Lucius opustil soudní síň mezi posledními. Nechtěl se tísnit v davu kouzelníků, kteří si přišli vyslechnout jeho rozsudek, ani ve skupině těch, kteří mu ho sdělili.

U obou stran viděl, že jsou tam tací, kterým jeho doživotní podmínka nestačí. Mnoho z nich by si přálo, aby shnil v Azkabanu, nebo ho dokonce políbil mozkomor. Při té představě se otřásl a silně sevřel hlavu stříbrného hada na vycházkové holi.

Kráčel pomalu a nejistě, ale to naštěstí skryl jeho dlouhý luxusní hábit vyšívaný stříbrem, a naučený výraz přezíravé arogance. Ten mu dnes činil obzvlášť potíže. Nejraději by se někam schoval s lahví koňaku a vykřičel do éteru všechny emoce, které musel pečlivě skrývat.

Už teď nad ním měl Starostolec, ale i běžní kouzelníci, moc vyšší, než by si přál. Nemohl jim dát však najevo, jak moc ho ponížily všechny ty výslechy, během nichž o sobě řekl kvůli použití veritaséra všechno. Pokud čekali pouze vyprávění o zabíjení a mučení mudlů, byli velmi překvapeni, že to se jednalo jen o okrajovou část, které se Lucius ani často neúčastnil, a když, tak ne s nadšením. To mu zřejmě nejvíce pomohlo; to, že zabíjel a mučil pouze na rozkaz a pouze ze strachu o život svůj a své rodiny.

Ne, jeho bavila ta druhá část. Skrytá, živočišná, plná hladu, touhy a rozkošnických výkřiků. Ani se nečervenal, když Starostolci vyprávěl všechny možné sexuální hry, které provázely smrtijedské schůzky, nebo i jen tak. Jen proto, že se jemu a dalším chtělo. Horší bylo, že byl při popisování jednotlivých aktů bolestně tvrdý. Díky své výchově však dokázal skrýt i to. S vnitřním uspokojením si však všímal, že ne všichni dokážou skrývat své vzrušení.

Preferoval muže, ale nebránil se sexu ani se ženami. Ty však před Narcissou, která se toho odmítala účastnit – koneckonců ani neměla Znamení zla a nebyla Smrtijedkou –, tajil. Aniž by mu to kdy řekla, věděl, že sex s jinou ženou by netolerovala. Před muži zavírala oči. A on jí nic nevyprávěl. To, jak ho kdo kdy skvěle opíchal, bylo jeho tajemství.

Ať doteď. Nyní to věděl celý Starostolec a ještě několik důležitých čarodějů. Naštěstí z těchto jednání vyloučili veřejnost. Lucius odhadoval, že kdyby Věštec rozmázl, že si libuje v tom, když má plná ústa i zadek, ideálně najednou, tak už by z panství nemohl vylézt ani na krok. Takhle stačilo se vyhýbat jen těm, kteří to slyšeli a tvářili se u toho zhnuseně. A jejich známým. Nebyl naivní; počítal s tím, že se něco přece jen do novin dostane. Ale doufal, že jsou ti, co to vyslechli, natolik rozumní, že si nechají alespoň něco jen pro sebe.

Zahnul za roh a zastavil se u jednoho z výklenků v chodbě Odboru záhad, kde probíhal soud. Chodba zela prázdnotou, proto si dovolil na okamžik povolit stažený obličej a zhluboka se nadechnout. Potřeboval jen chvilku. Chviličku, po kterou se dá dohromady natolik, aby mohl s noblesou sobě vlastní projít davem v Atriu.

„Pane Malfoyi?" ozval se za ním chraptivý hluboký hlas.

