Úhledně složím další sukni, než mi další kus jejího oblečení přistane na rameni.

„Kdybys mi to podala, tak jak je to v té skříni složené, opravdu bys mi ušetřila spoustu starostí." Vyčtu jí malinko, když si z ramena stahuji fialkově modrou blůzu.

Natalie se zasměje někde z hloubi její skříně, kde momentálně byla schovaná za látkami různých šatů.

„To bys pak ale se mnou nemohla trávit čas, moje drahá Pru." Vykoukne škvírou mezi šaty ven a na tváři jí pohrává úsměv.

„Kdybych ti byla jen o kapánek dražší, tak by sis vždycky našla nějakou práci, abys mě mohla mít u sebe." Oplatím jí pohled a malinko nad jejím chováním protočím očíma. Byla nadšená, po několika letech se konečně podívá zpátky do své rodné země.

A ačkoliv mě její radost těšila víc, než ta nejlepší snídaně v zimní zahradě, když za okny padá sníh, tak jsem z toho neměla nejlepší pocit. Možná to byli ty řeči, které se ke mně proslýchali, jakože náš pán s mladou Natalií už ztrácel trpělivost a že se nejspíše vrací domů napořád.

„Copak tě trápí, tak moc, že se tu na mě celé dopoledne mračíš?" Vyleze ze skříně s posledními kousky oblečení, které konečně ponechává v jejich složené formě a pokládá je na vrch úhledně složené hromádky.

„Nic mě netrápí." Povzdechnu si a stejně právě přinesené oblečení přeskládám k obrazu svému.

Natalie na mě vyčítavě pohlédne a pak na oko uraženě odvrátí pohled k oknu. „Tak to ti jistě nebude vadit, když ti tentokrát nic nepřivezu." Přejde k parapetu, aby se na něj mohla posadit.

Pokaždé, když se Fabritio rozhodl někam vzít svou nastávající ženu, tak se jí vždycky podařilo něco mi potají přivézt. Většinou to byla jen nějaká sladkost, kterou se mi nikdy nepoštěstilo ochutnat, ale minule to byla nádherná mušle, ve které stále bylo slyšet šumění moře. Vždycky mi přišlo, že bych jí také něco měla na oplátku dát, ale zaprvé jsem nikdy neměla co a za druhé mě Natalie vždy ujistila, že jí stačí má přítomnost a naše přátelství.

Přejdu k parapetu, abych se posadila naproti zrzavé dívce a zahleděla se na svůj ušmudlaný lem šatů, který tak rkásně kontrastoval s jejím čistým hedvábím.

„Bojíš se, že se nevrátím, viď?" Promluví z ničeho nic a bere mezi prsty mou sukni, kterou nervózně žmoulá zatímco vyhlíží z okna do zahrady. „Vím, co se tu povídá. Zaslechla jsem to včera v noci v kuchyni, když jsem nemohla spát."

„Je to pravda?" Zeptám, když se opět místnost ponoří do ticha.

Na tváři se jí objeví úsměv. „Nevšimla sis snad, jak na mě vždycky Fabio obdivně zírá? Prosímtě, ten se nemůže dočkat mých dvacátých třetích narozenin až ze mě strhá tyhle šaty." Na konci se maličko uchechtne, aby zakryla třas, který se do jejího hlasu s poslední větou vkrade.

„Fabio?" Snažím se odvést pozornost od téhle konverzace, ale ona skutečnost, kterou to podtrhuje a která se s každým měsícem nezávratně přibližuje tím nezamluvím.

Pousměje se. „Nesnáší to." Zatahá malinko za lem mých šatů, který svírá v rukou, jakoby si mě snad chtěla přisunout o další kousek blíž, ačkoliv už takhle mi stačilo se předklonit a ucítila bych parfém, kterým se dnes ráno navoněla. „Proto mu tak říkám jenom já, od někoho jiného by to nesnesl." Zavrtí nad tím hlavou, ale přesto vidím, že je na sebe malinko pyšná, jak si ho dokázala omotat kolem prstu.

„Já tomu nerozumím." Malinko se odtáhnu a zamračím se. „Proč si nakonec přiký-..."

„Ne, Prudence, prosím." Zaráží mě okamžitě, jako to dělala pokaždé, když jsem po ní chtěl a vysvětlení ohledně toho, co se dělo mezi ní a Fabritiem. Nerada o tom mluvila, nejdřív jsem nechápala proč a poté mi došlo, že když byla se mnou, tak na chvilku, byť jen opravdu malinkou unikla té skutečnosti, že s tímhle člověkem jednou bude muset sdílet lože.

„Ne, já bych to chtěla pochopit." Podívám se na ní přísně.

„Já tě prosím." Šeptá nálehavě a bere moje ruce do těch svých, ačkoliv se jí téměř okamžitě vytrhávám.

„Proč mi to nemůžeš vysvětlit?" Zvedám se z parapetu, abych si mohla párkrát přejít po místnosti, než mě však zastaví hlasitý vzlyk, který se ozve od okna. „Natalie..." Šeptnu vyděšeně, když vidím, že se jí po tvářích řinou slzy. „Omlouvám se." Přiskakuji k ní a bez okolků si jí tisknu do objetí.

