Dokulhal k domu a zaklepal. Helen otevřela a pustila ho dovnitř. ,,Ježiši, Reme. Nikdy jsi nepřišel s takovým zpožděním. Bála jsem se, že..."
Zavládlo ticho, Remus na to nic neodpověděl. Dobelhal se do dětského pokojíčku. Teddy ještě spal. Remus ho chtěl pohladit po vlasech, ale rozhodl se, že to neudělá. Mohl by ho probudit, a to nechtěl. Sáhl do kapsy saka a podal Helen peníze. Ráda by mu řekla, že jí za hlídání Teddyho nemusí dávat peníze, ale situace byla složitá.
,,Běž si odpočinout, Reme. Tohle nemá cenu," řekla Helen.
,,Ale co Teddy?"
,,Pohlídám ho. Dnes nejdu do práce. Běž se vyspat, vypadáš úděsně."
Helen měla pravdu. Remus po těch dlouhých měsících byl utahaný a vyčerpaný. Jeho tělo se nemělo možnost zregenerovat, proto byl úplněk od úplňku slabší. ,,Díky, Helen," řekl a vydal se do svého domu.

Pansy se přemístila domů, rovnou se vydala do jídelny. Alina se rozpačitě usmála. ,,Dobré ráno, paní."
,,Kafe, prosím," řekla Pansy a sedla si ke stolu. Alina přikývla a ihned přicupitala s porcelánovou konvicí. ,,Alino, já tam nešla se bavit," zašeptala Pansy. ,,Nechci, aby sis myslela, že jsem si to užila."
Alina mlčela, pak řekla: ,,Já vím, paní." Byla to lež. Pansy moc dobře věděla, že Alina si o ní nemyslela nic moc dobrého. Měla k tomu tisíce důvodů. Ale ta lež byla milá. Pansy vlastně nevěděla, jestli by jí Alina mohla říct upřímně, co si o ní myslí. Nejspíš se bála vyhazovu. Asi to bylo i nepsané pravidlo služebných - nikdy neříkej pravdu, nikdy neříkej svůj vlastní názor. Pansy došlo, že vlastně všichni kolem ní lžou a předstírají. Služebnictvo, manželky bohatých mužů, i samotní bohatí muži. Kde byla pravda? Kde se schovávala? Postávala snad někde prochladlá v ulicích? Schovávala se v těch rozpadlých domech? Tajně trpěla v hromadných hrobech dětí? Pansy by se možná rozplakala, kdyby nebyla unavená a omámená lektvarem. Povzdechla si a napila se kávy.

Remus Lupin by nejraději padl do postele, ale musel být opatrný, aby ji nezničil. Pomalu si vlezl do postele, přikryl se dekou a zavřel oči. Byl tak hrozně unavený a přesto mu nešlo usnout. Pořád myslel na to, jak se probral z mrákot a uviděl nad sebou tu dívku. Ať už byla jakákoliv, byla na něj hodná. To popřít nemohl. Tolik se bál, že by k ní mohl začít něco cítit. Při vzpomínce, jak ho líbá do vlasů, usnul.

Pansy vstoupila do krámku, Snape stál u pultu a něco zapisoval. ,,Dobrý den, pane profesore," pozdravila.
,,Vítejte," řekl stroze, dopsal větu, odložil pergamen a teprve poté na ni pohlédl. Pansy popostoupila blíž. ,,Přejete si, slečno Parkinsonová?" zeptal se Snape a už připravoval lektvary, které si u něj běžně vyzvedávala. Pansy však na stůl položila malý kousek pergamenu přehnutý napůl. Snape si ho změřil pohledem s nakrčeným nosem.
,,To je tajné vyznání lásky?" neodpustil si a ušklíbl se. Pansy na to neodpověděla, nervózně si začala mnout ruce. Snape pergamen zvedl a přečetl si, co je tam napsané. Nevzhlédl od pergamenu.
,,Pouštíte se na tenký led," pravil. Byl chytrý, Pansy bylo jasné, že ví, o koho se jedná.
,,Já vím," řekla Pansy, ,,a poprvé si aspoň uvědomuju, že jsem ještě naživu."
Snape se jí zahleděl do očí. ,,Jestli to někdo zjistí..."
,,Všechnu vinu beru na sebe," pravila Pansy, pak posmutněle dodala: ,,Vím, nemusíte mi pomáhat."
Snape odešel do jiné místnosti, dlouho se nevracel. Pansy už si myslela, že jí tím chtěl dát najevo, aby se pakovala. Pak se však vrátil se třemi lahvičkami. Položil je před Pansy společně s jejími lektvary. ,,A dávkování?" zeptala se.
,,Však on dobře ví."

