Pansy ležela otočená k Remusovi, lehce ho hladila po hrudníku, i když si byla jistá, že to Remuse muselo spíš lechtat. ,,Dnes si to vyzkouším nanečisto," řekla Pansy. Remus otočil hlavu na stranu a zadíval se na ni. Věděl, co to znamená. Nechtěl si to připouštět, nechtěl na to myslet. Jenže všechno v jeho hlavě hlásilo jedinou informaci - Pansy bude spát se svým manželem. Remus samozřejmě věděl o tom, že spolu mají sex, byli manželé. Ale vždy to vědomí bylo abstraktní, ne tolik skutečné, Remus to prostě nechtěl nijak ve své mysli rozebírat. Teď ale s Pansy spal i on a najednou bylo hrozně těžké překousnout to, že se o ni měl dělit s jiným. Jeho vlčí přirozenost mu velela mít svou družku u sebe a jen a pouze pro sebe. ,,Potřebuju, abys byl poblíž," pokračovala Pansy, když jí na to Remus nic neodpověděl.
,,Tak to vůbec," odpověděl Remus bez jediné vteřiny rozmýšlení.
,,Co kdyby se něco zvrtlo?" zeptala se Pansy.
Remus zamítavě zavrtěl hlavou. ,,Co by se asi tak mohlo stát? Jen si vyzkoušíš, jak se dostat do jeho pokoje a ujistit se, kde je klíč. Nemůžu přece jen tak postávat u domu, to by byla sebevražda. A co bych tam asi tak dělal? Poslouchal vás? Nebo bych se snad měl dívat?!" Poslední věty ze sebe skoro vyštěkl. Pansy byla překvapena.
,,Ty žárlíš?" zeptala se tiše.
Remus otočil hlavu, zahleděl se na polštář, který ležel vedle něj. Pansy se narovnala do sedu a chytila Remuse za ruku.
,,Nikdy bych se mu nedala, kdybych měla tu šanci," zašeptala a ještě jemněji dodala: ,,Patřím jen tobě, Remusi."
Konečně se nad ní smiloval a podíval se na ni. Vzhlížel k ní, vypadala nádherně, černé vlasy jí splývaly kolem bledého obličeje, na světě nebyla krásnější ňadra než ta její, vše na Pansy toho rána bylo dokonalé. ,,Freyo, dej mi sílu," povzdechl si Remus a stiskl Pansyinu ruku na znamení, že její slova vnímá a snaží se smířit s osudem. Pansy Remuse pustila, vstala z postele a doběhla ke své kabelce. Vrátila se k Remusovi, usedla vedle něj a podala mu tabulku hořké čokolády.
,,Vzpomněla jsem si, že jsi ji u sebe vždy měl, když jsi ještě učil. Ne že bys čokoládou krmil i nás zmijozelské, ale vím, že Potter..." Zarazila se. Neměla ho zmiňovat. Jak hloupá chyba! Harry Potter byl po smrti a Remuse to určitě stále trápilo.
,,Jestli přežijeme, rozdělím se vždy jen s tebou," ujistil ji Remus.

Pansy si oblékla jedny z šatů, ve kterých vynikly její křivky. Než začala večeře, Pansy pomáhala Alině s výměnou závěsů. ,,Jsi snad služka?" ozval se Antoninův hlas.
Pansy se otočila, poslušně položila svou hůlku na stůl a přešla ke svému manželovi. ,,Tolik se mi stýskalo," řekla a políbila ho na tvář.
,,Přinesu polévku," oznámila Alina.
Antonin si změřil Pansy pohledem a pak pravil: ,,Polévku přeskočíme, přines nám hlavní chod. Jsem znaven a chci brzy ulehnout."
Pansy se k němu přivinula a vynutila si polibek. ,,Doufám, že jsem dnes zvaná," pravila a zamrkala na Antonina svými dlouhými řasami. Dolohov se zamračil, zamyslel se a nakonec lehce přikývl.

Nechtěla, aby ji líbal na krku, ale nemohla ho zastavit. Nechtěla, aby ji svlékal, ale nesměla ho od sebe odstrčit. Nedokázala snést jeho doteky, ale neměla na výběr. Donutila se neplakat. Pansy zavřela oči a modlila se, aby to skončilo rychle.

Otřela si oči, nechtěla pofňukávat, když Antonin usínal. Za chvíli už pravidelně oddechoval. Pansy si oblékla kalhotky a hodila si přes sebe Antoninovu košili. Po špičkách zamířila k jeho pracovnímu stolu. Stále poslouchala jeho dech. Natáhla se ke stříbrnému těžítku a skutečně, jak říkala Alina, vespodu našla malá dvířka. Bingo, tady je klíč, pomyslela si. Až se sem příště vrátí, uspí Antonina, zajistí, aby jí nemohl zabránit v jejím činu, a vezme klíč. Jak snadné! Pansy si poprvé začala myslet, že je štěstí na jejich straně. Ani náhodou ji nenapadlo, že by Antonin spánek jen předstíral.
,,Co to děláš?" ozval se Antoninův hlas. Pansy na vteřinu ztuhla hrůzou. Co teď? Vymyslet si něco? ,,Věděl jsem, že máš něco za lubem."
Pansy chňapla klíč a rozběhla se pryč. Hůlku měla v kuchyni, to věděla moc dobře. Když bude dostatečně rychlá... Když seběhne schody... Slyšela, jak za ní běží. Snažila se kličkovat, věděla jistě, že má u sebe hůlku, proto mu to trvalo trochu déle se za ní vydat.
,,Alino, uteč!" křikla na služebnou Pansy a vzala do ruky svou hůlku. Bojovat v jídelně bylo značně nebezpečné a tak sebrala Pansy všechnu svou odvahu a vydala se do sálu. Hůlku držela před sebou, ale nikde před sebou Antonina neviděla, jakoby se vypařil. Pak ji však zpoza sloupu napadl. Její jedinou záchranu - hůlku jí vyrazil z ruky. Pansy slyšela, jak se hůlka kutálí po mramoru. Antonin Pansy stáhl na zem, jednou rukou ji pevně držel, aby se nemohla bránit, druhou rukou jí mířil hůlkou na tvář.
,,Ty sis myslela, že mě můžeš obelstít?! Ty děvko..."  
Dveřmi od terasy vběhl dovnitř Remus s Alinou. Remus zahlédl Pansyinu hůlku, rozběhl se k ní.
,,Okamžitě ji pusť!" křikl Remus, který na něj mířil hůlkou. Ruka se mu třásla. Antonin se nejdřív zarazil, ale pak se sladce usmál.
,,A co mi asi uděláš, když to není tvoje hůlka?" zeptal se a hlasitě se zasmál tomu, jací jsou to amatéři. ,,A ty, zlatíčko, se rozluč se životem," dodal a chytil ji pod krkem, aby se ani nehnula.
Pansy stihla jen zalapat po dechu. Rukama se snažila Antonina odtáhnout, ale neměla žádnou sílu. Bylo to zbytečné, Pansy věděla, že je to zbytečné, jenže její tělo se chtělo bránit za každou cenu. Cítila v celém těle svůj zrychlený tep, jakoby každý její pór hltal zbytky života, dokud může. Chtěla uronit aspoň slzu za svůj krátký život, ale nedokázala to. Tak jen zavřela oči a čekala.
,,Avada Kedavra!"