Otočil se za ním, naučenou masku zpět na obličeji. Polkl. Weasley. Ten od draků. Ten, na kterého nemohl přestat myslet od chvíle, kdy se při finální bitvě v Bradavicích zjevil na nádvoří s lidmi z Prasinek. Přehrával si ten výjev každý den. Jeho planoucí oči, odhodlaný výraz a celkový postoj, který neuznával porážku. I teď cítil, jak se mu předloktí pokrývají husí kůží. Dokázal si představit, že by na něj mohl zvýšit hlas, a on by, jako poslušný pejsek, udělal cokoliv pro jeho potěšení.

Vnímal z něj respekt. Jako jediný z jejich rodiny nepůsobil jako dobrosrdečný trouba, přestože měl rysy ostatních sourozenců. Imponovalo mu to. Vzrušovalo ho to. A přestože to byl Weasley, nemohl na něj přestat myslet. Zřejmě tomu napomáhalo i to, že jeho pohled cítil pokaždé, když seděl v soudní síni. A že se na něj téměř pokaždé usmál, když se jejich oči setkaly. Netušil, co si o tom má myslet, ale z každého jeho úsměvu ho příjemně mrazilo v zádech.

Krotitel u vyloučených výslechů nebyl. Lucius předpokládal, že kdyby ano, už by se na něj neusmíval. Samozřejmě mu to ale mohl říct Potter nebo další Weasley, co dříve dělal poskoka Popletalovi. V tom případě by ty úsměvy mohly znamenat, že mu jeho minulost nevadí a... že by...

„Jste v pořádku?" zeptal se zrzek.

„Naprosto," zalhal s ledovým klidem. „Děkuji," řekl zdvořile a jakmile se zahleděl do jeho pihovatého obličeje a dobrosrdečných očí, začal přemýšlet, jak by mohl konverzaci co nejvíce prodloužit. A ideálně někde jinde než tady, kde to páchlo porážkou. „Charles, ano?" tázal se opatrně.

„Charlie," opravil ho a upravil si pramen zvlněných vlasů za ucho. „Jen Charlie." Mírně naklonil hlavu a přešlápl, až jeho kožené kalhoty zavrzaly. „Zdál jste se... no, ne ve svý kůži. Nebudu rušit." Kývl hlavou na pozdrav a rozešel se.

Lucius váhal sotva tři údery srdce. „Pane Weasleyi?" oslovil ho a zjišťoval, že mu buší srdce nezvykle rychle.

„Jen Charlie," odpověděl, zatímco se otáčel. „Vzpomínáte?"

„Charlie," zopakoval a vyzkoušel si, jak to jméno na jazyku zní. Sladce, Omamně. Vábivě. „Už nezapomenu."

„Výborně. Co pro vás můžu udělat?" zeptal se zvědavě a nakrčil čelo.

Lucius se nadechl a sevřel pevněji svou vycházkovou hůl. „Mám otázku... Co mohu udělat já pro to, abyste přijal mé pozvání na večeři?" zeptal se narovinu. Neměl v plánu chodit kolem horké kaše. Chtěl s ním strávit víc času. Zjistit, jestli je skutečně takový, jak si ho v hlavě představoval. Milý, laskavý a veselý, ale zároveň schopný si zjednat pořádek několika slovy. A i kdyby neměl Charlie stejné preference jako on, tak třeba by mohli být alespoň přáteli. Možná by byla příjemná změna druhou šanci začít trávit i s jinými lidmi, než se od něj očekávalo. S jedním člověkem, opravil se v duchu. A kdyby ne... Dnešní den už stejně stál za propálený kotlík. Jedno odmítnutí už to horší neudělá.

Charlie na něj okamžik překvapeně hleděl, než pokrčil rameny. „Asi nebejt Malfoy."

Pro Luciuse to bylo jako pořádná facka. Narovnal se a semkl rty. „Rozumím," ucedil skrz sevřené zuby a prudce se rozešel směrem k výtahu. Taková nehoráznost! Mohl ho odmítnout slušně. Nebo už ztratil nárok i na to?

„Počkejte," vykřikl Charlie okamžitě, doběhl ho a lehce se dotkl jeho paže. „Tak jsem to nemyslel, Omlouvám se. Nedošlo mi, jak blbě to vyzní."

