Pozvedl lahev vodky a zvolal: ,,Na zdaróvje!" Všichni muži zvolali: ,,Na zdraví!" Pansy to pozorovala tiše a snažila se tvářit šťastně. Ve skutečnosti se v duchu modlila ke všem bohům, aby ji ušetřili té noci, která měla nastat.

Zavřela za sebou dveře od ložnice a konečně si aspoň maličko oddechla. Hosté postupně odcházeli. Pansy schválně nerozsvítila, vyzula si lodičky, přes svatební šaty si oblékla černý svetřík a vyšla na balkón. Přikrčila se, aby ji nikdo neviděl. Pozorovala, jak dámy před svými manžely tiše hodnotí Pansyiny svatební šaty, výzdobu a catering. Pozorovala hloučky mladých opilých mužů, kteří si prozpěvovali a lili šampaňské na příjezdovou cestu. Pozorovala osamělé dívky, které doufaly, že se s někým seznámí, teď však tiše kráčely domů. Pozorovala Severuse Snapea, který se po pár metrech zastavil, otočil se zpět k sídlu a zahleděl se směrem k balkónu. Věděl, že tam Pansy je. Netušila, co jí tím chtěl říct, snad jen: Tak máte, co jste chtěla. Povedlo se vám to, měla byste se cítit vyvolena mezi všemi, vybrána místo jiných.
To si ovšem Pansy jen domýšlela. Možná, třeba, snad se jí nevysmíval. I když si to zasloužila. Když Snape zmizel, Pansy se zahleděla na temnou oblohu. Slýchávala, že každý má svou hvězdu. Tak kde byla ta její? Vyhasla v tmách?

Oblékla si noční košilku a posadila se na svou postel. Čekala čtvrt hodiny, než bez zaklepání vešel Antonin. Byl to jeho dům, jistě, nemusel klepat. Zadíval se na ni temným pohledem a svlékl si sako. Položil ho na křeslo, kolem kterého procházel. Pansy si stoupla a vydala se mu naproti. Snažila se tím ukázat svou odvahu, kterou ve skutečnosti vůbec neměla. ,,Chtěla jsem poprosit," začala Pansy, ale Antonin zvedl ruku v gestu, aby mlčela.
,,Já znáju, co si přeješ. Ty čistá, ty vyděšená."
Pansy přikývla. ,,Kdybys mohl být, prosím, jemný..."
,,Nět," odpověděl prostě Antonin. Pansy překvapeně pozvedla svůj zrak. Vlastně ji to nemělo překvapit, ale stejně byla jeho odpovědí šokovaná.
,,My - Slované, my živjom v bolesti."
Pansy se zhluboka nadechla, narovnala se v zádech. Chtěla to vyřešit v klidu, ale pokud chtěl konflikt - měl ho mít. ,,Já Slovan nejsem," pravila důrazným hlasem.
Antonin lehce pozvedl obočí, pak se potěšeně usmál. ,,Bál jsem se, že jsi poddajná. Dlouho jsi mlčela, ale viděl jsem v tobě tu bojovnost. Snažíš se ji schovávat, ale teď ses ukázala v pravém světle." Ta slova sama o sobě by zněla jako kompliment, ale z jeho úst se linul pach sarkasmu, pohrdání a pobavení. ,,Mít slabou manželku, to by mě nebavilo."  Vydal se směrem k Pansy. Ta začala couvat.  ,,Skrz bolest si tě zkrotím."

Neměl slitování. Pansyino tělo se instinktivně snažilo ho zastavit. Byla však slabá. Tu noc Pansy zjistila, že dokud se bude bránit, bude to horší. Avšak zjistila i to, že Dolohov miluje, když se Pansy musí bránit a když trpí. Vyžíval se v jejích slzách. Pověsti nelhaly, byl násilnický blázen. Té noci to Pansy okusila na vlastní kůži. Při představě, že tohle bude zažívat po zbytek svého života, se jí chtělo zemřít.

Oblékl se. Beze slova odešel do své ložnice. Pansy vstala z postele a po špičkách odešla do koupelny. Zahleděla se na sebe do zrcadla, vlasy si smotala a zafixovala skřipcem. Napustila si horkou vanu, doufala, že to trochu uleví bolesti, kterou cítila. Koukla se na své ruce, byly stále bělostné, ale Pansy moc dobře věděla, že zítra budou vypadat jinak. Když vlezla do vany, snažila se ze sebe vydrhnout Antoninovu vůni, která ulpěla na její kůži. 

Připravila si hůlku, zamumlala zaklínadlo a prostěradlo lehce pošpiněné krví se samo zvedlo a odputovalo do odpadkového koše, za vteřinu přilétlo nové prostěradlo. Vlezla si do postele, schoulila se do klubíčka a plakala. Usnula vyčerpáním.

Ráno se probudila, našla v sobě všechnu odvahu. Narovnala se v zádech, na tváři vykouzlila poklidný a vyrovnaný výraz. Kruhy pod očima zakryla líčidly. Modřiny na zápěstích schovala pod rukávy halenky. V noci plakala a hojila své rány, ve dne byla dokonalou manželkou. Stejně jako po dalších sedm měsíců.