U lidí, na kterých vám nejvíc záleží, se nejhůře snáší jakékoliv změny. Možná si to nejdříve nechcete připustit. Začnou to být jen drobné odchylky od jejich běžného chování, možná už s vámi netráví tolik času, nebo možná až moc a proto si těhle drobných změn začnete všímat.
Takový pocit u mě nastal hned několik dní potom, když se vrátila Natalie z pohřbu své matky.
Nehledě na to, že jsem jí první dva dny neviděla, tak další pro mě byli jako setkání s naprosto odlišným člověkem.
Začala jsem to pociťovat téměř okamžitě a možná proto jsem se sama od sebe Natálii začala vyhýbat, jak nejlépe to šlo. Bohužel k mým snahám to zas tak dobře nešlo, když vaše jediná přítelkyně, je zároveň i vaše nastávající paní.
Nejhorší na tom všem však bylo, že Natalie měla i svoje dobré dny, kdy se zdálo, že je všechno jako dřív. Tyhle dny jsme většinou trávily spolu a možná právě tyhle dny mě rozesmutnily víc, než ty špatné.

Smála se mým hloupým poznámkám, vtipkovala zpátky a bavila se jakoby se nic nestalo, jakoby nikdy neodjela. Častokrát jsme sedávaly v tyhle dny venku, na našem místě vzadu u jezírka a dokonce došlo i na její slib, že mě naučí plavat.
„Výborně!" Zaradovala se z mělkého břehu, když jsem si už sama troufla na několik temp do hloubky, kde mě děsilo jen dno, na kterém se ukrývaly kdejaké podivné potvory.
A přesně tyhle myšlenky mě otočily hned zpět, abych opět doplavala na mělčinu k Natálii, která měla nefalšovanou radost z mého pokroku. „Jsi přirozený talent!"
„Nebo jsi možná dobrá učitelka." Pousměji se, když se bosé nohy dotknou bahnitého dna a voda mi už dosahuje do pasu.
„Na tom taky něco bude." Uchechtne se a sama se škrábe nahoru na břeh, aby mi podala jednu z dek, do které se následně s úlevou zabalím.
A tak opět mezi námi zavládne ticho a obě sedíme zabalené v dekách na břehu a všechno je opět fajn.
Po očku kouknu po Nat, která si našla mezi listy pár paprsků, které jí teď dopadají na bledé tváře. Už dřív jsem si všimla, že pod sluncem její vlasy skoro doslova ožívají. Nacházím v nich tmavé a světlé odlesky a když se do nich opře vítr, tak se z nich na chvilku stává nespoutaný oheň, které tak často připomínají.
Radost pohledět, hm?" Zvedne jedno víčko, načež mě načape, jak jí nestydatě pozoruji. Do tváří se mi okamžitě hrne ruměnec a já sklápím zrak, abych na chvilku utekla jejímu pobavenému pohledu. Zavrtí pobaveně hlavou.
„Víš sama, že se na tebe hezky dívá. Užíváš si to." Protáčím očima, načež mě ujistí její pobavením jiskřící oči.
„Mám ráda pozornost." Usmívá se od ucha k uchu.
„Jo, já vím." Zamumlám a nechávám nás opět v tichosti.
Zachumlám se o něco víc do deky, abych zabránila jakémukoliv dalšímu úniku tepla a mermomocí se snažím udržet oči na poklidné hladině vody, abych jí opět nedávala příležitost si mě dobírat.
„Ale stejně od lidí, u kterých to nejvíce ocením, se mi oné pozornosti dostává stále míň a míň." Nenechává předešlé téma být a mě malinko zatrne.
Určitě si sama musela všimnout, že se jí vyhýbám a snažím se s ní trávit méně a méně času, ale stejně tak to mohl být Fabio, který se sám ponořil do příprav zásnubního bálu, který se měl za pár dní konat. Možná to byla moje chyba, že jsem s ní netrávila tolik času a ona jinou možnost neměla, než se mu věnovat, ale zdálo se, že k sobě oba nacházejí cestu, což mě někde v hloubi duše opravdu nepříjemně hryzalo.
„Fabio má asi hodně starostí s přípravami. Však se dočkáš." Neopustím si jedovatou poznámku a vyhoupnu se na nohy, protože vím, že by tahle konverze vedla k něčemu velmi nepříjemnému.
Posbírám po zemi svoje zbylé věci, chystajíc se k odchodu, zatímco Natalie stále nepřítomní hledí někam daleko za jezírko a absolutně si mě nevšímá.
„Kam jdeš?" Otočí se náhle, dotčená, že se neobtěžuji čekat až se ona uráčí.
„Mám ještě nějakou práci u Madam." Vymluvím se malinko.
„Omluvím tě. Chtěla jsem ti ještě něco ukázat." Zvedá se pohotově na nohy, načež mě čapne za ruku a táhne zpět k domu.
„Natalie, nemyslím si, že si můžu dovolit další omluvenou hodinu. Madam si bude myslet, že se jí vyhýbám." Snažím se jí přesvědčit, že to není dobrý nápad, přestože pravda stojí tam, že bych se na chvilku chtěla zavřít do svého pokoje a utápět se v sebelítosti. „Vždycky se chceš Madame vyhnout." Zamumlá, ale stejně na moje slova nijak jinak nedbá a hlavně nemá proč. Ví moc dobře, že jí to projde, i kdyby to byla pravda. Madam svou nastávající paní zbožňuje, ačkoliv jí prvních pár let považovala za divnou, ale teď se může roztrhnout jen aby jí přinesla modré z nebe. Možná to bude tím, že by se chtěla objevit na té velkolepé svatbě a užít si nějakých těch oslav, ale kdo ví, co se Madam honí v té její staré hlavě, udělala by cokoliv pro trochu uznání.

Natalie mě dotáhne do svých komnat a na skříni je zavěšených hned několik šatů, ze kterých si musí jedny vybrat pro nastávající slavnost.
Pyšně přejde ke krémově bílým šatům, které jsou ze všech nejméně honosné a hodné nastávající paní a obecně vydávají dost takový obyčejný dojem, přesto mi přijdou ze všech nejpříjemnější na pohled.
„Také se mi moc líbí." Přizná, když si všimne mého pohledu. „A navíc jsou velice příjemné, pojď, sáhni si." Bere mě za ruku, kterou mi pak pokládá do záhybu sukně, abych se setkala s příjemným povrchem látky.
„Ano, to jsou." Přikyvuji zlehka a všímám si maličkých perliček, které se ve správném úhlu světla vždy zalesknou. „Měla bys mít na sobě pozítří přesně tyhle." Dostanu ze sebe a podívám se na ní a zarážím se nad jejím pobaveným pohledem.
„Ty ale nejsou pro mě." Koutky úst se jí zvednout do širokého úsměvu.
Nechápavě se na ní zamračím.
„Chci abys šla se mnou. Nechala jsem je ušít pro tebe." Vysvětluje.
„Natalie, to n-..." Ale než stihnu jakkoliv protestovat, chytne mě pevně za zápěstí.
„To nebyla otázka, Prudence." Po zádech mi přejede mráz a já se nezmohu na nic jiného než hloupé přikývnutí.