Zabít ji?
,,To nemyslíš vážně," řekl, ale vlastním slovům nevěřil. Pansy Parkinsonová-Dolohovová vypadala odhodlaně. Byl si jistý, že je rozhodnutá.
,,Stoupni si," pravila Pansy prázdným hlasem. Remus netušil, jak to dokázala, ale uposlechl ji. ,,Zvedni mou hůlku," pokračovala a Remus byl tak omámený její jistotou, že znovu poslechl. ,,Teď už to bude snadné," ujistila ho a do jejího klidného hlasu se vetřel náznak něhy. Skoro ho konejšila, že to vlastně dobré, že je to to nejlepší, co může Remus učinit. Tak jemně ho nutila, aby ji zbavil života. Ona si to přála. Remusovi to došlo, když zaslechl tu sladkou prosbu v jejím hlase. Mohl by jí splnit přání, mohl by se zároveň pomstít Dolohovovi. Ale co by tím získal? A co by tím ztratil? Obešel stůl, přistoupil k Pansy, dlouze se jí zahleděl do očí. Viděl v jejím pohledu nekonečný smutek. Na vteřinu zatoužil tu bolest sejmout z jejích beder. Ale zabít ji? Dokázal si to představit, to na tom bylo nejhorší. On si skutečně dovedl představit, jak říká ta slova a Pansy padá mrtvá k zemi. Zbavena bolesti, zbavena života. Dokázal si představit, jak její tělo chladne na zemi. Zvedl ruku, ve které nedržel hůlku, a přiblížil se k její tváři. Pansy bezmyšlenkovitě ucukla a zakryla si obličej. To Remuse zaskočilo. Pansy vzhlédla a v jejích očích viděl strach laně, která čeká, jestli na ni zaútočí vlk. Když viděla, že žádná rána nepřijde, svěsila ruce, i když byla stále jako na trní.
,,Neublížím ti," řekl Remus, ,,nedokážu ti ublížit." Položil svou dlaň na její tvář. ,,Nedokázal bych tě zabít, ani kdyby sis to zasloužila. Ale ty si to nezasloužíš." Pansy nesouhlasně zavrtěla hlavou, ale jen tak moc, aby se jí Remus nepřestal dotýkat. Chtěla, aby měl svou dlaň na její tváři už navždycky. Nebo aspoň do konce jejího života.
,,Tohle je jediné spravedlivé rozhodnutí," pravila a uvědomila si, jak je hrozně jednoduché všechno vzdát. Tolik se jí ulevilo, když mohla vše opustit a ničím se už nezabývat. Už se těšila, až všechno skončí.
,,Ty jsi mou ženu nezabila. Jsi nevinná," odvětil Remus a palcem ji pohladil po pokožce na líčku. ,,Pansy," dodal. V tu chvíli se v Pansy něco zlomilo. Vše se v její duši rozbolelo. Schoulila se do jeho náruče. Rozvzlykala se. Remus dlouho uvažoval, co dělat. Nakonec však své ruce ovinul kolem jejího těla. Bylo to tak dlouho, co objímal ženu, že se cítil velice nejistě. Mohl ji vůbec takto svírat v náručí? V jeho hlavě se rojily otázky a výčitky svědomí, ale všechny se rozplynuly, když uslyšel její spokojené povzdechnutí. Jako by našla klid. Pansy možná skutečně nalezla něco, čemu by se dalo říkat klid. Před chvílí si přála zemřít, ale teď, v jeho náruči, to bylo poslední, co by si přála. V jeho objetí chtěla žít. Bála se života a obzvlášť teď, kdy se zamotali do této situace. Ale nedokázala si pomoct. Remus ji tak pevně a přitom jemně objímal a Pansy snad nikdy nebyla šťastnější, nikdy snad nebyla smutnější, nikdy to všechno okolo nedávalo větší smysl. Čím víc ji k sobě tiskl, tím víc mu připadala drobnější a křehčí. Stále cítil jistý neklid, možná i výčitky svědomí. Zapřísahal se, že už nikdy na žádnou jinou ženu ani nepohlédne, teď však jednu objímal. Najednou mezi vzlyky uslyšel přerývavý smích. Odtáhl se od ní a udiveně na ni pohlédl. ,,Omlouvám se," řekla a znovu se rozesmála, i když jí z očí stále tekly slzy. Vypadalo to groteskně. ,,Jen bych si nikdy nemyslela, že skončím v náruči s bývalým profesorem, kterého budu přemlouvat, aby mě zabil."
,,Ještě k tomu jde o vlkodlaka," dodal Remus. Pansyin uplakaný obličej se rozzářil radostí. To ho znepokojilo.
,,Vteřinku," řekla a odběhla ke své kabelce. Slyšel slabé cinkání skla. Donesla mu lektvary, položila je na stůl.
,,Co to...?" chtěl se zeptat, ale pak poznal tu typickou barvu. ,,To není možné," zašeptal nevěřícně.
,,Až ti dojde, seženu další," slíbila. Tentokrát to byl Remus, který nevydržel nápor pocitů, a pevně ji objal. Ne však na tak dlouhou dobu. Odtáhl se a zamyšleně se zahleděl na lektvary. Jeho srdce se rozbušilo, možná ho i popadl strach.
,,Od koho...?"
,,Snape," odpověděla ve stejné vteřině Pansy.
,,A on ví...?"
Tentokrát mu neskočila do řeči, pouze přikývla. ,,Ale nepoví to." Remus se zatvářil nedůvěřivě. ,,Ne, vážně," pokračovala Pansy, ,,je na naší straně."
Remus dlouho mlčel. Přistoupil k Pansy, sehnul se a rty se lehce otřel o její krk. Pansy ze sebe vydala jen skoro neslyšitelný vzdech. ,,Jaká je naše strana?" zeptal se pár milimetrů od její kůže, pod kterou pulzovala krční tepna. Její hrudník se zvedal pod mělkými nádechy, skoro lapala po dechu.
,,Strana poražených," odpověděla. Remus se narovnal v zádech, poodstoupil a skoro až zahanbeně sklonil hlavu. Tohle neměl dělat. Tohle všechno se nemělo dít. Pansy chtěla natáhnout ruku k Remusovi, pohladit ho po rameni, ale nedokázala to. Místo toho se natáhla k židli, kde měla položený kabát. Oblékla se, přes rameno si hodila kabelku, připravila si hůlku. Přišla k Remusovi a řekla: ,,Děkuju, že jsi ušetřil můj život." Než stačil odpovědět, přemístila se.