Remus Lupin se probudil snad poprvé v životě odpočatý. Dovolil si lehké pousmání, ale pak mu zmrzl úsměv na rtech. Venku už byla tma, takže spal minimálně pět hodin. Vzpomněl si, co se stalo, kde je a hlavně... Narovnal se do sedu. ,,Teddy..." zašeptal slabě, protože byl strachy bez sebe. Zvedl se a rychlým krokem se vydal do jeho pokojíčku, jeho srdce se zastavilo. Nebyl tam. Pokoj byl prázdný. Ani známka po dítěti. Představoval si, jak Parkinsonová naštvaně odešla a nedovřela správně dveře. Úplně perfektně si dokázal představit, jak se jeho malý syn nemotorně vykolébal do nebezpečných londýnských ulic. Vyběhl ven, ale ať už se rozhlížel jakkoliv, viděl jen tmavé ulice. Zapřísahal se, že jestli ji najde, zabije ji. Jestli kvůli ní ztratí svého syna, zabije ji. Zabije jejího manžela a pak ji. Zastavil se, oči se mu naplnily slzami. Ne. Nezabil by ji. Kdyby přišel o Teddyho, zabil by sám sebe. Vešel do domu, zavřel za sebou, zády se opřel o dveře. Skryl svou tvář v dlaních. V tu chvíli uslyšel nějaké zvuky z půdy. Došel do kuchyně pro nůž a vydal se po schodech nahoru. Snažil se jít co nejtišeji. Zastavil se před zavřenými dveřmi a pořádně nastražil uši.
,,Jetě jednou," slyšel hlas svého chlapečka a smích.
,,Dobře, ale musíš mi pomoct," zaslechl ženský hlas. Ona neodešla. Nenechala tam jeho syna samotného. Tak moc si přál tou ženou opovrhovat. Tak moc se snažil ji nenávidět. Ale zatím se mu to moc nedařilo. ,,Čáry," řekla.
,,Cáry," zopakoval Teddy.
,,Máry," řekla.
,,Mývy," opáčil Teddy.
,,Lumos," pravila nakonec.
,,Umos," zopakoval Teddy. Nejspíš z její hůlky vytryskl proud světla, protože slyšel Teddyho nadšený smích a tleskání. Otevřel dveře a uviděl, jak oba sedí na starém koberci a nad nimi létají zbytky světelné magie. Když ho Pansy uviděla, její úsměv na tváři zmizel.
,,Pojď, Teddy. Tatínek už je vzhůru." Zvedla se, pomohla na nohy i malému chlapci. ,,Museli jsme někam, kde nejsou okna, aby strážní neviděli," vysvětlila. Vydali se ke dveřím. ,,Už jdu," ujistila Remuse tiše.
Když kolem něj procházela, chytil ji za loket. ,,Nechoď." Nedokázala z toho slova rozeznat, zda se jedná o prosbu, rozkaz... Tak či tak, krátce přikývla. Pustil ji, aby sešla schody. Chytil Teddyho za ruku a vydali se za ní.
,,Teď si vyčistíš zoubky a pak tě uložím, hm?" navrhl Remus plán.
,,Může teta?" zeptal se Teddy. Pansy se neotočila, ale Remus si všiml toho, jak sebou trhla a její záda se napjala.
,,Uvidíme. Teď pojď do koupelny," odpověděl vyhýbavě Remus. Sešli po schodech, Remus s Teddym zamířili do koupelny. Pansy šla do obývacího pokoje, který byl propojený s kuchyní. Hodila do vyhaslého krbu tři polena, pronesla zaklínadlo a každé poleno se objevilo ještě dvakrát. Jestli Pansy byla někdy v něčem dobrá, bylo to množení majetku - jakýmkoliv způsobem. Pak už stačilo jen mávnout hůlkou a dříví se rozhořelo. Uvařila čaj a nalila ho do jednoho hrnku a jedné plastové lahvičky. Do pěti minut se udělalo v domě příjemné teplo. Když se Remus s Teddym vrátili, bylo tam útulně. Remus očima sklouzl k hromadě nového dříví, které leželo vedle krbu. Bohové, měl ji nenávidět! Musel ji nenávidět! Teď byla ta chvíle, kdy ji měl vyhnat. Neměl ji žádat, aby zůstávala, to nebylo správné. Jenže pohled na ni mátl jeho myšlenky a názory.
,,Tak pojď, Teddy. Teta ti poví pohádku," řekl Remus a věděl, že tím prohrál sám nad sebou. Pansy pootevřela ústa, ale nic neřekla. Teddy radostně zavýskl a rozběhl se do svého pokojíčku. Remus svého synka přikryl dekou a Pansyiným kabátem, políbil ho na čelo a poodstoupil. Pansy si sedla na kraj postele, na noční stolek položila lahvičku s čajem a nesměle pohlédla na Remuse. Ten sklonil hlavu. ,,Půjdu... Budu..." řekl neurčitě a ukázal ke dveřím. Pak odešel. Nezavíral. Pansy rychle pátrala v paměti, zda znala nějakou pohádku. Její matka jí nikdy pohádky nevyprávěla, ale chůva ano.
,,Bylo, nebylo..."

Vyšla z pokoje, opatrně zavřela dveře. ,,Spí," pravila Pansy. Remus přikývl, že rozumí. Seděl u stolu. Pansy popostoupila blíž, vzala si svou hůlku. Usedla naproti Remusovi a natáhla k němu ruku. Remus na ni tázavě pohlédl, když nic neřekla, podal jí svou ruku. Chytila ho a namířila na jejich ruce hůlku. Než Remus stačil zareagovat, řekla: ,,Audiministri." Z hůlky vystřelilo zlaté světlo a obkroužilo jejich ruce.
,,Co to...?" začal a čekal, že mu Pansy skočí do řeči s vysvětlováním. Ta místo toho pustila jeho ruku, zvedla se od stolu, ale hůlku nechala položenou před Remusem.
,,Teď poslouchá i tvé příkazy," řekla a její hlas byl temný. Nejradši by se rozplakala, ale chtěla být silná.
,,Proč?" zeptal se nechápavě Remus. Pansy spojila ruce za zády, pevně chytila své vlastní zápěstí. Zhluboka se nadechla.
,,Oko za oko, zub za zub, je to jedině správně," řekla. Remus ve své mysli narazil na možnost, jak to myslí a nelíbilo se mu to. Zamračil se. Takhle to jistě nemohla myslet. To by přece nenavrhovala. ,,Vše, co je v mé kabelce, si můžete nechat. Kup mu svetr."
,,Nemyslíš tím..."
Tentokrát Pansy nezklamala. ,,Ano, myslím," skočila mu do řeči. ,,Myslím to naprosto vážně. Chci, abys mě zabil."