Mí drazí čtenáři, vítám vás u nejnovější recenze, při jejímž psaní mě Sasanka_ pěkně potrápila. Proč? Protože když tak kritický recenzent jako já nedokáže najít ani jednu jedinou věc, na kterou by si pěkně posvítil a autora ohledně ní podusil, je to pro něho fakt utrpení. Co však utrpení rozhodně není je právě čtení příběhu o trošku uťáplé Veronice, která se svojí nejlepší kamarádkou nechá ukecat na dvouměsíční brigádu v Itálii. Takže než vám tady vyzradím všechny spoilery, povinně si knížku běžte přečíst. Hotovo? Jo? (Že to bylo boží?) Tak pak můžete pokračovat.

Název mě na první pohled zaujal, což je rozhodně dobrá výchozí pozice. Jakmile jsem si ho přečetla, začalo mi v hlavně blikat spoustu otázek a mozek rozjel spoustu všemožných scénářů, o čem by kniha s takovým jménem mohla být. Že by nějaká romance o doučování italštiny? Nebo letní románek na dovolené? Či nějaký akční příběh, v němž se hlavní postava omylem ocitne v cizí zemi a není tam nikdo, kdo by jí rozuměl a ona jemu? Prostě nekonečně zajímavých možností! A jakmile něčí myšlenky dokážeš takhle nahlodat, je jasné, že se u knížky alespoň na malý moment zastaví.

V tu chvíli přichází pravý čas na to, aby zazářil cover, což se dle mého skromného názoru tomu tvému daří bez problémů. Font je sice možná trochu těžší na rozluštění, avšak bílá Vespa a neobvyklé pozadí (to mi svojí strukturou krapet připomíná nějaký koberec, heh) okamžitě uhodí do očí. Sice v tom tak úplně nevidím tu letní atmosféru plnou moře a nesnesitelných veder a tipovala bych to spíš na něco, co se odehrává v Paříži či jinde ve Francii, nicméně stále je to velice pěkná obálka, která pozornost určitě přitáhne.

Léto, slunce a nekonečné písečné pláže. Co víc si přát? Když dostala Veronika příležitost pracovat dva měsíce v hotelu v Itálii, nejprve z toho nadšená nebyla. Vždyť neumí italsky ani kváknout a s angličtinou to taky žádná sláva není. Naštěstí má s sebou dva věrné průvodce - knížku Italsky snadno a rychle a svou kamarádku Julii. Jenže pak se na scéně objevuje nebezpečně sexy barman Alessandro a Veronice je jasné, že ty správné problémy teprve začínají. Teď už zbývá jediné - za žádných okolností se nezamilovat.

Anotace má tak akorát ideální délku a zároveň se ti do ní podařilo vměstnat všechny podstatné informace. Zároveň to však nepůsobí nijak kostrbatě, což se ne každému vždycky povede, když má tak málo prostoru na osudové zaujetí potenciálních čtenářů. To se ti určitě daří, i když mám takový neblahý dojem, že jen u jisté vyhrazené skupinky čtenářů. Což je velká škoda, protože tvůj příběh je naprosto skvělý a věřím, že i ti, kteří do vod romantiky obvykle nezabloudí, by si na něm pošmákli. Bohužel ti asi neumím poradit, co udělat a napsat jinak, protože to nejspíš ani moc jinak nejde. Holt se asi budeme muset obě smířit s tím, že když někdo hledá akční fantasy knihu, tu tvoji nerozklikne. K jeho obří smůle!

Celá anotace je za mě tedy dobrá a dokonce lehce nadprůměrná, a to můžeš považovat za skvělý výkon. Snad jedinou vadou na kráse je jedno slovíčko v předposlední větě. Možná záleží na vkusu jednotlivce, ale já bych určitě nepoužívala označení sexy, protože dle mého by to na náročnější čtenáře s jistou úrovní nemuselo působit nejlépe. Je to drobnost, ale vyjevuje mi to příběhy typu italský mafián unese nějakou borku co je na dovolené a mají spolu tu hrozně záživnou romanci plnou násilí, špatně popsaných erotických scének od třináctileté holky a stockholmského syndromu. Takže pěkný, krásný či přitažlivý barman zní o sto procent lépe. Fakt že jo.