Lucius se zastavil. „Prosím?"

Charlie se postavil před něj a kousl se do spodního rtu. Lucius málem zaúpěl. Něco tak žhavého už dlouho neviděl. Samozřejmě mělo vliv i to, že poslední dny vyprávěl své dřívější sexuální zážitky a teď cítil akorát tak touhu a frustraci. „Omlouvám se. Já jsem zvyklej pracovat s drakama a ne přemejšlet, jak mám co říct. Totiž... Se vší úctou... Asi by neprospělo ani jednomu z nás, kdyby nás někdo někde viděl spolu a rozmazával to."

„To zřejmě ne," souhlasil Lucius neochotně. To mu nedošlo. Avšak stejně by ho to nezastavilo. Stejně by se zeptal. Ale odpověď už měl. A alespoň se dočkal slušnějšího vysvětlení. Chápal, že se s ním nechce nikde ukázat. Zvlášť Weasley. Někdo z rodiny, která má k Potterovi nejblíže. „Omlouvám se za zdržení. Přeji krásný den."

Znovu se kousl do rtu. „Ale to neznamená, že bych nechtěl. Myslel jsem, že... no, mohli bysme ke mně. Asi to není nic, na co jste zvyklej, ale –"

„Bude mi potěšením," zarazil ho tiše. Za sebou slyšel kroky. Už nebyli sami.

Charlie se široce usmál a sáhl do kapsy. Vytáhl hůlku, zamumlal na jeden srpec zaklínadlo a položil ho Luciusovi do dlaně. „Zejtra v osm si promluvíme. Luciusi. Neformálně."

„Výborně, Charlie," souhlasil, zadíval se mu hluboce do očí a podržel jeho prsty ve svých o pár vteřin déle, než bylo běžné. Vzápětí se vydali oba do výtahu a k nim přistoupilo několik dalších lidí. Jeden muž začal s Charliem hovořit jazykem, kterému Lucius nerozuměl. Charlie odpovídal zdvořile, ale bylo znát, že je myšlenkami někde úplně jinde. Stejně jako oči klouzaly směrem k Luciusovi celou cestu výtahem.

A Lucius se vnitřně usmíval a Atriem proplul, jako by tam nikdo další nebyl.

***

Lucius byl čím dál nervóznější, když se blížila osmá hodina večerní. Od šesti chodil po prázdném panství jako kocour v kleci. Naštěstí byla Narcissa s Dracem na francouzské riviéře, kam je oba poslal už týden před procesem. Nemusel tak předstírat ledový nezájem, nebo, a to by bylo ještě těžší, zájem o dění v domácnosti.

Ne, že by se nezajímal. Ale v této chvíli měl hlavu plnou Charlieho a na nic jiného nezbývalo místo. Vůbec netušil, co od setkání čekat. To, že ho pozval k sobě, mohlo mít mnoho významů. Někde mezi nimi Lucius lehce doufal i ve vzájemnou přitažlivost – koneckonců co by jinak ty úsměvy měly znamenat –, ale jistotu nemohl mít, dokud na to nepřijde řeč. Ani nevěděl, jestli vůbec Charlie s muži spí. Navíc se zhruba o dvacet let staršími. Třeba měl zálibu v mladších děvčatech.

Ať tak, nebo tak, přes značnou nervozitu se na schůzku těšil. Přenášedlo svíral v dlani dobrou půlhodinu předtím, než se zaktivovalo a přeneslo ho do Prasinek před obyčejný dům, kde žilo několik rodin. Nestihl se kolem rozhlížet. Charlie stál před dveřmi, kousal si ret – zase! – a držel kliku. Beze slova mu pokynul a Lucius ho následoval dřív, než si ho mohl někdo všimnout. Kráčel za ním po schodech a nepokrytě sledoval, jak se mu kožené kalhoty napínají přes pevný kulatý zadek. Nasucho polkl.

