamrkala. „T-to...to asi ne."
„Tak pojď,"natáhl k ní ruku. Nechala jej, aby jí pomohl na nohy. Oprášila si špinavé kalhoty.
„Díky, teď půjdu domů. Měj se,"vyhrkla a vydala se rychle pryč. Ani se neotočila.

A větvičky jí křupaly pod nohama.

*

Už byla téměř pryč z lesa. Neotáčela se. Nechtěla vidět, jak za ní kouká. Nyní si uvědomila, že nemůže znát její přátele, jelikož není místní. Proto zrychlila. Přála si, ať už je pryč. Na míle daleko.
Přání se jí splnilo, když se po několika minutách objevila na povědomé příjezdové cestě. Míjela rozbitou schránku a zachmuřila se.
To je toho, blbá schránka, ale nejdůležitější je fakt, že se ten pošťák napravil, pomyslela si vítězně, jakmile posbírala poštu ze schránky.

Otec pracoval na zahrádce, okopával záhony a čistil je od plevele. Vše si pěstovali, včetně zeleniny a ovoce, pan Bell na to velice dbal. Nesnášel pesticidy v potravinách a takhle si mohl být na sto procent jistý, že jsou produkty přírodní. Ale ta práce byla mnohdy úmorná. Taky pěstovali různé pícniny pro zvířectvo, ale jen v menším měřítku. Pan Bell byl rád, když nezapomněl nakrmit dvě kozy, hromadu králíků a sedm slepic.

„Víš, kolik je hodin? Kde jsi byla?"ptal se starostlivě, ale trochu podrážděně.
„Um, aha, ztratila jsem pojem o čase..."zamumlala, jakmile se podívala na hodinky.
„Opravdu? Pojď sem,"přikázal jí, když odhodil malou motyčku. Postavil se na nohy a vyšel z políčka. Čelo měl orosené potem a brýle si posunul prstem výš na nos, když mu sklouzávaly. Vypadal jako typický farmář, přestože v zahradničení příliš nevynikal. Největším rysem byly vysoké černé holinky, které pak doplnily monterky, košile a slaměný klobouk. Ten byl ale nejspíš pro efekt, jelikož v Oakville nikdy nepřekročila teplota třicet stupňů.

„Proč? Jen se převleču, a pak ti pomůžu, jestli ti jde o tohle."
„Ne, nepotřebuju pomoc."
„Tak co po mně chceš?!"
„Jak to se mnou mluvíš, Taisso?! Co se s tebou děje? Říkám ti, pojď sem."

Váhavě k němu přešla, nechtěla vyvolávat ještě větší konflikt. Musela však zatnout opět pěsti, aby se uklidnila a jednala zase racionálně – normálně.
Stála asi metr od něj a hleděla na něj zkoumavým pohledem.
„Neřekl jsem metr ode mě, ale ke mně,"zopakoval se skřípěním zubů, což jí popudilo.
„Co ti sakra je? Co máš za problém? Tak jsem se zdržela, to je toho!"vyjekla, ale vzápětí její rysy změkly, „tati, prosím, radši mě nechej jít, nechci se hádat..."

„Řekl jsem, pojď sem,"trval na svém tvrdohlavě. Taissa přivřela oči, jakoby se pokoušela se uklidnit, ale nepomohlo to. Pěnila jako hrnec s mlíkem. A nakonec přetekl.
Taissa nadzvedla obočí a najednou jí to došlo. Zamračila se. „To snad nemyslíš vážně?!"užasla ublíženě. „To-to...och! Jak jsi mohl?!"zaječela, když si uvědomila, kam tím míří.

Bolelo ji na srdci. Do očí se jí nahromadily slzy, které toužily po tom, aby si prorazily cestu ven. Pan Bell si uvědomil, co způsobil a hned jeho rysy roztály jako led. Hněv vystřídal stud a provinilost.
„Taiss-"
„Nech si to,"ucedila, „je jasné, co si o mě myslíš. Že jablko nepadlo daleko od stromu, co? Že jsem přesně jako máma!"
„Ne, to-"'
„Říkám, nech mě mluvit!"křikla frustrovaně, „tohle je to nejhorší, co může rodič svému dítěti říct. Jak...ne, to nemá smysl. Místo toho, aby ses vůbec o mě zajímal a zeptal se, co se děje, protože – ani já to nevím! Panebože! Cítím pořád tak hrozný vztek a nevím, jak jej ventilovat! Pořád mě spaluje a nabádá, abych byla nepříjemná a hádavá a já...já...bože! Já se tak snažím, abych ten hlas, nebo co to je, neposlechla, ale...nejde to!"

Thomas na dceru šokovaně hleděl. „Vždyť já se tě ráno ptal..."
„To sice ano, ale to se ptal jen kvůli té blbé schránce, nic jiného tě nezajímalo."
„Bože, zlato, pojď sem – teda teď už opravdově,"pokynul jí, aby jí mohl obejmout a Taissa mu vlítla do náručí a poprvé za dlouhou dobu před ním vzlykla. Potichu, ale on to stejně slyšel, ale galantně dělal, že o ničem neví. Jen jí hladil po vlasech a kolébal ze strany na stranu.

„A z čeho...z čeho ten vztek proudí?"
„Jak to myslíš?"pronesla tiše.
„Proč jej cítíš?"
„To já nevím, taková já přece nejsem. Ano, občas vyjedu nepřiměřeně, ale já jej cítím pořád, i teď! Někde vzadu v hlavě pulzuje, sice slabě, ale vím, že jen čeká, až nastane vhodná chvíle..."
„Taisso, možná bychom měli za někým zajít,"navrhl.
„Tati, já...nevím. Bojím se, co by mohli zjistit...a jak jsi řekl, já...nechci být máma,"hlesla tiše.
„Ne, nenenene, zlato. Takhle jsem to nemyslel. Nemyslím si, že budeš jako ona. To ne. Jednal jsem unáhleně a pitomě. Měl jsem se prvně zeptat. Odpustíš mi?"
Taissa jen přikývla a usmála se. „Když jsem to všechno řekla, hrozně se mi ulevilo,"přiznala.
„To je jen dobře. Teď pojď, myslím, že by nám oběma prospělo kakao a seriál..."

Ahoj!
Konečně mi skončilo zkouškové (teda doufám, u poslední zkoušky ještě nemám výsledek, ale plně věřím, že to klaplo :D ),  a tak se můžu zase v klidu věnovat psaní.
Určitě mi dejte vědět, co si myslíte o příběhu!
V čem má původ Taissin vztek? A kam až se to vyvine? :D
Díky!