Pansy nespala celé tři dny. Neustále přemýšlela, jestli je její rozhodnutí správné. Po třech dnech došla k závěru, že v tomto světě není správných rozhodnutí. Byla vyčerpaná, to jí paradoxně pomohlo se rozhodnout. Už to chtěla mít z krku. Chtěla se v klidu vyspat.

Nalíčila se, ale oči si nenamalovala. Pro jistotu si na hlavu nasadila klobouk se závojem. Pevně stiskla svou hůlku a přemístila se. Klidné a čisté londýnské předměstí bylo příjemnou změnou. Pansy pobývala jen ve své zlaté kleci a občas zavítala do centra města, které bylo deprimující. Tady to vypadalo k světu a zároveň z toho nečišela přehnaná pompéznost, v které Pansy žila. Našla správný dům, přistoupila ke dveřím a zaklepala. Chvíli se nic nedělo, pak však otevřela postarší žena, kterou Pansy naposledy viděla před rokem. Poppy Pomfreyová jí hned chtěla zabouchnout před nosem, když rozpoznala tu zmijozelskou tvář pod závojem.
,,Prosím, vyslechněte mě," požádala Pansy. Bývalá bradavická ošetřovatelka se  na ni zadívala a bojovala se svým přirozeným pocitem, že musí všem pomáhat. ,,Prosím," zopakovala Pansy a tentokrát už se nesnažila znít klidně a vyrovnaně. Dovolila sama sobě prosáknout zoufalost do tónu svého hlasu.
,,Jestli vás někdo viděl..." poznamenala vystrašeně Poppy, ale pootevřela dveře víc, aby mohla Pansy vstoupit. Pansy jí byla neskonale vděčná, ale vyslovit to nedokázala, tak jen děkovně kývla hlavou.

Poppy mlčela jen pár vteřin, ale Pansy se to zdálo jako celá věčnost. ,,Jste si jistá?" zeptala se nakonec.
,,Ano," pravila prostě Pansy.
,,Uvědomujete si, že je to nevratné? Nikdy nebudete mít možnost..."
,,Slyšela jste o mém muži?" skočila jí do řeči Pansy. Poppy Pomfreyová skoro zahanbeně přikývla. ,,Takže víte, že by bylo nezodpovědné riskovat." Pak si vykasala šaty, aby ukázala modřiny na stehnech a břiše. ,,Můžu si za to sama, to moc dobře vím. Bylo to mé rozhodnutí. Ale co kdyby se do tohoto pekla narodilo nevinné dítě? Jak bych se mu mohla podívat do očí? Jak bych mohla přivést do psychopatova domu malé stvoření? Co bych byla za matku? Já bití zvládnu, ale dítě...?"
Poppy Pomfreyová byla poražena argumenty. Věnovala Pansy soucitný pohled a kývla hlavou, že rozumí. Pak už zhluboka nadechla a ze vteřiny na vteřinu se z rádkyně stala léčitelka. Profesionalita zastínila osobní názory, pochyby a smutek Poppy Pomfreyové. ,,Poprosím vás, abyste se posadila. Probereme spolu základní informace, pak vám můžu nabídnout lektvar na uklidnění..."
,,Ne, děkuji," zašeptala Pansy. Měla v sobě neodbytný pocit, že si tuto záležitost musí prožít se vším všudy. Bylo to skoro jako truchlení. 

Hleděla na bílý strop a oči se jí plnily slzami. Představovala si oblaka místo těch zdí, stěn... Představovala si nebe, kde jsou všechny děti, které se nikdy nenarodily. ,,Teď to trochu zabolí," informovala ji Pomfreyová. Pansy skutečně ucítila krátkou, prudkou bolest v podbřišku. Pansy sykla bolestí, natočila hlavu na stranu a slzy se rozkutálely po jejím obličeji. Nebyla to zas tak hrozná bolest, zato v duši zažívala muka. Byla vůbec ještě žena? Bez možnosti počít dítě, přesto se spoustou lásky, kterou neměla komu dát.

Vyšla před dům, bylo tak podivné, že se svět nezměnil. Všechno bylo takové jako předtím. Pansy se nemohla v takovém stavu přemístit. Tak šla pěšky. Netušila, jak dlouho tu cestu šla. Nevnímala kolem sebe nic. Jen krok, další krok, další krok. Byla sice vyčerpaná, ale na další krok se ještě soustředit dokázala. Měla v sobě přesně tolik síly - na další krok. Představovala si, že podobným způsobem probíhala křížová cesta. Vstoupila do svého obrovského domu, zavřela za sebou, zády se opřela o dveře a jen mělce oddechovala.
,,Vítejte, paní. Dáte si večeři?" zeptala se služebná perfektní angličtinou s jemným ruským přízvukem, ale hned jak Pansy uviděla, se její pohled změnil. Přišla až k Pansy, pohladila ji po rameni. Nemohla to vědět, ale určitě to tušila. Tušila, že Pansy něco podstoupila ,,Pojďte, paní, pojďte si lehnout." Jemně ji chytila za paži. Přidržovala ji celou cestou do schodů.
,,Mám šaty, Alino," zašeptala slabě Pansy.
,,To nevadí, paní. Lehněte si," řekla služebná. Když si Pansy lehla na postel, služebná jí vyzula lodičky a přikryla ji peřinou.
,,Děkuju," řekla Pansy. Nezasloužila si tolik něhy od ženy, která každý den musela plnit její rozmazlená přání.
Služebná se posmutněle usmála. ,,Však jsme ženy. My si rozumíme."
Pansy zavřela oči a prospala následující dva dny. Jen párkrát dokázala vstát na toaletu, několikrát se napila, ale jinak se snažila ten smutek zaspat. Díkybohům byla ze všeho tak vyčerpaná, že se jí to dařilo.