Victor a Eli, dva samotáři, kteří se poznali na studiích, brzy zjistí, že je pojí společná vášeň k nebezpečí a zážitkům blízkým smrti a také že při vhodných příležitostech dokážou dobře rozvíjet své mimořádné schopnosti, dokud se jim jejich odvaha nevymkne z rukou. Victor po deseti letech utíká z vězení a za pomoci mladé dívky hledá svého dávného kamaráda, zatímco Eli pokračuje ve své misi zbavit se všech dalších nadpřirozených bytostí až na svou tajemnou a nepřemožitelnou pomocnici. Oba poháněni vzpomínkou na zradu a prohru jsou k nezastavení, ale kdo nakonec vyvázne se zdravou kůží?

...

Na V. E. Schwab poslední dobou narážím hrozně často, až mě to donutilo přemýšlet, jak je možné, že jsem o ní nevěděla mnohem dřív. Hlavně, když Vicious, o kterém teď budu psát, vyšlo už v roce 2014. Hlavní důvod bude ale asi ten, že spisovatelka do této doby nebyla obecně tak moc známá a teď na ni dopadlo světlo hlavně díky její novější knize The Invisible Life of Addie LaRue (anebo jsem jen já idiot, kdo ji neznal).

Můj první plán, když jsem vybírala, co budu chtít číst, byl si právě pořídit Addie LaRue, jelikož jsem na ni viděla spoustu dobrých recenzí. A ano, je to další kniha, na kterou jsem přišla díky TikToku. A předtím, než se mi budete smát, TikTok je skvělá věc, jelikož jsem tam také objevila The Atlas Six.

Když jsem si ale tak prohlížela nabídku knih a snažila se odolat chuti koupit si úplně všechny, vybaflo na mě právě Vicious a z toho popisu bylo naprosto jasné, že si tu knihu musím přečíst. A jsem vděčná, že jsem tak udělala.

Vicious, v češtině pod Neobyčejní, je první Adult kniha V.E. Schwab a pojednává o dvou nejlepších kamarádech, kteří spolu studovali na vysoké škole a jejich koketování se smrtí vedlo k získání zvláštní schopnosti. Victor ale skončil na deset let ve vězení a Eli se vydal na vlastní misi – zbavit se všech, kteří se stejně jako oni stali NeObyčejnými (v angličtině ExtraOrdinary a z toho zkratka EO). Victor je teď ale na svobodě a se svým týmem složeným z těch největších vyvrhelů se hodlá svému bývalému nejlepšímu příteli pomstít.

Jak to tak bývá, v dalších částech budu knihu rozebírat podrobněji i s menšími spoilery. Ještě, než se na to vrhnu, bych ale chtěla říct, že tato kniha se určitě bude líbit těm, kteří četli Six of Crows a chtějí si přečíst něco podobného jen se staršími postavami. U recenze na Six of Crows jsem psala, že mi tam něco chybělo a mám pocit, že Vicious tu chybějící část mělo (jen pořád nevím, co to bylo).

....

Jednou jsem našla radu ohledně psaní, která říkala, že by každá kniha měla mít postavu, které čtenář bude moct fandit. No, sice ve Vicious asi takovou postavu najdete, ale druhá věc je, že byste jí logicky fandit vůbec neměli, jelikož jak je v ní řečeno, v tomhle příběhu žádní dobří lidé nejsou. Ale přesně díky tomu je kniha zajímavá a reálná.

Autorka vzala všechny charakteristiky typického hrdiny a typického záporáka a překroutila je tak zvráceným a poutavým způsobem, že jsem se od knížky nemohla odtrhnout.

Příběh časově dost přeskakuje a kapitoly jsou krátké, ale neměla jsem problém se v tom orientovat. Někomu by to ale možná mohlo vadit. Jako první vidíme Victora, který si tak nějak adoptoval třináctiletou Sydney – dalšího ExtraOrdinary člověka, jež dokáže vzkřísit mrtvé. Společně chtějí poslat zprávu jeho rivalovi (a tomu, kdo Sydney postřelil) – Eli.

V dalších kapitolách se dostáváme do minulosti a k Victorově životě při studiu na medicíně a to, jak se on a Eli pokusili odhalit tajemství lidí s neobyčejnými schopnostmi. Zjistí, že proto, aby se z někoho stal EO, musí člověk zemřít traumatickou smrtí a hned na to být opět oživen. No, a jak jinak bych popsala následující události než jako: dva idioti se snaží přijít na nejlepší způsob sebevraždy. A jak už u některých recenzí lidé psali, kniha by měla mít i varování „Tohle doma rozhodně nezkoušejte".

