Mí nejdražší čtenáři, vítám vás u nejnovější recenze na sbírku povídek od TaronAksile ! Ano, slyšíte správně - tentokrát se nebude jednat o jeden dlouhý a navazující příběh, nýbrž jednokapitolové jednohubky, které mi i tak daly pěkně zabrat. Pokud hledáte prapodivné, absurdní či filosofické povídky, rozhodně to bude něco pro vás. Teď už pouze upozorním na možné spoilery a pojďme na to!

Název mě trochu zmátl, protože po přečtení několika povídek jsem zjistila, že jsem kvůli němu čekala něco úplně jiného. Ačkoli horory ke svým recenzím nepřijímám a tím pádem to horor v pravém slova smyslu ani být nemohl, stále se mi podvědomě vybudovala očekávání strašidelných či děsivých povídek. Nakonec jsem od toho dostala něco úplně jiného, ale když se nad tím tak zamyslím, znepokojená jsem celkem byla, takže název ve finále docela sedí.

Cover má nesprávná očekávání hororových povídek jen navýšil, jelikož působí děsivým dojmem. Nedokázala jsem rozluštit, co je na něm vyobrazeno, nicméně to vlastně ještě podněcuje ono tajemno. Jedinou maličkou výtkou, kterou mám, je nevýraznost textu. Název bych trochu ztučnila, jelikož se v obrázku lehce ztratí. Jinak se mi však obálka velice zalíbila.

Máte před sebou sbírku povídek různorodých subžánrů a forem. Ačkoliv každá z nich vypráví zcela jiný příběh, všechny mají jedno společné - pokouší se hnout Vašimi city.
Sbírka je určena všem, kteří se tu a tam zamýšlí mad životem a smrtí.
Při četbě některých z povídek zabrouzdáte do existencialistických až filosofických rovin, zatímco čtení jiných Vám otevře dveře do smyšlených či absurdních světů. Jindy pak vniknete do myslí postav ocitajících se v hrůzných situacích.

Věřím, že vymyslet anotaci, která by vystihovala několik různých povídek a zároveň nalákala čtenáře, je pěkně tvrdý oříšek. Ty ses s ním popasoval, řekla bych, dobře. Nastíníš, ale neprozradíš. Možná jen ohledně posledního odstavce mám trochu smíšené pocity, jelikož po jeho přečtení bych čekala nějaká odborná pojednání o psychologickém vývoji člověka či vysokoškolskou práci o smyslu života. Jednoduše řečeno - někdy není úplně dobrá volba používat tak pompézní slova, ač musím na druhou stranu uznat, že jakožto na člověka, jenž si rád hraje se slovy, to na mě osobně dosti zapůsobilo.

No a jelikož tohle není tak úplně klasická recenze, nebude mít ani obvyklý formát. Nejprve rozeberu povídky zvlášť (a to hned po jejich přečtení, aby se mi nepletly), načež na konci bude celkové shrnutí.

Procitnutí:
Takže, kde začít. Nejspíš by bylo fér tě nejprve upozornit, že specificky o téhle povídce jsem se musela radit s několika kamarádkami, na jejichž postřehy a názory budu občas odkazovat. Proč? No protože jsem byla hrozně zmatená. Čím? Vším. Ale vezměme si to popořadě. (Ještě bych možná měla poznamenat, že tuto část recenze píšu hned po přečtení téhle první povídky.)

Musím uznat, že pravopis máš dobrý. V podstatě žádné opakované chyby, ba ani překlepu, jsem si nevšimla, což je určitě dobrá práce. Jedinou neřestí, jíž jsem během čtení objevila, je špatné používání mi/mě/mně. Tohle bude pravděpodobně zapříčiněno krajem, v němž žiješ, protože vím, že kupříkladu moji kamarádi z Moravy si to také často pletou. A v čem onen problém spočívá? Místo mi se několikrát vyskytl tvar mě/mně. V hovorové češtině či dialozích to zase tolik nevadí, nicméně v psané formě to nepůsobí vůbec dobře (např. Opět vidím záři a obličej hlavou mně probíjí elektřina a hlasitě duní zvuk zrnění, nebo Srdce mně buší.), zvláště pak v případě, kdy to ke všemu ani není napsáno dobře (např. Sedíme na lavičce, první kapka mě padá na hřbet ruky, chvíli trochu studí, ale příjemně, potom se ohřeje a sklouzne do trávy.). Jinak ale jak říkám zvládáš pravopis a gramatiku na jedničku.