Remus si celý večer hrál s Teddym. V noci ho uložil do postýlky, přikryl ho dekou a kabátem. Vyprávěl mu pohádky, dokud neusnul. Chvíli ho tiše pozoroval a myslel na Nymfadoru. Kdyby tu byla, všechno by bylo jednodušší. Občas měl Remus pocit, že výchovu svého syna nezvládá. Byl to hodný chlapec, ale Remus mu nedokázal poskytnout bezstarostné dětství, to ho ubíjelo. Vstal a vydal se do kuchyně, přidal dvě polena do ohně, aby se aspoň na chvíli ohřál a usedl ke stolu. Odpoledne měl čas, vydal se na půdu a našel tam staré spisy. Nedalo mu to. Měl totiž neodbytný pocit, že tu mladou ženu zná. Nebo že ona zná jeho. Podle přízvuku byla typická angličanka, takže se nepřistěhovala. Pokud se nepřistěhovala, tak chodila do Bradavic. Podle jejího mladého vzhledu to vycházelo tak, že pokud navštěvovala Bradavice, byla vysoká šance, že ji učil, když tam jeden rok působil. Začal od sedmých ročníků, procházel si seznamy studentů a snažil se vybavit si je. Když došel ke třetímu ročníku, zarazil se. Na první straně pegamenu byli totiž nebelvírští studenti. Brownová - mrtvá. Finnigan - mrtvý. Grangerová - mrtvá. Longbottom - mrtvý. Dvojčata Patilovy - nebyl si jist, ale bál se nejhoršího. Pak se jeho oči zastavily na jméně, které ho bolelo nejvíc. Potter, Harry - vynikající, chvalitebná, vynikající, vynikající. Smutně se pousmál, nevědomky mu nadržoval. Měl tam moc rád Harryho. Tolik v něm viděl Lily, tu její obětavost, tu její snahu věci napravit. Weasley - mrtvý i s většinou rodiny. A zbytek? Kde jim byl konec, netušil. Prošel stejným způsobem i Mrzimor a Havraspár. Nikde ani stopa po té dívce. Začínal mít pocit, že se přepočítal. Na řadu přišel Zmijozel. Pátral očima, ale nikde nikdo. Až doputoval k písmenu P. Přimhouřil oči. ,,Parkinsonová?" zašeptal nahlas. Vzhlédl, potřeboval přemýšlet, vzpomínal a těkal očima sem a tam. Nebyla to kamarádka Malfoye? Jak jen vypadala? ,,Chudáčku, Draco. Bolí tě to?" Zaslechl ten nafrněný hlásek ve své hlavě. A pak si ji vybavil. Ty tmavé oči, tmavé vlasy, pršáček a porcelánová kůže. Byla to ona. Teď byla ovšem otázka, za koho se provdala. Sáhl do kapsy od kalhot a vytáhl jedinou věc, která jí patřila. Prohlédl si kapesníček, na kterém byl monogram P.D. vyšitý stříbrnou nití. Vzhledem k tomu, jak dobře se měla a co vše směla, ho bohůmžel napadalo jediné příjmení.

Děkuji všem za podporu. Nesmírně si toho vážím. K.