Tak, když jsme si projeli všechny ty klasické první dojmy, můžeme se přesunout k samotnému příběhu. Upřímně řečeno si nejsem jistá s čím začít, protože jsem do knihy byla tak začtená, že jsem si v podstatě nedělala žádné poznámky. Hle, čtivost! Knížka je velice čtivá a kdybych neměla v životě nějaké jiné povinnosti, věř, že bych ji dokázala slupnout na jedno jediné posezení. I tak jsem ji však zhltla za pár dní a pokaždé, když jsem se do ní pustila, nemohla jsem se odtrhnout. Dokonce mě zaujala tak moc, že jsem ji četla i v autě, což já obvykle zásadně nedělám (a taky vím proč, jelikož druhou polovinu cesty jsem se soustředila na to, abych neumřela anebo tátovi minimálně neublinkla na sedačku). Jednoduše řečeno mě vzala a už nepustila.

S tím samozřejmě souvisí tvůj styl psaní, který je naprosto skvělý hned v několika ohledech. Už na první pohled jde poznat, že jsi vypsaná a pár příběhu máš za sebou. Zároveň do textu dokážeš vložit správnou kapku humoru i reality a stvořit tím často popisy či hlášky, které mě naprosto dostali. Opět platí to, že kdybych je musela vypisovat všechny, nejspíš bychom tady byli hodně dlouho, takže jsem pro ukázku vybrala jen pár příkladů: Napětí by se dalo krájet jako mlha obklopující Rákosníčkův domov; Takhle z dálky jsem se mohla chlácholit tím, že vlastně ani já nejsem žádná ošklivka, ale v přímém porovnání s ní bych vypadala přinejlepším jako hodně použitá houbička na nádobí; Bylo to jako snažit se nemyslet na fialového hrocha - jakmile se ta myšlenka jednou zakoření v mozku, je téměř nemožné ji odtamtud dostat; Musela jsem připomínat potomka zmoklé slepice a astmatické pandy; Jasně, logika si nejspíš vzala dovolenou. Doufám, že pošle pohled, anebo třeba Roztřesenýma rukama jsem ze sebe rychle shodila Julčino červené tílko a kraťasy, obojí jsem přidala na hromadu našich svršků a jen ve spodním prádle jsem sebou plácla do vody hned vedle Alessandra. Jako mozzarella v nálevu. Prostě boží přirovnání (a to je jen pár málo příkladů, v příběhu jsou jich kila a tuny dalších)!

Zkrátka a dobře jsi mě častokrát dokázala rozesmát a pobavit, nebo alespoň zlehčit atmosféru ve vážnějších scénkách. Tvé popisy jsou humorné a u některých jsem se jako pisálek málem roztekla závistí, protože to bylo geniální a já bych na něco takového nikdy nepřišla. Prostě eňo ňůňo.

Co je taky eňo ňůňo je pravopis. Ten již od pohledu ovládáš na jedničku a když jsem si výjimečně všimla nějaké chyby, jsem si jistá, že to byl pouhý překlep či upsání. Jediné, co bych možná doporučila, je vynechat závorky, které se ti v knize párkrát vyskytly a za mě v próze nevypadají úplně dobře. Avšak tys nám během knihy ukázala, že neumíš pouze česky, ale také italsky. Abych pravdu řekla, nejprve jsem se jejího zasazení do textu poměrně bála, ale tys mě hned v prvních kapitolách přesvědčila o tom, že je to naopak skvělé zpestření. Taktéž si cením slovníčku, který jsi udělala u každé kapitoly, a díky němuž jsem se v cizím jazyce vyznala zase o něco lépe.

Čeho jsem se bála snad ještě víc než italštiny byla ,angličtina'. Tu jsi samozřejmě psala česky a abys to odlišila právě od češtiny, používala jsi na ni kurzívu. Opět jsem ze začátku byla přesvědčená, že tě za to v recenzi budu kritizovat, jenže to byl omyl. Čím dále jsem se totiž dostávala, tím více jsem si na to přivykala a tím lepší mi to přišlo. Cením si odlišení od češtiny, protože kdybys na angličtinu nepoužívala kurzívu, věřím, že by v tom nastal ohromný zmatek. Sice mi občas přišlo, že na to, že Veronika tvrdila, že nemá úplně nejlepší angličtinu, mluví na všechna možná témata dosti obsáhle, ale to se dalo překousnout, protože všichni víme, že v angličtině nejde všechno říct doslovně. Přesto by mě potěšila nějaká scénka, kde si třeba nemůže vzpomenout na nějaké složitější slovo, protože to by tomu dodalo na reálnosti. Stále však dobrá práce - s rozdílnými jazyky ses popasovala dobře. Navíc jiní autoři se v podobných příbězích často ani neobtěžují zmínit, že Ital s Češkou co navzájem neumí svoje rodné jazyky se baví anglicky, zatímco ty sis s tím opravdu dala práci.