Horší už je to se stylistikou a možná tak nějak celkově stylem psaní, jenž jsi v téhle povídce předvedl, protože jak už jsem zmiňovala, byla jsem jí naprosto zmatená. Jedna kamarádka, která čte horory a povídka se jí líbila v jedné zprávě napsala, že právě takový je možná tvůj záměr. Takže pokud jsi chtěl, aby čtenáři vybouchnul mozek a vžil se do chaotického přemýšlení hlavního hrdiny, pak tleskám, protože to se ti na sto dvacet procent povedlo.

Mně osobně však z nějakého důvodu styl vůbec nesedl. Asi to na mě bylo holt příliš zmatené a podivně popsané, což mě, abych byla upřímná, dosti odradilo od čtení dalších povídek. Jo, uznávám, že změnu názorů v jedné vteřině jsi popsal skvěle, ale já si radši přečtu jedno souvětí než tři jednoslovné věty.

Na druhou stranu musím uznat, žes tím dokonale vytvořil podivnou, temnou a hodně zmatenou atmosféru. Minimálně pro mě tohle číst znepokojivé rozhodně bylo.

A ačkoli pro mě čtení bylo skoro celou dobu tak trochu utrpení, koncem ses alespoň krapet vykoupil, protože mi konečně alespoň část věcí začala dávat smysl. Teda až na tu přímou řeč, u níž jsem fakt nepochopila, proč je do poloviny psána bez uvozovek (což nejen mě hrozně štvalo) a potom už tam ty uvozovky normálně máš. Jiná kamarádka měla chvíli teorii, že ta přímá řeč bez uvozovek byly myšlenky, co mu do hlavy vysílala ta jeho matka nebo kdo to byl, ale nějak nám to pořád nedávalo v celku úplně smysl.

Ale zpět k onomu konečnému zvratu. Ten mě vážně a příjemně překvapil a jak už jsem říkala - to, že se to vlastně odehrávalo jen v jeho hlavě mnoho věcí alespoň částečně vysvětlilo. Přesto musím s lítostní poznamenat, že kdybych byla obvyklý čtenář, první povídka by mě nezaujala natolik, abych ve čtení sbírky pokračovala. Vlastně udělala spíš naprostý opak.

Na sklonku:
Musím říct, že druhá povídka je v podstatě opakem té první, jelikož je z většiny tvořena přímou řečí. Tu jsi tentokrát všude psal s uvozovkami, což je vítaný pokrok. A ačkoli ti asi dvakrát uklouzlo konečné znamínko či velikost začínajícího písmenka věty uvozovací, myslím, že přímou řeč celkem ovládáš - a to je bohužel něco, co na téhle platformě není tak běžné, jak bych si přála.

I pravopis očividně ovládáš, až na to prokleté mi/mě/mně, které mě do očí uhodilo už v první větě. Jelikož jsem ti můj problém vysvětlovala již u první povídky, tady už to nebudu opakovat. V rámci pravidel českého jazyka to sice není úplně zapovězeno, nicméně obvykle je v literatuře nepsané pravidlo právě o tom, že se používá mi, což i mně přijde jako mnohem lepší tvar. Včetně dialogů, pokud to není specifický rys jisté postavy.

V téhle povídce mi kupodivu chybělo trochu víc popisů, čemuž se po tom minulém fiasku sama trochu divím. Ovšem let a cesta do Ameriky by se určitě neměla vměstnat do jedno maličkého odstavce, zvlášť když jde o hlavní zápletku. Navíc text tvořen ze sáhodlouhých sloupců přímé řeči nikdy nepůsobí příliš dobře.

Když už je ale řeč o zápletce, tahle se mi líbila mnohem víc. Poselství toho, že nemáme litovat svých životních rozhodnutí a že i kdybychom dostali druhou šanci na život, na jeho sklonku bychom stejně chtěli ještě třetí, se člověka dotkne a donutí ho nad onou myšlenkou přemýšlet. Zároveň jsi to však dokázal podat poměrně zábavnou formou povídání dvou dědečků a ne nějakého přespříliš zamyšleného filozofického projednání.