Charlie bude velké lákadlo. Nebyl si jistý, jestli dokáže zvládnout možnost, že by v nějaké pokřivené realitě mohli být přáteli. Ne, obával se, že jsou jen dvě možnosti. Milenci, nebo nic.

Ještě se mu nestalo, že by ho někdo okouzlil na první pohled. Až Charlie svou aurou a tím, že i přes hmatatelný sálající respekt dokázal i on očividně cítit nervozitu a tvářit se u toho nesmírně přitažlivě. A navíc byl hezký. S mužnými rysy, ostře řezanou čelistí a plnými rty. Ani pihy, kterými měl posetý obličej, mu na kráse neubíraly. Rozhodně to byl první hezký Weasley, kterého kdy potkal.

„Není to nic moc," promluvil Charlie, když nechal Luciuse vstoupit do bytu a zavřel za ním dveře. „Nebejvám tu moc často, takže mi to stačí. Každopádně vítej," řekl a gestem ruky ho pobídl, aby chodbičkou prošel do kuchyňské části.

„Děkuji," odpověděl s drobným kývnutím hlavy a vydal se podle pokynu. Na prahu mírně zaváhal. Místnost byla malá, s kuchyňskou linkou, stolkem pro dva, krbem a několika malými skříňkami. Z chodby vedly ještě několikery dveře. Lucius odhadoval, že povedou do ložnice, možná do obývacího pokoje a do koupelny. Celý byt by se vešel do jeho přijímací haly.

„Říkal jsem, že to nebude něco, na co jsi zvyklý," poznamenal Charlie, ležérně se opřel o zeď vedle něj a v hlase měl něco, co Luciuse varovalo, aby si dával pozor, co odpoví. „Je to problém?"

„Vůbec ne," odpověděl Lucius. „Jen mě překvapilo, že je to tu tak malé. Nemyslím to nijak zle. Jen si nedokážu představit, že ti stačí tak málo místa k žití." Rozešel se směrem ke kuchyňskému stolu, odložil si hadí hůl vedle skříňky a pátral v jeho pohledu, zda ho neurazil.

„Normálně tu jenom přespávám, když nejsem v rezervaci. Než se Bill se odstěhoval od rodičů, neměl jsem ani svůj pokoj. Je to dost velký na to, co potřebuju. V Rumunsku je to podobný a mně stačí málo," vysvětlil s pokrčením ramen a ukázal na židli. „Máš hlad? Původně jsi mluvil o pozvání na večeři. Můžu něco připravit."

„Rozumím," opáčil Lucius, posadil se a zavrtěl hlavou. „Nemám. Ale pokud ty ano, mohu večeři zajistit. Jsem na to připraven." Nehodlal mu říkat, že má tak stažený žaludek, že by nedokázal polknout nic. Ale pokud by chtěl Charlie jíst, nějak by se překonal.

„Já jsem v pohodě. Byl jsem na obědě u našich a... Myslím, že bych se měl rychle vrátit do Rumunska, jinak za pár tejdnů nezapnu mundúr," zabručel a došel k lednici.

„Myslím, že toho se obávat nemusíš," ujistil ho Lucius zamyšleně a zvedl oči ve stejnou chvíli, kdy se Charlie na něj otočil. Mírně se usmál a neušel mu lehký poprašek růžové na jeho tvářích.

Charlie na to nereagoval. Místo toho nabídl: „Čaj? Nebo něco silnějšího?"

Lucius spolkl odpověď, co by si rád dal, a místo toho odsouhlasil horký nápoj.

Na chvíli nastalo ticho, které narušovalo jen občasné cinknutí nádobí a lžiček. A Charlieho neustálé kousání do rtu. Očividně nebyl ve své kůži.

„Je něco špatně?" zeptal se proto Lucius a zvedl se, aby mu šel pomoct. Zblízka viděl, že se mu třesou ruce. Mohl být nervózní z něj? Opatrně mu vzal šálek z dlaní a převzal přípravu do svých rukou. Přitom ho nespustil z očí.

