Pansy Parkinsonová o sobě neměla nijak valné mínění. Navíc nevěřila na lásku. A i kdyby na lásku uvěřila, stejně si byla jistá, že ji by nikdo nemiloval. Natož v tomto světě. Díky tomuto naprostému postrádání optimismu pro ni bylo velice jednoduché smířit se se svým osudem.

Pansy patřila mezi ty dívky, které vyrůstaly ve vile a měly všechno, co chtěly díky bohatým rodičům. Byla dívka, kterou každý rozmazloval, byla na to zvyklá. To ovšem nebylo zadarmo. Už od dětství jí bylo jasně připomínáno, že luxus si žena zaslouží pouze tehdy, když se naučí být dobrou manželkou.

Bylo jí čerstvě osmnáct, když se v jejím životě objevil její manžel. Pamatovala si každý detail té noci. V domě Luciuse Malfoye byl bál. Přišla tam tehdy se svými rodiči. Pozdravila hostitelku, hostitele, lehce objala Draca. Měla v plánu se držet svého bývalého spolužáka, aby se necítila osaměle, jenže Draco tam měl svou snoubenku Daphne. Pansy tedy zamířila sama do místnosti, kde hrála hudba. Některé lidi znala, ale nikdy s nimi nemluvila. Jiné viděla poprvé v životě. Věděla moc dobře, co její rodiče zamýšlejí. Chtěli jí zde vyhlédnout někoho, kdo by o ni projevil zájem. Někoho dostatečně bohatého, někoho vysoce postaveného. Pansy se té chvíle děsila. Doufala, že si jí nikdo nevšimne a že bude ještě nějaký ten rok ušetřena manželských povinností. Jenže v těch dlouhých zelených šatech vypadala půvabně, to moc dobře věděla. Nedostudovala, nebyla nijak výjimečná a ani netušila, čím by se mohla živit. Nebyla tak dobrá, aby si dokázala vydělat nadbytek. Od dětství ji učili, že nebude muset pracovat, pokud se správně provdá. I přes ten strach to chtěla Pansy zvládnout. Nemohlo to být zas tak těžké. Chtěla snad žít sama? Ne. Chtěla pracovat a nemít peníze? Ne. Byly doby, když Pansy dospívala, kdy toužila po romantické lásce. Kdy si tajně přála najít muže, který by ji miloval a ukázal jiný... lepší svět. A on nepřišel. Pansy ztratila tu kratičkou iluzi, že láska existuje. Láska, díky které by dokázala utéct z domu a žít v bídě! Taková není... Ne pro ni! Byla stvořena k tomu být ozdobou muže, nosit pod srdcem jeho potomky a starat se o domácnost. Za tyto věci pak dostane dárky, peníze... Bez toho si nedokázala představit život! Bála se, ale neměla na vybranou. Lepší čelit manželství z rozumu a žít v pohodlí a luxusu, než ponížit svou rodinu a stát se vyděděncem. Zhluboka se nadechla nosem, narovnala se v zádech a na tváři vykouzlila perfektní úsměv. Procházela se po místnosti tak, aby byla každému muži na očích. Po chvíli zamířila ke skleničkám s vínem. Natáhla se pro červené.
,,Nevíte, co činíte," ozval se vedle ní známý hluboký hlas. Pansy vzhlédla tázavě na Severuse Snapea, který se chopil sklenky bílého vína. ,,Nemáte ani potuchy, do čeho se ženete."
,,Netuším, co přesně máte na mysli, pane profesore," odvětila Pansy a usrkla vína.
,,Myslíte si, že si tím usnadníte život. Jste naivní, slečno," pravil Snape a napil se.
,,Mám možná spoustu špatných vlastností, ale naivita k nim určitě nepatří. To si buďte jistý," opáčila Pansy trochu nahněvaně.
,,Pak mi vysvětlete, proč se tu vystavujete jako zboží v aukční síni?"
Jeho slova zněla krutě, i když říkal věci tak, jak skutečně byly. Měl pravdu - ukazovala světu své kvality, aby si zájemci mohli přihodit a ten s nejvyšší nabídkou ji měl získat.
Nechtěla Snapeovi dát za pravdu, ani ukázat strach a pochybnosti. ,,Zvážila jsem své možnosti a jsem si jistá, že tohle je ta nejlepší cesta, po které se mohu dát. Je to mé nejlepší rozhodnutí."
Snape se sarkasticky ušklíbl. ,,Pak je tato noc poslední nocí, kdy o svém životě rozhodujete."
Pansy ta slova zarazila. Přepadla ji tíseň. Chtěla utéct. Místo toho si lokla vína a skoro klidným hlasem pravila: ,,Tak ať!"

Po necelé hodině k ní přišel otec, chytil ji jemně za loket a dovedl ji do prázdného pokoje. Pansyin otec pronesl důležitým tónem: ,,Máš nápadníka."
Pansy se rozbušilo srdce. Čekala to - a přesto to nečekala. Nasucho polkla. Netušila, co by měla odpovědět. ,,Vážně?" vydala jen ze sebe.
,,Očarovala jsi jednoho z nejvlivnějších mužů v této společnosti," pravil pyšně její otec, jako kdyby Pansy něčeho už dosáhla. Přitom se jen prošla po místnosti. Pátrala v mysli, kdo by to třeba mohl být. Zatracený Draco! Mohl si ji přece jen vzít a mít Daphne jako bokovku. Proč to pro svou kamarádku z dětství neudělal?  Velký vliv... Kdo měl velký vliv? Na vteřinu se zalekla, že by to mohl být Snape. Ale pak jí došlo, že ten o ni neměl zájem. Nejspíš neměl zájem o žádnou ženu. Ani muže. Pansy se rozhodla, že se narovinu zeptá. I když část její duše to vědět nechtěla.
,,Komu se, otče, líbím?"
Její otec s hrdostí v hlase pravil: ,,Antonin."
Pansy se zatvářila nejistě. ,,Antonin?" zopakovala. Byl to snad nějaký slovanský princ, se kterým by našla společnou řeč?
,,Dolohov," řekl otec. Pansy nasucho polkla. Nikdy neslyšela o jeho křestním jméně, netušila, že se jmenuje Antonin. Zato moc dobře věděla, co se o Dolohovovi povídá. Byl to magor. To se nedalo říct slušněji.
,,Otče," zašeptala skoro až prosebně. Věděl přesně, co mu chce říct.
,,Chceš naši rodinu zahanbit?"
Pansy cítila, jak se jí v očích hromadí slzy. ,,Ne."
,,Tak se od něj nech pozvat na skleničku, popovídej si s ním, věnuj mu tanec nebo dva."
Takhle to být nemělo. Pansy cítila, že tímto podvádí své vlastní touhy a přání. Ale copak mohla kvůli lásce zahazovat šanci?! Zvlášť když nebylo jisté, že by někdy našla někoho, kdo by ji skutečně miloval. Nebyla hloupá dívka, dokázala si vážit úcty bohatého muže. Byl hrozný! Nenáviděla ho! Ale copak na tom záleželo? Byla dívka, která byla vychována tak, aby se správně vdala.
,,Omluv mne, musím na vzduch. Pak slibuji, že se vrátím a budu se mu věnovat," požádala Pansy.