V nedalekém Oakville, kde lišky dávají dobrou noc, se zrovna pan Bell potýkal s problémem v garáži. Snažil se opravit jejich kola, aby mohli vyrazit na nákup. Pan Bell byl proti autům, vlastně proti všemu, co by přírodě mohlo uškodit. Ale tentokrát nemohl prostě přijít na to, proč je duše na kole neustále píchlá. Vyměnil už asi podesáté plášť, ale nic nepomáhalo.

Nechtěl si zkrátka přiznat, že není tak zručný, jak by si přál. Ztrápeně si odfrkl a utřel pošpiněné ruce do kalhot.
„Tati?"ozvalo se hlasitě.
„V garáži!"odvětil také zvoláním.
Uslyšel dusot a vzápětí se do garáže přiřítila jeho dcera. Taissiny kudrnaté vlasy se rozevlály a některé pramínky jí spadaly do tváře. Ledabyle je zastrčila za uši a její otec se nepřítomně usmál. Tak moc mu připomínala Grace, jeho ženu. Pak se za svou myšlenku zastyděl.

„Co potřebuješ, zlato?"
Taissa se ležérně opřela o vrata a posunula si sjíždějící ramínko kabelky na rameno.
„Vlastně nic důležitého, mířím do práce. Tak jsem ti to chtěla oznámit, ať mě zas nehledáš. Jo a mimochodem, s večeří na mě nečekej, něco sezobnu v práci."

„Do práce? A co škola? Nepřeháníš to, Taisso?"zamračil se pan Bell a posunul si brýle více k nosu.
Taissa se pronikavě zasmála a zavrtěla hlavou: „Tati, vždyť už mám prázdniny asi tak čtrnáct dní."

Na Thomasově tváři se objevily vrásky, když se zamyslel a uvědomil si, že mu už vážně z přepracovanosti hrabe. Chytil se za hlavu. „Páni. Vážně? Co dalšího jsem ještě zmeškal...?"

Taissa se na něj smířlivě usmála: „Že jsem měla samé jedničky...?"
„Ach, to vím, nic víc?"
„Ani ne. Hele, vážně už musím jít..."
Pan Bell jen chápavě kývl a vrátil se zpět ke kolům. „Dávej pozor,"dodal ještě.

„Jasně, jako vždy, tati,"rozloučila se, „náhodou kolo asi ještě nemůžu použít, co?"
Její otec se zaškaredil: „Ještě ne."
„Okay, netrap se tím, tati. Jestli chceš, zeptám se pana Trumana, mohl by ti pomoc."
„Ne! Já už to mám, nepotřebuju ničí pomoc,"kabonil se.
Taissa jen chápavě kývala hlavou, tak aby otec nepoznal, že si z něj utahuje, a že moc dobře ví, jak bezmocný je, ale nakonec spolkla sarkastickou poznámku a odporoučela se.

*

Dorazila akorát na čas, když do restaurace vešel i její šéf. Dělala, že už tady je nějakou dobu, aby nepojal podezření, jelikož nesnášel nedochvilnost. A poněvadž Taissa neměla ještě kolo, musela dojít pěšky a zpozdila se, když vtipkovala s otcem.

„Ahoj, Taisso, proč nejsi převlečená?"nakrčil zkoumavě obočím majitel restaurace Pierce Dawson, muž po třicítce, kterému už rašila lysina na hlavě.
„Já...em...ještě nejsem...?"zasmála se nervózně a počala se prohlížet.
„Přišla jsi pozdě, že? Ušetři mne výmluv a mazej se převléct, za..."zarazil se, „čtyři minuty ti začíná směna."

Taissa raději mlčky vystřelila do šaten a počala se převlíkat. Její pracovní úbor se skládal z křiklavě žlutých šatů s límečkem, které naštěstí končily u kolen. Jelikož bývalo během letních měsíců mírné teplo, tak si pod ně oblekla ještě silonky a vše zakončila ještě svetříkem. Rozhodně nemůžete čekat horké čtyřicítky, tady v Kanadě se teploty během léta spíše pohybovaly kolem dvacítky. Jak kdy. Jak kde.

Dívka se hned pustila do práce. Po třetí hodině opět nastal nával, když se chlapi z lomu přicházeli najíst po směně. Taissa už teď viděla, jak se bude plahočit po práci večer domů, unavená a bolavá, ale i přesto nasadila zářivý úsměv a šla hosty obsloužit.
„Co to bude?"
„Hm...dal bych si steak a hranolky prosím,"odvětil pan Hopkins, dělník, který celý svůj život pracoval v lomu a ty roky se na něm dost podepsaly. Hrbil se, zbělaly mu vlasy i vousy a vrásek taky přibylo.
Taissa pak převzala zbytek objednávek a sdělila je kuchařům v kuchyni. Věděla, že má chvíli volno, a tak se posadila na židli a rozhlížela se po místnosti.

Všichni buď jedli, pili, anebo hlasitě diskutovali s polovičkami či dokonce zástupem kamarádů. Našli se i jedinci, kteří se krčili v boxech v rohu a četli si noviny nebo knihy. Prosklenými dveřmi zrovna vešel mladý kluk, jenž se objímal s chichotající se dívkou. Zvoneček na dveřích se rozcinkal, když noví zákazníci vešli. Dvojice i hned zapadla do jednoho z volných boxů, ne naproti sobě, nýbrž vedle sebe. Rande to asi nebylo, páreček se k sobě až moc znal.