Charlie se zhluboka nadechl a sáhl do jedné vrchní skříňky pro cukřenku. „Přemejšlím, jaký jsou tvoje úmysly," řekl váhavě. „Jsi Malfoy. A já Weasley. A jsi u mě doma. A já s tím souhlasil, vlastně jsem to navrhl, ale je to podivný, takže..."

„Nechci ti ublížit," ujistil ho vážně a nalil horkou vodu do konvičky. Koneckonců ani neměl hůlku v dosahu a na rozdíl od Charlieho tak byl v nevýhodě.

„Chceš mě opíchat?" vyletělo z něj a Lucius podle rozšířených zorniček bezpečně poznal, že to říct takhle z ostra nechtěl. „Sakra," hlesl vzápětí, zrudl a útrpně zavřel oči. „Můžeme předstírat, že tahle otázka nepadla?"

Lucius se usmál. Líbilo se mu, jak bezprostředně jeho tváře zčervenaly. Mohl by si ho vychutnat. Jeho otázka byla velmi nekorektní a vulgární. V lepší společnosti by se jí poslal ke dnu. Ale jemu vyhovovalo, že šel takto zpříma. Začínal se cítit jistěji. Už věřil, že je zájem oboustranný. Potřeboval už jen krůček k absolutní jistotě.

„Pokud mám být upřímný," řekl tlumeným hlasem, „taková představa je nanejvýš lákavá. Ale moje preference jsou spíše obrácené. Jsem však schopný se přizpůsobit."

Charlie vytřeštil oči a pootevřel ústa.

„Nicméně můj primární důvod, proč se s tebou sejít, není sex," pokračoval v odkrývání karet. „Líbíš se mi. Chtěl bych tě poznat. Sex by byl příjemná třešnička na dezertu, ale není to to nejdůležitější. Záleží na tobě. Stačí jedno slovo a můžu odejít. Nehodlám tě k ničemu nutit, ale nebudu tě ani o nic prosit. Moc dobře si uvědomuji, na jakých stranách stojíme. Takže pokud to bude tvé přání, můžeme předstírat nejen, že tvá otázka nezazněla, ale také, že jsem tu dnes vůbec nebyl."

Hruď se mu namáhavě zvedala, když domluvil, ale cítil se o mnoho volněji. Jako by z něj spadl kus neviditelné tíže. Bylo osvěžující moct být jednou, po dlouhých letech lhaní a předstírání, upřímný na základě vlastního rozhodnutí. Být sebou samým. Luciusem. Mužem toužícím po mladíkovi stojícím v těsné blízkosti.

„Takže... bys chtěl se mnou spát a zároveň se poznat?" zeptal se Charlie, jakmile se vzpamatoval.

„Ano," souhlasil Lucius, „pokud bys to chtěl také. Samozřejmě počítám i s variantou, že jsem se minul s úsudkem a ty zájem nemáš. V takovém případě se omluvím a odejdu."

„Mám," ujistil ho a Lucius se spokojeně usmál. „Ale... nevím, jestli se chci poznávat. Jsi ženatej a já se zřejmě stejně brzo vrátím do Rumunska. Nevidím důvod se do toho hrabat nějak hlouběji."

Lucius zkrátil vzdálenost mezi nimi a položil mu dlaň na tvář. „Takže sex bez závazků?" zeptal se sklonil se, aby Charlieho vláčně políbil.

„Jo," vzdychl mu do úst a přimkl se k němu, jak to nejblíže šlo. „Bez závazků. Jen si zašukat podle možností," zapředl, vzal ho za ruku a vedl ho k ložnici.

„Dobře," souhlasil Lucius a následoval ho. Lepší poloviční úspěch než žádný.

Lucius se ušklíbl, když mu vzpomínka zabrnkala na vyšponované nervy, a před vysokým zlaceným zrcadlem zapnul manžetové knoflíčky na rukávech košile. Jak moc se tehdy oba přepočítali!

