Sluneční paprsky mě zlehka pošimraly na bledých pažích, na kterých se stále rýsovali již blednoucí otisky prstů mé vychovatelky.

„Nemohu uvěřit, že jsi stále tak neukázněná, Prudence." Slýchávala jsem pokaždé, když jsem si za své chování vysloužila pokárání.

Nikdy mi však nedala možnost odpovědět. Nedala mi šanci říct, jak to tu všechno nesnáším. Všechny. A že si občas přeji, abych utekla z domova dříve, ačkoliv by to znamenalo nechat za sebou už tak nemocného otce, který pro mě vždy chtěl pouze to nejlepší. Pořád by to bylo lepší než tohle vězení, které se snažilo tvářit jako ta nejlepší věc, co vás může potkat.

Jednu dobu, když jsem byla opravdu malá, jsem si přesně tohle přála. Ale byla jsem hloupá a naivní. Nikdy jsem si neuvědomila, jak moc svázané ruce tu moje matka musela mít. Jediného čeho se jí dostalo byla ucházející svatba s mým otcem a nějaké drobné věno, které jí tu tak milosrdně darovali. Jenomže pro ně to bylo jako plivnutí do kaluže. A potom, když se přišlo na tu aférku tehdejší Paní, tak je nechali všechny popravit. I mou matku. Byla jsem ještě batole. Nevzpomínám si, ale táta vždy říkál, že tam musel stát, dívat se na to a nesměl hnout ani brvou, jinak by sám příšel o hlavu a nejspíše i já.

A teď jsem odsouzená pro stejné peklo. Pro sezení zpřímá jakobych snědla pravítko, pro jezení dezertu tou správnou vidličkou, obskakování budoucí Paní, pro kterou budeme jen služky a podřadná stvoření.

„Prudence!" Ozvalo se z nedalekého altánku v zahradě, kde už byly nastoupené další dívky, které se již brzy měly stát dvorními dámami. Pro jejich smůlu, pro ně to byla čest, mysleli si, že tímhle vyhráli snad celé království a vůbec jim nedocházelo, že jsou odsouzené k tomu tady nadosmrti sloužit člověku, který vás snad ani jako člověka nevnímá. „Už jsi tu měla dávno být!" Vykřikuje pohoršeně Madame K.

Kdybych nebyla už v jejím dohledu dovolila bych si protočit očima a uštědřit jí nějakou nejapnou tichou poznámku, ale raději jsem si to nechala pro sebe, abych se ušetřila nějakého dalšího trestu, pro tenhle týden toho bylo dost.

Došla jsem vycházkovým krokem k ostatním dívkám a Madame K mě rychlým škubnutím za paži postavila na konec řady.

„Narovnat v zádech a úsměv, Prudence." Připomíná mi tiše, když se k nám v dálce blíží skupinka honosně oblečených lidí.

Už už se chystám odpovědět, že tyhle pravidla znám, ale v tu chvíli už k nám kráčel Fabritio Albizzi Sabioneta se svým doprovodem a budoucí paní. Už z dálky jsem poznala, že se mu ve výšce nevyrovnala a že v tom hrál roli její nízký věk, který byl blíže mému než Fabritiovi.

Všichni jsme už dávno věděly, že Fabritio si mladou Natalii Ivanovu Romanovou vybral spíše kvůli jmění a věnu, které bude dědit po jejím otci a tak onen nízký věk nehrál ani trochu roli. Co mi přišlo však k popukání byl fakt, že právě mladá dívka, jejíž vlasy právě teď ve větru vlály jako nespoutaný ohěň, se rozhodla nehrát Fabritiovu hru a řekla, že si ho nevezme dokud nedovrší věku dvacetitří let a on jí dostatečně neprokáže, že jí miluje. Samozřejmě, že měl Fabritio ještě spousty let než tohohle věku mladičká Natalie dosáhne, ale pouhá představa, že se mu někdo vzepřel, byť jen tímhle drobným úkonem musela pro něj být naprosto pohoršující a ještě k tomu od jeho budoucí manželky. V ten den, kdy se to ke mně dostalo od jedné služebné, bych opravdu dala cokoliv za to, abych mohla vidět jeho obličej.