Taissu závistivě bodlo u srdce. Poznala ty tváře. Její spolužáci. Kamarádi. Zamračila se, jakmile se Stephanie naklonila k Ryanovi a zuřivě jej políbila. Tahala jej rozvášněně za vlasy uprostřed zpropadené restaurace a Taisse se to nerado přiznávalo, ale uvnitř ní vše vřelo vztekem.
„Co tady tak sedíš? Běž pro objednávky, než tě Dawson zmerčí!"popohnal jí pomocný kuchař George, jenž zrovna krájel zeleninu.
Taissa ohrnula nos, zhluboka se nadechla a zamířila ke dvojici. Škrobeně si upravila šaty, odkašlala si.
„Ahoj, můžu vám něco přinést?"vydala ze sebe zdvořile, přestože zatnula ruku v pěst. Nechápala, proč jí jejich příchod tak rozzuřil.

Stephanie se přestala smát a obrátila svou pozornost k Taisse. „Nevěděla jsem, že tu děláš, Tas."
„Já zase nevěděla, že spolu vy dva chodíte,"utrousila nepřátelsky. Stephanie svraštila obočí.
„Nojo, už to bude nějaký ten pátek,"odvětila, zcela ignorujíc Taissinu kousavou poznámku. „Že, Ryane?"
„Jojo..."přitakal na půl ucha.
„Doufám, že jste spolu aspoň šťastný,"dodala chladně Taissa.
„Co máš sakra za problém, Tas?"
„Nic."
„Tak proč se chováš jako kráva?"
„Pošlu vám jiného číšníka, omluvte mě,"vyhrkla překvapeně Taissa a odběhla pryč. Stephanie s Ryanem za ní šokovaně hleděli.

„Chápeš to?"stačila ještě Steph prohodit.

„Běžte na osmičku, prosím,"pronesla Taissa kvapně směrem k pokladně, kde stáli ještě dva číšnici. Nečekala na jejich odpověď a vběhla na záchody.
Zavřela se v kabince, sedla si na prkýnko a přerývaně dýchala.
Co to sakra bylo?ptala se nechápavě. Proč mě tak naštvalo, že si Stephanie vyšla s Ryanem? Věděla jsem, že se jí líbí, ale mně taky. Doufala jsem, že...že...
Že co? Že ti ho přenechá? Copak jsi vážně byla tak naivní a věřila Stephanie, že ti ho prostě přenechá? Ach, vážně jsem byla hloupá.

Taissu najednou překvapil i fakt, že měla celou dobu ruku zaťatou v pěst, a když jí uvolnila, zjistila, že má vytlačené nehty v dlani a na některých místech i krvácela.
„Páni,"vydechla rozpačitě, když si prohlížela, co si způsobila.
Skenovala dlaň pohledem, čáry života či štěstí se jí míjely před očima, krvavé otisky nehtů zcela pohltily její mozek. Nakonec odvrátila pohled.

Váhavě vyšla z kabinky a rozhlédla se. Nikdo tu nebyl. Přešla k zrcadlu, kde se ovlažila studenou vodou.
Vážně bych měla trochu ubrat, pomyslela si, vždyť jsou to mí nejlepší kamarádi. Patrně jsem jen žárlila, že už se mnou nevyráží ven tak jako dřív. Vlastně jsme se dlouho neviděli. Až dnes...

Nechtěla vyjít ze záchodů a jít těm dvěma na oči, ale musela. Byla tady pracovně. A tak se vrátila.

*

„Kolik jsem dlužen?"ptal se Ryan, když přišel zaplatit. Stephanie mezitím postávala u dveří a zvědavě přihlížela, co se bude dít. Ruch v restauraci se už uklidnil, šero se pomalu přikrádalo, a tak všichni odcházeli domů.
Taissa se na Ryana ublíženě podívala a vzápětí hmátla po účtence: „Dvacet pět dolarů."
Ryan ze zadní kapsy vytáhl peněženku a chvíli v ní hledal bankovky. „Tady,"řekl a podal jí přesný obnos.
Taissa jej začala přepočítávat a ignorovala Ryanův prosebný pohled.
„Tas, co to mělo znamenat, prosím tě?"
„Co jako?"
„Ty víš..."
Když peníze seděly, otevřela pokladnu a vložila je dovnitř. „Děkujeme, že jste u nás poobědvali."

Ryan pochopil. „Fajn, buď si uražená, jak chceš. Ale nic to přece neznamená, vždycky budeme přátelé..."pronesl ještě, a pak odešel, v závěsu se Stephanie.

Ty vůbec nic nevíš, Ryane, zaškaredila se, tímhle všechno končí.

*

Večer se vracela domů. Naštěstí jela autobusem. Otec by jí stejně nedovolil, aby šla pěšky. Měsíc už svítil vysoko na obloze, když vystoupila a šla pomalu domů. Ze zastávky to neměla tak daleko, asi tak patnáct minut.
Bydleli skoro na konci města, všude na okolo byly lesy, ale teď Taissa zrovna vnímala jen jejich rysy.
V dáli zahoukala sova.
Už viděla příjezdovou cestu. Jakmile míjela schránku, všimla si, že se na zemi válí noviny a letáky.
„Už zase?!"vypěnila. „To si dělají prdel!"
Naštvaně posbírala promoklé a skrčené noviny, ale v rukou se jí rozpadly, což jí ještě více dopálilo. „To snad ne!"zuřila, když vzteky začala kopat do schránky, jako smyslů zbavená.

Jakmile se uklidnila, zjistila, že schránka je mírně vychýlená, její ústa vyprahlá, noha bolavá a ona zcela zadýchaná.
A v dáli vyli vlci.