Šli dlouhou chodbou, z obou stran lemovanou dveřmi. Byla si jistá, že za nimi jsou vyčerpaní, ranění muži. Mladík se zastavil přede dveřmi a nesměle si promnul ruce. ,,Nevím, v jakém stavu..."
,,Děkuji vám," řekla Pansy a podala mu další peníze. Neměla čas, věděla, že by se nemělo lidem skákat do řeči, ale tohle jí přišlo vážně zbytečné. Mladík poděkoval a poodstoupil, aby Pansy mohla otevřít a vstoupit. Vešla, zavřela za sebou a teprve poté se rozhlédla po místnosti, která byla slabě osvícená blikající žárovkou a malým oknem, za kterým už bylo vidět vycházející slunce. Viděla samozřejmě i Lupina. Ležel na zemi, i když v místnosti byla stará pohovka a něco, co dřív bývalo křeslem. Nejspíš ho tam dovlekli. Byla ráda, že aspoň měli tu slušnost a oblékli ho. Otevřela svou kabelku, vytáhla léčivý lektvar, který jinak používala na své vlastní rány, a látkový kapesníček. Poklekla k němu, otočila ho tak, aby ležel na zádech. Vypadal otřesně. Pansy (i přes vodku a uklidňující lektvar) cítila bolest a smutek. Nejraději by ho přivinula ke svému srdci a ukryla ho před všemi nebezpečími. Místo toho jen nalila lektvar na kapesník a začala potíral jeho zpocené a zakrvácené čelo. Po pár vteřinách spokojeně oddechl, jako kdyby z jeho hrudi spadla veliká tíha. Nasucho polkl, dělalo mu to potíže. Otevřel oči a zahleděl se na Pansy, která se nad ním skláněla jako anděl strážný nebo ďáblova milenka. Trvalo mu dlouhou chvíli, než ji poznal. a dalších několik dlouhých vteřin, než mu došlo, kde je a co se děje. Pootevřel ústa, znovu nasucho polkl.
,,Co tu...?"
Nedalo jí to, nečekala na dokončení věty. ,,Zaslechla jsem, že riskujete svůj život, tak jsem se přišla podívat," řekla Pansy. Chtěla odlehčit situaci, ale hned si uvědomila, že to tak nevyznělo. Nebyla zvyklá mluvit s nebelvírskými.
,,Pobavila jste se?" zeptal se a ta otázka ji uhodila do hrudníku. Sklopila zrak.
,,Ne," odpověděla upřímně. ,,Nemyslela jsem to zle," dodala.
,,Promiňte. Nevyznám se ve vás," řekl Remus a nebyla to ani tak omluva, jako spíš vysvětlení toho, proč jí nerozumí.
,,Pokusím se být... lepší."
,,Pokusím se být... chápavější."
,,Pokusíte se posadit na pohovku?"
Remus Lupin by se nad tím pousmál, kdyby nebyl zřízený a vyčerpaný a celý rozbolavěný. Přikývl. Lehce ho podepřela, ale ve skutečnosti to zvládl sám.
,,Držte si to nad okem," řekla Pansy a předala mu kapesník. ,,Nezmizí to úplně. Některá zranění prostě nejde vyléčit rychleji. Musí se jim nechat čas. Ale mělo by vás to míň bolet." Sama pak odešla k umyvadlu a natočila mu skleničku vody. Sklenka byla ušmudlaná, ale nemohli si vybírat. Podala mu sklenku, lokl si a olízl si suché rty. Pansy postávala kousek od něj a hleděla na Lupina.
,,Nesednete si?" zeptal se Remus, kterého mírně znepokojovalo, že ta mladá žena byla stále ,,nad ním". Pansy si spořádaně sedla na druhou polovinu pohovky, kabelku si položila na stehna. Nastalo ticho. ,,Nepoděkoval jsem vám," řekl Lupin. Pansy pohodila rameny. Poslední roky byla zvyklá na to, že jí nikdo za nic vděčný nebyl. ,,Děkuju," dodal. Pansy vzhlédla a chtěla říct něco ve smyslu, že vlastně není za co děkovat, ale tentokrát ji Remus předběhl: ,,Neděkoval bych vám, kdyby k tomu nebyl důvod."
Pansy znejistěla, ale nasadila klidnou masku. ,,Nechci, abyste sem chodil," pravila a znělo to jako zákaz, i když do toho vůbec neměla co mluvit.
Remus zavrtěl hlavou. ,,Musím."
,,Nemusíte. O vše se postarám," odpověděla Pansy. Remus Lupin se na ni koukl tak, že se jí skoro dostal pod kůži.
,,Proč?" zeptal se a znělo to, jako by tomu nerozuměl.
,,Protože se o vás bojím. Neměl byste takhle riskovat."
,,Proč? Proč se o mě zajímáte?" zeptal se a znělo to jako výčitka.
,,Neznám odpověď," odpověděla Pansy a možná tomu i sama věřila. Zahleděla se na své ruce, kterými přidržovala kabelku. ,,Jen nechci, aby se vám něco stalo. Nic víc."
,,Promiňte, že jsem se tak zeptal," začal Remus, ,,jen mi to prostě přijde tak..."
,,Podivné," řekli oba naráz a Pansy překvapeně vzhlédla a snad poprvé se oba v tomto pekle trochu pousmáli.
,,Já vím. Ráda bych vám to vysvětlila, kdyby nějaké vysvětlení existovalo, kdybych nějaké vysvětlení měla."
,,Je to hloupost," řekl trochu jemněji Remus, ,,nemůžu sem přestat chodit. Nejde jen o peníze."
,,Já bych všechno zařídila," zopakovala Pansy a styděla se za svá slova. Sklonila hlavu ještě víc, nechtěla se na Lupina koukat, protože by její oči mohly něco prozradit, něco, čemu se říká pravda. Remus Lupin sám sebe nepoznával. Natáhl se a chytil ji za ruku. Cítil, že její prsty nejdříve v jeho sevření ztuhly, ale po pár vteřinách se jeho doteku poddala. Možná mu byla jen zima a chtěl se zahřát o její sálající tělo. Možná ta jeho zima pocházela zevnitř. Pansy by si tu chvíli tak ráda užila, ale neustále myslela na to, že ji drží za ruku, na které nosí prsten. Patřila jinému muži a za vše, co za tyto týdny prováděla, by ji i Lupina mohl Antonin zabít. Ozvalo se zaklepání, Remus ji rychle pustil. Vykoukl mladý uvaděč a zašeptal: ,,Madam, měla byste už jít."
Pansy přikývla a řekla: ,,Vteřinku."
Uvaděč je nechal samotné. Pansy vstala a chtěla odejít, něco ji ale donutilo se vrátit. Sehnula se k Lupinovi a políbila ho do rozcuchaných vlasů. ,,O vše se postarám," pravila a znělo to jako slib.