ozdoba domu

Pansy vyzvedla šaty, zaplatila víc než musela. Švadlena jí za to děkovala se slzami v očích. Pansy si však sama o sobě nemyslela nic dobrého. Pomohla jí, ale automaticky to z Pansy nedělalo lepšího člověka. Stále měla výčitky svědomí za to, jak žije a jakým způsobem se k tomuto bohatství dostala. Přemýšlela o tom, že by šla za Lupinem, ale nedokázala to. Navíc neměla čas, aspoň si to nalhávala. Přemístila se zpět do svého domu, kde byly přípravy v plném proudu.
,,Paní, podívejte!" volala radostně Alina a ukazovala na světelné girlandy. Pansy se slabě usmála a přikývla.
,,Moc hezké, Alino."

Nalíčila se a lokla si lektvaru. Dvakrát. Pak se zahleděla před sebe a představila si tu hrůzu, která ji dnes čeká. Lokla si potřetí. Časem si na lektvar navykla, takže už nezabíral tak dobře. Přesto se její obavy umenšily a panika zmírnila. Čekala celou dobu ve svém pokoji. Pozorovala, jak se stmívá a jak se začínají scházet lidé. Musela vybrat vhodnou chvíli na svůj příchod, aby všechny naráz okouzlila. Oblékla se do šatů, obula si lodičky, nacvičila si před zrcadlem dokonalý úsměv. Zhluboka se nadechla nosem, pomalu vydechla ústy. Vyšla ze svého pokoje a zamířila po schodech mezi společnost. Slyšela hudbu, smích žen, hluboké hlasy mužů. Vydala se k sálu, když ji někdo bolestivě chytil loket a strhl ji na stranu. Mohla tušit, že ji bude Antonin vyhlížet.
,,Černá? Vážně? Jdeš snad na pohřeb?" zašeptal naštvaně. Pansy se svému manželovi podívala do očí.
,,Ne. Jdu oslnit tvé kamarády, zloděje, tyrany a vrahy," odvětila chladně. Antonin ji chvíli zkoumal pohledem.
,,V tomhle..." pravil nakonec, mírněji než předtím.
,,Nevěříš? Tak se dívej." Vytrhla se mu ze sevření a šla vítat všechny své hosty. Byla jediná v černých šatech a každý se po ní otáčel.

,,Pane profesore, vítejte," řekla Pansy, když přistoupila ke Snapeovi, který pozoroval okolní veselí.
,,Slečno Parkinsonová," pravil místo pozdravu.
,,Nebyla jsem si jistá, jestli přijdete."
,,Také jsem si nebyl jistý, ale nakonec jsem se rozhodl, že vyměním svého nejlepšího přítele za společnost nafoukaných imbecilů."
Pansy se jen lehounce se pousmála nad slovním spojením: nafoukaní imbecilové. ,,Nejlepšího přítele?" zeptala se.
,,Knihu," odpověděl Snape vážným tónem.
,,Chápu," odvětila Pansy. Snape na to nic neodpověděl, ale bylo vidět, že ho to mírně překvapilo. Znal Pansy od jejího dětství, věděl, že nikdy netíhla k četbě. Ale pomlčel o tom, byla jedinou snesitelnou osobou v širém kraji, nechtěl ji urazit. ,,Tak se bavte, pane profesore. Nebo aspoň... co já vím... Dejte si víno a něco k snědku."

Uviděla svého manžela postávat s doutníkem u kulečníku. Vedle něj stál Lucius Malfoy a povídal si  s ním. Přišla k nim, stoupla si po boku Antonina a nechala se políbit na tvář.
Poslouchala jejich rozhovor, chvílemi předstírala smích, jindy se zase tvářila velice zaujatě.
,,Blíží se úplněk, Tony. Půjdeme na zápas?" zeptal se Lucius a v očích mu zaplálo.
,,Zápas?" zeptala se Pansy. ,,Ty chodíš na nějaké zápasy, miláčku?"
Antonin se užuž nadechoval, ale Lucius ho předběhl: ,,A ne jen tak ledajaké. Vlkodlačí."
,,Vlkodlačí zápasy?" otázala se nejistě.
Lucius se pobaveně podíval na Dolohova. ,,Tys ji ještě nikdy nevzal na zápas, Tony?"
Antonin se ošil, jako kdyby ho přistihli při kriminální činnosti. ,,Nebavilo by ji to..."
,,Co ty víš..." pravil Lucius a otočil se zpátky k Pansy. ,,Viděla jsi někdy Šedohřbeta bojovat, má drahá Pansy?" zeptal se sladkým tónem. Pansy zavrtěla hlavou. ,,Možná by sis to užila. Často s ním bojuje tvůj bývalý profesor." Pansyino srdce se zběsile rozbušilo. Ach ano! Vzpomínala si! Tehdy se to povídalo... o jediném člověku. Nikdy nevěděla, jestli tomu věřit či ne. ,,Ale samozřejmě je tam i spousta jiných schopných vlkodlaků," dodal Lucius.
,,Možná..." začala Pansy, ale byla tak zamyšlená, že nedokázala pokračovat.
,,Nenech se přemlouvat, dítě. Tvůj manžel bude jistě potěšen, že jsi po jeho boku na tak prestižní akci," pokračoval Lucius. Pansy teprve nyní chápala, proč se jmenoval Lucius. Ach, výmluvný jako ďábel, úlisný jako had, přesto svým vystupováním jakoby se v něm zrcadlil samotný Bůh. Pansy zklidnila svou rozjitřenou duši a zahrála jemný úsměv. Něžně pohladila Antonina po paži.
,,Pokud by můj manžel dovolil..." pravila.
Antonin rád trávil čas bez Pansy, ale ona moc dobře věděla, že se rád vytahuje před ostatními se svou mladou ženou. A kde jinde se s ní ukázat než na vlkodlačích zápasech? Ať už to bylo, co to bylo.
,,Co bych pro svou ženušenku neudělal."

Když se Lucius vydal za svou ženou, Antonin se nahnul k Pansy a zašeptal jí do ucha: ,,Teď půjdeš se mnou do mé pracovny a ukážeš mi, jak moc toužíš jít na ten zápas."
Pansy jen na vteřinu zavřela oči. V té jediné vteřině si představila, že tomu může utéct. V té jediné vteřině viděla samu sebe volnou. Pak však vzhlédla k Antoninovi, usmála se a pravila: ,,Jistě, drahý."

Bạn đang đọc truyện trên: AzTruyen.Top