pohroma
Výlet do Francie se vydařil, Antonin se vrátil plný nadšení a radosti. Zmaloval Pansy už ve dveřích, pak ji odtáhl k sobě do ložnice - to moc často nedělal, většinou šel k ní. Pansy se cítila ve svém pokoji bezpečněji, i když k tomu vlastně neměla jediný důvod. Nyní ležela v cizí posteli a modlila se, aby to měla co nejrychleji za sebou. Občas ji napadlo, že jde o trest za všechna její provinění. Proč se jí musel dotýkat? Proč jí musel ubližovat? Copak ho ještě neomrzela?
Došla k sobě do pokoje, vlezla si do postele a rozvzlykala se. Skrčila nohy, schoulila se do prenatální polohy a modlila se, aby tohle všechno byl jen zlý sen. Vyčerpáním usnula. Probudila se po dvou hodinách, natáhla se pro hojící lektvar a vetřela ho na místa, kde se její kůže pomalu barvila do fialova. Bolelo to míň, ale lépe se jí udělalo až poté, co si lokla lektvaru na uklidnění. Nalíčila se, aby vypadala zase jako člověk. Bylo to tak zvláštní. Člověk by čekal, že bude těžké zakrýt rány a bolest, ale ve skutečnosti to bylo až komicky snadné. Vypadala krásně, nedotčeně, spokojeně. Oblékla si kalhoty a košili, narovnala se v zádech. Oblékla si černý kabát, přes rameno si přehodila kabelku. Sešla po schodech, aby vyhledala Alinu. Řekla jí, že se do večera vrátí.
Stál v tom mrazu, na jeho knihy dopadaly sněhové vločky. Pansy se nad tím výjevem soucitně pousmála. Jak podivné, ten muž v ní vzbuzoval tolik něhy, že se sama podivovala nad velikostí svého srdce. Když ji uviděl, nedal na sobě nic znát. Nevypadal šťastně, Pansy ale doufala, že to nic neznamená.
,,Dobrý den," řekla Pansy a snad poprvé v životě ho vlastně pozdravila. Usmála se, protože její duše se celá těšila, až mu to poví. ,,Něco pro vás mám," pravila a pociťovala při tom skoro až dětskou radost.
,,Odejděte," řekl tiše a důrazně Lupin. Pansy byla zaskočena, nechápala ten chlad, který z něho šel. Co ta změna? Jak se to stalo? Nedokázala si to vysvětlit. Udělala něco? Stalo se něco?
,,Vy to nechápete, já přicházím s pomocí. Vyslechněte mě..." začala, ale tentokrát byl Lupin ten netrpělivý.
,,Nebudu vás poslouchat. Nechci vás poslouchat. Přeju si, abyste odešla."
Zkrabatila své čelo. Co to povídal? Proč tak mluvil? ,,Proč?" zeptala se Pansy.
Remus Lupin na pár vteřin zavřel oči, zhluboka se nadechl a řekl: ,,Odejděte a už se sem nikdy nevracejte."
,,Řekněte mi důvod," naléhala Pansy.
Během dohadování k nim došel strážný. ,,Nějaké potíže, madam?" zeptal se.
,,Ale ne, vůbec, vůbec," pravila spěšně Pansy, ,,jen chci vrátit peníze za tuhle knihu. Je v otřesném stavu." Ukázala na knihu, kterou nikdy předtím neměla v ruce.
,,Omluv se," nařídil strážný Lupinovi.
Remus Lupin několik dlouhých vteřin mlčel, pak pravil: ,,Omlouvám se."
,,Řekni to hezky a dívej se dámě do očí," poradil mu sladce strážný a začal si pohrávat se svou hůlkou, aby dal Lupinovi najevo, že by ho měl pro jistotu poslechnout.
Remus Lupin se na Pansy koukl prázdným pohledem, nedokázala se mu koukat do očí, sklopila zrak. ,,Omlouvám se, madam."
,,Dej dámě peníze nazpátek," řekl strážný.
,,Já... Já tu peníze nemám. Možná doma nějaké..." začal Remus Lupin a jednou rukou ukázal za sebe, kde byly vchodové dveře. Nevěřila vlastním uším, když se ozvala jedna z kleteb, které se nepromíjejí. Lupin padl na zem, svíjel se v křečích. ,,Nechte ho!" vykřikla Pansy.
,,Tohle tě naučí," řekl výsměšně strážný.
,,Prosím, nechte ho!"
Neposlouchal ji. Pansy si uvědomila, že je pro Lupina pohromou. Možná pro všechny, které měla ráda. Chtěla ho chránit, místo toho ho přiváděla do nebezpečí. Teď přihlížela této otřesné scéně a tiše opakovala: ,,Prosím, prosím, nechtě ho být." K ničemu to nebylo. Najednou se však v jiné ulici ozval poplach. Muž sklonil hůlku, rozhlédl se, aby zjistil přibližnou polohu poplachu. ,,Už vás nikdy neošidí, madam," řekl pyšně a přemístil se. Pansy se rozhlédla a doběhla k Lupinovi. Pomohla mu na nohy. Snažil se ji od sebe odstrčit, ale hned zjistil, že by ztratil rovnováhu a spadl by. ,,Odvedu vás do domu."
,,To ne, nikdo vás nesmí vidět," řekl Lupin. Chtěl zároveň i říct, že ji tam ani nechce, ale na to neměl sílu - a možná ani odvahu.
,,Tak to bychom si měli pospíšit, že?"
Bạn đang đọc truyện trên: AzTruyen.Top