Sex jim vyhovoval. Pasovali k sobě nad očekávání perfektně. Lucius byl starší a zkušenější a neměl problém vyzkoušet cokoliv, co si Charlie přál. A ten si, poté, co počáteční rozpaky pominuly, velmi toužil rozšířit repertoár. Ne, že by byl nezkušený. Jen do té doby neměl po ruce nikoho s touhou experimentovat.

Scházeli se zpočátku jednou týdně u Charlieho doma. Po několika týdnech se jejich schůzky staly častější, aniž by si to pořádně uvědomovali. Vyspali se spolu, někdy dvakrát, a pak se Lucius obvykle vrátil na své panství, kde zbytek dne strávil sám s lahví koňaku a myšlenkami na Charlieho.

Zamiloval se do něj velmi brzy, možná hned na té první schůzce, avšak ctil podmínky, které si na začátku domluvili. Žádné závazky. Jen sex. Své city pečlivě schovával a pokud je někdy dal najevo, tak pouze očima ve chvílích, kdy sledoval, jak se mu Charlie v náruči rozpouští a uvolňuje, jak vydýchává prožitý orgasmus, jak bezstarostně odkrývá celé své nitro právě ve chvíli nejvyššího uspokojení. V těch okamžicích se mu zdál Charlie nejnádhernější. Jen smích a veselé jiskřičky v očích to dokázaly překonat. Ale protože spolu pouze spali, tak se stal Charlieho smích pro Luciuse velkou vzácností na rozdíl od orgasmu, k němuž ho dovedl pokaždé.

Lucius si neuvědomoval, kdy se jejich situace překlenula do fáze, že si spolu začali povídat. Ale zničehonic se z „zašukat a jít" stalo „zašukat a zůstaň ještě chvíli". Těšil se na to víc než na samotný sex. Sice zbožňoval, že může milovaného muže svírat mezi pažemi a cítít ho hluboko v sobě, ale mnohem víc si užíval právě ty chvíle, kdy si uvolněně povídali, mnohdy stále nazí, a prostě byli spolu. Mluvili spolu o všem možném. O dracích. O Smrtijedech. O minulostech. O chybách a ponaučení. Rozesmátý Charlie už nebyl takovou vzácností.

Povzdechl si a podíval se na sebe v zrcadle. Tolik let uplynulo od chvíle, kdy ho objímal naposledy, že si už ani nebyl jistý, zda si to nevysnil. Po čase, když už bylo jisté, že se Charlie do Rumunska nestěhuje zpátky jen kvůli němu, přestože to nikdy neřekl, tajně pořídil malý dům v Itálii se soukromou pláží. Narcissa o něm nevěděla, a oni se tak mohli scházet a trávit spolu čas i jinak než v posteli nebo v maličké kuchyni. Tehdy to Luciusovi poprvé uklouzlo. Po obzvlášť vyčerpávajícím sexu mu vyznal city. Procházka bosky po pláži při západu slunce, těžké víno a intenzivní blízkost ho udolaly tak moc, že už nedokázal ta dvě slova ponechat jen ve své hlavě.

Čekal, že se Charlie sbalí a odejde. Porušil přece zásadní pravidlo a vyznal mu lásku. Jako patetický idiot všechno zkazil jen proto, že nedokázal nechat ústa zavřená! Místo toho se zděšením hleděl, jak po jeho nádherné tváři tečou slzy. Nechápal to. Charlie mlčky plakal, schoval si obličej do Luciusovy hrudi a nemluvil, dokud se neuklidnil. Luciusovy dlaně ho po celou dobu trpělivě hladily po zádech a jeho srdce zběsile tlouklo v hrudi proti Charlieho tváři. Až o drahnou chvíli později se mohlo uklidnit. City byly vzájemné a on plakal úlevou, že je sám může přestat skrývat a že není sám, kdo jim propadl.