„Stydím se za to." Vzlyká šeptem. „Bylo to jen jednou... A Fabritio byl jediný, který si mě i přes to rozhodl vzít." Nechápala jsem o čem to mluví, jelikož její vyprávění bylo vytržené z nějakého důležitého konceptu, ale nenaléhala jsem na ní. Bála jsem se, že bych jí tím pouze víc rozrušila.

„Dobře." Přikyvuji, jakobych tomu rozuměla, ačkoliv to nedávalo smysl.

„Nemůžu ti to říct, omlouvám se." Podívá se na mě uplakanýma očima a já jen příkývnu a zlehka jí otřu slzy.

„To je v pořádku." Pousměju se na ní.

Smutně zavrtí hlavou. „Není. A slibuji, že ti to jednou řeknu, jen ne teď."

Přikývnu a opět jí otřu slzu, která se jí skutálela po tváři. Nakonec jsem nebyla jediná, která střežila tajemství jako oko v hlavě. Každý nějaké takové máme. Dokonce i Natalie.

„Měla bys jít." Promluví nakonec a snad poprvé je to právě ona, kdo se odtáhne pryč. „Ale slibuji, že se vrátím." Pokusí se nakonec o úsměv, přestože se jí v očích stále lesknou slzy.

Tiše přikývnu a nakonec jí zanechám v jejím pokoji.

Další den ráno je mi pouze oznámeno, že už je dávno pryč. Bez rozloučení.

Za její nepřítomnosti mě čeká spousty učení, které máme omezené, když je Natalie přítomna. Dny, kdy je pryč ubíhají o něco pomaleji než jsem si zvykla a najednou se její nepřítomnost mění v týden.

Snažím si s tím nedělat těžkou hlavu, ale když se blížím ke konci druhého týdne, tak se přistihnu, jak mi běhá mráz po zádech, jen při pouhém zmínění jejího jména.

Většinou, když se takhle někde zdržela, tak mi přišel dopis, ale tentokrát nepřišlo nic. Jakoby se po ní slehla zem. A ačkoliv jsem si strach snažila nepřipouštět, bála jsem se, že svůj slib nedodrží. Bylo to zvláštní, protože to nebylo tak dávno, kdy jsem celým královským dvorem pohrdala asi jako Natalie svým postavením.

A proto mě opravdu zarazí, co se mi naskytne při pohledu do maličkého ateliéru.

Slunce prosvítá vysokými okny dovnitř a ačkoliv postrádájí paprsky svou hřejivost, tak jí se to jak se zdá nevadí. Postává u malířského plátna v černých šatech, které jí odhalují celá ramena a jediné, co jí zakrývá jsou ohnivé vlasy, které jsou jen o pár kousků kratší než si pamatuji. Nikdy předtím jsem jí v černé neviděla. A najednou tu stála. Elegantní a jakoby za těch pár týdnů zestárla nejméně o pět let.

Nevědomky vstoupím do místnosti, aniž bych jí vyrušila, nebo alespoň dokud mi z úst neuteče poznámka, která mi teď nepříjemně okupuje každou myšlenku: „Kdy ses vrátila?"

Malinko sebou trhne, protože bylo jasné, že teď nikoho nečekala.

„Před dvěma dny." Pokrčí s nezájmem rameny.

„A-ale... Proč si..." Snažím se zformulovat otázku, tak aby to nevyznělo zoufale, ale jaksi se mi to nedařilo ani v mé vlastní hlavě. Všechny možnosti byli přímo do nebe volající, že jsem na ní čekala, protože to byla má jediná kamarádka a to bylo smutné.

Okamžitě se na mě otočí a mě neuniknou oči, které měla zarudlé od pláče a kruhy pod očima se najednou zdály jako lepší ozdoba, než kde jaký šperk.

A pak mi to došlo. Neoznámila mi, že je zpátky, protože chtěla být sama. Něco se stalo.

„Omlouvám se, že jsem na tebe předtím tlačila." Vysoukám ze sebe první věc, kterou bych si jí alespoň malinko naklonila na svou stranu. Jenomže hned, jak jsem zavřela opět pusu jsem věděla, že to byl špatný začátek. A já jí teď nemohla ztratit.

„Všechno není jen o tobě, Prudence." Odpoví otráveně a otočí se zpět k plátnu.

„J-já vím... To vím... Jen..." Snažím se ze sebe dostat kloudnou větu.

„Jen co?" Otočí se okamžitě a vlasy se jí rozvlní kolem nazlobeného obličeje.

„Co se stalo, Nat?" Zkouším to nakonec jinak.

Oči se jí opět zaplní slzami, které pravděpodobně i v předešlích chvílích pravděpodobně byli její neodmyslitelnou součástí. Snaží se však slzy, které si pomaličku razí cestu po bledých tvářích rychle otřít, abych si jich nevšimla, ale nedaří se jí to dostatečně rychle.

Proto k ní okamžitě přiskakuji a nechám jí ať se mi sama zhroutí do nastavených paží.

„Moje matka... Ona..." Bohužel hlas se jí zlomí předtím než to slovo stihne vyslovit.

Proto jí tiskne blíž o něco pevněji a odhrnuju jí vlasy z obličeje. „To mě moc mrzí." Opakuji šeptem, ačkoliv jí to matku nevrátí a už vůbec nezažene žal, který jí právě teď svírá.