Těm dvěma se to ale nakonec podaří a oba získají nové schopnosti.

Eli, tmavovlasý se svým oslnivým úsměvem, je silně věřící a balancuje na hranici náboženského fanatika. Na první pohled je přátelský a perfektní, ale Victor popisuje, jak se někde hluboko v něm odráží jakási temnota, které později vyjde na povrch. Poté, co se Eli úspěšně zabije a Victor ho oživí, získá schopnost regenerace a zároveň i přestane stárnout.

Victor, který se o sebevraždu pokusil dřív, ale překvapivě mu jeho první pokus nevyšel, je na podruhé úspěšný, a přestože mu Eli nechce pomoct, stejně si najde způsob, jelikož „Victor Vale wasn't a fucking sideckick." Po menším incidentu, kdy Victor odhalí, že jeho schopností je ovládání bolesti (což je cool schopnost, mimochodem) se Eli Victora pokusí zabít a Victor skončí ve vězení.

V druhé polovině sledujeme Elie (sorry, ale fakt netuším, jak se to skloňuje, když se to vyslovuje [íláj]), jak se vydává na svou misi zabít každého EO, jelikož věří, že když jsou opět vzkříšení, není vzkříšená celá jejich duše a jsou to jen příšery nesoucí lidskou tvář. Na svou stranu získá Serenu, která je něco jako siréna a cokoliv co řekne, lidé ji poslechnou. Serena mě hrozně bavila, jelikož si nenechala nic líbit a fakt, že Elie dokázala ovládat, z ní dělal tu nejvíc badass holku. Sice jsem jí nemohla odpustit, že se pokusila zabít Sydney, ale byla mi prostě sympatická.

Sydney je Sereny sestra, které uteče poté, co se jí Eli pokusí zabít, narazí na ni Victor a pomůže jí. A má nejoblíbenější část celé knihy? To jak si Victor, který působí hrozně chladně, nechá Sydney přirůst k srdci a jak hezky se k ní chová – kupuje jí horkou čokoládu, a dokonce jí dovolil si nechat velkého psa, kterého sama oživila. A do jejich týmu patří ještě Mitch, svalnatý potetovaný týpek se zálibou v hackování, který má rád čokoládové mléko. A jestli vás tahle dynamika nenadchla, tak nevím co.

Jak už jsem řekla, kniha se zaobírá tím, co vlastně znamená být hrdinou a záporákem, a jak tenká hranice (pokud vůbec nějaká existuje) mezi těmi dvěma je. Eli je podle svého názoru hrdina, což by dělalo z Victora záporáka, ale je tomu opravdu tak? Vzhledem k tomu, že vidíme příběh hlavně z Victorova pohledu, automaticky se přikláníme na jeho stranu, ale přemýšlela jsem, jak by to asi vypadalo, kdybychom byli už od začátku v hlavě Elie a viděli jeho myšlenkové pochody. Ve finále ale ani jeden z nich není dvakrát dobrý a jejich chování je dost pochybné.

Jedna recenze mi přišla vtipná, jelikož autorka tam zmiňovala něco jako: „Žádná z postav mi nebyla sympatická." Čímž se opět dostáváme k tomu, že někteří lidé prostě neumí číst, jelikož přesně to byl účel. Žádná postava by vám neměla být úplně sympatická, jelikož všichni jsou svým vlastním způsobem zvrácení a nemají nejčistší svědomí. Zároveň ale mají charakteristiky, díky kterým se s nimi ztotožníte a rozumíte jim.

Jediné, co bych vytknula, je, že mi přišel konec až moc rychlý. Celou dobu nám kapitoly odpočítávají čas do momentu, kdy se Victor a Eli sejdou a přijde mi, že jsem se hrozně moc těšila na něco, co zase nebylo tak skvělé. Ale také je možné, že mi to přišlo rychlé, jelikož jsem to hltala jako o závod. Celá kniha je ale hrozně zajímavá a poutavá, že se to dá odpustit.

Vicious má také druhý díl, a to Vengeful a já se nemůžu dočkat, až se k tomu dostanu.

A také vám sem hodím citát, který celou knihu naprosto vystihuje: „Someone could call themselves a hero and still walk around killing dozens. Someone else could be labeled a villain for trying to stop them. Plenty of humans were monstrous, and plenty of monsters knew how to play at being human."