Teď už ale k samotnému ději. Nebudu ti nic nalhávat - když jsem dostala objednávku, myslela jsem si, že půjde o takový ten klasický dovolenkový příběh, u něhož budu nadmíru trpět a zkritizuju ho za nadměrné klišé. Takže si asi umíš představit, jak jsem po pár kapitolách kulila bulvy, když mi došlo, že tohle je úplný opak toho, čeho jsem se tolik obávala. Ačkoli by někomu dějová linka o tom, že Verča jede na prázdniny do Itálie dělat uklízečku v hotelu, neumí italsky ani slovo a zároveň se snaží nepropadnout šarmu svého opáleného kolegy jako právě zmiňované klišé, tys to povýšila na úplně jiný level. Nejspíš to bude i tvým vytříbeným stylem psaní a vyzrálostí, která je z něho cítit, každopádně knížka mi přišla vážně originální a (nejen) ve svém druhu je rozhodně jedna z nejlepších.

Úroveň samozřejmě ještě o mnoho povyšují postavy, o kterých bych bez legrace dokázala básnit oslavné ódy dlouhé hodiny. Ale všechno berme popořadě.

Veronika, jakožto hlavní hrdinka, z jejíhož pohledu nám byl celý příběh vyprávěn, mi byla až nebývale sympatická. Ano, přiznávám, že ze začátku byla trošku (spíš víc) upjatá, úzkostlivá, přespříliš pečlivá a možná i vystrašená. To je sice obvyklý stereotyp té ,hodné holky', ovšem tys její osobnost a myšlenky dokázala už v raném stádiu popsat tak dobře, že mi to nevadilo. Naopak bylo nanejvýš zajímavé sledovat její postupný a naprosto přirozený vývoj. A než jsem se nadála, z uťáplého nováčka byl divoký a nebojácný mazák. Bylo vážně pozoruhodné sledovat její uvědomění (ke kterému bychom měli dojít všichni pokud chceme žít život bez zbytečných starostí a zábran), že se na ni pořád nikdo nedívá a neustále ji nesoudí. Že lidem na ulici je fakt jedno, když škobrtne nebo poplete přítomný čas s tím minulým. No a pak samozřejmě uvědomění, že je lepší si poškrábat brusle při super jízdě než je nechat ležet v krabici jen proto, aby zůstaly bez poskvrny. (Ha, a teď se ukázalo, kolik z vás poslechlo můj příkaz a nejdřív si knihu fakt přečetlo!)

Pak tu samozřejmě máme Julču, kterou tímto jmenuji jednou z nejlépe napsaných nejlepších kamarádek, o kterých jsem kdy četla. (Jo, sice tu máme tu nepříjemnou věc se zatajováním minulého léta, ale víš co? Já jí to odpouštím!) Okamžitě jsem si zamilovala její humor, bezprostřednost, občas trošku přehnanou upřímnost i všechno ostatní. Je divoká, svá a dokáže si prosadit vlastní názor. Svému příteli říká Ňuf, což je prostě boží přezdívka, dokáže ve vteřině nasadit slepičí mód a se všemi v okolí flirtovat a neúmyslně vytváří ty nejvtipnější scénky. Třeba u toho rychlého záskoku během večeře v restauraci jsem málem popukala smíchy.

To ale není jediné, co na Julče zbožňuji. Hlavní je to, že si ji opravdu dokážu představit vedle sebe, jako reálného a dýchajícího člověka. Její povahové rysy jsou komplexní a i když u ní nevidíme takový vývoj jako u Veroniky - řekněme si na rovinu že ona nějakou zásadní změnu nepotřebovala. Naopak mi k ní sedí právě to, že je furt taková, jaká je, a nehodlá se kvůli někomu přetvařovat a klidnit svojí povahu. To prostě není její styl a já jí za to miluju.

A koho dalšího miluju? Irinu. Už jenom kvůli tomu, jak jsem ti vděčná, žes z ní neudělala to, cos měla patrně původně v plánu a co jsme všichni tak trochu čekali. Musím říct, že na blondýnu s dlouhýma nohama, dokonalým úsměvem, vybavenou inteligencí a několika světovými jazyky, která se s hlavním mužským hrdinou zná spoustu let a nestane se záporačkou jenom kvůli tomu, že na ni hrdinka žárlí - na takovou postavu jsem čekala už spoustu let. A tys mi ji konečně dala, protože jak poznamenala sama Verča - Irinu prostě nejde nemít rád, i když se člověk snaží sebevíc. Je milá, zábavná, veselá a očividně si ráda hraje na profesionální dohazovačku. Zároveň z ní však nemám pocit, že by byla Mary Sue. To vůbec ne.