František:
Na to, že jsem si při čtení prvních odstavců myslela, že tahle povídka by mohla být adeptem na tu vůbec nejlepší z celé sbírky, se nakonec stala mojí osobní tragédií. Bez hanby nebo studu ti tady říkám, že jsem ji nedočetla, protože to prostě nešlo. Věřím, že se možná najde někdo, kdo se v tvém psaní najde, ale já tím člověkem očividně nejsem. Proto budu hodnotit pouze to, co jsem přečetla, takže zhruba první polovinu, po níž jsem to vzdala. I tak si ale máme co říct.

Tahle povídka mi zjevila úplně nové obzory absurdity. Už v anotaci máš napsané, že právě absurdní povídky máme očekávat, takže soudím, že to bylo i tvým záměrem, ale čeho je moc, toho je moc. Kvůli dávce prapodivných, nereálných a pokroucených věcí jsem vlastně ani nepochopila dějovou linku. A možná že jsem ji ani pochopit nechtěla, jak mě zmatečné popisy odradily.

Zrovna popisy se však obecně řadí k lepším částem povídky. Pěkně jsi popsal Františkovo jméno, let i cestu domů či noční můru. Podle mého úsudku na ně máš opravdu talent, jenom si vybíráš velice divná témata, které sednou jen velice úzkému okruhu lidí (např. ze sedmi kamarádek, se kterými jsem se o sbírce bavila, se opravdu zalíbila jen jedné, která shodou náhod čte horory či různé paranormální mystery). A já mezi ty vybrané očividně nepatřím.

Asi oba dva víme, co budu u pravopisu zmiňovat. Mi/mě/mně, což je nejen iritující, ale začala jsem si všímat, že se možná tak docela nevyznáš v rozdílu mezi mě/mně, jelikož jsi ke už po několikáté popletl. Konkrétně tu mám třeba tuhle větu: No dobře, tak mě teda řekněte. O tom, že dávat místo mi mě/mně vypadá i působí v literatuře obvykle špatně už se ani zmiňovat nebudu, to jsem ti dost jasně dala najevo už u předchozích povídek. Jenže ty tady zároveň máš ještě chybu, protože když už, správně by to mělo být: No dobře, tak mně teda řekněte. Nebylo by náhodou jednodušší tam prostě hodit to mi?

Pro jistotu ti sem ale hodím vysvětlení rozdílů mě/mně z mé vlastní dílny (a pokud bys náhodou chtěl používat jinou pomůcku, internet je ti zajisté k dispozici): Pro tohle je, jak jsem se dozvěděla od mamky i babičky, mnoho pomůcek. Já používám ale jen jednu z nich, a tu vám zde také představím. Jednoduše řečeno, pokud se dá mě/mně na hradit slovem Pavla (např. Máš mě ráda?/Máš ráda Pavla?), píše se mě. Pokud se ale mě/mně dá nahradit slovem Pavlovi (např. Prosím, svěřila bys to i mně?/Prosím, svěřila bys to i Pavlovi?), píše se mně. Samozřejmě bychom do toho mohli zaplést ještě mne - pokud chce někdo mluvit starším nářečím. Mne se dá jednoduše vyměnit za mě, což znamená, že pro to také platí slovo Pavla (zmíněné Máte Pavla ráda?/Máte mě ráda?/Máte mne ráda?).

Poté tu máme naši slavnou přímou řeč. A stejně jako jsem ji u předchozí povídky chválila, tentokrát ji budu opravovat. Všimla jsem si totiž takového nešvaru, který se ti tu hojně rozmohl. Ukážeme si to na následujícím příkladu přímo z příběhu, z níž jsem si dovolila vycenzurovat všechna sprostá slova: „To je ten zm*d!" křičel jeden ze dvou mužů stojících u velkého ohně, „sejmi ho, co si to dovoluje, jenom tak si lítat, ha*zl jeden!" dodal a zněl opravdu rozhořčeně. Na konci první věty uvozovací by totiž neměla být čárka, ale tečka, a na začátku druhé přímé řeči zase velké písmeno. Proč? No protože se ve dvou přímých řečích nejedná o jednu větu. Normálně bys asi To je ten zm*d! a Sejmi ho, co si to dovoluje, jenom tak si lítat, ha*zl jeden! nespojil do jedné věty, že? Tak proč to dělat tady? Správnou podobou tedy je: „To je ten zm*d!" křičel jeden ze dvou mužů stojících u velkého ohně. „Sejmi ho, co si to dovoluje, jenom tak si lítat, ha*zl jeden!" dodal a zněl opravdu rozhořčeně.

