Pansy se za ty dlouhé měsíce manželství mimo jiné naučila jednu důležitou schopnost - perfektně zakrýt své rány. Když ovšem scházela ze schodů, všechno ji bolelo. Došla do jídelny, usedla ke stolu. Na protější straně už dávno seděl Antonin a večeřel.
,,Jdeš pozdě," řekl chladně. Pansy se kousla do jazyku, aby zahnala nahromaděný vztek. Pak pomalu a klidně vydechla.
,,Omlouvám se," pravila.
,,Příští týden budeme pořádat slavnostní setkání. Chci, aby vše bylo perfektní, abys ty byla perfektní." Pohlédl na ni. Pansy se na Antonina koukla a přikývla.
,,Jistě. Koupím si nové šaty, s hosty budu konverzovat jen pod tvým dozorem, budu laskavá a příjemná hostitelka. Budu dokonalá," pravila Pansy. Pro dnešek už měla dost zranění, už nechtěla vyvolávat další konflikt.
,,V to doufám."
Alina donesla Pansy mísu s polévkou. Pansy k ní vzhlédla a řekla: ,,Odpusť, Alino. Večeřet nepůjdu." Antonin se na ni zamračeně podíval, což znamenalo, že potřebuje vysvětlení. ,,Půjdu si koupit šaty už dnes. Večerní nakupování je výhodné, není tam tolik lidí."
Antonin se nad tím zamyslel a pak jen kývl hlavou, že může odejít. Pansy se vydala do své ložnice, kde se oblékla, připravila si peníze a hůlku a přemístila se do Londýna.

Procházela se po hlavní nákupní ulici, kde se všude svítilo a nádherné výlohy se třpytily a lákaly bohaté čarodějky k nákupu. Pansy si to dokázala přiznat - milovala hezké věci. Byla povrchní? Jakožto zmijozelská rozmazlenkyně, ano. To ale nic neměnilo na tom, že v ní ještě zbyla špetka lidství. A tak zamířila do vedlejší uličky a procházela kolem potemnělých vitrín. Neznamenalo to, že mají zavřeno. Mudlové a ,,zrádci" měli jen omezený přístup k elektřině a tak šetřili, kde se dalo. Zastavila se u malého obchůdku s nápisem: Steh za stehem - oděv a látky. Zhuboka se nadechla a našla v sobě vnitřní klid. Vstoupila dovnitř. Žena za pultem se narovnala v zádech. ,,Přejete si?" zeptala se a v jejím hlase byl slyšet strach.
,,Potřebovala bych šaty."
,,Paní, nespletla...?"
,,Ne, nespletla jsem se," skočila jí do řeči Pansy. Věděla, že to působí arogantně, ale nedokázala někdy čekat, dokud druzí dopoví svou nepravdivou domněnku. ,,Nebojte, nejde mi o to, abych ušetřila. Zaplatím vám cenu, kterou byste si řekla před... touto... situací."
,,Jaké byste si představovala?" zeptala se žena stále nejistá a nervózní.

Uvažovala pár vteřin, ale nakonec se rozhodla za Lupinem jít. Celou cestu tam sama sobě v duchu nadávala. Uviděl ji, hned jak vyšla zpoza rohu. Mohl odejít, ale zůstal. Došla až k němu, pohlédla mu do očí.
,,Přišla jsem se omluvit," řekla Pansy. Sama nevěřila vlastním uším, že tuto větu vypustila z úst.
,,Já..." začala Remus, ale zarazil se. ,,To je v pořádku."
Zavládlo ticho.
,,Netuším, proč jsem to..." ,,Zachoval jsem se hloupě..." Oba začali mluvit naráz a oba se zastavili, když slyšeli toho druhého. Remus Lupin kývl hlavou, aby Pansy pokračovala. Ta se slabě usmála a zavrtěla hlavou.
,,Jen jsem se chtěla omluvit."
Z domu za Remusovými zády se ozvalo šramocení. Ze dveří vyklopýtalo maličké stvoření se světle hnědými vlasy. Nemohly mu být víc než čtyři roky. Pansyino srdce málem puklo, když si všimla, jak se chvěje zimou. Na nohou měl bledě modré bačkůrky. Na krku a rukou viděla štípance, nejspíš od štěnic. Nos měl červený a napuchlý od rýmy. ,,Tatí, tatí," říkal chlapeček a tahal Lupina za sako.
,,Teddy, teď ne. Běž domů," pravil Lupin nesmlouvavě, ale pohladil svého syna po vlasech.
,,Tatí, je mi zima," pravil chlapec. Lupin nechtěl před cizí ženou říkat, že si mohou dovolit topit jen čas od času.
Pansy si rozepnula kabát, svlékla si ho a sklonila se k chlapci. ,,Pojď sem, princi," řekla a byla sama překvapená svým něžným tónem. Chlapec přistoupil blíž. Pansy mu kabát přehodila přes malá ramena. ,,A teď utíkej domů."
,,Kuju," řekl chlapec a nemotorně se vydal do domu. Kabát byl hrozně dlouhý, takže se mu v něm šlo těžce. Bylo by to skoro i komické, kdyby celá ta situace nebyla k uzoufání smutná.
,,To nemůžeme přijmout," pravil Lupin.
,,Je to liška," řekla Pansy a Lupin byl zmatený, jak to s tím souvisí. ,,Viděl jste někdy lišky? Nádherná zvířata. A musely zemřít kvůli tomuhle zbytečnému kusu oblečení. Tak ať to aspoň k něčemu je. Mně zima doma není."
Remus Lupin se na ni zahleděl dlouze a vypadal podivně. Nakonec musel sklopit zrak a odvrátit se, aby si nenápadně otřel slzy. ,,Děkuji. Nevím, co bych mohl..."
,,Je chladno, měla bych už jít," skočila mu do řeči Pansy a couvla. ,,Snad mu bude aspoň trošku teplo." Sklonila hlavu, připravila si svou hůlku a přemístila se do své luxusní samoty.

Jen matně si vybavovala, že se Lupin oženil a že měl se svou ženou syna. Ta informace se k ní dostala, ale tehdy ji to nijak nezajímalo a lehce na to zapomněla. Pansy se šla převléct do svetříku a sukně. U večeře seděla sama u velikého stolu. Byla tak zamyšlená, že skoro ani nejedla.
,,Paní, koukněte se," řekla služebná a ukázala k oknům, ,,začalo sněžit." Chtěla tím Pansy potěšit, ale  Pansy dokázala myslet jen na to, že to malé dítě mrzne v chladném domě.