V polovině listopadu byla už nesnesitelná zima. Sice nesněžilo, ale přes noc bývaly třeskuté mrazy. Pansy to zas tak nevadilo. Nemusela chodit ven, jen na krátké cesty po pozemku. Celé dny trávila v domku u jezírka a četla si. Nechtěla být v hlavní budově, protože ten obrovský dům zel prázdnotou. V tomto menším domku jí přece jen přišlo, že je to útulnější. Ale upřímně řečeno, Pansy nepovažovala ani jedno z míst za svůj domov. Stále měla pocit, jako by byla pouze na návštěvě. Často její mysl utekla k Lupinovi, ale vždy tu myšlenku odehnala. Nechtěla na něj myslet. Zakázala si za ním jít. Byla minule tak trapná, že by se nejraději neviděla.

Remus Lupin se snažil ohřát vodu na čaj a kávu. Zapnul plynový hořák, ale nedokázal ani jedinou sirku zapálit. Naprázdno škrtal. Bylo jasné, že byly sirky navlhlé. ,,Sakra," zaklel potichu a hodil je do kouta. Promnul si znavenou tvář a snažil se přemýšlet, co dělat. Na tohle ho nikdo nepřipravil. V Bradavicích ho učili, jak zacházel s magií, ale nyní nesměl kouzlit. K čemu ty roky studia byly, když teď nemohl zužitkovat nic, co znal? Kdyby aspoň měl někoho po svém boku. Kdyby mu někdo dokázal říct, že to za tu snahu stojí. Takhle stál uprostřed rozbořeného domu a hledal v sobě poslední zbytek síly.

,,Paní, pán se vrátil," řekla Alina, ,,chce vás vidět."
Pansy na vteřinu zavřela oči, pak odložila knihu a poslušně se vydala společně s Alinou k sídlu. Antonin čekal v její ložnici, takže si Pansy nemohla loknout svého lektvaru. Celou cestu po schodech nahoru se ujišťovala, že to nějak zvládne. Vstoupila a ztuhla hrůzou. Antoninovy ruce byly špinavé od zaschlé krve. Krve nějakého člověka. Člověka, kterého utýral k smrti. Pansy couvla.
,,Chybělas mi," řekl, ale vůbec mu to nevěřila. Podívala se mu do očí a předstírala úsměv.
,,Tak co kdybychom naše setkání oslavili ve vaně?" navrhla laškovně. Modlila se, aby souhlasil. Nedokázala se dívat na tu krev. Doufala, že se umyje, než se jí dotkne. Antonin však razantně zamítl její nápad se slovy: ,,Zbytečné zdržování." Pansy věděla, že jí nic nepomůže. Nedokázala se uklidnit, nedokázala se tomu poddat a ani neměla možnost své smysly otupit lektvarem. Po dvou letech manželství, po roce a půl poslušnosti, Pansy znovu ucítila tu zničující bolest v hrudi. Znovu pocítila to zahanbení, ponížení a hněv. A ne - nebylo to chytré, ani logické chování. A věděla moc dobře, že to pěkně schytá. Přesto její tělo, její pud sebezáchovy, její zběsile bušící srdce rozhodlo bez jakéhokoliv uvážení následků. Pansy sama sebe nedokázala zastavit.
,,Nesahej na mě, ty špinavej ubožáku!" zařvala, když k ní přistoupil. Pokusila se ho od sebe odstrčit, Antonin ustoupil o krůček zpátky, ale na jeho tváři se objevil nadšený úsměv.
,,Znovu žije," řekl okouzleně.
,,To si piš, ty hajzle!" opáčila Pansy a napřáhla se, aby mu dala facku. Antonin v letu zadržel její ruku, pevně ji chytil za zápěstí.
,,Tahle hra mě baví," pochválil ji.

Mnul si studené ruce. Občas v myšlenkách zalétl k té mladé dívce, která si koupila jeho knihy. Netušil, co má za lubem. Stále mu to vrtalo hlavou. Nevypadala jako vášnivá čtenářka, navíc si knihy mohla koupit nové, v lepším stavu - peníze na to očividně měla. A přesto přišla k němu. I když byla bohatá a zhýčkaná, došla k němu a koupila si jeho knihy a ještě se vrátila. Remus Lupin se snažil nad celou situací uvažovat racionálně, ale v tak podivné době, kdy už ztrácel rozum, to bylo těžké. Bál se, že ztratí zdravý rozum. Co se stane, když muž propadne šílenství?

Když odešel, Pansy doklopýtala do koupelny. Vyzvracela se, chvíli jen vyčerpaně klečela u záchodové mísy a plakala. Pak vstala, napustila si horkou vanu a snažila se ze sebe smýt ten odporný pocit, který jí přilnul na kůži i v duši. Pamatovala si, jak se mudlové před rokem a půl báli, že svět skončí. Ono to k tomu tehdy nahrávalo - Zlo zvítězilo a blížil se rok 2000. A bohové, Pansy si zpětně přála, aby to byla pravda. Ve skoro vařící vodě, dávno po překročení nového milénia, si Pansy Dolohovová přála zemřít.