Irina je jednoduše úžasná a vážně bych chtěla, aby tady byla vedle mě a my si mohly pokecat. Navíc jí tam nechybí vlastní maličká dějová linka o diplomu, který jí v Anglii nechtějí úřady uznat, aby se mohla stát biochemičkou. A samozřejmě také zjištění, které mě osobně beze srandy napadlo hned když jsme se s ní poprvé setkali a říkala jsem si, že by byla hrozná sranda, kdyby nebyla na kluky. (Mimochodem, chci nějaký alternativní konec s #verina.) Vůbec bych se nezlobila, kdybys o ní napsala nějakou samostatnou knížku, protože tu bych si sakra ráda přečetla. Budu se teda modlit ke všem možným i nemožným bohům (a možná tě trošililinku otravovat všude, kde je to možné, heh).

Tím se nicméně dostáváme k tomu našemu ,sexy barmanovi' - dámy a pánové, Alessandro přichází! Co mě na něm již od první interakce s Verunou překvapovalo, byl fakt, že není tím klišé bad boyem, jehož jsem podvědomě čekala. Sice se na konci ukáže, že možná není takový svatoušek, každopádně se nikdy nechoval nějak výrazně toxicky, čímž si u mě získal velké plus. Jeho smysl pro humor i radost z pošťuchování ostatních člověka dokázala jednoduše rozesmát. Bavilo mě postupem děje objevovat všechny jeho povahové stránky a tu nějakou minulost. U ní jsem mimochodem nepopsatelně ráda, že ačkoli mu zemřela maminka, neudělala jsi z něj nabručeného a agresivního idiota. Namísto toho byl Alessandro sympatický a moc jsem mu fandila nejen ve vztahu s Verčou, ale také v jeho začínající kariéře na ministerstvu zahraničí a OSN - super, že i on měl nějaký životní cíl. Na samém konci si to teda docela pokazil, protože na konfrontaci s Veronikou rozhodně nereagoval tak, jak měl, ale přesto jsem ráda, že jim to nakonec tak nějak dopadlo (k tomu se ještě dostaneme!).

K postavám se samo sebou váže i jejich interakce. Ta byla pokaždé moc zábavná a já ti musím dát kudos za všechny dialogy. Nejen že pobavily, ale také pokaždé alespoň o maličko posunuly děj či nám daly větší náhled do charakteru jednotlivých postav, takže nebyly zbytečné. Zároveň zněly přirozeně a nijak kostrbatě a přišlo mi, jako kdyby opravdu probíhaly a tys je jen zapisovala. Tenhle pocit jsem mimochodem měla vícekrát, což beru jako další z mnoha pozitiv.

Ale teď už si pojďme rozebrat slíbený konec knížky, na nějž jsem u postav několikrát odkazovala. Ono drama, které bylo nutným vyvrcholením děje mi sice dost pokazilo pohled na Alessandra, nicméně chápu, že bylo potřebné a navíc nahrálo poslední kapitole. A ta byla naprosto úžasná! Nejen, že jsi velice dobře a realisticky popsala, jak komunikace s člověkem v úplně jiné zemi postupem času uhasíná, ale do toho jsi nám dala i naději, ve kterou jsem snad už ani nedoufala. Jakožto milovník happy endů teda oceňuji, že se nakonec na léto znovu setkali a věřím, že se Verča po dostudování ekonomky přestěhovala za ním do New Yorku, protože prostě já a moje věčné snílkovství. Podtrženo sečteno jsi tedy dokázala najít zlatý kompromis mezi reálným světem a pohádkovým štěstím, z čehož se vyklubal konec hodný celého příběhu.

A když už jsem u těch konců, tohle bude i konec dnešní recenze. Doufám, že autorce zlepšila náladu a povzbudila ji v dalším psaní, když už nepomohla žádnými výtkami a čtenáře navnadila na tenhle báječný příběh, jenž se stejně jako předchozí kniha rozhodně zapíše na můj pomyslný seznam nejlepších knih na téhle platformě, co jsem kdy četla. Teď už vám ale přeji hezký víkend a nashledanou,
Annaeli2.