Další půlrok pluli na obláčku. Scházeli se hlavně v Itálii, kde mohli chodit ven, aniž by je kdokoliv spatřil. Byli v bezpečí před novináři i před jinými čaroději. Mohli se procházet po pláži, plavat v moři, ale třeba i létat na koštěti a honit zlatonku. Narcissa se nezajímala, kam Lucius chodí, ačkoliv si domyslel, že má nějakou teorii. Dokud se však nic neprovalilo, co by ji ve společnosti zdiskreditovalo, bylo jí to jedno. Stejně se dávno odcizili. Nespali spolu. Fungovali jen jako dokonalý pár, pokud se vydali do společnosti. Doma se jejich konverzace stáčela jen na to nejnutnější, což, když se Draco odstěhoval a nebylo nutné řešit jeho školu, obvykle bylo řečeno ve třech větách.

Zlom nastal ve chvíli, kdy Charlieho povolali zpět do rezervace. Už se zdržoval pryč příliš dlouho, a pokud by se nevrátil, přišel by o místo. Krotitel draků byl k ničemu, pokud se zdržoval na druhém konci Evropy. Charlie chvíli uvažoval o tom, že by se tam nevracel a pokračoval v externí práci zde, ale Lucius mu to rozmluvil. Věděl, jak moc Charliemu září oči pokaždé, když o nich mluví. Věděl, že pokud se tam nevrátí, tak ho stesk po oblíbené práci zlomí. Tehdy Lucius poprvé navrhl Narcisse rozvod. Chtěl odejít s Charliem, avšak neřekl mu to. Předpokládal, že Narcissa odmítne a nechtěl, aby byl Charlie ještě více zklamaný.

Rozloučili se chápavě, se zadržovanými slzami a jedním z nejfrustrujících sexů, který spolu prožili.Charlieho strana postele byla ledově chladná, když se Lucius probudil.

Věděl, že je konec.

Pět let, kdy Charlieho neviděl, se na něm podepsalo. Viděl vrásky na obličeji, které mu přibyly. Oči ztratily svou jiskru, když nebyl nikdo, pro koho by měly zářit. Zestárl. Jen vlasy měl stále platinové bez jediného šedého.

Oči mu zabloudily na stůl, kde ležel seznam hostů. Charlie Weasley na jednom z prvních míst. Lucius na akce, které sponzoroval, nikdy nechodil. Ale jakmile tam zahlédl jeho jméno, neváhal ani na vteřinu. Okamžitě poslal zpětnou kartičku s potvrzením účasti.

Pět let.

Pět let, kdy o něm neměl ani zprávu. Pět let, během kterých se mohlo stát mnoho věcí. Mohl by pro něj být stále žádoucí? Charlie si jistě za tu dobu našel někoho jiného. Hezčího. Mladšího. Dostupnějšího.

Pět let, během kterých si dokázal dát život dohromady, rozvést se a zbavit se závazků.

Teď už zbývalo jediné.

Lucius naposledy zkontroloval svůj vzhled v zrcadle. Byl si jistý, že Charlieho stále miluje. Musel zjistit, jestli je nějaká šance, že i on to cítí stále stejně.

KONEC

Hotovo. Měla jsem původně vizi, že druhá část bude pokračování, ale nakonec to Lucius vyřešil po svém a rozhodl se, že mi nadiktuje počátek všeho. Doufám, že se vám líbila i tahle část. Komentáře u předchozí části mě nakoply a sice mi to trvalo, protože čas je nedostatkové zboží, ale věřím, že tu stále jste a příběh jste si dočetli až do zdatného konce.

Krásné prázdniny.

PS: nevím, jak sledujete moji zeď. Překládám jeden příběh, kde je hlavní pár Draco a Charlie. Autorka nedala souhlas k publikaci jinde než na ao3, ale na zdi mám odkazy na nové kapitoly. Nemusíte mít ke čtení a komentování registraci.