Jenomže ono setkání s jejími dvorními dámami, probíhalo přesně tak, jak jsem očekávala. Fabritio se jí nás snažil představit.

„Tohle jsou naše nejlepší dvorní dámy, které máme a ještě k tomu v tvém věku." Chvástal se, ale Natalie nám věnovala pouze pár pohledů a bylo více, než jasné, že jí to nezajímá.

Místo, aby nám dala šanci se předvést, jak jsme si to nacvičovaly, tak se otočila opřela o bílo zabradlí a nahlédla do hlouběji do zahrady.

Madame K. si jejího nezájmu všimla také téměř okamžitě a tak nás začala pomalu popohánět pryč, abychom budoucí paní více nezdržovaly a nechali jim soukromí.

Ale nejspíše jsem byla jediná, které neutekla tichá poznámka její lámanou italštinou, kterou stále musela procvičovat: „Spíše jsou to jediné, které po těch vašich popravách zbyly." Čímž ačkoliv jsem si to nejprve nechtěla přiznat si u mě získala jistou náklonost.

Uběhlo mnoho dní od našeho prvního setkání s mladou Natalií, než si nás zavolala k sobě a přijmula nás jako své dvorní dámy.

Bylo jasné, že se její kultura se od té naší lišila a i její chování vůči nám bylo dosti odtažité, někdo by řekl, že dokonce chladné.

Chápala jsem, že bych si tohle neměla brát osobně, přesto mi její chování lezlo na nervy více, než kde jaký Madame K. zadaný úkol a ještě více mě vytáčelo, že jsem nesměla nic říct nebo cokoliv naznačit. Musela jsem vedle ní pouze sedět, podat jí popřípadě knihu, kterou si do zahrady přinesla, držet látkový deštník, aby na ní příliš nesvítilo slunce a mlčet.

Možná, že kdybych si všechno tolik nebrala, tak bych byla i spokojená a navíc bych se uštědřila šoku, který se mi moje tělo způsobilo. Slunce se blížilo k horizontu a já cítila, že je něco v nepořádku, kráčela jsem v tichosti do kuchyně pro svou vlastní večeři. V hlavě se mi stále přehrávalo naše první setkání a Natalliina poznámka o popravených dvorních dámách. Bylo až znepokojující, co všechno tak mladá dívka musela vědět a přesto se rozhodla pro onen sňatek.

Byl to jen záblesk, ale ostré trny onoho keře, ze kterého jsem z ničeho nic měla výhled na vlastní záda, která se právě narovnávala v nedalékém altánku, a krvavé ranky, které po nich zůstávali, mě jako jediné potom ujistili, že tohle opravdu nebyl sen.

Byl to jen okamžik, než jsem se opět objevila u postranních dveří ke kuchyni a cítila třas vlastních rukou. Zapřela jsem ruce do kolen, jakobych snažila se uklidnit i splašené srdce, které mi bušilo do hrudního koše.

V zádech jsem se narovnala až ve chvíli, kdy ke mně dolehlo křupnutí štěrku pod něčí nohou a najednou naproti mě stála moje budoucí paní.

Prohlédla si mě od hlavy až k patě a pak jí z úst vypadla nějaká poznámka v jejím rodném jazyce, než si to sama uvědomila s jistou ladností, kterou ještě před několika týdny postrádala přešla plynule do italštiny: „Viděla jsi snad ducha?"

Její otázka mě vyvedla ještě více z míry a najednou jsem nevěděla, jak odpovědět.

„To se tu říká, nebo ne?" Usměje se pobaveně.

„Uhh... Ano, jistě, má paní." Vykoktám, když najdu slova a nervózně se poškrábu po paži, než si uvědomím pomaličku zasychající krve, která mi vytékala z dorbných ranek, který mi zanechal keř, když se to stalo. „M-musím jít." Vychrlím najednou a neomaleně kolem ní proběhnu a když se chystám projít za roh, tak si všimnu, jak mi zkoumavým pohledem visí na zádech.

S hlasitým výdechem za sebou dovřu dveře od svého drobného pokoje, než se sesunu do podřepu a bořím obličej do dlaní. To co se událo se nikdy nesmí opakovat, nemůžu jim dát jediný důvod, abych přišla o hlavu jako má matka.