Pak tu mám druhý příklad, tentokrát z mé vlastní hlavy, v němž je tvůj způsob dobře: „No," podrbal se na zátylku a nahodil nervózní úsměv, „tak to asi ne." Proč je to dobře? Protože No a tak to asi ne je jedna věta, jen je rozdělena přímou řečí. Takže na tohle si dávej pozor, protože tam takhle psanou přímou řeč máš pro oči až bolestivě často.

U dědečka:
Tahle povídka mě opravdu mile překvapila. Byla takového klidnějšího rázu, téma nijak složité, za to ale dalo vyniknout svému poselství, které ses nám skrze dědova slova snažil předat. To mi přišlo celkem podobné jako to u druhé povídky, nicméně podané zase z trochu jiné perspektivy či úhlu. Navíc filosofováním ohledně smyslu života a podobných věcech nikdy nic nezkazíš, takže za to tentokrát kudos.

Pravopis a přímou řeč jen tak zmíním mezi řečí, protože věřím, že ti úplně stejně věci nemusím vytýkat napočtvrté. Místo toho bych se mnohem raději věnovala stylistice, která v ohledu rozdělování odstavců tentokrát dosti pokulhávala. Ono když máš dlouhý jednolitý text, špatně se to čte. Především na mobilu, který používá většina čtenářů. Navíc by každá přímá řeč nové postavy měla mít samostatný řádek, takže když tam neustále střídáš dědu a vnučku, správně by to mělo být vždycky na novém odstavci (ale když má jedna a ta samá postava dvě přímé řeči za sebou, pak se to normálně nechává v jednom odstavci).

Zároveň bych možná zauvažovala nad krapítek obsáhlejšími popisy, jelikož když příběh tvoří převážně přímá řeč, nepůsobí to dobře. Jinak byly celkem pěkné, jen jich bohužel bylo málo.

Celkové shrnutí:
Ano, ano, teď se asi divíš, kam se poděl zbytek povídek. Kamarádka mě pošťouchla, ať jsem naprosto upřímná, takže také budu - povídky mi nebylo příjemné číst, nebavilo mě to a jaksi mi to dělalo problémy, takže jsem zakotvila na té čtvrté a dál už nepokračovala. Je mi líto, že jsme si navzájem stylem psaní nesedli, ale tak už to holt občas bývá. Budu tedy vycházet jen ze zmíněných čtyř povídek, ačkoli věřím, že plusy i minusy se i v těch dalších nějak výrazněji nemění.

Pravopis máš nadmíru dobrý, jen ti do něj, pokud se nemýlím, trochu zasahuje původ. Být tebou bych si prošla text a všechny mě/mně na příslušných místech vyměnila za mi. (Asi dvakrát jsem si také všimla, že místo chtějí či dalších tvarů toho slova píšeš chcu, což je opět spíše hovorový výraz.) Jinak jsem si třeba ani žádných překlepů nevšimla, čemuž se říká hodně dobrá práce.

Přímou řeč jakž takž ovládáš, jenom ji uprostřed odstavce špatně odděluješ, ale to se dá poměrně snadno napravit.

Tvoje popisy, pokud si nevybereš příliš chaotické téma, které nezvládneš zkrotit, jsou moc pěkné a když je budeš dál rozvíjet na filosofických tématech, brzy v nich budeš mistr.

No a to už bude, dámy a pánové, konec dnešní neobvyklé recenze. Doufám, že si autor některé výtky nevezme příliš osobně, protože každý děláme chyby, plus uznávám, že jsme si fakt nesedli psaním ani některými tématy. Přeji jemu i vám čtenářům hezký nadcházející týden a hlavní hodně zdravíčka! Mějte se pěkně,
Annaeli2.