Pansy ten večer nepila alkohol. Byla příliš zabraná do úvah o Lupinovi. Vzpomínala na ten rok, kdy byl jejím profesorem. Vybavovala si jeho přívětivý úsměv, vybavovala si jeho laskavý přístup... A čím víc se rozvzpomínala, tím víc jí bylo úzko. Měla se mu představit? A jak asi? Jako bývalá studentka, která ho společně s Dracem pomlouvala? Jako dcera jeho nepřátel? Jako manželka smrtijeda? To by od ní peníze nepřijal. Sklonila hlavu. Zahanbeně vzpomínala na svá školní léta. Snad si myslela, že je tou nejdůležitější osobou na světě. Možná se domnívala, že se svět točí jen kolem ní. Jinak si nedokázala vysvětlit svou jistotu a povýšenost. Teď by sama sobě za takové chování dala facku. Proč jen nemohla vrátit čas a napravit své chyby? Ještě jednou - a lépe. Tentokrát už by určitě činila jen správná rozhodnutí a říkala jen hezké věci. A třeba by i pomohla Potterovi. Byla si téměř jistá, že kdyby se snažila, mohla by něco změnit na svém osudu. Jenže to teď byly zbytečné úvahy. Vše bylo ztracené a Pansy byla už navěky uvězněná ve svém zlatém, prázdném světě. Mohla jen jediné. Mohla se pokusit aspoň trochu zmírnit utrpení ostatních. A mohla začít u Remuse Lupina. Jenže... Vždy tu bylo nějaké jenže. Pansy se necítila jako hrdinka. Ani netušila, jak by se mohla před ním chovat. A jak mu pomoct? A stál by vůbec o to, když byl hrdý Nebelvír? Přece by se nebavil se zmijozelskou mrchou.

Remus Lupin se posadil na rozvrzanou postel, hlavu skryl v dlaních. Každý den byl boj. Od té doby, co zemřela Nymfadora, neměl se o koho opřít. Proč zrovna on musel přežít? K čemu jeho život byl, když byl tak prázdný? Měsíc od měsíce, rok od roku se snažil protlouct s tím minimem peněz, které měl. Aspoň dnes však mohl nakoupit nějaké jídlo díky té dívce. Remus si zakázal nad ní přemýšlet jinak než jen nad zákaznicí. Jeho srdce bylo zlomené, stále truchlil a věděl, že je náchylný k upínání se k naději. Vždy měl slabost pro něžnou náruč žen, tak rád utíkal v myšlenkách k Lily Evansové, která ho vždy jemně objala, pohladila po rameni, či mu aspoň nabídla vlídná slova. Nebylo v tom nic víc než vřelé přátelství. Ach, jak rád by se Remus vrátil zpět! Zpátky do dob, kdy byli jeho přátelé naživu. Remusovy oči se zaplnily slzami. Celý život se tolik snažil. Vždy bojoval za dobro, říkal správné věci, konal správné činy. A teď zpětně viděl, že na tom vlastně ani nezáleželo. Stejně byl jen malým pěšákem, který ve výsledku neměl žádnou roli v tom sledu událostí. Bojoval, obětoval vše a vše ztratil. Otřel si slzy dřív než se mu rozkutálely po tvářích. Byl tak znavený. Občas myslel na osvobozující smrt a musel se vždy napomenout. Správná cesta nikdy nevedla zkratkou. Šel peklem - a musel v chůzi pokračovat. 

Večer se překlenul v noc. Pansy ležela ve své posteli, převalovala se z boku na bok, na záda, na břicho, zkoušela usnout s rozsvícenou lampičkou, v úplné tmě, pod teplou peřinou i s pootevřeným oknem. Nic nepomáhalo. Pansy se frustrovaně narovnala do sedu. Potřebovala se vyspat. Teď Lupinovi pomoct nemohla, takže bylo zbytečné kvůli tomu nespat. Bylo jí to ale zároveň líto, mohl to být první den, který zvládla bez omamných látek. Jenže probdít celou noc s výčitkami svědomí nedokázala. Otevřela šuplík a lokla si lektvaru i vodky. Svět se lehce zavlnil jako vzduch na poušti. Po pár minutách konečně usnula.

Remus Lupin hleděl k okna na bezhvězdné nebe. Začínaly mrazy, pomalu a jistě se blížila zima. Kdyby šlo jen o Remuse, nestrachoval by se. On sám byl zvyklý. Remus Lupin dokázal přetrpět mnohé, jen jeho duše potřebovala zahřát.